Přes pohoří Zelengora, přechod úžasného bosensko-hercegovského hřebene na Balkáně

Bosna a Hercegovina a tipy na horské treky (1)

Už při naší první návštěvě Bosny a krátkém výsadku do překrásného pohoří Maglič v roce 2007 jsme se s kumpánem Michalem rozhodli, že při další příležitosti projdeme pohoří Zelengora, jehož siluetu jsme z Magliče nadšeně obdivovali. Po čtyřech letech konečně nadešel čas realizace a ještě s Pavlem, tedy ve třech, vyrážíme do Bosny.

Trasa (směr východ-západ): Tjentiště (560 m) - jezero Gornje Bare (1 500 m) - Uglješin vrh (1 850 m) - Bregoč (2 014 m) - Orlovačko jazero (1 610 m) - Jugovo jazero (1 550 m) - Štirinsko jazero (1 610 m) - Dumoš (1 880 m) - Kotlaničko jazero (1 600 m) - Štirinsko jazero - Kladsko jazero (1 400 m) - Kalinovik (… m)

Den 1. Příjezd a nástup do hor - Tjentiště - jezero Gornje Bare

V neděli 11.září odpoledne vyjíždíme autem přes Slovensko a Maďarsko směr Bosna, další den večer už máme v plánu být v horách. Cestou přes Maďarsko jsme v noci omylem zakufrovali do centra Budapešti, a tak máme možnost přes široký tok Dunaje nafotit krásně nasvícený palác parlamentu.

Čtěte také: Pohoří Lebršnik ve stopách Karla Absolona, Černá Hora

Po vymotání se z Budapešti již cesta pokračovala bez komplikací přes Chorvatsko do Bosny, cestou ještě měníme v Sarajevu peníze a do Tjentiště malé dědinky v údolí řeky Sutjeska, výchozího to bodu do pohoří Maglič a Zelengora přijíždíme okolo 14 hodiny. Michal a Pavel ještě stále nevěří, že už dnešní noc budeme spát v horách a to u jezera Gornje bare ke kterému je to z Tjentiště ještě cca 25 km a 1 000 metrů převýšení.

Projíždíme vesnici tam a zpět, nakonec parkujeme před hospodou poblíž odbočky na naši cestu do hor. S příjemnou paní, obsluhující v restauraci, zapřádáme přátelský rozhovor a po chvíli již máme zajištěno bezpečné místo pro zaparkování auta po dobu pobytu v horách a též domluven kýžený odvoz v podobě jejího syna, který nás má vyzvednout asi za hodinu a ušetřit nás šlapání s těžkými bágly při nástupu do hor.

Nicméně v Bosně je čas pojem relativní a tak z jedné hodiny se stávají dvě a se stoupajícím počtem vypitých piv už se pomalu loučíme s představou dnešní noci někde u jezera v horách. Ovšem když po další půlhodině přifrčí oprýskaný třídvéřový wolsfágen bez okýnek a z něho vystupuje mladíček vyhlížející na 15 je jasné, že vyrážíme.

Nacpali jsme se tedy i s bagáží do vozu, mladík zkušeně pod palubovkou spojil dva dráty, motor zaburácel a my vyjeli vstříc divočině. Po zhruba dvou hodinách parádní vyhlídkové jízdy, kdy máme možnost obdivovat zdejší nádherné bukové lesy, hluboké rokliny a vykukující štíty hor konečně cesta končí a to doslova a my vystupujeme u malebné loučky, na které stojí památník válečným obětem, nad jezerem Donje bare. Řidič nám ještě vysvětluje cestu k našemu dnešnímu cíli jezeru Gornje bare a po předání peněz za odvoz se srdečně loučíme.

Po krátké obhlídce okolí a jezera Donje bare se vydáváme na cestu k hornímu jezeru. Vracíme se asi 1,5 km zpět cestou kterou jsme přijeli autem a dle mapy odbočujeme vlevo na stezku po které bychom měli po dalším kilometru dojít k jezeru.

Po krátkém výstupu do kopce nedočkavě vyhlížíme hladinu dnešního cíle, jaké je naše překvapení, když v dolince pod protějším kopcem, v místě kde má jezero být, vidíme jen vyschlou plochu porostlou močálovitými travinami, v mžiku se rozplynul sen o večerní koupeli v jezeře a my ulepení potem rezignovaně hledáme místo pro stan.

Vydáváme se k nedalekému sedlu mezi masívy Plece a Tovarnica, cestou nacházíme rozumný plácek bez šutrů, akorát pro náš stan, shazujeme bágly, rychle stavíme stan a jdeme ještě do sedla na západ slunka.

Krajina je zde opravdu nádherná, ze sedla se otevírají výhledy do mohutného údolí Sutjesky a na vrcholky pohoří Volujak a vzdálený hřeben Lebršniku. Zpět se díváme do dolinky okolo jezera uzavřené okolními horami. Vlnící se zlatohnědé louky s občasným porostem borovice a smrku příjemně kontrastují se svahy hor pokrytými ještě zelenými bukovými lesy. Slunko je za horami a tak se vracíme ke stanu a pouštíme se do konzumace piva přivezeného z Čech, příjemně opivněni usínáme za vřískotu sýčka.

