Domorodé kmeny ukryté hluboko v deštných lesích Afriky, Asie i Latinské Ameriky, v pustinách Sahelu nebo v odlehlých oázách Sahary pro mě byly po mnohá léta doslova magnetem. Cíl mých cest byl zřejmý: dostat se k těm nejodlehlejším kmenům, zakusit jejich život a učit se od nich cosi o syrové podstatě života. Jinými slovy, pokusit se podívat na zlomové otázky lidského života zcela jinýma očima, zakusit čistý průhled do dávné minulosti, snad až na samý počátek, kdy se lidé probudili z ničeho na začátku času, a dozvědět se co nejvíce o jejich kultuře a náboženství.

Potrhaná trička, propisky a kšiltovky - zvláštní kulturní výměna

Bylo mi zle, když jsem našel fascinující kulturu domorodého kmene v rovníkové Africe a v chýších uviděl vybledlé kšiltovky s nápisem Paris, desítky sad nikdy nepoužitých propisek, plechovky od Coca-coly nebo francouzskou knihu s titulem Jak přestat kouřit a zmírnit pracovní stres. Když jsem potkával terénní autobusy plné navoněných turistů v outfitu krokodýla Dundieho nebo Indiana Jonese, jak vezli stovky kilogramů podobných nesmyslů, aby si za ně koupili fotky.

Na světě naštěstí stále existují odlehlá místa, kde se můžete podívat hodně daleko zpátky, zakusit čistý život v přírodě a s přírodou a položit si nové otázky v dialogu s lidmi, se kterými nenajdete společný jazyk, ale přesto najdete společnou řeč. Bohužel, tato místa rychle mizí pod vlnou hledačů instantního dobrodružství, kteří si nekladou otázky, ale přiváží hotové odpovědi a nutno dodat, že jsou to odpovědi primitivní: propisky, laciná bižuterie, obnošená trička a kšiltovky. Tyto lidi nelze zastavit. Naštěstí zůstanou místa, kam se nedostanou, protože jim v tom zabrání lenost, strach, nepohodlí a obtížný terén nesjízdný pro jejich obdivuhodně výkonné terénní busy.

Základní otázka, kterou si stále pokládám, zní: smíme z etického hlediska navštěvovat odlehlé domorodé kmeny, které si zjevně záměrně udržují odstup od ostatních? Zde je odpověď podle mého soudu ještě poměrně snadná: domnívám se, že ano, osamělý poutník má nezcizitelné právo chodit světem a poznávat jej, ovšem s absolutním respektem k usedlíkům, jejich mravům a způsobu života. Níže se zamyslím, co onen respekt znamená.

Smíme k takovým kmenům pořádat organizované zájezdy s hordami hlučných turistů? Tvrdím, že ne, to totiž není svobodné chození po světě, ale mnohem spíše organizovaná invaze, která nerespektuje daný domorodý kmen, jeho pravidla a mravy, cílí na svůj zisk, zvěcňuje lidské osoby na pouhý předmět zájmu či fotografie a život domorodého kmene rychle změní a nakonec zničí. Viděl jsem po celém světě domorodce, kteří v daný čas již čekali na příjezd desítek džípů, vzorně se postavili do řady, aby byli foceni turisty ze všech stran, za odměnu dostali svou denní dávku alkoholu a odebrali se do chýše, kde se opili. To je velmi smutná kulturní výměna.

Evropa opět zvěcňuje Afriku a jde na to opět mazaně. Alkohol je mocný spojenec lotrů odedávna - Jan Eskymo Welzl píše ve svých knihách, že lotry, kteří vozili alkohol Eskymákům, aby je poté okradli, polévali benzínem a zapalovali. V naší kultuře jsme na alkohol zvyklí, víme, co dokáže s člověkem udělat, (někdy) známe míru, známe rizika a umíme si vybrat z nabídky.

Nic z toho domorodec nezná a nemůže znát - dostane ten nejlacinější tvrdý alkohol a pije a pije. Nakonec skončí jako závislý otrok průvodců, kteří jej používají jako cvičenou opici pro své navoněné turisty. Ti mnohdy znají pozadí celé věci (ono to není těžké domyslet), ale je jim to jedno, hlavně že mají fotky a dovolenou nabitou rychlými a různorodými zážitky.

