Výprava do Makedonie. Jaký je život v Makedonii? Návštěva měst Skopje a Ohrid, trek přes Šar planinu

Poznávání života v Makedonii, výstup na Golem Korab (1)

Ani nevím proč, jsme si s bráchou vybrali letos na strávení své dovolené tuto zemi. Každopádně teď po návratu mohu říci, že rozhodně nelitujeme. Makedonie je krásná země s nádhernými horami. Řekl bych, že některá pohoří jsou neprávem opomíjená, je to země s hlubokou historií, nachází se zde spousta vykopávek z dob říše Římské a spousta chrámů z dob Byzance. Také zde najdeme jedno z nejstarších jezer na světě.

Na začátku byl… sběr dat

Tak jako před každou cestou jsme se nejprve snažili sehnat co největší množství informací. V podstatě banální věc. Nakonec se ukázalo, že ne tak docela. Na českém internetu je jen skromné množství informací. V podstatě jsme našli asi jen 10 článků o přechodech makedonských hor, většinou staršího data. Ani se nám nějak nepodařilo nalézt oficiální zdroje, informující o této zemi.

Když jsem se začal ohlížet po tištěných průvodcích po horách této země, také jsem v podstatě neuspěl. Jediný český psaný průvodce, který jsem objevil, byl Hory Balkánu (I. Petr, 2003). O Makedonii je v něm jen pár stránek, což svědčí o opomíjenosti hor v této zemi. Navíc např. o Golem Korabu je zde psáno v souvislosti s válkou, která tu probíhala, tudíž se dozvíte, že cesta na něj je zakázaná.

Bráchovi se podařilo sehnat průvodce v polštině, ten mi ovšem přišel značně všeobecný. Nejlepší byl průvodce z dob socialistických, kde byl posán přechod celé Šar planiny a všeobecné informace o pohoří. Ten také sehnal bratr, stejně jako mapy některých pohoří.

Čtěte také: Korab a Deshat, hřebenovka na pomezí Makedonie a Albánie

Mapy se dají koupit u nás jen ztěžka, pár jsem jich objevil na serveru www.mapykiwi.cz. Ovšem jsou zde relativně předražené, protože se dají koupit přímo ve Skopje - vydavatelství Trimaks - www.3maks.com, v podstatě za cenu, jako byste si kupovali české mapy našich pohoří u nás.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Mapy jsou ovšem na úrovni nějakých populárně-naučných map u nás. Jsou v nich např. vyznačena zvířátka, která v daných lokalitách žijí, vrstevnice jsou co 100 metrů, turistické trasy skoro žádné. Navíc Šar planina ani vydaná není.

Nakonec mi nejlépe posloužili mapy z tohoto serveru www.makpetrol.com.mk, které jsem si stáhl do mobilu a poté se podle nich přibližně orientoval. Jsou sice 1:100 000, ale jsou nejlépe zpracované, jaké jsem měl možnost shlédnout. Vlastně nakonec jsem dostal relativně dobrou mapu Šar planiny, ale až po absolvování treku přes toto pohoří, v Popově šapce.

Dalším zdrojem pro pohoří Korab může být web NP Mavrovo http://npmavrovo.org.mk. Je ovšem psán v makedonštině, ale tomuto jazyku se dá rozumět, pokud si navíc pamatujete azbuku ze školních let.

Když se pozastavím nad vybavením na hory, které jsme si s sebou brali, neměli jsme žádné speciality. Každý krosnu, samonafukovací karimatku, dobrý spacák, každý stan pro jednu osobu - já Ferrino Lightent 1, brácha nějaké staré áčko z obchoďáku. Samozřejmostí jsou trekové hole, bez nich by to na Šar planine skoro nešlo. Na vaření jsme měli lihový vařič Esbit, a klasickou plynovou kartuši. Pro "zichr" jsem si ještě koupil solární nabíječku. Dobré obutí ani nezmiňuju, to je samozřejmost.

V Makedonii se platí denáry, berou všude i eura. Kurz pro nás vycházel 1 Kč = 2,2 MKD.

