Vitoša - kráska nad Sofií, bulharské hory a horská turistika na Balkáně

Kráska nad Sofií

Na podzim letošního roku jsem se pracovně dostal do bulharské Sofie na mezinárodní konferenci věnovanou vzdělávání o chráněných krasových územích. Následná terénní exkurze mi poté umožnila navštívit několik zajímavých jeskyní v pohoří Rodopy. K těm bych se rád na stránkách Trekingu vrátil později. Nyní se čtenářům pokusím přiblížit pohoří Vitoša, zdvíhající se přímo nad bulharským hlavním městem.

Ke strmým svahům Vitoše jsem toužebně vzhlížel již několikrát. Do Bulharska jezdívám v posledních letech docela často a Sofie je pro mne vždy minimálně přestupní stanicí. Za pěkného počasí tvoří Vitoša neodmyslitelnou a nepřehlédnutelnou kulisu metropole. Teprve tentokrát se mi ji však konečně podařilo během ve volné chvíli mezi konferenčními bloky navštívit.

Matně si ještě po letech vzpomínám na přednášky geofyzika prof. Tomka na olomoucké univerzitě, které jsem tenkrát ze zájmu navštěvoval, ač nejsem geologem. Tehdy jsem o Vitoši slyšel poprvé - pan profesor ji uváděl jako jedno z nejrychleji se zdvíhajících pohoří v Evropě (pohoří "roste" o řádově milimetry ročně).

Čtěte také: Stara Planina, přechod největšího bulharského pohoří

Můj kolega, geograf z Bulharské akademie věd, mu přizvukuje. Ukazuje na množství milionářských vilek, rostoucích na úpatí Vitoše jako houby po dešti. Nezapomene dodat, že ač sám bydlí v malém bytě omšelého panelového domu, milionářům pod Vitošou nikterak nezávidí. Až jednou zase přijde silné zemětřesení, bude část Sofie pod Vitošou nejvíce postižena. Leží totiž přímo na mohutném zlomu v zemské kůře.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na úpatí Vitoši lze z centra Sofie dojet hromadnou dopravou. Pro cizince je však dost obtížné se v nepřehledné spleti linek vyznat. Vzhledem k nedostatku času (asi půl dne) jsme zvolili k dopravě taxík. Mezi mnoha taxikáři jsme si vyhlédli jednoho, který nám byl sympatický. Předem jsme dohodli cenu.

Jelikož cesta do nitra Vitoše poblíž Černého vrchu (Černi vrach, 2 290 m, nejvyšší vrchol, kavárna) byla dlouhá a nevešli jsme se do sumy, kterou jsme byli ochotni zaplatit, navrhl nám taxikář, že nás zaveze aspoň k televizní věži Kopytoto nad Sofií (1 348 m, TV kula, kula je balkánský výraz pro věž ještě z časů turecké nadvlády). Souhlasili jsme a udělali jsme dobře.

Cesta uplynula v příjemném hovoru o životě v Bulharsku a v Sofii, na místě nám pak řidič ukázal začátek turistické cesty. V Bulharsku patří taxík k mnohem hojněji využívaným dopravním prostředkům než u nás. Souvisí to minimálním počtem železničních tratí a s menší hustotou veřejné dopravy vůbec (mimo dálkové autobusy mezi velkými městy).

V uplynulých dnech se prudce změnilo počasí, i do Bulharska přišel podzim. Silný vítr byl nepříjemný, za to byla po přechodu fronty nádherná viditelnost. Bohužel chvíli po té, co jsme vystoupali nad horní hranici lesa, se počasí opět pokazilo a zbytek túry jsme absolvovali v mlze (mracích).

Pěšina, po které jsme vyrazili, byla v minulosti upravována (příměstská rekreační zóna), od pádu socialismu v Bulharsku však na ní zjevně nikdo žádnou údržbu neprováděl. Naštěstí bylo obnoveno aspoň turistické značení, které však notně pokulhává za tím, na které jsme zvyklí u nás. Pásové značky na stromech na Vitoši neexistují (v některých jiných částech Bulharska ano), značení se omezuje na rozcestníky s popisem směrů na rozcestích (bohužel většinou bez údajů o vzdálenostech či časech).