Odpověď na první nejjednodušší otázku by tedy mohla znít například takto: navštěvovat s absolutním respektem a v minimálním možném počtu ano, masově a bez respektu určitě ne. Co je ještě snesitelné mezi oběma póly, musí cestovatel posoudit sám. Jsou různé situace, různé kultury, různí cestovatelé… Každý nechť posoudí, ke kterému pólu je jemná etická střelka blíže.

Nelze vyznačit ostrý řez mezi dobrem a zlem, do hry totiž vstupuje celá řada okolností a kromě mravního požadavku také požadavek morální. Nejjednodušší je položit si otázku zlatého pravidla: líbilo by se mi to, co chci udělat, kdybych byl já na místě oněch domorodců? A dále spolu s Kantem: mohl by se takto na mém místě zachovat každý? Kam by to vedlo?

Mravně správně a morálně dobře

Pokud se cestovatel nespokojí ze zlatým pravidlem a jeho rozvedením v Kantově kategorickém imperativu, může sáhnout po sofistikovanější etice. Pro hlubší pochopení nabídnu alespoň nejzákladnější vhled do etického myšlení aristotelsko-tomistického typu. V základu rozlišujeme tři elementární roviny etiky: metaetiku, fundamentální etiku a aplikovanou etiku. Poutník si bude klást otázky zejména z oblasti aplikované etiky, ovšem bez fundamentální etiky a špetky metaetiky se zkrátka neobejde.

Metaetika se vznáší jaksi nad etikou, vychází z filozofie jazyka a táže se, jak v běžné řeči používáme slova jako dobrý, zlý, mravný, morální, vina, svědomí, imperativ a další. Fundamentální etika je filozofická disciplína, která si klade za cíl odpovídat na otázky typu: co je dobro, co je zlo, co je mrav, co je morální jednání, co je svědomí, kde se vzal mravní požadavek, proč vlastně něco mám a něco nemám dělat. Tyto otázky jsou filozofické, a proto nelze čekat, že např. otázku "co je dobro" vyřešíme jednoduchou stručnou odpovědí. Na tento typ filozofických otázek se odpovídá spíše prohlubováním otázky samotné, osvětlováním otázky z různých stran a lepším pochopením otázky samé.

Aristotelsko-tomistická etika nemá v oblibě chirurgické řezy, předem nachystané prefabrikované odpovědi bez kontextu a jiná zkratkovitá řešení. Otázka "co je dobro" je typická otázka, u které se prolíná to, po čem se tážeme a na co se tážeme. Nejde přitom o dobré jídlo, dobrého člověka, dobrého buddhistu nebo dobře fungující stroj, jde o dobro nevztažené, nekvalifikované, vyvázané, dobro samo o sobě, tedy ontologické dobro. Není to snadná otázka - má samostatné dějiny sahající daleko před slavné Platónovo podobenství o slunci, věnovali se jí největší filozofové a nejpronikavější myslitelé, kteří kdy chodili po této planetě a přesnou odpověď stále nemáme. Existuje téměř tolik názorů a pohledů na dobro, kolik je účastníků diskurzu.

je dobré vše, co způsobuje slast; pro utilitaristu je dobré to, co naplňuje čtyři principy: utility, následků, slasti a sociální; pro aristotelského etika je to ctnostné jednání, které vede ke zdařilému životu ve svém celku; pro aristetelsko-tomistickou linii je dobré jednání takové, které vede k dobru osoby; pro kantovce je to splnění mravního imperativu; pro machiavellisty je dobré jednání jakékoli, které vede k vytčenému cíli, klidně i násilné; podobně pro zastánce etiky Nietzscheho typu, která nesmlouvavě rozlišuje otrockou a panskou morálku a přímo pohrdá slabšími a oslavuje silné jakožto dobré; příznivci extrémní situační etiky neuznávají žádné normy a předcházející pravidla a posuzují dobro vždy ad hoc; dále je tady náboženská etika s širokou škálou přístupů; komunistický dialektický materialismus a jeho představa o dobru jako třídním boji vedoucím k rovnosti a mnohé a mnohé další.

