Zakarpatská Ukrajina, jen tam tak lehce nakouknout - turistika ve Východních Karpatech

aneb kam nelézt na Podkarpatské Rusi (3)

Přešli jsme další návrší a otevřely se výhledy severním a severozápadním směrem až na vzdálené kopečky polských Bieszczsad. Na nejbližším úbočí pak byl vidět jeden z mostů "Ukrajinského Semmeringu". K Užockému průsmyku už nemohlo být daleko. Na druhou stranu i hodina pokročila, spát v průsmyku, kudy prochází silnice a železnice by asi nebylo nejlepší řešení, a tak bylo odsouhlaseno, že se pomalu poohlédneme po vhodném místě na nocleh.

Čtěte také: Ukrajina - jen tam tak nakouknout aneb kam nelézt na Podkarpatské Rusi (2)

Přešli jsme přes nějaké zakopané dálkové potrubí, řádně vyznačené jak v terénu, tak v mapě a - ztratili značku. Její hledání jsme spojili i s hledáním noclehu. Značku jsme nakonec objevili a pěkné místo na spaní taky, takže jak říkají bratia Slováci - krásny deň za nami.

Pátek 23. srpna 2013 - "Ukrajinským Semmeringem" pěšky i na voze

Ráno jsme se ještě pokochali výhledy a vyrazili na Užocký průsmyk. Cesta byla spíš jen úzkou pěšinou mezi maliním, navíc lišácky prorosteným kopřivami, což nám při putování v kraťasech přinášelo nemalé ústrky. Za to jsme byli odškodněni studánkou a věru, že jsme vodu už potřebovali.

Za další čtvrthodinku jsme vyšli z lesa a kolem krytého posezení v ukrajinských národních barvách (modrá a žlutá) dorazili k novotou zářícímu rozcestníku evidentně podle českého know-how včetně dvojjazyčných ukrajinsko-českých nápisů Užocký průsmyk (852 m n. m.). Na Pikuj udával pouze 13 h pochodu, což je opravdu na dvoudenní túru.

My jsme ale měli v úmyslu pokračovat na Ščerbin podél trati směrem k nejatraktivnější části "Ukrajinského Semmeringu", kterou si pak následně projedeme vlakem. Ale tak jednoduché to také nebylo, protože Užocký průsmyk je vedle důležitého uzlu dopravního i nezanedbatelným místem kulturně-historickým. A tak se tady chvíli zdržíme.

Silnice protínající průsmyk je náhle přehrazena závorou a v domku u ní sídlí pohraniční stráž. Nejsme sice na státních hranicích, pouze na těch mezi sousedními oblastmi (Zakarpatské a Lvovské) rozlehlé Ukrajiny, ale i ty jsou hlídány. Za první republiky se tady nacházel hraniční přechod do Polska. Ano, kde jsou ty časy, kdy Lvov byl ještě polské město?

Do oka nám padla spousta informačních tabulí ve vícero jazycích. Jedna část byla věnována národnímu parku, druhá bojům za I. světové války a třetí železniční trati přes průsmyk. Ty poslední dvě záležitosti jsou spolu úzce spjaty, protože železnice a průsmyky hrají ve všech válkách veledůležitou roli, což potvrzovaly i dva pomníky na druhé straně silnice.

Pod poloninami …jak plynul čas

Zakarpatská Ukrajina je země neopakovatelných půvabů a lidských možností. Zůstává stále krásnou a podmanivou.

"Jsou to především hory, které vystřelují do impozantních výšek, nebo nás konejší křivkami svých vrcholů a klesajících strání. Čteme v nich jako v otevřené knize od rána do večera, od jara do zimy, a vždy v nich nacházíme něco nového. Nezevšední. Nabízí půvab a uklidnění, vůni země, mlhu a jas a dokonalé souznění s přírodou…"

A lidé, kteří tu žijí?

