Vizovické vrchy, cykloturistika a cyklotrasy

87 drsných kilometrů Vizovickou vrchovinou

Vizovice jsou pověstné svým trnkobraním. Je pravdou, že aktivního účastníka této oblíbené akce může následně značně dlouho pobolívat mezi ušima. Ovšem Vizovice se také mohou stát místem startu velmi pěkných MTB túr, po nichž určitě bude vzhledem k absolvovanému nářezu aktivního účastníka zaručeně bolet všude, ale mezi ušima nejspíše ne (aspoň tedy při normálním průběhu akce). No a když to aspoň ze začátku vypadá na normální a krásné počasí, netřeba váhat…

"Účastníci zájezdu" mě po předchozí prohlídce nádherného větrného mlýnu holandského typu ve Štípě "vyhodili i s kolem" ve Vizovicích a že do odpoledne ať se dokulím do Luhačovic, abych nenarušil následné plánované "kulturní vyžití".

Předpokládaných asi 80 km mi připadalo vcelku humánních, i když pro začátek hradba Komonecké vrchoviny, kterou jsem musel také nad Vizovicemi překonat, byla zatím vcelku velkou neznámou.

Čtěte také: Litenčickou pahorkatinou křížem krážem

Zámky a podobné objekty si zásadně nenechávám ujít, tak aspoň letem světem i ten zdejší. Původně cisterciácký klášter (Rosa Mariae nebo též Smilheim), jehož založení r. 1261 se osobně zúčastnil i Přemysl Otakar II. a Bruno ze Schaumburku.

Objekt měl neskonalou smůlu ve své geografické poloze (hlavně blízkost uherské hranice), takže se nelze divit, že jej postupně devastovala vojska Matúše Čáka Trenčianského, husité a Uhři. Potíže si způsobili ve své době neúnosně krutě panující Dóczyové, historický devastační zářez zde mají i Turci a uherští kurucové.

Dnešní podoba zámku v pozdně barokním slohu se začala realizovat v polovině 18. stol. díky úsilí olomouckého kanovníka Heřmana Hannibala z Blümegenu, který získal objekt v dražbě.

Přestože se jedná o poměrně malý a zdánlivě nenápadný zámek, je nebývale bohatě a hodnotně vybaven ve stylu baroka, empíru a biedermeieru a pánové z Blümegenu nám zanechali také neskonale kvalitně vybavenou obrazárnu (např. Dürer, Cranach, Breughel a další), takže zámek i s přilehlým parkem určitě stojí za prohlídku.

Vizovické prameny

Prozíravě doplňuji tekutiny do sebe i do láhve a pouštím se do dřiny po tvrdě stoupající červené KČT a zároveň naučné stezce Vizovické prameny s čím dále horším povrchem. Orosený vzpomínám, jak to zpívá Šuláková, že "Sluníčko vychází nad Janovú horú" a vzápětí se mi vzpomínky potvrzují informační tabulí s popisem zdejších folklórních akcí, kterých se údajně pravidelně a s oblibou zúčastňuje i známý herec a zdejší rodák Pavel Zedníček.

Sluníčko už je "hore" (peče…) a já loukami a lesíky s krásnými výhledy ke Zlínu, Slušovicím, na hřeben Vizovických a na severu i Hostýnských vrchů dosahuji Janovú horu - 496 m n.m. Zdánlivě malá nadmořská výška je "hodnotově vyvážena" tím, že jí bylo dosaženo na velmi krátké vzdálenosti (prostě krpál).

Předchozí vlastníci panství vybudovali na hřebeni hospodářský statek, tzv. Janovhrad, z něhož dnes zůstala malebná avšak těžce zarostlá ruina. Někde zde má být údajně velmi hluboká studna, tu však nehledám, neboť mě čekají další "hodnotná kopčiska".

Červená mě přivádí k cst. 5056, další asi 3 km stále lesem vcelku krotkou hřebenovkou na jihozápad až k silnici, po ní na jih do doliny, Horní, Dolní Lhota a kolem právě revitalizované přehrady dnes poprvé do Luhačovic, k žst. Den je horký, třeba opět doplnit tekutiny, volím tedy nealko švestkového Bernarda, který mi dobře vychlazený za horka velmi chutná a taktéž ramena zákona nemohou mít námitky…

Dlouho nepoužívaným chodníčkem

Jedna věc je "prdelkovat" se v Luhačovicích po kolonádě se zmrzlinou eventuálně tamtéž pocucávat Vincentku, jiná věc je zde jezdit na kole, neboť odtud vlastně na všechny strany je to do kopce a to tak, že hodně. Takže opět dřu, tentokrát směr Kladná Žilín, aspoň že trošičku po asfaltě.

Na vrcholu stoupání nacházím vpravo v hustě zarostlé pasece modrou KČT odbočku a pustím se do prodírání evidentně dlouho nepoužívaným chodníčkem. Les, paseka a vzápětí "normální" louka s vysokou trávou, která svádí k trochu rychlejší jízdě.

Nepatrný a hlavně do poslední chvíle v trávě neviditelný žlábek s tekoucí vodou a rozbahněné okolí zaručeně znamená zaboření se předního kola a následné "elegantní salto" po předchozím letu přes řidítka… Vysoká tráva trochu tlumí náraz a usnadňuje skluz, ale i tak mi chvíli trvá následné restartování… Pomaličku se rozhýbávám, ověřuji stav kostí, znovu se orientuji vpravo, vlevo, nahoru, dolů. OK.

