Vračanská planina, kouzelné bulharská hory - horská turistika v Bulharsku

Hned z počátku je dobré zmínit, že výraz planina (планина) má v bulharštině jiný význam než v češtině. V bulharštině planina znamená hora nebo pohoří či hory, a tak je třeba pod pojmy Vračanská planina, Stará planina nebo Osogovská planina vidět pohoří a horské celky, nikoliv nějakou tu planinku.

Do Vračanské planiny není problém se dostat, jelikož ve směru na Vracu jezdí ze Sofie pravidelně jak autobusy, tak vlaky. Kdo by však volil autobus, připravil by se o nádherné výhledy z Iskarské soutěsky, křivolakého údolí řeky Iskar, obklopeného skalními stěnami a horami Staré planiny, kudy vede železnice. Budování této železnice bylo na konci 19. století velkým technologickým počinem nově nezávislého bulharského státu a nejednou bylo opěvováno bulharskými národními autory.

Vlaku tak jednoho slunečného víkendu dáváme s kamarády přednost před autobusem a míříme směr Vraca, kde chceme prozkoumat alespoň část Vračanské planiny. Po dvou hodinách cesty vystupujeme na vračanském hlavním nádraží, odkud se vydáme rovnou do hor.

Ne že by město samotné nemělo co nabídnout. Kromě regionálního a etnografického muzea, pomníku "Posla svobody" (Комплекс „Вестителят) nebo několika středověkých obranných věží se ve Vrace nachází i řada restaurací, kde se dá velmi levně ochutnat tradiční bulharská kuchyně. Víkend však chceme strávit pokud možno co nejvíce v přírodě, a proto takový útěk. Na kraji města se bez jakýchkoliv dodatečných směrovníků objevuje červená značka, která nás má dovést do nitra Vračanské planiny.

Obecně je turistické značení v Bulharsku horší než v České republice. Často navštěvovaná pohoří jako Rila či Pirin jsou značeny perfektně, avšak v oblastech mimo hlavní zájem turistů kvalita výrazně klesá. Značení je často neúplné, neobnovené nebo chybí zcela. Směrovníky s udáním času nebo vzdálenosti bývají spíše výjimkou a jsou mnohdy památkou komunistického Bulharska Todora Živkova.

V posledních letech se situace zlepšuje a značení přibývá, většinou jde však o práci dobrovolníků nebo výsledek soukromých projektů, které vyznačí jednotlivé cesty. Kvalitní a obnovené značení celostátního Bulharského turistického svazu se tak omezuje spíše na hlavní bulharská pohoří. O Vračanské planině se dá říct, že je značená tak na půl. Část cest značená je, většina není a část značení je výsledkem práce místních a dobrovolníků.

Červená značka nás od kraje města dovádí k první přírodní zajímavosti - vodopádu Vračanská Skaklia (Врачанска Скакля). S výškou 141 metrů se jedná fakticky o nejvyšší vodopád v Bulharsku ? na celém Balkáně, avšak díky slabému průtoku v létě často vysychá, a proto není oficiálně považován za nejvyšší (tuto pozici zaujímá vodopád Rajsko Praskalo v centrální Staré Planině).

Nejprve je potřeba se v hustém porostu vydrápat do poměrně prudkého kopce pod vodopád samotný, poté značka pokračuje až nad vodopád, odkud se odkrývají krásné výhledy na Vracu a okolní skalní stěny. Ty jsou všechny součástí přírodní rezervace Vračanský karst a s výškou až 400 m se jedná o nejvyšší kolmé sklaní útvary v Bulharsku, které jsou zároveň díky svým parametrům oblíbeným cílem horolezců všeho druhu.

Po prudkém výšvihu nad vodopád pokračujeme 7 km stále po červené značce mírně zvlněnou krajinou až k vrcholu Okolčica (Околчица), kde svedl se svoji četou poslední boj jeden z nejznámějších bulharských revolucionářů a bulharský národní hrdina Christo Botev.

Christo Botev a boj za bulharskou nezávislost

Christo Botev byl jednou z nejdůležitějších postav bulharského národně osvobozeneckého hnutí druhé poloviny 19. století. Vzděláním učitel poprvé veřejně vystoupil proti turecké nadvládě roku 1867. Tento výstup vyústil v nucený exil v Rumunsku, odkud však svoji publikační činností v nejrůznějších exilových časopisech pokračoval i nadále v prosazování nezávislého bulharského státu.

Rozhodujícím momentem Botevova života bylo dubnové povstání z roku 1876. Během tohoto povstání se Bulhaři v několika oblastech vzbouřili proti turecké nadvládě a pokusili se vydobýt nezávislost se zbraní v ruce. Bulhaři v rumunském exilu se rozhodli podpořit toto povstání vysláním dvousetčlenného oddílu bojovníků, v jejímž čele stál právě Christo Botev.