"Jsou hrdi na svou řeč, zvyky, svou zem a přírodu. Je to národ, který vždy bojoval o své přežití, o lepší zítřky, národ, který po staletí zůstával ve stínu historických proměn a lepších příležitostí. Národ, který se nevzdává v hledání příznivějšího místa v Evropě, které mu právem, jako všem ostatním, patří…"

…další informace

První byl věnován Rudé armádě jako vzpomínka na II. světovou válku, druhý pak padlým v I. světové válce, a to rádoby všem z obou stran bojiště, což bylo doloženo nápisy v ukrajinštině, ruštině, němčině a maďarštině. Na češtinu, slovenštinu a polštinu se jaksi zapomnělo, což se už stalo takovou tradicí.

Pokračovali jsme po červené TZ, která se tady až do osady Ščerbin motá okolo železniční trati již vzpomínaného "Ukrajinského Semmeringu". Železnice vede v prudkém svahu nad silnicí po takové terase, která nám včera z dálky musela opravdu připadat jako most, viděli jsme přece pilíře. V místě, kde značka přecházela koleje, jsme narazili na nádherné místo k táboření. Docela kus rovné loučky, velké kryté posezení se stoly a lavicemi a dokonce i kryté ohniště. A kousek za tratí i řádně označená studánka. Prostě idyla včetně nádherného výhledu na obec Užok a široké okolí. Pokud vám ovšem nevadí občasný průjezd vlaku hned za zadkem.

Značka se teď poctivě držela železniční trati, a tak jsme mohli sledovat pás kolejí vinoucí se po úbočích, mizící v tunelech nebo naopak překonávající údolíčka smělými mosty, a to jak přímo před sebou, tak i na vzdálenějších kopcích členité krajiny. Zpestřením pak byl vlak, který se náhle objevil směrem od Užoku. Nejprve se jako malinký modýlek na dětské železnici jen se vzdáleným duněním postupně ztrácel ve spleti údolíček, aby nám nakonec s hukotem vyjel vstříc z nejbližšího tunelu.

Vlak to byl nákladní, sestavený z takových těch vagónů bez střechy, co se na nich vozí uhlí, štěrk a podobné věci a - byl úplně prázdný. Posléze jel podobný vlak zase zpátky a byl kupodivu také prázdný. To už jsme trochu kroutili hlavami. Prosím, může se stát, že z nějakého důvodu převažuje doprava zboží jen jedním směrem, pak tím druhým jezdí prázdné vagóny. Ale oběma směry? Asi se máme od soudruhů z Ukrajiny, pardon, ze Zakarpatí, oni jsou na to hákliví (říkali nám "my ně Ukrajinci"), opravdu co učit. A ještě jedna zajímavost. U každého tunelu byla strážní budka a v některé stál i voják se samopalem. To u nás také nemáme.

V této fázi putování se cesta držela nad železniční tratí, ale posléze jsme se sešoupli pod ní a často ji podcházeli pod mosty. Pohled zespodu na vysoké kuželovitě se zužující stupňovité železobetonové pilíře nesoucí tenkou linku jednokolejné trati byl vskutku grandiózní.

U některých mostů bylo vidět, že pilíře postupně opravují a dávají jim nový hladký kabát, zřejmě aby lépe odolávaly nepřízni počasí. Cesta byla častokrát rozbita těžkou technikou, která sem přivážela materiál a pracovníky, a tak jsme při nevalném značení tu a tam složitě hledali, kam máme vlastně jít. Nakonec všechno dobře dopadlo a přivítala nás osada Ščerbin.

Vpadli jsme rovnou do náručí nějaké poměrně velké turistické základny plné chat, ovšem zcela pustých, zavřených a silně chátrajících. Kousek níže v osadě byla na mapě namalována hospoda, ale dotazem u místních jsme zjistili, že už tam nic není.

Zůstali jsme tedy na oběd ze svého u turistické základny a jak jsme tak meditovali o tom, že by k tomu obědu páslo pivo, objevil se najednou nějaký místní mladík a hned se dal s námi do řeči. Rozdal nám všem vizitky s upoutávkou na svůj nedávno otevřený penzion (Ščerbin - www.sherbin-tour.narod.ru - v ruštině!), pivo však neměl, a tak jsme se o to zpočátku ani moc nezajímali.