Již v tomto bodě je zřejmé, že na otázku, zda je morálně dobré a mravně správné navštívit civilizací nezasažený domorodý kmen a jak se chovat k jeho příslušníkům, by každý myšlenkový proud etiky odpověděl po svém, často zcela protichůdně, a aby té nejednoznačnosti nebylo málo, patrně by se v každé etické myšlenkové linii našli myslitelé s protichůdnými názory a postoji ke stejné otázce. Etika zkrátka není černobílá šachovnice, kde je vše zřejmé a přesnými liniemi ohraničené. O to hlouběji v ní můžete kráčet a ty nejnejednoznačnější otázky si klást.

Aplikovaná etika považuje výše naznačené otázky za vyřešené a ptá se na otázky typu je eutanázie mravná/morální, je návštěva netknutého domorodého kmene mravná/morální? V etice - jak již čtenář tuší - rozlišujeme oblast mravní a morální. Mravné je takové jednání, které je v souladu se zvyky, obyčeji, společenskými zákony, tedy mravy, v daném místě v dané době; nemravné jednání je naopak v rozporu s těmito vnějšími (exogenními) mravy. Hovoříme o tzv. konformitě, což je souhrn naučených kulturních vzorců chování a jednání, které v určité míře každá lidská společnost po svých jedincích vyžaduje. Mravné jednání je tedy objektivně hodnocený soulad s konformitou, která může být a bývá na různých místech světa různá.

Morální jednání na je naproti tomu soulad se svědomím jednajícího, je to tedy subjektivně posouzená hodnota, kdy nejvyšší morální autoritu představuje svědomí jednajícího. Svědomí je však nesnadno uchopitelné: biologie žádné svědomí nezná, většina exaktních věd v lidském těle svědomí zkrátka nenajde, a přesto o něm hovořil už Sókrates v 5. století př. n. l. (nazýval jej daimonion) a věnovali se mu největší filozofové a teologové napříč dějinami.

V morálním smyslu nemůže stát nad svědomím jednajícího žádná nadřazená autorita, protože má-li být výkon svědomí autonomní, nemůžeme nad něho stavět autoritu, která by jej determinovala a negovala tak skutečnou autonomii. Potom bychom totiž museli - řečeno kantovsky - hovořit o heteronomním výkonu svědomí. Jsme vázáni zodpovědností sami sobě. Proto není myslitelná svoboda bez zodpovědnosti. Pouze autonomně rozvažující člověk zodpovědný za svůj život, za své jednání a postoje může zakoušet skutečnou svobodu.

Morální jednání je potom takové, které je v naprostém souladu se svědomím jednajícího, nezávisle na vnějších mravech čili konformitě. Jde o endogenní zdůvodnění dobra a zla, i když samozřejmě značně subjektivní, jde o dobro z mého pohledu, z perspektivy mého světa hodnocené mým kulturně-náboženským nebo světonázorovým programem. Pokud dojdu ve svém svědomí k pevnému přesvědčení, že návštěva domorodého kmene je v pořádku, i když je vnějšími pravidly v daném místě zapovězena, konám morálně dobře, i když mravně nesprávně, tedy nemravně.

Morální posouzení je tedy na každém cestovateli, mravní hodnocení závisí na zvyku v daném místě a době. Cestovatel je podle mého soudu povolán, aby svobodně putoval po světě v ryzím souladu se svým svědomím, ale protože k zodpovědné svobodě patří také ohled na společné dobro, má dbát také o mravní závazky, zejména vzhledem k dobru ostatních.

Zvěcňování příslušníků odlehlých kmenů

Lidskou osobu bychom nikdy neměli zvěcňovat. Princip personality chrání osobní důstojnost každé lidské osoby nezávisle na vnějších charakteristikách (jak by se to vtíravě nabízelo u nahého domorodce v deštném lese), v každé fázi jejího vývoje a v každé době existence lidstva. Princip personality chrání osobní důstojnost každé lidské bytosti jako nositele nezcizitelných práv.

Každý člověk nezávisle na barvě pleti, velikosti, intelektu, míře vzdělání a pochopení světa nebo místu narození zaslouží stejnou úctu a respekt. Právě tímto pohledem je třeba vidět nahé domorodce kdesi v odlehlých končinách deštného lesa. Pokud budu domorodce vnímat jako sobě rovnou osobu (při vědomí, že osobu nedokážu plně obsáhnout jednoduchou definicí), s naprostým respektem k jeho lidské důstojnosti nezávisle na vnějších znacích (nahota, oděv, jizvové tetování, ozdoby…), budu na dobré cestě morálně dobrému a mravně správnému počínání. Jinými slovy, je nezbytné odmyslet si všechny vnější znaky, ať už jsou jakkoli ostentativní nebo z našeho kulturního pohledu nepochopitelné či hloupé, a setkat se na úrovni dvou sobě rovných osob. Nepoužívat druhého jako prostředek či nástroj ke svým cílům, nezvěcňovat jej, nejednat bez respektu k jeho volbě. Zbytek už musí každý poutník posoudit sám.