Kochám se výhledy

Pružně měním plány a pro jistotu další štreku - Přečkovice, Bojkovice, Pitín až po odbočku Kolelač absolvuji zlehka na asfaltě. Kochám se výhledy, neboť se stále pohybuji v CHKO Bílé Karpaty a začínám typovat, jestli, jak a kde dnes zmoknu, neboť původně krásně modrá obloha začíná výhružně tmavnout.

Domnívám se, že po pádu už jsem opět ve formě, takže se nechám zlákat žlutou KČT, odbočuji vlevo a dalších asi 4,5 zajímavých kilometrů absolvuji šotolinově až do Slavičína. Komu není rady, tomu není pomoci.

Přestože byla cítit voda ve vzduchu a časově to také bylo šul nul (bez rezervy), místo abych zamířil na západ do Petrůvky (nejkratší cestou a po asfaltě), zamířil jsem do Petrůvky parádní oklikou - "severní cestou", přes Lipovou a rozcestí u Haluzic a za počínajícího pokrápění. Odtud konečně na západ, nejprve po červené souběžné se silnicí a od dalšího rozcestí dále po červené, ale pouze lesem, pasekami a loukami.

Osm "červených" kilometrů

Opět jsem zažil úkaz, kdy déšť nezvýší svou intenzitu, ale velké množství vody spadne najednou a posléze začne pršet jak sv... Dva kluci, co vyjeli z protisměru z lesa na celopérech, mě soucitně varovali, že je to tam teď o hubu a pakárna, že i za sucha je to tam děs (na kole), vyjádřili mi upřímnou soustrast. Když jsem je informoval, že touto dobou mě už určitě čekají pěkně nasr… účastnice zájezdu někde v Luhačovicích, málem nade mnou zaplakali.

Následujících osm "červených" kilometrů se mi vrylo na hodně dlouho do paměti. Les až prales, velké množství velkých, kluzkých kořenů a kamenů, vývraty, obrovské louže, hluboké koleje po lesní mechanizaci plné čerstvé vody, větve, křoviska, kopřivy a malinčáky a voda a voda a voda. Chtělo to pouze cit, balancování na hranici pádu a pomaličké prodírání se vpřed.

Dalších pár sklouznutí mě neminulo, ale protože jsem jel opravdu pomaličku, žádný drama, to vše stále v nadmořské výšce asi 500 m n.m. (vrcholy Uhliska 521 m n.m., Húšť 500 m n.m., bezejmenný vrchol 535 m n.m. a pod. ). Nebylo to jednoduché, popravdě to byl humus nevídaný ale… mě se to prostě líbilo. Kdyby mě nepopoháněla nutnost co nejdříve dojet dolů do lázní, přemýšlel jsem, že by byla paráda někde si tady postavit stan a za deště se v něm tak parádně spí…

Konec rozkoše

Konec rozkoše přinesly až karpatské louky, nepokosené, s vysokou trávou, západně nad Nevšovou. Déšť také pomalu ustával, takže "provoz" na kole se dostával do normálu, ale fakt už to nebylo ono. Následující Petrůvka, už opět na asfaltě, se mi líbí tím, že jsou z ní fantastické výhledy na Bílé Karpaty, když to tedy počasí dovolí.

Pravidelně se zastavuji na jednom místě a koukám do dáli na jih, bezpečně rozeznávám Velkou Javořinu (970 m n.m.) a Jelenec (925 m n.m.), kousek doleva od těchto vrcholů lze ještě v hraničním hřebenu rozeznat Velký Lopeník (911 m n.m.).

Bílé Karpaty jsou opravdu úchvatné, takové ještě čisté a syrové, turistickým byznysem moc nezdevastované. Je tady určitá naděje, že vzhledem k neustále narůstající konzumnosti české společnosti asi ještě dlouho zůstanou maximálně původní a zachované (protože budou na okraji zájmu, kdo by se také prodíral tou džunglí za těžkého deště) a vlci, rysi, divoké kočky a možná i nějaký ten medvěd zde budou mít ještě dlouho příhodné životní podmínky.

Závěrečný sjezd

Nebývale prudký sjezd už po kulturním a hlavně osýchajícím asfaltu (kolo se rozjede bez problému až na těch 70 km/hod) mě přivede opět přímo před revitalizovanou přehradu, doleva, doprava a sjíždím ke kolonádě. Plno korzujících lidí (už neprší, krásně ochlazený vzduch jako z pračky) se na mě hodně škaredě začíná dívat.

Popravdě je tady zákaz jízdy na kole, takže pěšky až k pramenu dr. Šťastného, zachráním se před smrtí žízní těžce železitou vodou (no když je nouze největší…) a jakožto blátivě mokrá postava budím mezi vyžehlenými a vyleštěnými lázeňskými šviháky poměrně velký zájem.

Pacienti a rekreanti si prostě neuvědomují, že v okolních horách, o pár kilometrů dál a několik set metrů výš se dá zažít něco opravdu pěkného, i když pro někoho možná na hraně nebo možná i za… Po dojezdu na místo srazu s asi dvouhodinovým zpožděním mě už čekala skupinka pěkně nasr… účastnic zájezdu s dršťkovou (tím není myšlena česká gastronomická specialita), donucen terorem jsem slíbil, že příště se polepším. Možná…

Takže celkově 87 docela tvrdých kilometrů (byly by popravdě těžké i za sucha, ale za krásného počasí doporučuji, určitě lze zde nakombinovat velké množství parádních tůr i s bivakem) a optimální mapa je např. Shocart č. 152 Hostýnské a Vizovické vrchy 1 : 60 000.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.