Nakonec jsem neodolal a absolvoval prohlídku. Penzion zvenku vypadal spíše jako nijak velká, jen trochu novější dřevěnice. Nocleh by tu našlo deset lidí v dvoulůžkových pokojích rozesetých po celé chalupě včetně půdy, každý byl zařízen v trochu jiném stylu, aby to bylo atraktivnější.

Jako "majstrštyk" prezentoval majitel senný pokoj - na zemi a v postelích místo matrací seno, které ještě navíc pravidelně vyměňuje. Doslova se slzou v oku, jak bylo to aroma silné, jsem vzpomenul všech alergiků - ideální místo, kde se jich zbavit… Pokoje měly koupelnu a záchod společné a využít se dala i malá kuchyňka, přestože majitel nabízel stravování podávané ve společenské místnosti s barem. Za nocleh s polopenzí chtěl 15 € (tehdy cca 150 hřiven), což je cena dobrá.

Byl čas odebrat se na nádraží. Ještě před příjezdem vlaku jsme se dohodli, že bychom byli ve Velkém Berezném moc brzo, a tak popojedeme jen do nějaké vsi po cestě za účelem obhlídky místní lidové architektury a do Berezného dojedeme dalším spojem. Volba padla nakonec na obec Kostryna, podle mapy tam byly dva kostelíky a i při minulé cestě vlakem do Užoku jsme si jich všimli. A tak se taky stalo, ale nepředbíhejme.

Čekala nás nejromantičtější část "Ukrajinského Semmeringu". Hned za stanicí Ščerbin vjel vlak do tunelu a těch bylo ještě několik proložených mosty a "terasami". Běhali jsme z jedné strany vagónu na druhou a kochali se výhledy do krajiny, pokud ovšem nejel vlak právě tunelem. U oken se daly vyklopit jen úzké ventilačky nahoře, a tak bylo focení trochu složitější. Znovu jsme si vychutnali polokruhový most v Užoku, a pak už uháněli údolím podél řeky Uh přes Volosjanku, Luh, Stavne a Žornavu do Kostryna.

Vyšli jsme z nádraží na hlavní ulici, pokračovali směrem ke kostelíkům a narazili nejdříve na obchod. Ten se docela hodil k doplnění proviantu. Nakonec byla i ta hospoda s točeným pivem a další místní specialitou - kvasem - takovou obdobou tmavého, hodně sladového (a sladkého) piva. Samozřejmě jsme se nevyhnuli rozhovoru s místními štamgasty.

Když zjistili, že jsme Češi, tak jeden zasněně zavzpomínal, že už u nás kdysi byl - obsazoval totiž Ostravu jako voják Sovětské armády při invazi v srpnu 1968. Jak symbolické v době jejího 45. výročí! Řekli jsme mu, že jsme je brali jako okupanty, a on se omlouval "mně nakazali" (poručili mi). Pravdou je, že takoví jako on na výběr moc neměli. Druhou variantou bylo asi jenom zastřelení.

Krásný starý dřevěný kostelík se nacházel kus ve svahu nad obcí a vedlo k němu zánovní, i když ještě ne úplně dodělané grandiózní dřevěné schodiště "na míru".

Kostel Ochrany Panny Marie v obci Kostryna

Jedná se o Pokrovský kostelík zasvěcený Panně Marii. Byl postaven bez použití jediného hřebíku v roce 1645 v obci Sjanky, do Kostryny byl převezen v roce 1703 a instalován již jako třetí v pořadí (první 1451, druhý 1602). Podle jedněch pramenů je bojkovského typu, podle jiných představuje přechod mezi bojkovským a lemkovským typem architektury kostelíků. Přestože ho v rámci obce několikrát stěhovali a v roce 1761 mu dokonce přistavili zvonici, neztratil dle názoru odborníků svůj původní ojedinělý vzhled.

