Předjarní Ždánický les, pohodová pěší turistika v Západních Karpatech

Vpravo je ploché a úzké údolí, kde končí pohoří Chřibů. Po dvou a půl km zelená značka odbočuje vlevo. Jsme ve výšce 228 m. Asfalt pokračuje stále po rovinaté cestě ke studánce Bezdýnka. Z udržované studánky si dáváme každý poctivý hrnek pramenité ledové vody a na informační tabuli čteme, že jméno dostala studánka díky pověsti.

"Na místě, kde jest tato studánka, bývalo hluboké bahnisko. Vozka jednou vezl těžkou fůru dřeva z kopce. Řetěz, kterým byla kola zabržděna se najednou přetrhl a koně nemohouce těžký náklad udržeti sjeli i s vozkou do močálu a utonuli. Po té dala lesní správa bahnisko kládami a pařezy zaházeti a jen v jednom koutku ponechána byla studánka."

Krásné místo, osvětlené ranním sluncem a zpěvem opeřenců, kterým se zamlouvá dnešní prosluněné ráno. Z protějšího strmého svahu se ozývá i bubnování datla. Kamarád Honza to tu zná z houbařských výprav, když "rostou", tak se prý dají kosit kosou. Tolik tu roste praváků.

Cesta se postupně zvedá a po pár serpentinách jsme na místě zvaném U Kříže (413 m). Je zde postavený altán a u cesty dřevěný kříž, který připomíná: "V roce 1663 táhli Turci na Vídeň. Turecký vezír dovolil tatarskému vojsku, aby si svůj žold uhradilo loupežemi na Moravě. Dravý nepřítel pálil a vraždil zdejší obyvatelstvo. Místní lidé před touto běsnící hordou hledali útočiště v těchto lesích. Ti, kterým se nepodařilo ukrýt, byli povražděni nebo odvlečeni do otroctví. Během šestidenního řádění Tatarů na Moravě bylo odvlečeno do otroctví na dvanáct tisíc obyvatel." Ať je to Ždánický les, nebo Chřiby, tak všude "kráčela historie" a je dobře, že se staré události připomínají.

Opouštíme zelenou značku a dál nás po hřebenu povede značka červená. Stále po "asfaltu" po dvou kilometrech na nejvyšší bod pohoří vysoký jen 423 m " U Slepice". Naše putování není krajinově zajímavé. Ještě, že není les v listí, to bychom neviděli nic. Takto se díváme "do lesa" a místy jsou průhledy i ven z lesa, ale těch je moc málo. Zato se dozvídáme hodně o té starší historii, která je podrobně popsaná.

Název U Slepice vznikl tak, že revírník zde našel slepici, která v dutém stromě vyseděla kuřata. Na tomto místě vystavěl v osmnáctém století hájovnu a pojmenoval ji U Slepice. Říkalo se, že po bitvě u Slavkova byla hájovna ruskými vojsky zničena, ale v roce 1810 byla postavena nová.

Cesta pokračuje po povlovném hřebeni, stále po asfaltu. A konečně několik vyhlídkových míst. Vlevo východním směrem a daleko je vidět Strážovský kopec. Cestě po které jdeme se dříve, ještě než byla asfaltová říkalo Těšanka. A kolem cesty jsou většinou za drátěným plotem vrty. I když je zde Přírodní park od roku 1994, tak se zde těží prý velmi kvalitní ropa a zemní plyn.

Na Prostředním vrchu (412 m) se připojuje k červené značka modrá a ty nás přivádí po půl km Červenému kříži (410 m). Ten stojí u silnice, která protíná pohoří. Ždánice - Bučovice. Je zde i autobusová zastávka. Ještě jeden kilometr nás doprovází červená k místu U Široké cesty (386 m). Dál budeme sledovat jenom značku modrou. A opět trochu povídání. O loupežnících Ždánického lesa.

Jmenovali se "Jonášovo tovaryšstvo". Vůdcem této tlupy, čítající až třicet členů, byl Janáč a jeho syn Siróček nebo taky Mladý. Získávali živobytí loupežením. Působili zde v letech 1416 - 1419. Později byli polapeni a souzeni hrdelním právem v Jihlavě.

Nechme loupežníky loupit a dál po modré a stále po asfaltu se po dvou kilometrech zastavujeme U Zlatého jelena (362 m), kde je památník na lesníka Julia Weihla. A velká kamenná mohyla s deskou na dobu "partyzánskou" s podrobným popisem o oddílu Olga, který tu působil v roce 1945.

Po dalším kilometru jsme U Andělíčka (379 m). Na cedulce čteme, že toto místo, dle Mouřínovských pamětníků, získalo svůj název pravděpodobně po dřevěném sloupku, který zde stával odnepaměti, asi sto metrů od tohoto místa vedle cesty směrem na Archlebov. Byl na něm vyřezán reliéf anděla. Zmizel na počátku druhé poloviny dvacátého století.

Název této lokality může mít také spojitost s tím, že tudy procházelo nejedno procesí ke známému poutnímu kostelu v Žarošicích. Ty jsou odsud 5,5 km po žluté značce. Pověst nezůstala současnosti nic dlužna. Na místě stojí dřevěný kůl se dvěma obrázky s andělíčky a další tři jsou součástí sloupu.

Do cíle našeho putování to je ještě deset km, tak znovu na modrou a tentokrát jsme potěšeni, že od rána jdeme po normální cestě, bez asfaltu. V lese přibylo bříz a připadáme si jako v ruském lese. Jejich bílé kmeny přímo "svítí" mezi ostatními listnáči.

Vlevo od nás míjíme staré vojenské objekty. Proslýchá se, že tam bývali "rakeťáci". Pravda je však vzdálená třicet roků zpět. Přecházíme další silnici, která protíná hřeben pohoří. Kyjov - Slavkov a místo zvané Těšanka (402 m). Znovu tvrdá cesta, která po jednom km končí a užíváme si přírodního terénu.

Vpravo jsou tří ještě ledem pokryté rybníky. A ten největší čtvrtý, zvaný Nový rybník, přecházíme po hrázi, kde je poslední sloupek Na Horáčku (256 m). Značka se tu stáčí prudce doprava. Pěšina lesem nás dovede k oplocence, tak kolem ní nahoru (je zde částečně vyšlapaná stezka) dál kolem oplocenky a první cestou doleva. Když bude zelená vegetace, tak se značka těžko najde. Odtud pohodlně při okraji lesa až do Kobeřic u Brna.