Turistika: Českomoravská vrchovina, projekt 13/2 aneb 4denní trek z Kostelce do Kostelce

4denní trek z Kostelce do Kostelce - Kraj Vysočina

Než se rozepíšu o tomto krásném a kouzelném kraji, ve kterém jsem se v roce 1947 narodil, tak pro představu uvedu pár informací. Když řeknu "jedu na Vysočinu", tak většina lidí má představu, že je to oblast kolem Nového Města a Žďáru. Ale Vysočina sousedí na severu s Kolínem, na východě s Tišnovem, na jihu se Znojmem a na západě se Soběslaví. Tím zasahuje do pěti krajů. A v tomto území se nachází Hornosázavská vrchovina - Železné hory - Hornosvratecká vrchovina - Javořická vrchovina - Jevišovická pahorkatina - Křižanovická vrchovina.

Některé mapy uvádí celek jako Vrchovinu, jiné jako Vysočinu. Já jsem si utvořil své rozdělení. Od Jihlavy na východ je to Vysočina a na západ Vrchovina. A po této Vrchovině, přes její tři dominantní kopce a to Javořici (836,5 m, nejvyšší kopec Vysočiny), Křemešník a Čeřínek jsme s dcerou Markétou, která není žádné "ořezávátko", naplánovali, že v polovině srpna projdeme okružní přechod po Vrchovině.

Už jako třináctiletá se mnou přešla Velkou Fatru. Později to byly tatranské vrcholy, Bílé Karpaty, Malé Karpaty, Ukrajina, Jizerky, Krkonoše, Oravské Beskydy. Hlavní je, že "nefňuká a šlape". Přibral jsem kamaráda z osady Mirka a postavil je před hotovou věc.

Po komplikované vlakové dopravě se scházíme po obědě v Kostelci na zelené značce. Po pár stech metrech vycházíme z obce, která je známá výrobou "Kosteleckých uzenin". Jsme na Českomoravské vrchovině, kterou mám "prošlapanou". Přesto jsou v ní místa, která neznám. A jedno z nich je právě část z Kostelce směrem k jihu přes vrch Špičák (733,5 m). Kůrovcová kalamita postihla i tuto část republiky. Po celé čtyři dny našeho přechodu procházíme jednou velikou těžbou.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

První les do kterého vstupujeme tvoří vysoké štíhlé borovice. Všechny smrky leží na zemi, nebo jsou už vytěžené a čekají na odvoz složené do vysokých hranic. Mnohdy z obou stran cesty. Wabi Daněk chtěl ve své písni ukázat dětem les, který hledal a zjistil, že… " u Semil snad kousek lesa zbyl "… Dnes poprvé propocené tričko bylo po výstupu na Popovický vrch (682 m).

Kousek za vrcholem se napojíme na modrou značku, která vede přes Malý Špičák (682 m). Vrchol není označen, ten jenom tušíme. Porostlé mechem září mezi stromy jako smaragdy. A po klasickém hřebeni vystupujeme na Špičák (733,5 m), nejvyšší kopec této části Brtnické vrchoviny. Vrchol bez výhledu, ale s vrcholovou knihou.

Dáme na chvilku odpočinout ramenům, něco zobnem a po žluté značce sestupujeme hodně dolů na značku zelenou, která nás vede po lesních pěšinách do hřibového království. Praváky jenom obdivujeme a fotíme. Necháme je dalším houbařům. Podle stáří některých hřibů sem ale nikdo nechodí. Durchák je první kouzelný rybník ukrytý v lesích. O kilometr dál je Okrouhlice. Rybník pravděpodobně dostal jméno podle svého tvaru. A to jsou pod zelenou značkou ukryté mezi stromy další tři vodní plochy.

Za Okrouhlicí se cesta stáčí k západu a stíny se hodně prodloužily. Kolem třetího rybníka Radkovec přes území nazvané Poušť (roste tu památný strom - douglaska tisolistá, stáří se uvádí 120 let) přecházíme silnici vedoucí z Třeště do Stonařova. Jsme znovu v lese na lesní cestě totálně rozježděnou a rozbahněnou od strojů.

