Martinské hole, hřebenovka pohoří Malá Fatra; Fatransko-turčanský Karpattrek (1)

Hřebenovka Malé Fatry

Turčianská kotlina na Slovensku se svým okolím je některými turisty nazývána perlou Západních Karpat. Tento historicky významný region je lemován pásem hor, které patří k tomu nejkrásnějšímu a nejzajímavějšímu, co nám může Slovensko nabídnout.

A právě zmíněný pás hor byl cílem mého dalšího Karpattreku, extrémního treku v Západních Karpatech, které naše redakce postupně připravuje. Po Beskydském Karpattreku se tak nyní v devíti pokračováních můžeme spolu vydat na další výpravu za poznáním. Projdeme spolu celkem 198 km, nastoupáme 11,65 km, takže hravě strčíme do kapsy i Mount Everest, navštívíme pět horských chat a řadu bud či útulen.

Fatransko-turčanský Karpattrek vede z velké části po hřebenech obou Fater, ale míří i na hřebeny pohoří Žiar a Kremnické vrchy. Trasa, která obchází celou Turčianskou kotlinu, tvoří uzavřený okruh. Proto na ni lze nastoupit na kterémkoliv místě, klidně si ji lze obejít v opačném směru, než ve kterém jsem ji absolvoval.

Čtěte také: Malá Fatra, přechod hlavního hřebene pohoří

Celou trasu jsem prošel za devět dní, tedy denní průměr činil pouhých 21,9 km a 1,3 výškového kilometru. Zařadil jsem ale dva odpolední relaxy, přece jen trasa byla poměrně náročná. To pak vychází denní průměr na solidnějších 24,6 km a 1,45 výškového kilometru. Počasí bylo celou dobu dobré, stále svítilo Slunce, pouze jednou večer mne zastihla bouřka. Viditelnost byla ale dobrá jen asi tři dny.

Narozdíl od Beskydského Karpattreku jsem měl citelně těžší batoh, neboť bylo potřeba nést s sebou vaření a další nezbytnosti, čehož jsem byl u předchozího Karpattreku ušetřen díky existenci husté sítě turistických chat. Na ně na tomto Fatransko-turčanském Karpattreku příliš spoléhat nelze. To spolu s velice teplým počasím a bezvětřím (až na poslední dva dny) mělo za následek kratší etapy než v Beskydech. Orientace byla vcelku bez problémů, až na jeden úsek v pohoří Žiar. Celá trasa je značená, navigaci zajišťuje celkem 115 turistických rozcestníků se směrovými tabulkami.

Martinské hole

Po prostudování spojů na IDOSu jsem upustil od cesty vlakem či autobusem. Původně jsem chtěl nastoupit na trasu na Strečně, avšak zkysnout při podvečerním návratu přes noc v neútulné staničce na Strečně jsem neměl chuť. Ještě jsem měl v živé paměti návrat z Oravy… Navíc takto ušetřím více než půl dne cesty. Vláček využiji jen ke konci cesty mezi Ľubochňou a Šútovem. Proto operativně měním plán a vyrážím redakčním přibližovadlem směr Martinské hole, kde u chaty Martinské hole osiří na dlouhých devět dní. Chci si dát startovní pivo, ale přestože je čtvrt na deset a chata se má otevírat o deváté, je zavřeno. Zachraňuje mě až sousední Ponorka.

Konečně mám úvod za sebou a mohu vyrazit na 197 km dlouhou pouť. Původně jsem trasu plánoval na týden, ale náročný terén a poměrně (na září) extrémní počasí mělo za následek, že se trek o dva dny protáhl. Na trasu se se mnou nikdo neodhodlal, takže nakonec vyrážím sám. Ano, já vím, nemá se to, to bych ale takovéto treky nemohl vůbec podnikat. Pouze jednu denní etapu z Kremnických vrchů na Velkou Fatru mi dělá společnost největší slovenský treker, kamarád Miro z Banské Bystrice.

