Pohoří Velká Fatra, přechod hlavního hřebene úžasného slovenského pohoří

Nejkrásnější slovenské hřebenovky

Veľká Fatra se táhne od města Ružomberok směrem na jih. Kromě Turčianské a Liptovské kotliny ji obklopují horské celky. Jedná se o Nízké Tatry, Starohorské vrchy, Kremnické vrchy, Malou Fatru a Chočské vrchy. V roce 1973 ji zapsali mezi chráněné oblasti, v roce 2002 ji vyhlásili národním parkem.

Nejvyšší horou je Ostredok (1 592 m), přes jehož travnatý vrchol vede nejznámější treková cesta napříč pohořím. Ta spojuje - samozřejmě lze trasu absolvovat i v opačném směru - řadu lokalit: Kráľova studňa, Krížna, již zmíněný Ostredok, Suchý vrch, Ploská (u ní se vyplatí odbočit na Borišov), Rakytov, Skalná Alpa, Malá Smrekovica, Malinné (Malinô brdo) a Ružomberok.

U Ploské se hlavní hřeben dělí na Liptovský (přes něj vede výše popsaná cesta do Ružomberku) a Turčianský. Oba celky od sebe odděluje Ľubochnianská dolina, jež se zařezává mezi hory a dosahuje délky dvaceti pěti kilometrů.

Doprava

Stručný popis pohoří máme za sebou, můžeme vyrazit. Zbývá jen rozhodnout, odkud kam půjdeme. Řešení je jasné. Protože jsme před dvěma roky přecházeli prvně uvedený hřeben, představuje náš hlavní cíl turčianská část. Plán je vytyčen a předem se těšíme na pořádnou divočinu, neb všechny informační zdroje uvádí, že se jedná o méně prochozená a dosti zapomenutá místa.

Čtěte také: Přes Japeň na Krížnou a Majerovu skalu. Zapomenutými chodníky Velké…

Drama nám však, ještě než dorazíme k cíli, připraví České dráhy. Kamarádovi ujíždí v Hranicích na Moravě díky hodinovému zpoždění o pár minut vlakový spoj, v němž jedu do Žiliny (také mám zpoždění), a rázem vyvstává dilema, co dál. Nakonec, ještě že máme mobily, padá rozhodnutí, že dojedu do cílové stanice a parťák za mnou dorazí přes Vsetín další den.

Pokračuji a na nádraží v Žilině přesedám na osobní vlak. V deset hodin večer vystupuji v obci Krpeľany. Navazuji na zelenou značku. Malý zádrhel mi nastává dřív, než se pořádně rozkoukám. U první křižovatky - snad nejsem dočasně barvoslepý! - vidím značku v modrém vyvedení; že bych hned ve vesnici překročil bludný kořen? Naštěstí se záhy ukáže, že jdu správně.

Krpeľany, Nolčovo a bivak

Bez dalších nesnází opouštím obec, a protože stan veze kamarád, zvažuji, kde se vyspím pod širákem. Na výběr se příliš moc vhodných míst nenabízí, hlavně mi však vadí studený vítr. Funí jak blázen, což se mi vůbec nezamlouvá. Přecházím po mostě Váh a nocležiště nakonec rozkládám ve čtvrt na dvanáct za osadou Nolčovo. U turistického rozcestí stojí opuštěná chata, karimatku i spacák rozhazuji na kryté verandě.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Další den ráno vstávám kvůli "dochvilnosti" vlaků o poznání později než běžně, není kam spěchat. Vylézám a obcházím stavení, u nějž jsem se utábořil, rázem zjišťuji, že se mi nabízí slušný výhled. Na dohled se rýsuje Malá Fatra. Její vrcholy jsou pocukrované sněhem a působí přímo fantasticky; přestože se obě pohoří dají těžko porovnávat, vybavuji si Himálaj a okouzlující výhledy na jeho zasněžené velikány. Ani s odstupem nedokáži vysvětlit, kde se ve mně asociace zrodila, jednou se ale vyloupla a zpět ji nevezmu.