Cesta do Skopje

Vyrážíme 1. 8. 2015. Putování máme naplánováno až do 16. 8. 2015, kdy se chceme vrátit zpět do Ostravy. Pro přepravu do hlavního města Makedonie jsme použili vlaky. Cena jízdenky přijatelná - 3 243 Kč z Ostravy do Skopje pro jednu osobu tam a zpět i s rezervací lůžka z Bělehradu do Skopje.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Pro cestu jsme použili tyto spoje Ostrava hl. n. 2:13 - Budapešť Keleti 8:35, Budapešť Keleti 10:05 - Beograd 18:02, Beograd 18:50 - Skopje 4:25. Na nádraží se necháváme odvézt autem kamarádem, v půlce cesty zjišťuju, že jsem doma nechal foťák, takže to rychle točíme zpět a vlak nakonec tak-tak stiháme.

Prvním vlakem už jsem několikrát jel do Slovinska, v Břeclavi se polovina vlaku odpojuje a posílá na Vídeň. Je klasicky přeplněn, jelikož má jen jeden vůz na sezení, takže sedíme, teda spíše ležíme na chodbičce. V Bratislavě už je tak plný, že ani průvodčí nemůže projít. Dáváme se aspoň do řeči se skupinou Slováků v našem věku (cca 30 let), jedou se potulovat po Srbsku, navštívit slovenské vesnice v této zemi. Ochutnáváme jejich slivovici. Je to celkem veselá partička.

V Budapešti trávíme čas posedáváním v hale, případně pozorováním uprchlíků ze Sýrie před nádražím. Já narychlo sháním maďarská piva na ochutnávku. Fascinuje mě, jak spousta Maďarů neumí anglicky nebo možná nechce umět angličtinu.

Vlak do Bělehradu nám skoro ujel, jelikož jsme dostatečně nenastudovali systém nádraží. Je zde totiž spousta nástupišť, o kterých jsme neměli tušení, takže dobíháme na poslední chvíli. Tímto směrem skoro nikdo nejede, protože vlak má jen 2 vagóny, jeden 1. třída, druhý 2. třída. Jsme usazeni do 1. třídy, bez jakéhokoliv příplatku, protože druhý vagón už je plný a navíc v něm nejede klimatizace.

Cestu v tomto spoji trávíme dřímáním a střídavě pozorováním rovinaté maďarské a srbské krajiny. Do Bělehradu přijíždíme tak, že rovnou přeskakujeme do vlaku na Skopje, který na nás čeká. Vagón je opravdu starý, musí si toho už spoustu pamatovat. Navíc tady v Srbsku a v Makedonii ještě neplatí tak svazující pravidla jako u nás, tudíž v chodbičkách všichni v klidu kouří. Každopádně lehátko přijde vhod, takže jakmile nám průvodčí zkontroluje lístky, bere je k sobě, s tím, že je ráno vrátí.

My asi hodinu a půl pozorujeme večerní srbskou krajinu, konečně se trochu ochladilo, a poté usínáme. V noci nás akorát probudila hraniční kontrola. Obě hraniční kontroly, jak na srbsko-maďarských hranicích, tak na srbsko-makedonských hranicích proběhly bez problémů. Do Skopje přijíždíme s asi 2,5 hodinovým zpožděním.

Skopje

Po příjezdu do Skopje tahám vytištěnou mapku z google, na které mám vyznačenou cestu k Hostelu Hugo, který jsme si na dnešní noc rezervovali. Po cestě se k nám připojuje toulavý pes (těch je na Balkáně spousta). Doprovází nás až k hostelu, který s drobnými obtížemi nacházíme. Recepční s náma tak brzo nepočítal, tak narychlo musí uklízet. Jakmile se ubytujeme, tak ještě dospáváme nedospané a po 12:00 se vydáváme na průzkum města.

Do centra to od hostelu není daleko, takže jdeme pěšky. Překvapuje nás, že město je relativně mrtvé. Navíc je i většina obchodů zavřených. Po cestě navštěvujeme jakýsi pravoslavný kostel, poté se vydáváme do samotného centra.

Náměstí ve Skopje je nově vybudované a působí značně monumentálně. Stojí za zhlédnutí. Z náměstí se vydáváme do muslimské části. Ta je ještě zajímavější, protože je tvořena různými úzkými uličkami s krámky a různými občerstveními, něco jako v Praze. Má to tady svou osobitou atmosféru.