Dnešní spaní bude u pramene Moravské Dyje, kam přicházíme po devatenácté hodině. Pramen je ve výšce 635 metrů nad mořem. Vítejte u jednoho z našich nejkrásnějších pramenů - to tvrdí tvůrci televizního seriálu "Zpět k pramenům". Dyje dostala své jméno od slova DHEU. To slovo má své kořeny v dávných dobách, ještě před příchodem Keltů, a znamená běžet, téct. Cesta Moravské Dyje je dlouhá 68 km.

Je zde i několik zajímavých povídání. Vybírám jeden úryvek. "Prameny jsou magická místa, kde vody po tajuplné podzemní cestě znovu vystupují očištěné na světlo světa. Podobně se tu mohou v mysli vynořit zajímavé myšlenky a nápady. Zastavte se na chvíli a uvidíte sami…" Ale omyl! Voda nevytéká očištěná. Další cedulka upozorňuje, že voda obsahuje látky, které vodu dělají nepitnou. Ani se tomu nedivíme, hned nad pramenem je vysazená kukuřice a ta potřebuje hnojit.

Kopřivu mráz nespálí a tak vesele vodu popíjíme. Také si vzpomínám, když jsme byli ještě kluci, tak jsme pramen hledali, ale marně. Mapa nebyla a dostali jsme radu hledat úplně někde jinde. Tak tím se mi splnil další sen z mladých let - napít se přímo z pramene Dyje.

Ráno je slunečné s bohatou rosou a vede nás stále ta zelená značka. Podcházíme Zelenou horu a před sebou máme další dva rybníky Horní a Dolní Jilmík. Míříme do vsi Hodice, kde si kupujeme klobásy vyrobené v místní fabrice. Jenom nevím, zda je taky Babišova, tak jako Kostelec.

Z Hodic trochu do kopce na místo zvané Pod Kratiznou následují kouzelné úseky po loukách, aby nám vzápětí pokazilo tu radost zpustošený les v Roštejnské oboře. Od roku 1977 je to přírodní rezervace a také největší komplex bučin na Českomoravské vrchovině. Dříve obora sloužila pro chov vysoké a černé zvěře. Ještě že je to les smíšený a na listnáče smrkový brouk nejde.

Jsme na Roštejně, opraveném gotickém hradu ze čtrnáctého století. Hrad má z daleka viditelnou osmi bokou věž. Je to jedno z nejlépe dochovaných opevněných sídel na Moravě. Všechny hrady v okolí (Štamberk, Janštejn) byly v patnáctém století pobořeny za husitských válek. Jenom Roštejn odolal. Husitská vojska měla v úmyslu i tento hrad zpustošit, ale byl ukryt v hlubokých lesích a proto hrad nenašli. Tak se vypráví mezi lidmi a tak sem to jako mladý slyšel i já.

Na hradě je lidský mumraj, proto si dáme něco na pití a rychle pryč do "divočiny" Velkých lesů, jak jsme říkali této oblasti severně od Telče. Zelenou vystřídala značka modrá a po pohodlné cestě v rovném směru (říkáme tomu "po štráfu") překračujeme silnici vedoucí z Telče do Nové Vsi. Hned za silnicí je další rybník v lesích - Malý pařezitý.

Čeká nás 250metrové převýšení. První na ředě je Míchova skála, kam děláme krátkou odbočku. Snad sem přijel nějaký zájezd, tolik je tu lidí. S Markétou vylézáme na jednu skalní věž. Je tu poprvé, tak i s vrcholovou fotkou. Tato skála provázela moje mladé roky i první horolezecké kroky.

V osmašedesátém jsme s kamarádem Vencou popolézali po okolních skalách a na Míchovu také zacházeli. Spali jsme na skalách u zříceniny hradu Štamberk celý týden. Jo to byly časy. V lese kousek pod skalou měl místní kameník postavený malý přístřešek a po okolí sbíral volné kameny, ze kterých osekával dlažební kostky. Když viděl, že jdeme s lanem, tak řekl: "kluci, jak spadnete, tak mě to přijďte ihned říct, abych vám zavolal pomoc". Dobrá rada, ale k smíchu.

Jo a taky tu byl zastřelený poslední vlk Jihlavských vrchů. Ale to už proteklo v místních lesních potocích hodně vody. To se psal rok 1829. Za Míchovou skalou je jeden z pramenů vytékající ze zastřešené studánky do malého jezírka. Příjemné osvěžení v dnešním teple.