Moje nadšení kazí pouze štírek pochybností, jenž mi našeptává, že může být zasněžen i hřeben Velké Fatry, kam směřuji. Nezapadnu v závějích? Doufám, že ne, o deváté vyrážím do terénu. Žlutá značka stoupá prudce vzhůru, vylézám na vrch Magura (1 059 m). Kopec není v publikacích nijak výrazně zmiňován, mě však nadchne. Z holých svahů se nabízí nádherný výhled na Malou Fatru.

Magura

Jako na dlani mám lúčanskou i krivánskou část, je to nádhera. V dálce se vypíná nezaměnitelný Kľak, následují Martinské hole a Minčol. Za průrvou Váhu se skrytým hradem Strečno se zvedají vrcholy Suchý, Biele skaly, Stratenec, Malý Kriváň, Pekelník, Velký Kriváň, Chleb, Hromové i Stoh, za posledně jmenovanou horou nepatrně vykukuje Velký Rozsutec. Protože kopce pokrývá sněhová čepička, vzniká mezi nimi a stále zelenou Turčianskou kotlinou ostrý kontrast.

Ohromen nečekanou podívanou, usedám do trávy a kochám se. Příliš toho neujdu ani následně. Zastavuji o čtvrthodinu později na křižovatce Vyšné Rudno. Z hřebene se tentokrát nabízí výhled nejen na již trochu schovanou Malou Fatru, ale i severozápadním směrem; viděné dostává nový rozměr.

Nad Liptovskou kotlinou se povalují inverzní mraky a snaží se do svých spárů pohltit vrcholky hor, výrazně nad mlhu vystupuje pouze Veľký Choč a Západní Tatry. Nesmím zapomenout ani na veľkofatranský Kľak, k němuž hodlám pokračovat po hřebeni směrem na jih.

Sedlo Príslop

K sedlu Príslop (935 m) jdu výhledovými lučinami, jež se střídají s lesním porostem. Pod Nižnou Lipovou se vyskytují dvě prameniště. Bez potíží se v nich dá dobrat voda; že je pitná, potvrzuje mi stádo koní. Žene se k napajedlům a jejich šik zastaví až moje přítomnost, očividně se jim nezamlouvá cizí vetřelec. Zvířata ale jistě utiší žízeň, jakmile se vypařím, dávám jim příležitost a odcházím.

Jako by zastávek nebylo nikdy dost, znovu odpočívám v sedle Príslop. Vyčkávám, zda se neobjeví kamarád, který má za mnou dorazit z Krpeľan po kratší zelené značce, jež se tady napojuje na hřebenovku. Nakonec nevydržím a pokračuji sám. Směřuji na další záchytný bod, za nějž jsme zvolili Kľak (1 394 m).

Stezka stoupá hustým lesem, výrazně přituhuje za kótou Chládkové (Kliačik - 1 240 m). Přibývá sníh. Naštěstí jdu v patách cca patnáctičlenné skupiny maďarských turistů, jež jsem pustil do čela v sedle Príslop, prošlapují mi cestu. Jak se ukazuje, má jejich přítomnost i další výhodu. Při sledování stop se nemusím v jistých úsecích pídit po značce, která se místy, přestože opadalo listí, ztrácí v bujném porostu. Později se shodneme, že letní přechod zarostlým terénem Turčianského hřebene občas asi nepředstavuje žádný med, jelikož značku často maskují stromy a keře, které současně zakrývají pěšinu, svým způsobem jsme zvolili pro túru asi to nejlepší roční období.

Kľak

Stoupání nabírá na intenzitě a pod podrážkami mi podkluzuje sníh, konečně vylézám na vrchol. Ocitám se na skalním bradlu, jehož majestát nejlépe vynikne při pohledu od jihu. Znovu se kochám okolím. Od Liptovského hřebene, za nímž se táhnou o poznání vyšší Nízké Tatry, mě odděluje Ľubochnianská dolina; severně vykukují Chočské vrchy, Západní Tatry a Vysoké Tatry. Mlha brání jen výhledu na západ. Tentokrát ovšem mrakům zlotřilý kousek odpustím, i tak se jedná o pastvu pro oči.