V jednom takovém občerstvení se zastavujeme na jídlo. Číšník nás už z dálky láká, ukazuje, že má pro nás volná místa. Dali jsme si ajvar (150 MKD), tavče-gravče (makedonské národní jídlo, v podstatě fazole na husto, jen jinak kořeněné, 100 MKD), pivo Skopsko (100 MKD). Relativně drahé, ale na hlavní město přijatelná cena.

Posezení v těchto občerstveních je velmi příjemné, jelikož je dobře klimatizované větráky, které rozstřikují i jemnou mlhovinu. Po obědě si ještě dáváme u turka v cukrárně turecké zákusky (20 - 40 MKD), kopeček zmrzliny (20 MKD). Poté se vydáváme do místní zoo. Vstupné je za 50 MKD, ale řekl bych, že z hlediska rozlohy se jedná spíše jen o zoopark. Celkově, když jsem si to srovnal se zoologickýma zahradama u nás, ty mi přijdou propracovanější.

Po cestě zpět na hostel objevujeme hospodu, kde mají točené Skopsko jen za 70 MKD, stavujeme se a sondujeme, zda je ještě nějaký obchod otevřený. Všichni nám tvrdí, že teď večer už ne. Opak je ale pravdou. Když jdeme k hostelu, všechny krámky, které jsme po cestě míjeli, jsou naráz otevřené. A lidi celkově vyšli z příbytků ven do ulic.

Kupujeme ještě večeři v jedné z místních pekáren, které jsou v Makedonii velmi oblíbené, jak se ukáže i my si na ně navykneme. Já si dal jakousi pitu s kuřecím masem a sýrem za 50 MKD, brácha sladký rohlík za 15 MKD. Ceny za potraviny jsou jinak v obchodech srovnatelné s cenami u nás, spíše bych řekl ještě o trochu dražší.

Podstatně levněji vycházejí sýry - asi o polovinu než u nás a také ovoce a zelenina, hlavně na tržnicích. Potraviny se mi ovšem pozdávaly na kvalitativně podstatně vyšší úrovni než u nás. Na pokoj si ještě kupujeme pivo v plastu 1,5 l Skopsko za 112 MKD 1,5l Krali Marko za 75 MKD.

Ve Skopje a ve všech městech v Makedonii nemusíte mít strach, že bysle umřeli žízní, jelikož různě po městě jsou rozmístěny fontánky, ze kterých tryská pitná voda. Nemusíte mít strach ji pít, my jsme ji pili všude možně a nikdy nám nic nebylo.

Cesta do Vratnice

Další den vstáváme dost pozdě až v 9:00. Podle rezervace bychom měli mít v ceně snídani, což se ukazuje pravdivé. Dostáváme každý pizza burek (vynikající pečivo, jakési listové těsto) a k tomu jogurt (pozor, zdejší jogurty jsou řídké, pijou se, jsou spíše jako kyška u nás). Na tuto snídani si navyknem.

Po snídani se balíme a jdeme platit. Cena za osobu na noc 600 MKD. Pokoj jsme měli dvoulůžkový, k dispozici kuchyňka, sprcha, WC a pro hráče i playstation u televize.

S recepčním se zakecáváme o dalším plánu naší cesty tak, že nás zve k sobě do bytu (bydlí s partyjou na spodním patře hostelu), vaří nám kávu, my naléváme po kalíšku a dáváme jim pivo Radegast. Jsou to velmi ochotní lidé (jako všichni Makedonci), ihned volají kamarádovi s planinarskeho spolku (jakýsi klub turistů), předávají mi ho a probíráme spolu cestu přes Šar planinu (tvrdí mi, že je to max. na 2 noci).

Pro cestu na Golem Korab, nám dávají kontakt na svého kamaráda v Mavrovi Anovi, abychom se na něj obrátili až tam budeme, samozřejmě ho hned informují, že tam přijdeme. Našim novým kamarádům s radostí oznamujeme, že se u nich ještě ubytujeme před odjezdem. Říkají jen… bez problému, budete to u nás mít jako doma. Poté se loučíme.

