Velikonoční Hanušovická vrchovina, přechod pohoří přes Bílé kameny, Skály a Rabštejn

Nejvyšším vrcholem pohoří, které dosahuje rozlohy 793 km², je Jeřáb (1 003 m), jediná tisícovka Hanušovické vrchoviny, stojící poněkud ve stínu Hrubého Jeseníku. Další významné vrcholy dosahují výšek jen okolo 700 až 900 metrů. A právě ty byly cílem našeho velikonočního putování.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Trochu jsme se zasekli na Skřítku. Ráno mě Míša, 10letá dcera, nedočkavě budí a nyní má ukrutný hlad. Naštěstí to spraví velký kuřecí řízek se strašně "zdravou" přílohou - hranolkami. "No, jestli to sníš, tak nevyjdeš ani na Bílé kameny." Snědla, ale na původně plánovaný nanuk již místo nezbylo… A navíc - ať děláme co děláme, vždy vycházíme s úderem poledne…

Konečně můžeme vyrazit. Od motorestu Skřítek míříme k jihu po modré turistické značce. Přehoupneme se přes rozcestí Pod Bílým kamenem (863 m) a kousek za ním modrou značku opouštíme. Míříme k prvnímu dnešnímu vrcholu, který nese jméno Bílý kámen (948 m). To ovšem po neznačených pěšinách. Na hřeben, na nějž máme namířeno, žádná turistická značka nevede.

Bílý kámen

Procházíme hustým lesem, tu a tam kličkujeme a přelézáme padlé kmeny. Vrchol se ale nezadržitelně přibližuje. Objevují se první skalky a výhledy východním směrem. Pak známá skalní řada a již je tady samotný vrchol. A kupodivu tady nejsme sami, překvapujeme dvě svačící turistiky, které také zamířily na tento krásný a opuštěný hřeben.

Míša vytahuje plyšáky, kteří s námi na vandr také museli - Zajíček se Žirafkou, coby služebně nejstarší, a zajíček, číslo nevím kolik, zvaný Fialka. No jo, ať si také užijí kruhových výhledů… Počítáme, kolik, že to vlastně vidíme pohoří: Hrubý Jeseník, Králický Sněžník, Orlické hory, pochopitelně Hanušovickou vrchovinu a Nízký Jeseník. Tedy pět. A kdyby nebyl tak silný opar, tak by jich jistě bylo sedm - Moravskoslezské Beskydy a Podbeskydská pahorkatina. Na Králickém Sněžníku a na hřebeni Jeseníků je ještě bílo. Do sněhu se nám ale o velikonočním volnu nechtělo. Raději jsme zvolili jarní podmínky. Sněhu máme za zimu již dosti…

Černé kameny a Skály

Na sluníčku se sedí sice příjemně, ale musíme vyrazit dále. Dnes nás ještě čeká pěkných pár kilometrů. Míříme na Černé kameny, další mohutnou skalní řadu, která se skrývá v lesích na severovýchodním hřebeni vrchu Černé kameny (956 m). A za vrchem následují další skalky, které se, snad, jmenují Bílé kameny. Myslím ale, že ve zdejších toponymech panuje v dnešních online mapách poněkud zmatek.

Chata Alice dole po levici je neklamným znamením toho, že se blížíme k dalšímu krásnému vrcholu. Ten nese výstižné jméno Skály (929 m). Však na jeho vrchu jsou velké skály, plotny, věžičky a dole kamenné osypy. Dlouhá skalní řada při pohledu od jihozápadu připomíná velbloudí karavanu. A na vrcholu jsou krásné rovné skalní police, na kterých se tááák krásně leží.

Ani na Skalách nejsme, kupodivu, sami. Potkáváme další dva turisty. Dnes je na tomto opuštěném hřebeni opravdu "nával". Tedy oproti minulému roku, kdy jsem tady nepotkal ani nohu. Opět se kocháme fantastickými výhledy ke Králickému Sněžníku, městu Šumperk a k Orlickým horám. Jihozápadnímu obzoru vévodí mohutný Kamenný vrch (964 m) s malou rozhledničkou, na kterém jsem spal vloni. A Michalka má opět hlad. No hotový otesánek… Na druhou stranu - na čerstvém vzduchu vždy vyhládne.

Hvězda a chata Rabštejn

Ze Skal jsem chtěl sejít rovnou k jihu, ale zdá se, že bychom se museli prodírat přes hromadu popadaných stromů. Opět tady asi pořádně foukalo. Vracíme se proto na rozcestí a o kousek nazpátek odbočujeme doleva na lesní svážnici, po které se bez problémů dostáváme na zelenou turistickou značku. Po ní pokračujeme na rozcestí Hvězda s malým turistickým přístřeškem. A poprvé potkáváme houfy lidí korzujících mezi Skřítkem a Rabštejnem.