Oddíl se během května 1876 od Dunaje probojovala do oblasti Vračanské planiny, avšak postupně se stávala stále častějším terčem útoků pravidelných i nepravidelných jednotek turecké armády. Bylo Botevovou smůlou, že vračanská oblast se k povstání nepřipojila a že v době jeho postupu bylo již povstání prakticky eliminováno. Turecké jednotky tak neměly větší problém revolucionáře porazit. Přes velmi houževnaté obranné boje nakonec oddíl podlehl v závěrečném střetnutí právě kolem vrcholu Okolčica 2. června 1876.

V tento den byl Christo Botev zastřelen ranou do hrudi a po jeho smrti se zbytky oddílu rozpadly úplně. Z celkového počtu 205 členů padlo 130 členů v boji a zbytek byl uvězněn či popraven. Boj Botevova oddílu byl tak již prakticky od počátku bez šance na úspěch, jelikož celé dubnové povstání bylo poraženo dříve, než do něj zasáhla. Přesto byl po nezávislosti Bulharska vytvořen hrdinský kult Christo Boteva jako neohroženého bojovníka za svobodu a bulharskou samostatnost, který se udržel přes všechny změny režimů dodnes.

Důkazem přetrvávající popularity Christo Boteva v současném Bulharsku je množství ulic v bulharských městech pojmenovaných po Christo Botevovi, nejvyšší vrchol Staré Planiny Botev (2 376 m), město Botevgrad, fotbalový klub PFK Botev Plovdiv, pomník hrdinného boje na vrcholu Okolčica či zdejší každoroční slavnost 2. června připomínající hrdinný, ale marný boj Botevovy jednotky.

Oblast kolem vrcholu je poměrně pěkně značená a nabízí i několik turistických cest popisujících pohyb jednotek a jednotlivá střetnutí. Zároveň je zde i řada panelů a cedulí s informacemi o Botevovi a dubnovém povstání. Pro milovníky historie se jedná určitě o místo vhodné pro návštěvu.

Od pomníku pokračujeme k zničené chatě Okolčica a stejně zničeným okolním chatkám, které jsou němou připomínkou toho, že se i zde provozovala v 70. a 80. letech minulého století horská turistika. O pivu nebo občerstvení na chatě si můžeme nechat jenom zdát, a proto pokračujeme k místu, kde podle legendy padl Christo Botev. Na místě se nachází pamětní kámen a cedule s popisem posledních okamžiků Christo Boteva. Až k místu je značení dobré, ale od něj značka bohužel mizí.

Modře značený úsek mezi pamětním kamenem a chatou Parševica je jedním z těch úseků, kdy se značka občas objeví, aby po chvíli znovu zmizela. Zarostlé cesty a popadané stromy navigaci rozhodně nepomáhají a pouze potvrzují skutečnost, že pěší turistika v této části Vračanske planiny nepředstavuje nejvyhledávanější činnost. Po správné cestě jdeme poměrně dlouho, ale těsně před setměním a rozbalením stanů značku nakonec ztrácíme. Na druhou stranu to není až takový problém. Cest je tu spousta a do cíle se vždy nějak dostaneme.

Borov Kamak a ekostezka Vraca

Druhý den začínáme bez značené cesty a směr pouze odhadujeme. Cílem je další známý vodopád Vračanske planiny Borov Kamak (Боров камък) a k němu vedoucí ekostezka. Orientace uprostřed lesů bez značení a bez viditelných cest není nejjednodušší a bez pomoci štěstí bychom k vodopádu asi nedorazili.

Štěstěna se však přiklonila na naši stranu, protože se v jednu chvíli vynoří z ničeho nic značená cesta přetínající lesní cestu, po které jdeme. S největší pravděpodobností se jedná o jednu z cest značených dobrovolníky, protože zelené značky mají různou velikost a je vidět, že jsou na stromy nakresleny bez nějakého jednotného vzoru. Sem tam se objeví původní značení Bulharského turistického svazu, to je však vybledlé a prakticky neviditelné.

I zde se tak opakuje klasický scénář turistického značení v Bulharsku na méně navštěvovaných místech. Původní síť turistických stezek ze 70. a 80. let kvůli nedostatku financí již v podstatě neexistuje, a tak nastupují dobrovolníci, kteří za pomoci vlastních sil a nákladů přeznačují některé úseky a dělají je opět přístupné veřejnosti.

Díky bohu za ně, neboť v našem případě nás jimi značená cesta dovedla až k vodopádu Borov Kamak. Ten patří se svými 63 m mezi ty vyšší vodopády v Bulharsku a na rozdíl od Vračanského vodopádu má dostatečné množství vody celoročně. Nad vodopádem je krásná vyhlídka, z níž se dají obdivovat okolní hory a údolí řeky Leva, pod vodopádem začíná ekostezka Vraca, která vede podél údolí až do vsi Zgorigrad.