Ve Skopje je vlakové a autobusové nádraží na jednom místě. Pro nás je nutné jet autobusem do Tetova. Ten jezdí co hodinu a vychází na 110 MKD. Předtím, než nám jede, ještě navštěvuji vydavatelství Trimaks, abych zjistil situaci s mapami, k mé smůle je dnes státní svátek (3. 8.). Autobus nám jede v 15:30.

V Tetovu se přesouváme k místní prodejně obchodního řetězce Vero. V trafice kupujeme cigarety (krabička west - 65 MKD) na úplatky. Prodejna je asi 5 minut chůze od aut. nádr. Vyjíždí od ní mikrobusy do vesniček v okolí a také taxíky. Jelikož žádný minibus nejede do Vratnice (východisko našeho treku na Šar planinu), oslovujeme taxikáře.

Poučeni od kamarádů ze Skopje na jakou cenu máme kývnout, bereme taxík 400 MKD za oba. Taxikář, než kývne, ještě někde volá, je-li to dobrá cena. Jakmile zjišťuje, že ano, vyrážíme. Při průjezdu Tetovem sledujeme divokou atmosféru tohoto města (je převážně albánské).

Cesta do Vratnice, vede přímo podél Šar planiny, tudíž sledujeme, jak se rapidně zhoršuje počasí. Řidič nás vyhazuje na návsí ve Vratnici a rychle upaluje pryč. Téměř okamžitě se spouští liják s bouřkou. Naštěstí je na návsí pekárna, kterou nám otevírá paní, která tu rychle přiběhla, tak se schováváme dovnitř.

Pomáháme ji složit slunečník, ona nám za to vaří kávu, ale stihá to tak-tak, protože za chvíli nejde elektrika. Venku se žení všichni čerti, blesky perou všude kolem, tak nám nezbývá než čekat. Jakmile déšť ustane, vyrážíme směr Planinarski dom Ljuboten. Na cestu si kupujeme každý pizza placku s vajíčkem za 25 MKD.

Déšť se ovšem vrací i s bouřkou a zastihuje nás u mostu na asfaltce na Staro selo. Je zde přístřešek, pod kterým je jakási miniatura kostela (něco jako u nás miniuni), tak se tu schováváme. Kolem je dost živo, běhají tu lidé, 3 krávy, někdo v bouřce rychle leze na sloup elektrického vedení a odpojuje jakýsi kabel (já už viděl, že to toho člověka zabije, naštěstí se nic nestalo).

Po chvíli nás jeden z mužů oslovuje, ptá se, kde jdeme. Když mu sdělíme, co máme v plánu, rozmlouvá nám to (má pravdu, počasí je fakt zlé). Ptá se, jestli máme kde přespat, tak mu říkáme, že jedině přímo zde. Volá jednoho kolegu, sděluje mu situaci a ten se nabízí, že můžeme přespat u něj.

Posléze už tedy kráčíme s Živem a jeho dcerou Angelou zpět do Vratnice, k němu domů. Doma už nás čeká jeho žena Táňa. Ihned nám je nabídnuta teplá sprcha, suché oblečení, večeře - zelenina ze zahrádky, balkánský ovčí sýr ze salaše - vynikající!, smažená volská oka, na zapití Skopsko, na přípitek rakija. My na oplátku naléváme náš calvados. Živovi velmi chutná.

Jakmile jde proud, Živo nám ukazuje fotky z hor - Ljuboten, Titov vrv. Živo je totiž planinar (horal), proto má pro nás velké pochopení. Taky s námi probírá plán naší cesty a dává nám cenné informace. Opravdu slušní, přátelští a pohostinní lidé.

Na spaní nám rozložili gauč v horním patře domu. V televizi poté sledujeme, co se vlastně stalo, přívalový déšť částečně vytopil Tetovo, navíc poškodil nějaký most z Vratnice do Tetova, takže Živo ani Táňa nemohou další den do práce. Kolem 23:00 jdeme všichni spát.

Další den, zůstáváme ve Vratnici

Vstávám asi v 9:00. Všichni už jsou vzhůru. Snídani dostáváme vydatnou, opět balkánské pečivo (klasicky s něčím zapečené), zeleninu, sýr. Po snídani dáváme kávu a Živo nám nedoporučuje vyrazit na hory, protože vyhlídky počasí prý nejsou dobré. Nabízí nám, že klidně můžeme ještě zůstat u nich. Rozhodujeme se, že tedy setrváme.