Kopec za námi, kopec před námi a orosení rádi pokládáme batohy. Stojíme na nejvyšším kopci celé Vysočiny, nebo chcete-li Vrchoviny - Javořici (837,5 m). Ta se nachází v Javořické vrchovině. Ještě povinná vrcholová fotka. Vrcholu dominuje vysilač (168 m).

Po žluté jdeme pár set metrů ke "Studánce Páně". Kamenná podezdívka a kuželovitá střecha ukrývá tu vzácnou vodu. Je to památné místo tajných bohoslužeb pronásledovaných evangelíků hlásících se k české reformaci v 17. a 18. století. Každým rokem se zde konají vzpomínková shromáždění čtvrtou neděli v srpnu.

Po čtvrt hodince pokračujeme dál po žluté k místu "U obrázku" na křižovatku s červenou. Je tu postavený otevřený přístřešek. Po další půlhodině jsme u chaty Lovu zdar, která stojí ve výšce 743 m. Je otevřená a v nouzi na kamenné podlaze by se dalo přespat.

Další zastávka následuje po dvou a půl kilometrech na zřícenině hradu Janštejn. Vše je zarostlé, jenom po náznacích valů jsou vyšlapané cestičky. Nad tím trčí do výšky torzo věže. Za vše co tu jek vidění jsou odpovědní husité. Za hradem pod kopcem Ještěnice opouštíme žlutou značku. Dnešní noc budeme spát na skautské chatě, na tábořišti batelovských skautů.

Kamarád Mirek tu i s dalšími kamarády v dřívějších letech pořádali tábory. Sice nepreferuji spaní po chatách, mám rád spaní v "divočině", ale vidina houbové smaženice z posbíraných hub po cestě na chatu je lákavá. K dokonalosti nechybí nic. Mirkovy dcery přivezly i vajíčka a na ráno koláče. Nacpal sem se smaženice… Tak nějak se mají "paďouři". Ale zítra se s Markétou polepšíme. Spaní bude zase v přírodě.

Ráno se loučíme s chatou i s Mirkem, který nás ještě vede kolem "Švábovského potoka" k dalším dvěma nově vybudovaným rybníkům. Krásné, tiché ráno s výborným světlem a také té příležitosti využívám a užívám si focení. S kamarádem si "zalomíme palce" (pro nezasvěcené, to je trampský pozdrav podání ruky). Odchází k domovu do Batelova a cestou nasbíral dvě a půl kila lišek. Já s Marketou jdeme po polní cestě vstříc horizontům, které se vlní v dohledu.

Jsme ve vesnici Horní Ves, kde překračujeme trať vedoucí z Horní Cerekve do Jindřichova Hradce. Za vsí doleva a stále po žluté kolem muzea zemědělských strojů, které jsou k vidění za plotem. Přes kopec míříme do vesnice Hříběcí. Sice po asfaltu, ale s výhledy a stromy, které rostou na východní (pravé) straně cesty a dělají stín před pálícím sluncem. Hříběcí má taky svůj rybník. Jmenuje se Návesní.

Po přejití celé hráze rybníka vidíme chlápka, který jde ve vysokém gumovém obleku do vody. Po asi dvaceti metrech se zastavil, nad hlavou roztočil kruhovou síť a odhodil ji od sebe. Po zatažení lankem si ji přitáhl a ve vodě dovlekl ke břehu. Byla plná kaprů. Některé vypustil zpět do vody a toho velkého si nechal. A to opakoval několikrát. Efektivní lov.

Z Hříběcího po polňačkách, mezi lány obilí, kolem remízků i s výhledy po okolní krajině přicházíme na vlakovou zastávku Nová Buková (665 m). Toto místo se nachází přesně na hlavním evropském rozvodí. Část vody odtud odtéká do Severního a část do Černého moře. Zastávka je nejvýše položený bod na trati Horní Cerekev - Tábor.

Po kilometru do kopce a po asfaltu jsme ve vsi Nová Buková. V těchto vesnicích se zastavil čas. Ten klid a pohoda z toho místa je cítit. Mají kapli P. Marie z roku 1901 a nový (nebo opravený?) památník na padlé v první světové.