Měli jsme s sebou sice aktuální turistickou mapu (Vitoša - turističeska karta, 1 : 25 000, vydavatel Domino, Stará Zagora, rok vydání neuveden), ta však zdaleka ne vždy odpovídala realitě. Bulharské mapy také mají mnohem nižší standard, než na jaký jsme zvyklí u nás. Bulharský kolega tvrdí, že po likvidaci státního ústředního vydavatelství map se vyrojila spousta kartografických firem pochybné kvality. Inu v tomto případě zřejmě konkurence neprospěla, respektive nízká kvalita si vzájemně nekonkuruje.

K turistické chatě (bulharsky chyža) Momina skala to bylo asi hodinku. Na louce u chaty si hrály děti, které sem přivezly zájezdové autobusy. Občerstvení na chatě bylo v provozu. Pokračovali jsme dál kameny dlážděným chodníkem jehličnatým lesem kolem několika uzavřených turistických chat. Kousek za poslední z nich byl u malé dřevěné chatky upravený pramen (bulharsky češma).

Poblíž vrcholu Kamen del jsme vystoupali nad horní hranici lesa. Zde byla turistická trasa dobře značena kovovým žluto-bíle pruhovaným tyčovým značením (v první chvíli jsem ovšem myslel, podle toho co jsem zvyklý od nás, že těmito místy vede plynovod). Sloupky jsou číslovány.

Odbočili jsme z turistické cesty nezřetelnou pěšinou kamenným mořem na blízký vrchol Kamen del (1 862 m) s pěkným rozhledem. Je odtud možné přehlédnout doslova celé bulharské hlavní město. Pak jsme pokračovali dál po značce kolem útulny (bulharsky zaslon). Je ovšem uzavřená, v nouzi lze k úkrytu využít její předsíňky.

Musím říci, že hlavní cíl, rašeliništní rezervace (torfen rezervat) Gorno blato mne dost zklamala. Převažují zde rozsáhlé porosty trávy metlice trsnaté, běžné i na našich vlhkých loukách. Kdyby člověk chtěl vidět něco zajímavého, musel by mít zřejmě místního průvodce, který by tušil, kam zajít (nehledě k tomu, že do rezervace je vstup zakázán).

Nechtěli jsme se vracet stejnou cestou, tak jsme kousek za zaslonem odbočili z trasy směr chata Aleko a Černý vrch vlevo na Dragalevci (jedna ze zmíněných milionářských čtvrtí na předměstí Sofie). Sestup byl mnohem zajímavější. V okolí skal Orlovo gnezdo byly patrné náznaky ledovcové modelace, v zimě jde o lavinový terén.

Pěšina se klikatila dolů svahem kolem horolezci využívaných skal Komíny (Kominite), u kterých však momentálně byly výstražné cedule, že je lezení zakázáno vzhledem k padajícím kamenům (skála je silně navětralá). Pod nimi začínal les, pěkný horský les křivolakých buků. Jím jsme se dostali do místa zvaného Baj Krasťo (bufet), pak už jsme sestupovali pod lanovkou do Dragalevci.

Celý sestup od rozcestí za zaslonem až do Dragalevci byl poměrně náročný (nehledě na to, že závěr jsme docházeli již téměř za tmy) a trval asi dvě hodiny. Celá túra nám zabrala cca 5 až 6 hodin (přesně to nedokážu určit, protože jsme dělali poměrně dost zastávek). Z Dragalevci jsme odjeli městským autobusem zpět do Sofie. Citelně se ochladilo, nás však hřál pocit z dobře prožitého dne.

Na závěr ještě pár slov o pohoří Vitoša. To je tvořeno převážně horninami vulkanického původu (syenit, andezit). Místy se vyskytují též sedimentární horniny včetně vápenců. V těch vznikla na jihozápadním úpatí nejdelší bulharská jeskyně Duchlata. Její délka činí přes 17 km a protéká jí podzemní vodní tok (část vod řeky Strumy). Veřejnosti není přístupná.

Vyhledávaným turistickým cílem Vitoše je Bojanský vodopád (podle sofijské čtvrti Bojana s kostelíkem zapsaným na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO). Typické pro Vitošu jsou také balvanové proudy (Kamenný vodopád), jeden malý jsme také míjeli při výstupu na Kamen del.

Vitoša byla již roku 1934 vyhlášena jedním z nejstarších národních parků v Evropě, prvním na Balkáně. V postsocialistické éře byl však národní park zrušen, aby nebránil různým developerským záměrům. Vitoša je od té doby pouze přírodním parkem (obdoba naší chráněné krajinné oblasti).

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.