Z Hvězdy pokračujeme po červené turistické značce k jihovýchodu. Obcházíme Vinnou horu (889 m) a užíváme se hezkých výhledů jižním směrem na oblé hřebeny pokryté fantasticky zbarvenými, převážně bukovými, lesy. Ty jarní barvy jsou úžasné, slovy se nedají popsat.

Za jednou z táhlých zákrut se najednou otevírá pohled na Přední a Zadní skály (803 m), na kterých se rozkládá známý hrad Rabštejn. Jednalo se o jeden z největších a také jeden z nejvýše položených hradů na severní Moravě. Pokud ne vůbec nejvýše položený. Marně totiž v paměti pátrám po nějakém výše položeném hradě.

Co tak hrad Obřany v Hostýnských vrších? Bývá označován za jeden z nejvýše položených hradů na Moravě. Ale ten stojí v nadmořské výšce jen okolo 704 m. Nebo blízký hrad Skalný (709 m), nejvýše položený hrad v Hostýnských vrších. Ani hrad Edelštejn na Zámeckém vrchu (702 m) nedaleko Zlatých Hor na Rabštejn nestačí. Ale to jsme již vlastně na historickém území Slezska. Předčil by jej zaniklý hrad Fürstenwalde na Zámecké hoře (854 m) u Vrbna pod Pradědem, ale ten již také, nemýlím-li se, patří mezi slezské hrady. Takže hrad Rabštejn patrně ten primát na Moravě držet bude. No, mám námět na další článek…

Konečně jsme u chaty Rabštejn (709 m). Je zde pěkný nával, místo u stolu ale chytneme. Dáváme něco k pití a raději ten mumraj opouštíme. Máme totiž namířeno k bivaku pod Větrným vrchem. To však koštuje ještě dalších šest kilometrů… Hrad se skálami si necháme na zítřejší den, stejně se na Rabštejn chceme vrátit.

Bivak

Po modré turistické značce pokračujeme přes rozcestí Pod Rabštejnem (677 m) ještě asi dva kilometry, než přesedláme na cyklotrasu č. 6261. Pak jen hezky po vrstevnici dalších 3 a 1/2 km k hezkému turistickému přístřešku na táhlém hřebeni Větrného vrchu (918 m).

Nacházíme se vysoko nad údolím říčky Oskava. Michalka s sebou táhne čtverečkovaný papír. Místo ohně si tak dáme, než se úplně setmí, jedno kolo lodí. Neříkejte, že tu hru neznáte. Všechny lodě jdou postupně ke dnu, jen s poslední lodí se nám to nějak zašmodrchává a plave, a plave… Ale co, hlavně že máme super střechu nad hlavou.

Noc byla klidná. Ani mlsné myši nás nepřišly navštívit. Ráno je poměrně chladno, ale brzy se chůzí zahřejeme. Míjíme několik krmelců a hromad vytěžených stromů. I zdejší lesy úpí pod nálety kůrovce a nájezdy těžařů. Na rozcestí se žlutou turistickou značkou si pak dáváme, hezky stylově, snídani v trávě.

Přestože housky se salámem, které jsem mazal včera ráno, jsou již trochu oschlé, chutnají náramně. Nakonec hlad je nejlepší kuchař… I plyšáci, kteří jsou po chladné noci poněkud zkřehlí, si na sluníčku slastně lebedí…

Rabštejn a Skřítek

Po snídani se vydáváme nazpátek na Rabštejn. Nejprve po lesní cestě na rozcestí Rabštejnský potok (610 m) a pak přes říčku Oskava po zpevněných cestách a zkratkou na Rabštejn. Už po ránu je tu poměrně živo, proto bez otálení míříme rovnou na hrad. Ve skalách se již pilně leze, my míříme k nejvyššímu bodu - na vyhlídku na výrazném skalním ostrohu ve výšce 803 metrů.

Z kdysi hrdého hradu Rabštejn, který je prvně písemně připomínán již roku 1318, toho mnoho nezbylo. Zbytky hradeb a základy paláců přesto návštěvníkovi dávají dostatečnou představu o rozměrech a dispozici pevnosti. Rabštejn utrpěl zejména za 30leté války, kdy byl (roku 1645) dobyt švédskými vojsky. Po roce 1693 je hrad uváděn jako pustý.

Konečně jsme pod vyhlídkou. Shazujeme batohy, vystoupáme po žebříku úzkou skalní puklinou až na úžasnou vyhlídku. Chata Rabštejn je hluboko pod námi, jako na dlani máme Jeseníky s vrcholy jako Mravenečník, Dlouhé stráně, Vřesník, ale i Vozka, Keprník a Vysoká hole. Králický Sněžník se nám schovává za hřebenem Černých kamenů, ale Orlické hory, Hanušovickou vrchovinu i Nízký Jeseník máme jako na dlani. Opravdu nádhera.