Náš další kopec bude Křemešník, ale po celou cestu jsme ho ještě nezahlédli. V jednom z lesních úseků si děláme na cestě malý "indiánský oheň" a opečeme si ty klobásky z masny z Hodic. Velká dobrota to byla. Žlutá nás přivedla do "Čejkova" malé vesnice a po dalším pochodování už konečně vidíme rozhlednu na Křemešníku.

Do Sázavy přicházíme vysušení, ale záchrana je před námi v podobě hostince. Poslední úsek nahoru na vrchol Křemešníku už lehce vyšlápneme. Výška 765 m. A co je tu k vidění a poznání? Turistická chata, Poutní barokní kostel Nejsvětější Trojice, občasný radioaktivní pramen "zázračné vody". Doma jsme mívali v kredenci malou lahvičku této "Křemešnické" vody. Byla tam roky a voda se nikdy nezkazila.

Můj otec mi vyprávěl, když byl mladý, tak na Křemešník jezdíval na kole. Pořádala se sem i procesí. Moje nevlastní babička mu před odjezdem důrazně připomínala, přivézt té svaté a zázračné vody. Táta vodu nabral, ale po cestě byla žízeň a tak ji vypil. Vzpomenul si na svůj úkol až v Batelově. Zpět pro vodu na Křemešník to bylo daleko, tak nabral vodu v Panském rybníku. Babka si s proslovem "svatá vodička křemešnická" protírala oči. Já sem si před třemi roky nabral na Aljašce vodu z Yukonu a je pořád dobrá. Jenom má na spodku prachovou sedlinu co si řeka nese dolu z hor.

Dál je tu rozhledna "Pípalka" vysoká 52 m s kruhovým výhledem do dálek. Prý je vidět až na Šumavu. Ještě jdeme na nejvyšší bod a pak šupem dolů po červené značce do Nového Rychnova. Nakupujeme pití, vycházíme na malý a prudký kopec a ještě před úrovní lesa jihozápadně pod Mešnicí stavíme stan. Fotím zapadající Slunce a se šerem lezu do spacáku.

Ráno Markétě říkám, že jsem špatně spal. Ta se zasmála a zeptala se: "Slyšel jsi ty srnčí kopýtka co běhala kolem stanu? A to bekání srnce? Sirény co houkaly a hudbu vzdálené diskotéky?" Já ji říkám, že o něčem takovém nevím. "Tak jsi spal dobře". Možná to tak bylo.

K sedmé hodině už šlapeme pod kopcem Mešnice k Čertovému hrádku. Slunce je nízko a mezi stromy vytváří krásné fotogenické scény. Před osmou už fotím skály na Čertově hrádku. A parádně nasvícené. V televizi proběhla informace, že se hledá úložiště jaderného odpadu a jedna z lokalit by měla být právě zde. Oni to místo nazvali pouze "Hrádek" na informační tabuli, která je u skal je z boku umístěná tabulka "K plánovanému jadernému úložišti 500 metrů" se šipkou ukazující směr dolů. Snad se jim nepodaří zničit takový kout přírody.

Scházíme do Nových Hutí, kde je schovám v porostu další malý rybník. Výstup nahoru na Čeřínek je opravdu horský připomínající krkonošské chodníky poskládané z kamenů. Nahoře u stezky je žulový kámen s nápisem "STEZKA STRNADOVO". Na vrcholu Čeřínku (761 m) stojí turistická chata. Před desátou je ještě zavřená. Zelená značka nás dovedla do Kostelce na železniční stanici, kde neprodávají lístky na vlak, zato nechali otevřené záchody a tekoucí vodu. Díky ní se dáváme trochu do provozního stavu. Ve dvanáct hodin Markéta odjíždí do Liberce a já do Bílých Karpat pod Velkou Javorinu. Tož taková byla naše výprava v kraji Vysočina přes její tři dominantní vrcholy.

• Okruh měřil 80 km
• Nahoru jsme si šlápli 1 440 m
• A dolů to bylo 1 490 m
• Prošli jsme kolem jedenácti rybníků
• Tři čtvrtiny trasy vedly v lese

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.