Odpovědi na složité otázky z úvodu tohoto zamyšlení by tedy v aristotelsko-tomistické etice mohly vypadat následovně: pokud nepovažuji příslušníky odlehlého domorodého kmene za předmět svého obohacení, pokud nepřicházím s jiným cílem, ke kterému tyto domorodce používám jako pouhé prostředky, souhrnně, pokud dotyčné lidi nezvěcňuji, ale přicházím motivován zájmem o ně, zájmem o poznání alterity a z toho vyplývající osobní růst, a je-li to v souladu s mým svědomím, je taková návštěva domorodého kmene morálně dobrá a neplatí-li v daném místě a dané době pravidlo nenavštěvování, např. z důvodu zavlečení jistých chorob či z jiných rozličných důvodů, je také mravně v pořádku.

Pokud je z nějakého vnějšího důvodu (např. zmíněná výměna chorob) nepsaným pravidlem nenavštěvování, ale poutník touží poznat ony lidi a je to v souladu s jeho svědomím (a rovněž udělá vše pro to, aby riziko oboustranné nákazy eliminoval), jedná mravně nesprávně, ale morálně dobře. Na kterou stranu se přikloní, to už je na jeho morální a mravní vyspělosti.

Další otázkou je, jak se v domorodé vesnici chovat. Osobně bych zvolil naprostý minimalismus. Vše, co s sebou poutník přiveze, měl by si také odvézt. Kupovat si fotky lacinými předměty, které potom budou hyzdit jejich přirozené prostředí, podle mého soudu není správné. Přivézt sůl, trvanlivé potraviny bez plastových obalů nebo jiné potřeby, které nenaruší prostředí, může být naopak poměrně dobrý nápad.

Respekt k osobě znamená rovněž respekt k prostředí, kultuře a ano, také respekt k odlišnému náboženství. Poutník může svědčit sám sebou, může být pochodní svého náboženského kultu a na zvídavé dotazy (pokud se domluví) samozřejmě může podávat promyšlené a pokud možno pravdivé odpovědi o svém náboženství. Ale přicestovat k odlehlému kmeni, nesnažit se jej poznat a hned jej lámat na svou víru je podle mého soudu neuctivé, arogantní, mravně nesprávné a pošlapávající princip personality.

Velmi problematické je to s větší skupinou cestovatelů, která naruší všední rytmus domorodců, nechá po sobě kšiltovky, propisky, igelitové sáčky a bůhví co všechno, zvěcní domorodce na exotické objekty svých fotografií a zase zmizí. Pokud se to opakuje, kultura, která se unikátně vyvíjela po dlouhá tisíciletí, zanikne za několik měsíců nebo let. I když to nezakazuje zákon, je podle mého etického soudu takové jednání mravně neospravedlnitelné. Z morálního hlediska samozřejmě nemohu nikomu nahlížet do svědomí. Každopádně ten, kdo zvěcňuje ostatní, je na nejlepší cestě vyprázdnit a zvěcnit sám sebe.

Tento názorový postoj nabízím, ale v žádném případě nevnucuji. Je to názorový postoj viděný z mého světa. Musíme bez váhání přiznat, že neexistuje jednotný návod, který perfektní argumentací vyřeší problematiku návštěvy domorodých kmenů. Ježek zůstává v kleci, návod je v srdci každého z nás. Princip personality, který důrazně varuje před jakýmkoli zvěcňováním člověka a za všech okolností hájí nedotknutelnost, důstojnost a ne zcela pochopitelnou velikost lidské osoby, lze s užitkem aplikovat nejen při vlastním tázání, zda navštívit, či nenavštívit odlehlý domorodý kmen a vstoupit do kontaktu s civilizací nedotčeným člověkem, ale vnáší podnětné světlo do poctivého mezikulturního a mezináboženského dialogu a vůbec do etiky osobního života.

Z připravované knihy Náboženský šok (Praha, 2021).

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.