Bukovská polonina, nádherný poloninský hřeben na Zakarpatské Ukrajině

Zakarpatská Ukrajina - jen tam tak nakouknout aneb kam nelézt na Podkarpatské Rusi (2)

A tak to dopadlo, jak muselo. Po nějaké neznačené cestě jsme se prosmýkli až k vodě a zvolili brodění. V první fázi jsme se bláhově domnívali, že to vezmeme rovnou v pohorkách, ale takové plivátko Uh zase není. Takže sundat boty a ponožky, nahodit kraťasy, kdo měl sandály, tak obout sandály a vzhůru do vody. Přebrodili jsme to nakonec všichni bez koupačky a zpočátku ošemetná akce byla nakonec vandrovníky vyhodnocena jako milé zpestření.

Železniční trať tady kopíruje údolí řeky Uh, vláček uháněl mezi políčky a pastvinami uzavřenými pásem hor a lesů a zastavoval ve vesnicích a vesničkách, často vyšperkovaných kostelíky jak zděnými, zářícími novotou, tak starými, dřevěnými. Naše cílová stanice Užok slibovala opět malou kulišárnu.

Vlak projel ve svahu nad částí obce, pak se po polokruhovém mostě (za první republiky byl nějaký čas nejdelší v celém státě) přehoupl na druhou stranu údolíčka a začal se zase vracet a k tomu ještě šplhat směr Užocký průsmyk. My jsme ale na zastávce vlak opustili, a tak jsme do toho opravdového "Ukrajinského Semmeringu" zatím jenom tak nakoukli.

Mapa avizovala v Užoku dokonce několik restaurací, a tak jsme si řekli, že spojíme příjemné s užitečným a v rámci oběda ochutnáme nějaké místní speciality. Nakonec se ukázalo, že funguje pouze penzion Lian (www.podkarpatskarus.net) s obchodem a restaurací.

Mladík představující obsluhu nám přetlumočil jídelní lístek i se stručným výkladem, protože z názvů jsme poznali jen boršč. Ten byl skvělý, a tak jsme přidali ještě takovou paprikovou bramboračku a nakonec bramborovou placku přelitou smetanou. Všechno velmi chutné.

Nezapomněli jsme ani na kořalku, ale mladík nabídl místo vodky koňak, což nám přidalo tak nějak ukrajinsky netypické, ale opak je pravdou. Byl z vína uzrálého na vinicích v okolí Užhorodu, o kterých jsme neměli ani ponětí. Člověk se učí celý život… Jo, a jen tak pro informaci - postel ve dvoulůžkovém pokoji se snídaní nabízeli za 125 hřiven.

Po obědě jsme pokračovali po silnici protínající Užok s krásným výhledem na železniční most, po kterém jsme vláčkem přijeli. Kousek za ním jsme se napojili na modrou TZ odbočující na vrch Kinčik (1 115 m n. m.) v Bukovské polonině.

Čtěte také: Ukrajina - jen tam tak nakouknout aneb kam nelézt na Podkarpatské Rusi (1)

Cesta vedla zpočátku po asfaltce, která postupně přešla v štěrkovou silnici do obce Husnyj. Šli jsme po kostrbaté silnici podél říčky stejného jména a vyhlíželi něco, co bylo v mapě zaznamenáno jako "hříbek". Z něj se nakonec vyklubalo malé kryté posezení na druhé straně říčky. Rovnější místo na stan by se určitě našlo, ale všude se válely kravince, a tak jsme na noc skončili na malé louce zašité kousek v lese.

Úterý 20. srpna 2013 - Vzhůru na Bukovskou poloninu

Podle mapy měla značka právě u tohoto hříbku odbočit ze silnice do kopců, ale kvůli polomům to bylo přeznačkováno a odbočka vede až z obce Husnyj. To se nám nakonec docela hodilo, protože jsme potřebovali doplnit vodu. Domky obce však nejevily známky nějakého života a vchody byly často hlídány psy na řetězech.

Došli jsme až na konec vesnice a vypadalo to, že neuspějeme. Teprve po cestě zpátky se ukázal u jedné z dřevěnic dědula, který nás zavedl k blízkému prameni, za což obdržel, z jeho hlediska dozajista zasloužených, deset hřiven. Další cesta řádně vyznačená modrou značkou nejprve obešla kostelík, samozřejmě zavřený a v rámci zachování pro další generace celý pokrytý plechem.

Kostel sv. Nikolaje v obci Husnyj

Z hlediska architektury tzv. bojkovského typu z roku 1655, přebudovaný v letech 1751-1759. To hrozné oplechování dostal až v 90. letech minulého století.

Značka nás protáhla zchátralým nefunkčním zemědělským areálem a zbyly už jen ty kopce. Nejprve listnatým lesem plným pokroucených starých stromů, a pak zase pro změnu jehličnatým s občasnými polomy. Co chvíli jsme museli něco přelézat nebo obcházet, a tak se postup trochu zpomalil.

Vyšli jsme na velkou dlouhou louku plnou borůvek a dokonce i brusinek a odpočinek se proměnil v regulérní pastvu. Na konci louky nám zase chvíli trvalo, než jsme našli značku, a pomalu se blížili k hřebeni.

Putování Bukovskou poloninou mělo charakter klasické hřebenovky, v sedlech a na travnatých stráních jsme šli po cestě evidentně projeté nějakými vozidly, kamenité vršky jsme zdolávali po úzkých pěšinkách, zatímco cesta je obcházela.

Vylezli jsme na neoznačený vrch Drohobyckyj Kamiň (1 186 m n. m.) a před námi se otevřel pohled na celý hřeben Bukovské poloniny až po nejvyšší vrch Pikuj, zatímco za zády nám vykukovaly polské Bieszczady. V nádherném slunečném a bezmračném odpoledni napadla člověka jediná myšlenka: To bude idyla! Příjemné kopečky, krásné výhledy a k tomu borůvky a brusinky. Jen vodu si budeme muset pohlídat.

Ta se podle mapy měla nacházet před dalším vrchem Starostyna (1 229 m n. m.). Všichni ale dobře víme, jak to pak v terénu s hledáním studánek je, a tak jsme se na sedle před vrchem rozdělili. Jedna část výpravy pokračovala po hřebeni a druhá odbočila doleva cestou zhruba směrem k předpokládané studánce, což se ukázalo jako správné řešení, i když za cenu nějaké té ztráty výškových metrů.

Už bylo jasné, že tady někde zůstaneme na noc a krajina k nám byla v tomto směru milostivá. Zpod kamenitého vršku vybíhal plochý boční hřebínek a sliboval, ještě než zmizel v lese, i kousek rovnějšího místa. A opravdu. Dokonce tam byly i zbytky dvou ohnišť a třetí jsme našli v lese. A tak byla teplá večeře ze společného kotlíku, čaj a večerní posezení u ohýnku s hudební produkcí a sborovým zpěvem.

Středa 21. srpna 2013 - Je po idyle

Ráno jako by se stále nechtělo pořádně rozednít a důvod byl jasný hned po vykouknutí ze stanu - ocitli jsme se evidentně v mracích, které se přes noc odněkud přivalily. Sice nepršelo, ale všechno bylo mokré. A je po výhledech a po idyle… Ale co teď?

Chvíli jsme ještě zkoušeli vzdorovat v peleších, ale okolo deváté bylo jasné, že už se to nezlepší. Rozhodli jsme se, že tady zůstaneme a půjdeme alespoň na procházku. Balení a schovávání báglů nakonec předešel jeden dobrovolník z našeho středu, který prohlásil, že se mu v takovém nečase nikam nechce a že milerád pohlídá kemp, než se ostatní vandrovníci vrátí.

Takže jen nalehko. Na tábořišti bylo docela teplo, a tak někteří vyrazili statečně v kraťasech nebo si pod větrovkou nechali jen tričko s krátkým rukávem. Že to nebylo nejrozumnější se ukázalo, sotva jsme vyšli na hřeben. Vítr foukal docela studený a jak cedil ten mrak, ve kterém jsme se nacházeli, skrz nás, tak to jenom umocňoval. Viditelnost byla také mizerná a my si ještě navíc museli dávat pozor, abychom se jeden druhému nepoztráceli.

Jak se tam tak střídala ta proježděná cesta s pěšinou, uvědomili jsme si, že je najednou ta orientace podstatně obtížnější. To, co za dobré viditelnosti vyřeší nasměrování na nejbližší vršek, se teď muselo jen tak tipnout. A to nás ještě čekala cesta zpátky. A tak jsme si ty orientační milníky snažili vštípit do paměti, aby se z nich nakonec nestaly mylníky. Procházeli jsme travnatá úbočí a skalnaté vršky a o nějakých rozhledech si mohli nechat jenom zdát.

V mlíčné dece jsme asi po dvou hodinách konečně došli k nějakému rozcestníku. K našemu údivu to bylo sedlo Ruský puť (1 217 m n. m.), docela daleko od našeho základního tábora.

Najednou se z údolí od obce Bukovec začali trousit nějací lidičkové. Vyklubali se z nich - jak jinak než - Češi a už probíhala živá výměna informací. Tvrdili, že na Pikuj jsou odsud jen asi tři hodiny chůze, což byl docela optimistický údaj. To by se dalo určitě zvládnout za jeden den i z našeho současného tábořiště a natěžko včetně následného sestupu někam k vodě nebo dokonce do dědiny. Tak příště.

Návrat jsme zvládli bez bloudění a vysvobodili našeho hlídače tábora z osamělosti. Ona ta osamělost zase nebyla až tak beznadějná, stačil střihnout i jeden rozhovor s domorodým pasákem krav, byli oba zhruba stejného věku, a tak si docela rozuměli, zvláště když naše generace vládne ještě od školních let docela vysokým reziduem znalostí ruského jazyka. Šťastné shledání vyústilo v další večerní posezení u ohýnku, které však bylo podstatně větrnější a mokřejší než včera.

Čtvrtek 22. srpna 2013 - Po stopách I. světové války

Ráno bohužel počasí vykazovalo neměnný stav, ale teď už to bylo stejně jedno, protože jsme se tak jak tak museli vrátit. Za odbočkou modré značky do obce Husnyj jsme pokračovali dál po hřebeni na vrch Kinčik. Za ním začala cesta klesat směrem do sedla Kut a viditelnost se postupně zlepšovala.

Vyšli jsme z mraků a za chvíli i na velkou planinu s pasoucími se krávami a prvními střechami obce Karpackie vykukujícími v údolí. Objevily se děti, které měly ty krávy na starosti, a hned žadonily o čokoládu, aniž by zjišťovaly, odkud jsme.

Kdo by se také z místních tahal s bágly po horách, že? Je zajímavé, že darované pamlsky okamžitě nesluply, jak by se čekalo, ale pečlivě si je uschovaly.

Putovali jsme teď cestou po okraji lesa s nádherným výhledem na celý hřeben Bukovské poloniny a pomalu se dostávali do míst, kde se v průběhu I. světové války odehrávaly tvrdé boje mezi Rakušany a Rusy. Koneckonců podrobněji o tom pojednává článek nedávno publikovaný na tomto portálu. Abychom si to řádně vychutnali, tak značka najednou odbočila a vyhnala do strku nebývalého stoupání.

Úzká pěšina přímo kolmo do svahu nenabízela skoro žádné opory pro chodidla (ještěže bylo celkem sucho) a jen keříky a větve okolních stromků poskytovaly nějaké ty záchytné body.

Za pustého klení jsme se vydrápali na hřebínek, kde jsme narazili na zbytky zákopů a cestička už naštěstí pokračovala dále celkem po rovině. Pozůstatky zákopů se objevovaly stále a nutno říci, že dobývat takové postavení asi nebylo vůbec jednoduché. Po asi kilometru chůze po hřebínku nás zase sehnali dolů, sešup byl naštěstí méně krkolomný než výstup.

• Dokončení článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.