Původní ojedinělý vzhled však v současnosti trochu kazí elektrovoltaické panely na jižní části střechy, navíc upevněné pod okny tak, že okna z dálky vypadají spíše jako střílny se sklopenými kryty. Zajímavé bylo také umístění zvonu, který nevisel uvnitř zvonice, ale byl přístupný zvenku, schovaný jen pod střechou nad vchodem. Od dřevěného kostelíku se nabízel krásný výhled i na kostel druhý, evidentně novější a zděný. Ten jsme už ale nestihli navštívit.

Vrátili jsme se na nádraží a pokračovali vlakem do Velkého Berezného. Tam nám zůstaly už jen jediné dva úkoly - dobře povečeřet a někde se také pokud možno dobře vyspat. Vyrazili jsme z nádraží do centra městečka a bylo jasné, že se alespoň v případě večeře bez pomoci domorodců neobejdeme, což se nakonec stalo.

Doporučená restaurace jen kousek od nádraží nezklamala a nastal čas poohlédnout se po nějakém vhodném místě na spaní. Vzhledem k tomu, že se zítra už musíme vrátit na Slovensko, tak bylo nejednodušší vyrazit směr Malý Berezný. Ale než dupat po silnici se zdálo lepší držet se nedaleko po proudu řeky Uh, u ní přece musí být nějaký šikovný plácek, vždyť jsme jich tolik viděli hned první den při cestě na Juda vrch!

Byl příjemný letní podvečer a my jsme kráčeli zřejmě jednou z klidnějších částí Velkého Berezného, domy nebyly nalepeny jeden na druhém a nechybělo ani dostatek zeleně. Cestou jsme minuli kostel, kde se právě chystala večerní bohoslužba a osvětlení interiéru vrhalo v přicházejícím soumraku otevřenými dveřmi na chodník zářivé odlesky.

Pokus najít o tomto kostelu nějaké informace přinesl nečekané výsledky. Byl původně římsko-katolický a postavili jej v roce 1807 Slováci, tzv. "liptáci", kteří se tu usadili v roce 1788. Vnitřku kostela však nyní vévodil klasický ikonostas, typická známka řecko-katolického nebo pravoslavného vyznání. Jo, časy se mění…

Ale zajímavosti nekončily. Na jednom domě jsme objevili dvojjazyčnou pamětní desku T. G. Masarykovi. Na jednu stranu není divu - jsme přece na Zakarpatské Rusi, která byla mezi světovými válkami součástí Československé republiky, jež se zasloužila o nemalý rozvoj této oblasti a mnozí místní na to dodnes vzpomínají. A to prý měl kdysi Masaryk na hlavním náměstí ve Velkém Berezném dokonce i sochu!

Drželi jsme stále směr Malý Berezný a zástavba domů začala postupně řídnout. Objevily se i něco jako louky, zarostlé bohatou lebedou, avšak s velmi nerovným povrchem. Zkoušeli jsme to tu i onde, ale docela marně. Došli jsme až k řece, což bylo dalším zklamáním.

Čistička odpadních vod je zřejmě ve Velkém Berezném věcí neznámou, takže řeka Uh je v těchto místech spíše stokou. Nicméně nakonec se nám přece jen podařilo najít kousek stranou rovnější loučku, a i když to byl už poslední večer na treku, tak jsme ani nedělali oheň, jen postáli chvíli pod hvězdami a zalehli.

Sobota 24. srpna 2013 - Klášter sv. Nikolaje a zpět na Slovensku

Ráno jsme pokračovali dále podél řeky Uh a zanedlouho narazili na plácek se zastřešeným posezením a ohništěm, které by se taky hodil na přespání, ale teď už nám to nebylo k ničemu. Cesta se od řeky trochu odpoutala a my se dostali mezi políčka, kde panoval docela čilý zemědělský ruch - byla evidentně doba sklizně brambor.

Nad Malým Berezným vykoukly kopule kláštera sv. Nikolaje krásně zářící v ranním slunci. Klášter je vlastně takovým areálem se spoustou nejrůznějších sakrálních objektů začínajícím hned u silnice kapličkou a studánkou. Od silnice je třeba vyjít kousek do svahu a objeví se nádvoříčko, kterému vévodí kostel.