Od chaty Martinské hole až na rozcestí Krížava, vysielač (1 457 m) vede značka po asfaltové cestě. Alespoň se ale rychle a vcelku pohodově dostávám na hřeben Martinských holí. Po pravici budova vysílače, po levé ruce nejvyšší vrchol Lúčanské Malé Fatry zvaný Veľká lúka (1 476 m). Ještě šestnáct metrů a dorostl by tento vrch výšky Pradědu, nejvyšší hory Hrubého Jeseníku. Na vrchu stojí vysílač některého z mobilních operátorů, trošku moc stožárů na tak krátký úsek hřebene. Výhledy jsou ale špatné, silný opar zahaluje vzdálené obzory. Dnes je vidět jen siluetu hřebene Malé Fatry, Veľké Fatry a Súlovských vrchů na západě. Těšil jsem se, že bude vidět Lysá hora v Moravskoslezských Beskydech, leč tento pohled si musím nechat na příští návštěvu.

Po krátkém relaxu pokračuji po nádherném hřebeni Martinských holí. Nejprve po cestě mezi hustými porosty kosodřeviny (Pinus mugo), ale od blízkého rozcestí Vidlica (1 466 m) na stejnojmenném nevýrazném vrchu po krásných loukách. Přestože je teprve počátek září, na hřebenech již panuje podzim. Borůvčí spálené mrazem se barví rudě, louky mají slámový nádech. Jaký to rozdíl oproti letní zeleni.

Po příjemném chodníku se dostávám na další pěkný a vyhlídkový vrchol zvaný Veterné (1 442 m). Z oparu se vynořuje nápadný zub vápencového vrcholu Kľak, pěkné jsou pohledy na strmé svahy Svitačové doliny. Dokonce dole vidím zámek Kunerad, který někdy před rokem či dvěma poškodil požár.

Směr Horná lúka a Hnilická Kýčera

V hebké trávě a na sluníčku za příjemného cvrlikání stovek cvrčků by se sice příjemně a dlouho leželo, mám však před sebou velký kus cesty. Proto opět nahazuji na záda batoh a vydávám se k jihu. Nejprve strmým sešupem po travnatém úbočí Veterného, pak do lesa a přes poměrně hluboké sedlo s blízkou mýtinou opět nabírám výšku směr Horná lúka (1 299 m).

Tento vršek mě vítá další pěknou loukou, dole po levici se skrývá zelená střecha útulny zvané Grandhotel Partizán. Jde o příjemný bivak se zdrojem vody, již jsem tam dvě noci přespal. Dnes je ale příliš brzy na to, abych tady složil hlavu, proto boudičku pouze letmo pozdravím a pokračuji dále. Zamávám vrcholům Veterné a Veľká lúka a po lesní pěšině sestupuji na rozcestí se zelenou TZ Pod Hornou lúkou (1 235 m) a dále do sedla Majbíková (990 m), ve kterém se k červené hřebenovce připojuje modrá TZ od Kuneradu (v mapách je toto sedlo označováno jako sedlo Maríková). Tolik ztracených výškových metrů…

V okolí to hučí motorovými pilami lesních dělníků, které se zakusují do zdejších bohatých a převážně bukových porostů. Však je vidět, že se dřevaři opravdu činili. Velké holiny nejsou jen v okolí sedla Majbíková, ale i na svazích okolních vrchů a bočních hřebenů jako Usypaná skala (1 158 m) aj. Raději pryč odsud. Ostrý hřebínek s občasnými výhledy pokračuje mírně vzhůru do dalšího sedla Za Usypanou skalou (1 074 m).

Krásným hřebenem a bukovým lesem ukusuji další kilometry dnešní trasy přes vršky Grúň a Oselná (1 095 m). Konečně se vynořuje vrchol Hnilické Kýčery. Sotva ale utichly pily těžařů, ruší lesní ticho další zvuk motorů. Jiný, tipuji to na krosové motorky. A také že jo. Skupina "borců" na motorkách to sjíždí z Hnilické Kýčery. Mohlo jich být asi 15 nebo 16, u desátého stroje jsem přestal počítat… Motorkáři převažovali i v dalších dnech, v první půli treku jich bylo výrazně více než turistů…

Tak, máme krásně zoraný turistický chodník. V tomto suchu se z něj krásně práší. Vzpomínám, jak to bylo v Mrazíkovi: "Před naší, za naší, cesta má ať nepráší…" Jenže neprášit se nějak nedaří. Dlouhé stoupání mě konečně přivádí na vršek Hnilické Kýčery (1 218 m). Fotím, zapisuji se do vrcholové knihy, je třeba "zdokumentovat" první den Fatransko-turčanského Karpattreku. Výhledy jsou pěkné, škoda, že pořád ruší ten silný opar. Pořád doufám, že v dalších dnech to bude lepší.