Současně se stávám dvorním fotografem maďarské skupiny - jedná se o turistický oddíl z Györu - snímám jejich grupu několika aparáty. Na oplátku, snad abych nebyl škodný, je mi nabídnuta vynikající kořalka, jen se olíznu.

Čas běží a skupina schází na Podhradie, načež se, aniž bych vzpomínal na husitské hnutí, stávám dočasným sirotkem. Dávám si brzkou večeři a prohlížím vrcholovou knihu, slavnostní okamžik nastává po čtvrté hodině odpolední. Dle plánu mě dohání kamarád, jsme komplet.

Jarabiná

Pokračujeme po hřebenové značce a slézáme z bradla, sestup je zpočátku dosti strmý. Naštěstí jižní svah nepokrývá sníh, a tak nepodkluzujeme, následuje zalesněný hřeben. Jak se ukazuje, máme hory jen pro sebe. Občasná sněhová pokrývka je neprošlápnutá, od Kľaku se v posledních dnech neubírala na jih živá lidská duše.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Denní pouť uzavíráme na vrcholu Jarabiná (1 314 m). Jelikož se rychle stmívá a fouká studený vítr, stavíme stan asi na jediném vhodném prostranství a obratem zalézáme dovnitř. Choulíme se do spacáků a nakonec usínáme poměrně brzy.

Ráno se ven klubeme krátce po sedmé, byť bych měl správně napsat, že odbila šestá hodina. Na konci října se totiž v noci mění letní čas na zimní. My se však dohodneme, že po dobu treku zůstaneme u prvně jmenovaného údaje, přece jen nám připadá lepší stavět stan se setměním okolo šesté než v pět hodin odpoledne.

Vstup do nového dne je kvůli mrazu sice náročný - plachtu stanu pokryla ledová jinovatka - ale ukázkový. Za Skalnou Alpou vylézá slunce a prosvětluje okolí, vrcholky hor se jako mávnutím kouzelného proutku barví do oranžova. Pozorujeme Liptovský hřeben s vrcholy Ploská, Čierny kameň i Rakytov, v dálce se zubí Západní Tatry. No paráda, zbývá si jen přiťuknout "zahřívadlem", abychom byli svěžejší.

Malý Lysec

Balíme a sestupujeme z Jarabiné, cestou lze odbočit ke studánce. Další výhledy nabízí Malý Lysec (1 297 m) - jedná se hlavně o východní směr - my se s nabídkou nespokojíme. Na blízkém rozcestí rozhazujeme mokrý stan, aby doschl, a na lehko odbočujeme.

Zprvu klesáme a poté stoupáme bukovým lesem, náš cíl představuje vrchol Lysec (1 381 m). Ten je částečně lučinatý a z různých míst nabízí skvělé výhledy, znovu nás ohromuje okolní krása. Nejblíže se zvedají hory Veľké Fatry, vyjmenuji jen ty nejznámější - včera navštívený Kľak, dále Ploská, Rakytov, Borišov, neschází ani nejvyšší hora pohoří Ostredok.

Tím však představení teprve začíná. Jelikož máme znovu fantastickou viditelnost, jež vydrží po celý náš trek, ukazují se i další celky. Za Turčianskou kotlinou, jež se halí do inverzní kaše, se táhne hřeben Malé Fatry; zvažujeme, jestli vedle malofatranského Kľaku nevykukují Strážovské vrchy. Směrem na jih se zvedá Žiar a východně Nízké Tatry, pozadu nezůstává ani sever. Vedle Velkého Choče vystupuje nejspíš Oravská Magura, korunu spatřenému nasazují Západní a Vysoké Tatry. Tamhle je přece Kriváň a za ním se podle všeho vypíná nejvyšší slovenská hora Gerlachovský štít.

Podobně jako pár místních turistů, kteří na Lysec vystoupili z osady Belá a znovu se do ní vrátí, žasneme a usedáme do trávy. Současně si rozděláváme zasloužené pivo, jež jsme nevypili včera večer, neboť jsme nechtěli riskovat, že nás konzumace přinutí v mrazivé noci opustit jak vyhřáté spacáky, tak i plátěný přístřešek.