Klášter sv. Nikolaje v Malém Berezném

Na jeho místě byl prapůvodně hřbitov, kde vykopali téměř neporušené tělo nějaké pohřbené dívčiny, a tak tu nejprve postavili zvonici a poustevnu pro jediného mnicha. Mnichů postupně přibývalo až v roce 1742 založili dokonce klášter a postupně ho rozšířili až do současné podoby. Klášter je mužský a jako charitativní součást provozuje útulek pro mentálně postižené.

Kostel byl otevřený, a tak jsme se mohli pokochat interiérem. Zvenku nade dveřmi kostela je reliéfní výjev klečícího sv. Nikolaje s Ježíšem a dvanácti apoštoly okolo, a ti mají nad hlavami místo klasické aury světýlko jako plamínek svíčky. Nechyběla ani křížová cesta, tady pěkně do kopce, ale proč si neudělat malou ranní vycházku, že?

Zdejší křížová cesta ovšem není nic takového, co známe u nás z nějakého Hostýna nebo jemu podobných. Od jednoho zastavení ke druhému nedohlédneš, a tak jsme nakonec prošli jen její malou část, protože bylo dobré dojít včas na autobus do Ubly. Nikdy se totiž nedají úplně vyloučit nějaké nenadálé komplikace na hranicích.

Na odbočce k hranicím jsme opět míjeli hospodu na rozcestí, kde jsme před týdnem začínali, ale měli ještě zavřeno. Zastavili jsme se tedy až na tržnici těsně u hranic dopřáli si ještě "rozlučkového" lahváče a nějaké ty upomínkové předměty, jako jsou vodka, koňak, ale taky velké čokoládové bonbony, které si někteří z nás pamatují ještě z dob Sovětského svazu. Měli tam toho celé pytle a věru, že mi doma z něho nakonec moc nezbylo. Musím ten pytel příště koupit větší…

Celní kontrola se přesunula na slovenskou stranu, ale zajímalo je jen, jestli nevezeme cigarety (povoleny jsou pouze dvě krabičky na osobu) a naše spontánní reakce, že nekouříme, byla pro ně asi dostatečně přesvědčivá, a tak nás nechali jít.

Čekalo nás teď asi 2,5 km po silnici do nejbližší slovenské obce Ubľa. Ještě než se objevily první domky, narazili jsme na motorest. Dobrá příležitost poobědvat. Pak jsme prošli částí obce až na konečnou autobusu, který nás pak dovezl do Sniny a odtud další do Humenného.

V Humenném jsme měli ještě spoustu času do odjezdu rychlíku, a tak jsme zvolili návštěvu místního koupaliště nedaleko nádraží. Přestože bylo ještě léto, prázdniny, sobota a slunečné počasí, byli jsme téměř jedinými hosty. Pravdou je, že brázdit sám či jen s několika svými kamarády celý bazén se nám jen tak nepodaří. Ale i tato idyla skončila a zbývala jen cesta lehátkovým vozem domů.

Epilog

Na jedné straně radikální výměna Slovenska za Ukrajinu, pardon, Zakarpatskou Rus. Na druhé straně to bylo jen takové nesmělé nakouknutí, Brňáci by řekli, že jsme tam "hodili čučku". Zato víme, kam už nemá cenu lézt, i když jsme nakonec přišli o návštěvu místa, kam dopadl v roce 1866 největší evropský meteorit, zvaný Kňahyňský. Ale kdo by pak chtěl dupat těch pět kilometrů po asfaltce, že…

Škoda zhoršení počasí na Bukovské polonině, mohli jsme ji projít. Berme to fatalisticky. Třeba nám to umožní začít příště první den nebo dva ve známém terénu, to také není k zahození. A bude nějaké příště? To už je dnes asi v rukou ukrajinské a ruské vlády. I když, jak už bylo řečeno, Zakarpatská Rus není Doněck…

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.