Den 2. Gornje Bare - Uglješin vrh - Bregoč - Orlovačko jazero

Ráno po snídani vyrážíme dle mapy, znatelným chodníčkem okolo vyschlého jezera začínáme stoupat na Uglješin vrh, chodník se po chvílí ztrácí a tak jdeme po čuchu hranou kopce prodírajíc se mladými buky, po chvíli naštěstí les končí a vystupujeme na louky pod vrcholem. Stojíc na hraně nad jezerem nevěřícně čučíme do doliny pod námi, kde se zrcadlí hladina poměrně velkého jezera, které jsme včera večer schované za mírnou terénní vlnou neviděli.

Močálovitá plocha o které jsme si mysleli, že je vyschlé jezero nás dokonale zmátla. No nic s hořkou příchutí na jazyku uznáváme, že toto by se zkušeným planinárům stávat nemělo a stoupáme dál s předsevzetím, že příště budeme obezřetnější.

Kamenito travnatým svahem docházíme na vrchol Uglješin vrh asi 1 850 m n.m., i přes silný opar se kocháme výhledy do všech světových stran a hlavně na západ kudy má vést naše další cesta. Mapa je naštěstí velmi přesná, naznačená cesta, nebo chodník který ve skutečnosti neexistuje je vcelku jasná.

Vlnícím se hřebenem klesáme poměrně hluboko do zalesněného sedla, cestou ještě na protilehlé stráni vidíme stádo místních kamzíků, úžasná podívaná. Příroda je zde skutečně nedotčená a údajně se zde vyskytují i vlci a medvědi. Po sestupu do sedla začínáme, jak už to bývá, opět stoupat, přecházíme krátkou louku a hledáme kudy nízkým porostem prorazit dál naším směrem.

Po zdolání pár metrů hustých houštin vstupujeme do řídkého vysokého lesa, kde narážíme na zřetelnou zachovalou cestu. Stoupáme asi kilometr a vystupujeme na louky kde cesta přechází v nenápadný chodníček, terén se narovnává, loukami se blížíme k vysoké skalní stěně protkané travnatými příkrými žlaby a už si vybíráme, kterým to půjde nahoru nejpohodlněji. Chodník naštěstí pokračuje a tak pohodlně traverzujeme stěnu a po závěrečném prudkém výšvihu mezi skalami se dostáváme na hranu kopce po které již mírněji stoupáme dál.

Nacházíme se již v masívu Bregoče, což je nejvyšší vrchol Zelengory. Asi po 3. hodině stoupání po otevřených loukách se dostáváme do malého sedýlka mezi dva kopce, na jednom z nich je vidět kříž a nám je jasné, že je to Bregoč.

Batohy necháváme v sedýlku a nalehko vybíháme k vrcholovému kříži (2 014 m n.m.) odkud se otevírájí výhledy na další nádherné kopce a údolí. Dnešním cílem je Orlovačko jezero ukryté někde v dolině pod protilehlým masívem homolovitého Stogu. Jelikož na vrcholu se kolem nás srocuje hejno nepříjemných much, rychle sbíháme zpět, nasazujeme batohy a již zřetelným chodníkem sestupujeme ze sedla do širokého údolí.

Po chvilce zjišťujeme, že tu vede i značení, pro Balkán typická červená kolečka nebo čárky sem tam na kameni. Krátký, ale nepříjemný sestup nás přivádí k malému jezírku, ze kterého si ovšem netroufáme brát vodu na pití, po horkém dnu zásoby vody rychle mizí a máme obavy jak to s vodou bude dál, tak se alespoň popásáme na borůvkách a brusinkách, kterých je v okolí dostatek.

Již mírným klesáním postupujeme dál údolím, před námi se tyčí krásně tvarovaný vrchol Stogu, značka uhýbá do mírného svahu nalevo od něj a my váháme zda pokračovat po ní, nebo zjevně využívanějším chodníkem rovně dolinou. Jako nazavolanou kousek pod námi vidíme na louce týpka s košem, jak do něho češe brusinky, a tak jdeme za ním pro radu.

Příjemný chlapík nám po doušku pálenky ochotně sděluje, že k Orlovačku jezeru musíme dolinou rovně dolů, značka prý vede k dalšímu jezeru, jehož název bohužel nezná, z mapy zjišťujeme, že by to mohlo být Jugovo jezero, kolem kterého půjdeme další den.

Loučíme se s místním sběračem, rychle sestupujeme dolinou a těšíme se jak dnes konečně smočíme těla v jezeře. Konečně přicházíme jakoby na křižovatku dvou dolin, ocitáme se na malém plácku podobném parkovišti s troskami nějaké budovy, kde nacházíme upravený pramen a za lesíkem vidíme i hladinu jezera.

Bez váhání vyrážíme k jezeru, to je sice po dlouhém a horkém létě hojně prorostlé vodní vegetací, ale v mělkém pásu asi tři metry od břehu jsou jen oblázky a voda je krásně čistá. Po osvěžující koupeli se vracíme k prameni, kde stavíme stan a budujeme ohniště.

Večer nemá chybu, na to že je konec září je teplo jako v létě. Měsíc je skoro v úplňku, nádherně nasvěcuje svahy hor a neskutečné ticho rušené jen občasným praskáním ohně podtrhuje okolitou nádheru.

Den 3. Orlovačko jazero - Jugovo jazero - Štirinsko jazero - výstup na Dumoš - Kotlaničko jazero - Štirinsko jazero

Další ráno vstáváme o něco později než předchozí den, není kam spěchat, měl by to být odpočinkový den. V plánu máme dojít ke Štirinsku jazeru, což by mělo být asi jen 3-4 hodiny cesty, tam schováme bagáž a jen na lehko se zajdeme podívat ke Kotlaničku jazeru. No nakonec to dopadlo malinko jináč…

• Dokončení článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.