Stejnou cestou se vracíme pod Malý Lysec, kde obědváme z vlastních zásob a balíme usušený stan. Pokračujeme po hřebeni. Chvílemi se ubíráme po úzké pěšině a na obě strany od nás padá strmý sráz, jdeme převážně lesem. Překonáváme vrch Štefanová (1 305 m), další parádní výhledy nám nabídne vrchol Javorina (1 328 m). Tentokrát vystupují v hlavní roli Borišov, Šoproň, Ostredok, Ploská a Čierny kameň, jimž zdařile sekundují Nízké Tatry. Po chvíli se přidá i Rakytov.

Šoproň, Borišov

Přecházíme přes Šoproň (1 370 m) a cestou mě, jak dobrovolně přiznám, ze všeho nejvíc fascinuje Ploská. Ne že bych ji už v minulosti neviděl, ostatně jsme přes ni i šli, na rozdíl od okolních hor ji však vydatně pokrývá sníh. Hora připomíná ledovou královnu, jež svým poddaným zabavila bílou přikrývku, aby je předčila svou oslnivou krásou; s předstihem jsme zvědavi, jak se zítra popasujeme s jejími bílými svahy.

Masiv si však necháváme na následující den, vcucává nás Chata pod Borišovom. Po pár dnech pobytu v terénu si připomínáme, jak vypadá teplo; není to vůbec špatné. Poroučíme si kapustnicu, míchaná vajíčka a pivo, přičemž zjišťujeme, že má chata obsazeno. Přespat se dá pouze v jídelně ve vlastním spacáku za devět eur.

Možnost odmítáme, beztak jsme si už zvykli na chladný odchov, a po večeři odcházíme. Před setměním se ještě pokocháme růžově zbarvenou Ploskou a rozhazujeme v terénu stan, čeká nás další mrazivá noc.

Ploská

Ráno se nám kvůli chladu nechce tradičně vstávat, touha po poznávání nás ale vyhání ze spacáků. Protože jsme včera večer dokončili přechod Turčianského hřebene, pokračujeme na Liptovský; v opačném směru si zopakujeme návštěvu již známých míst. Necháváme za zády Borišov (1 510 m) a stoupáme na vrchol Ploská (1 532 m).

Stezka se klikatí prudce vzhůru, až na vrchol se nevyškrábeme. Nejvyšší partie traverzujeme, protože boční stezka je prošlápnuta ve sněhu o poznání lépe. Míříme do Sedla Ploskej a za námi se vzdalují hory, jež jsme navštívili v minulých dvou dnech; před námi roste Čierny kameň (1 479 m). Jeho vápencový vrchol ční pyšně k nebi a představuje přírodní rezervaci, masiv se podchází skrz les. Kus před porostem zastavujeme u vydatného pramene vody a dobíráme životadárnou tekutinu.

Kračkov, Rakytov

Na další fantastický výhledový bod se ubíráme přes Kračkov (Minčol - 1 397 m), vítá nás Rakytov (1 567 m). Máme opět jako na dlani dříve zmiňované vrcholy, k nimž se přidá pár dalších, znovu je v krátkosti představím. Z hor Velké Fatry se ke starým známým jako Čierny kameň, Ploská, Borišov, Ostredok, Lysec, Šoproň, Javorina, Jarabina či Kľak přiřadí např. Krížna a Zvolen, zahanbit se nedají ani ostatní horské celky.

Na jižních svazích Malé Fatry ubyl během minulých dvou dnů výrazně sníh a v dáli se klubou Beskydy, na jihu se pro změnu zjevují Kremnické vrchy. K Nízkým Tatrám, jež vystavují na obdiv Prašivou, Veľkou Chochuľu, Chabenec či Salatín, táhnou se Starohorské vrchy, jejichž nejvyšší bod představuje Kozí chrbát. Zahanbit se nedá ani Velký Choč a samozřejmě neschází Západní a Vysoké Tatry. Na dálku zdravíme Kriváň i Gerlachovský štít.

Skalná Alpa

Nefoukat studený vítr, zdrželi bychom se na vrcholu asi pěkně dlouho, chlad nás však nutí pokračovat v treku. Prudce sestupujeme a podcházíme vrchol Tanečnice (1 460 m). Následuje Skalná Alpa (1 463 m). Značka vynechává nejvyšší partie, leč vede k nim pohodlná vyšlapaná pěšina.