Po snídani jdeme na krátký výlet, za domem jdeme lesem stále do kopce na Orlov kamen - to je skála nad dolinou potoka tekoucího odněkud zpod Slabice (1 753 m). Odsud pokračujeme ještě výše, až přicházíme k chatce u rybníčku (1 150 m), kterou zde postavil Živo se svými kamarády.

Chatu nezamykají, dá se použít i jako nouzové přespání. Od chaty vede značená cesta do sedla Piribreg (2 413 m). Asi hodinu zde relaxujeme, poté se vracíme. Na dotaz zda zde žijí medvědi, Živo odpovídá, že ano, že dvakrát již potkal. Říkal, že se jich nebojí: "Mečka? To vegetarian…"

Po návratu k Živovi nás již čeká oběd - vepřový guláš s balkánským čerstvým chlebem a čerstvá zelenina. Na dotaz, zda Živo již zažil takovou povodeň, jaká byla včera, odpovídá, že tak před 20 lety.

Po obědě jsme pohoštěni makedonským vínem T´ga za jug a rakijou. Angela nám ukazuje, že od nich ze zahrady jde vidět kříž milénia na kopci Vodno nad Skopjem (pod ním jsme vlastně byli v hostelu). Pak si jdeme dát šlofíka. Od 17:00 do 19:00 hřmí, ale neprší.

Na večeři máme kukuřičnou kaši s balkánským sýrem, poté zveme Živa do hospody na pivo. Neodmítá a veze nás do místního baru, spíše restaurace. Dorazila i Angela s přítelem, paní Táňa nešla. V místních barech mají ve zvyku, když vstoupí dovnitř, tak s každým koho znají potřást si rukou. Takže když jsme seděli, hodně lidí přišlo k našemu stolu a pozdravilo se s Živem a automaticky i s námi. Někteří už nás dokonce znali (jako planinari). Před odjezdem jsme alespoň za naše hostitele zaplatili účet (1 000 MKD).

Ve 23:00 jsme dorazili zpět k Živovi a jelikož on i paní Táňa ráno ve 4:30 vstávají do práce, velmi srdečně se s námi rozloučili a řekli, ať jim dáme vědět, přes Angelu, jak dorazíme domů.

Shrnutí prvních dnů naší cesty

Možná někomu přijde, že článek se zatím moc nehodí na treking, když se tento server věnuje převážně horám. Já ovšem vím, jak je těžké sehnat jakoukoliv informaci o zemi jako je Makedonie a proto nechcu nechávat své zkušenosti zavřené doma v šuplíku. Proto se nevyhýbám popisu cesty, samotné situaci ve Skopje, či cestě do Vratnice - východiska na trek přes Šar planinu. Myslím si, že právě tyto osobní zkušenosti z cestování v Makedonii, či informace o cenách, nebo zkušenosti s jednáním s lidmi mohou být pro spoustu lidí, kteří by se rozhodli zde jet, přínosem.

Každopádně první dojmy pro nás byly jen a jen kladné. Nápomocní, ochotní, srdeční lidé. Před cestou mi například v práci spousta lidí říkalo, že proč jedu do takové země, že mě tam zabijou, apod. Po prvních dnech jsem byl přesvědčen o tom, že je to země jako každá jiná a nebezpečí zde hrozí srovnatelné jako u nás.

Ještě si dovolím jeden dodatek ke komunikaci s lidmi. S mladými lidmi je to bez problémů. Ti ovládají angličtinu (např. osazenstvo na Hostelu Hugo, či Angela z Vratnice), starší lidé umí spíše ruštinu, někteří němčinu, ovšem my jsme si bohatě vystačili s češtinou. Makedonsky jsme celkově rozuměli (přece jen je to slovanský jazyk), navíc spousta lidí umí srbo-chorvatštinu, která je nám ještě bližší. Lidé nám taky česky rozuměli (viz. Živo z Vratnice, s ním jsme mluvili jedině každý svým rodným jazykem).

• Pokračování článku

Další související články: