Túra na Watzmann (2 713 m n. m.), vrchol v německém pohoří Berchtesgadenské Alpy

Watzmann, vysokohorská turistika v Berchtesgadenských Alpách

Nadmořská výška 2 713 m n. m. není nijak závratná, ale i tak je Watzmann třetím nejvyšším bodem Německa. Centrální masiv Berchtesgadenských Alp se skládá ze tří podobně vysokýách vrcholků. Severně od nejvyššího Mittelspitze je o něco nižší Hocheck a na druhou stranu Sudspitze. Vzhledem k poloze jezera Königssee je východní stěna Watzmannu se svými 1 800 metry nejvyšší stěnou Východních Alp. To vše slibuje tak pěkné výhledy, že přechod všech tří vrcholů hlavního hřebene určitě stojí za to.

Příjezd a přístup

Vzdálenost do čtyř set kilometrů z Prahy činí Watzmann pohodlnou víkendovou destinací. Dá se přijet po dálnici přes České Budějovice, Linz a Salzburg. Vyhlídkovější varianta, která se obejde bez rakouské dálniční známky, ušetří na kilometrech, ale zabere víc času. Vyrážíme přes Strakonice a německý Pasov. Díky několika letním objížďkám poznáme i takové kouty naší vlasti, které jsme ani neplánovali.

Čtěte také: Watzmann - přechod hřebene, parádní túra v Berchtesgádenských Alpách

Ideálním výchozím bodem pro přechod Watzmannu je placené parkoviště u infocentra ve Wimbachbrücke, kam sejdeme i při návratu. My se rádi projdeme o trochu víc a tak si můžeme dovolit nechat auto na malém a bezplatném štěrkovém parkovišti v předchozí vesničce Engedey. Přecházíme řeku a už i odsud je cesta značená na Watzmannhaus. Rozcestník slibuje pětihodinové stoupání, ale půjde to i rychleji.

Vzhůru loukami, lesem i kamením

Sobotní počasí nás po ránu vítá dost nevlídně. Při pohledu vzhůru končí svět v hustém mraku nad prvním lesem. Čeká nás přibližně dvoutisícové stoupání, tak nám aspoň nebude horko. Věříme rosničkám, které předpovídají postupné vylepšení a slunečnou neděli.

Řídký les střídají rozkvetlé louky s několika horskými staveními. Širokou štěrkovou cestou stoupáme po úbočí údolí. Předjíždí nás dost cyklistů. S podezřelou lehkostí šlapou do celkem prudkého kopce. Aby taky ne, všichni mají kolo na baterky. Na křižovatce turistických cest míjíme značku přeštrtnutého cyklisty. Z okolního lesíka se lesknou elektrokola opřená o stromy, zatímco jejich majitelé šlapou dál po svých.

Přecházíme louku s chatou Unteraschau-Kaser a později v lese spodní stanici zásobovací lanovky na Watzmannhaus. To už máme za sebou 750 výškových metrů. Za další chatkou cesta stoupá prudce lesem až se vynoří u roubeného přístřešku pod rozcestím Falzalm. Odtud je to podle cedule hodinka na Watzmannhaus. My jsme dostihli mrak, který se před námi stahuje výš a výš.

Kamenitá pěšina se kroutí mezi orosenými stromky. Prudší úseky jsou vyztužené dřevěnými schůdky. Na skalnatém hřebínku nad námi se v mlze schovává turistická chata Watzmannhaus. Leží v 1 900 metrech a patří Německému Alpskému spolku. Tady většina turistů tráví noc.

Rozcestník ukazuje tři hodiny na první z vrcholů Hocheck, sedm na Sudspitze a deset na další chatu Wimbachgrieshütte na druhé straně hřebene. Pokračujeme ve stoupání suťovitým severním svahem. Pokračování cesty s námi hraje na schovávanou v mracích stejně tak jako zvědaví, ale plaší kozorozi. Prudší kousek je vybavený ocelovými lany. Za nimi traverzujeme ostrý hřebínek. Z východní strany se od jezera valí mlha, jako kdyby za hranou hřebene končil svět. Napravo pod sebou občas vidíme až do údolí říčky Wimbach, podél které se budeme vracet.

Po krátkém výšvihu se rozhlížíme od malého křížku na vrcholku Hocheck. Hned za ním je bivak, kde plánujeme nocovat. Dřevěná budka s plechovou střechou může pohodlně pojmout tak šest nocležníků. Pro tři dvojice jsou tu také lavice na stěnách se sklápěcími stolečky.

Výstup nezabral ani osm hodin, tak máme do večera dost času na výhledy do krajiny, které se mění s rychle běžícími mraky. Plastové okno je zavřené pomocí polštáře na provázku. Chvíli se ho snažíme opravit, ale nedaří se. Žádné velké mrazy ani vánici naštěstí nečekáme.

Přes tři vrcholy

Předpověď nelhala a vítr přes noc odnesl všechny mraky. Zasněžené vrcholky všude kolem nás jsou zalité sluncem. Hluboko pod námi je zatím stále ještě ve stínu hladina Königssee. Částečně jí zakrývá zub Malého (Kleiner) Watzmannu. Směrem na jihovýchod se na vrcholku Hochkönig leskne chata Matrashaus. Z výběžku Německa se prakticky na všechny strany rozhlížíme přes hranice do Rakouska.

Hřebenový přechod mezi Hocheck, Mittelspitze a Sudspitze je částečně zajištěný ocelovými lany. Obtížnost ferraty nepřekračuje stupeň B. Pro jistoru si bereme sedáky. Nevíme, kolik máme na začátku června čekat sněhu. Ukáže se, že kromě pár několikametrovýc traverzů ve stínu už ho moc nezbylo.

Po menším klesání stoupáme na nejvyšší bod, prostřední Mittelspitze, kde jsme do hodinky z Hochecku. Tady se obvykle otáčí část výletníků a vrací se na Watzmannhaus. Pokračujeme krátkým sestupem a po hřebínku mezi skalkami dál na jih. Sudspitze je o něco vzdálenější. Za dvě hodiny jsme tam.

Otevírá se nám výhled na jih na vyšší a bělejší hřebeny a vrcholy. Před námi rozlišíme špičky Kitzsteinhorn a Grosses Wiesbachhorn. Počasí se už dopoledne ustálilo na letních teplotách a to už nás čeká jen klesání.

Do údolí cesta dlouhá

Červenobílé značky nás vedou prudkým svahem dolů mezi skalkami a suťovisky. Občas pomůže ocelové lano. Část sestupu si usnadníme klouzáním v rozbředlém sněhu. Z louky pak pozorujeme, jak sníh lítá všude kolem, když stejnou cestou sbíhá skupinka kozorohů. O pár metrů vedle nás pozoruje páreček svišťů, vyhřívající se na kameni.

Se začátkem trávy a květin čekáme už jen pohodlný sestup, ale ještě budeme muset chvíli šlapat, než se dostaneme na dno údolí. Z dálky si prohlížíme, jak se zeleným lesem klikatí bílá linka štěrkového koryta. Stezka traverzuje kolem malého vodopádu a pak několika příkrými vymletými koryty mezi kosodřevinou. Mezi suchou hlínou a volnými kameny se občas rádi přidržíme řetězů, navázaných třeba jen k suché pokroucené větvi.

Konečně se dostáváme na dno údolí. Z bílého štěrku trčí zelené i suché stromky jako kdybychom se na chvíli ocitli v jiném kraji. Míjíme turistický rozcestník. Doleva nahoru bychom se přes sedlo dostali k jezeru Königssee. Vyrazíme přesně opačně a po chvíli míjíme chatu Wimbachgrieshütte.

Až dosud jsme byli na stezkách sami. K chatě Wimbachgrieshütte jsou to z parkoviště tři hodiny pohodlným chodníkem podél potoka Wimbach. Provoz tedy houstne. Obcházíme celý masiv Watzmannu po jeho západní straně.

Na závěr, těsně před tím, než se dostaneme na silnici ve Wimbachbrücke odoláváme návštěvě přírodní atrakce. Potok Wimbach se tu propadá do úzké skalnaté soutěsky. Abychom se na dřevěné vyhlídkové lávky dostali, museli bychom si v automatické pokladničce u infocentra koupit žetonek a ten hodit do automatického turniketu u vstupu. Ještě nám zbývají dva kilometry rozpáleného asfaltu do Engedey, kde nás u řeky čeká auto.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.