Na přetřes se dostává civilizace. Nakukujeme do horského hotelu Smrekovica, jehož interiér vypadá docela vkusně, mají však zavřeno. Kuchař prý navaří nejdříve za dvě hodiny, což nám zní divně. Nastalo už poledne, že by chystal svačiny? Ať je tomu s přípravou jídla jakkoliv, máme co by kamenem dohodil vojenskou zotavovnu Smrekovica, a tak se přemisťujeme. Zastavujeme na oběd, přičemž se nám z oken restaurace nabízí pěkný výhled k Západním Tatrám.

Smrekovica, Vtáčnik

Kousek za hotelem lze dobrat ve studánce pitnou vodu, naše další trasa vede na vrch Malinno alias Malinô brdo (1 209 m), jak místo nazývají starší mapy. Jdeme přes kóty Malá Smrekovica (1 485 m), Nižné Šiprúnske sedlo a Vtáčnik (1 090 m), cestou se z mnoha míst otevírají stále nové pohledy na již zmiňované kopce či pohoří.

Proč to nepřiznat, znovu se přesvědčujeme, že Velká Fatra představuje opomíjený klenot slovenských hor. Oblast není zdaleka tak navštěvována - kéž to tak zůstane! - jako Vysoké i Nízké Tatry či Malá Fatra, přestože může s těmito celky hravě soutěžit.

Od horní stanice lanovky na vrchu Malinno se pokocháme posledními výhledy tohoto dne a prudce scházíme do stejnojmenného střediska. Tam si, doufáme, objednáme alespoň jednou za túru brynzové halušky, protože co by to bylo za cestu na Slovensko, kdybychom si nedopřáli tento pokrm. Jak se ale přibližujeme k objektům pod námi, začíná nás jímat úzkost. Na první pohled, začalo se už stmívat, nesvítí jediný občerstvovací podnik, vypadá to, že mají všude zavřeno.

Naštěstí jde o klam a mise proběhne úspěšně, halušky dopadnou. Následně scházíme za hluboké tmy pod Sidorovo a denní štreku končíme ve volně přístupném přístřešku. Na zemi je rozházené seno, a tak si připadáme jako ve stáji, na rozdíl od biblického betlému ovšem představujeme nocležníky my, a nikoli Ježíšek. Také postrádáme býka a oslíka, kteří by nás zahřívali svým dechem; k naší lítosti se nedostaví ani tři králové, aby nás obdarovali.

Vlkolínec

I bez právě vyjmenovaných, k nimž se dají připočíst Josef a Marie, přečkáváme další mrazivou noc. Ráno pokrývá trávu jinovatka, zdraví nás poslední den našeho treku. Loučíme se s betlémem, jak jsme pojmenovali přístřešek, a scházíme do osady Vlkolínec. První zmínky o ní pochází z roku 1376 a v roce 1993 pronikla coby živý skanzen lidové architektury na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Za uznání vděčí cca čtyřiceti původním dřevěnicím a dřevěné zvonici z roku 1770.

Vesnice se zvolna probouzí do nového dne a stařičká stavení, pokud to tak lze napsat, se vyhřívají ve slunečních paprscích, jako by chytala zásoby tepla na zimu. Ukáže se i první člověk. Kdo ví, jestli k osadě zavítá v průběhu dne i nějaký zájezdový autobus, zkoumat to nehodláme.

Zahýbáme na Ružomberok. Do okresního města scházíme kolem Krkavé skály, přičemž se nám z okolních luk nabízí poslední fantastické výhledy. V Liptovské kotlině se sice válí inverzní mraky, a tak z města vykukuje pouze čoudící komín, s okázalou grácií se nám ale předvádějí Chočské vrchy, Západní i Vysoké Tatry. Tak tohle nemá chybu a lepší rozlučku s navštívenou oblastí si nemůžeme přát, radši uzavřu své zápisky dřív, než nás pohltí zapáchající mlhovina. Máváme nejenom Veľké Fatře na shledanou.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.