Přes Jankovou na Skalky

Po kratším odpočinku musím jít dále. Horko je k zalknutí, voda dochází, přesto se oddávám šílenému sestupu z Hnilické Kýčery. Jednou jsem to šel po dešti, však to byla opravdová lahůdka. Tomu strku nahoru se věnují snad všechny zápisy ve vrcholové knize na Hnilické Kýčeře. Opravdu škoda, že zdejším značkařům nikdo nevysvětlil, že existuje něco jako serpentina…

Dnes je ale suchu, sešup dolů je vcelku v pohodě. Sice na rozježděném chodníku si připadám jako Ďurko Jánošík na hráchu, ale bez ztráty kytičky se dostávám o 190 metrů níže do Sedla pod Hnilickou Kýčerou (1 028 m). Je tady krásný klid, posezení s lavičkami a stolem, Boží muka a hlavně pramen vody (asi dvě minutky po významové odbočce). Pramen v tomto suchu sice vydává jen velice málo vody, ale za pět minut mám dvoulitrovou petku naplněnou. Díky za to, v tomto vedru přijde k dobru každý zdroj vody.

Další cesta vede po travnatém hřebínku vzhůru. Za zády se otevírají krásné pohledy na rozložitý masív Hnilické Kýčery, která snad již vstoupila i do turistických legend. Většina z turistů, kteří na ni kdy vystoupili, na ni určitě nikdy nezapomene. Na dalším vršku nazvaném Úplaz (1 085 m) se cesta prudce stáčí vlevo a kolem upraveného ohniště a ležení (je vidět, že se tady pravidelně bivakuje) se cesta dále ubírá pro změnu dolů do Sedla pod Úplazom (988 m). Tento hřeben je opravdu jako na houpačce, stále nahoru a dolů.

V sedle se opět těží ve velkém. Procházím mezi hromadami narovnané kulatiny a opět, jak jinak začínám strmě nabírat výšku. A prudké stoupání se nezastaví dříve, než se objeví krásné louky kolem vrcholu Janková (1 163 m). Koukám na čas, mám zpoždění. Do místa plánovaného bivaku v útulně Javorinka to za světla nestíhám, dorazil bych tam asi kolem deváté. Proto špekuluji, kde to dnes zapíchnu. Vzpomínám si na jeden zastrčený posed pod Skalkami, kde jsem spal asi před 12 lety. Bylo tam místo pro dva, matrace a střecha nad hlavou. Zkusím tedy štěstí tam.

Převážně travnatý hřebínek se v půlkruhu stáčí doleva. Užívám si těchto luk, slušných výhledů i ticha kolem. A také toho, že cesta nyní vede téměř po rovince. Přichází krátký lesní úsek, kde potkávám první a také poslední trekaře dnešního dne. Skupinka českých turistů vypadá vcelku znaveně, vidím to na to, že dnes Hnilickou Kýčeru již asi nedají. Přeji proto klidný a bezmedvědí bivak…

Konečně dobírám poslední metry na Skalky (1 191 m), pěkný travnatý vršek s četnými vápencovými skalisky. Výhledy jsou skvělé, jihovýchodnímu obzoru dominuje nápadná Dutá skala (1 54 m) a vršek Zniev (985 m) s druhým nejvýše položeným hradem na Slovensku. Jeho siluetu však okem nezahlédnu, chtělo by to dalekohled.

Když je dofoceno, musím se poohlédnout po onom bivaku. Naštěstí mě paměť nezklamala a i po asi dvanácti létech nacházím onen dříve zmíněný posed. Jsem rád, že stále stojí a že stále jej lze využít k nouzovému bivaku. Poľovníci tady dnes nejsou, takže je v útulné boudičce na stromě volno. Vařím hovězí polévku a na louce pod sebou pozoruji pasoucího se srnce. Vůbec mne nezaregistroval. Teprve až když začnu asi po čtvrthodině lžící zvonit o ešus, tak se stáhne někam do lesa. Po večeři a mátovém čaji si užívám výhledů na Kľak i na západ Slunce a pak již hybaj na kutě. Je třeba nabrat síly na další etapu.

Kilometráž první etapy

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.