Piliš (Pilis), horská turistika i v Maďarsku v národním parku Dunaj-Ipoly

Turistika a hory v Maďarsku

Jako cíl našeho prvního předjarního výletu jsme zvolili maďarské pohoří Piliš (Pilis). Plánovali jsme (i s ohledem na předpověď počasí, slibující u nás chladno) přechod ze slovenského Štúrova do Budapešti, nakonec jsme poslední úsek dojeli vlakem z Piliscsaby.

Cesta s Českými dráhami z odsunutého brněnského nádraží proběhla bez komplikací a v brzkém odpoledni už jsme procházeli od nádraží do středu obce Štúrovo (pod tímto názvem od roku 1948, do té doby Parkány), kde našinec pociťuje jistou cizokrajnost, danou dvojjazyčnými nápisy na téměř všech obchodech a institucích, maďarštinu zde slyšíte odevšad. Náměstí působí množstvím kaváren lázeňsky, na návštěvu termálního koupaliště Vadaš bohužel není čas ani plavky.

Konečně vidíme Dunaj s nádherným výhledem na starobylé město Ostřihom. Docela si lze představit na Hradním vrchu nad řekou vojenský římský tábor ze druhého století, je to pro Maďary zřejmě srdeční záležitost. Mezi 10. a 13. stoletím zde bylo jejich první hlavní město, takže i v této předsezónní době je tu plno turistů.

Proslulá ostřihomská bazilika je ohromná stavba, nákup lístků do kupole jsme s anglicky hovořící paní zvládli. Horší bylo pochopit, že nám jiná Maďarka u vchodu nenadává, ale obdivuje nás za výstup 400 schodů s batohem. Což by nakonec na úzkých schodištích stejně nebylo možné - točité schody vedou jedním z pilířů pod vyhlídkovým ochozem.

Rozhledy do údolí Dunaje i na naši budoucí cestu Pilišem jsou navečer nádherné. Nelze nezmínit také slavný most Marie Valerie, po kterém jsme ze Štúrova překonali Dunaj. Naposledy byl opraven až v roce 2001 po té, co byl za války zničen, je hojně využíván a pěkně vyzdoben, škoda, že na něm neuvidíme rozsvícené ozdobné lampy.

Ale dost již bylo kultury, vydáváme se konečně vstříc lesům. Pokračujeme ulicí se silným automobilovým provozem (jak to zde asi bylo za dob neexistence mostu?) a okolo židovského hřbitova míříme po žluté (budu zmiňovat vždy jen barvu, značenou v mapě, protože symboly si nešlo zapamatovat) k prvnímu vrcholku Vaskapu (404 m). Pod vrcholem stojí sympatická hospoda, z opravované vyhlídkové terasy je pěkně shora vidět baziliku i do šera se halící Dunaj.

Nedaleko postavíme stan a při pohledu do mapy postupně vzdáváme vyslovování maďarských názvů a přejmenováváme si většinu záchytných bodů vlastními zkomoleninami (čába, dobokoko, kolóšek, soplák). Ono i maďarské turistické značení je pro našince trošku zmatečné, používá se zde různých obrázků namísto barevných značek. A také zásadně většinou chybí na rozcestích. Zato jich pak za zákrutou najdete několik za sebou.

I kdybychom vlastnili papírovou mapu, stejně by nám asi k velké orientaci neposloužila, ještě že je možné jít podle gps a mapy v mobilu. Ve srovnání s částí na druhé straně Dunaje v pohoří Börzsöny, kde jsme byli vloni a kde jsou pravidelně rozcestníky s údaji v km i hodinách, je to zde opravdu s informacemi slabší. Nakonec jsme cestou radili i několika zbloudilým Maďarkám, které kroužily po různých červených křížcích a půlkolečkách a nemohly najít restauraci.

Jednou z motivací pro návštěvu tohoto místa bylo i shlédnutí pořadu s Tomášem Kočkem na ČT, kde představuje národní park Dunaj-Ipoly, do nějž patří právě Pilis a Visegrádské vrchy, na severu pak zmíněné pohoří Börzsöny a dále části údolí Dunaje u Visegrádu a záplavové území Iplu. Za jednu dovolenou ani nelze všechny části parku navštívit. Pilis je tvořen převážně vápencem, je zde spousta jeskyní (známé jsou prý Ördöglyuk, Leány a Legény) a skalních útvarů, nejvyšším bodem je Pilis-tető (756 m).

Po nezbytné ranní kávičce (takové zpohodlnění či zmoudření, dřív by stačila troška namrzající vody) vyrážíme svěžím listnatým lesem po modré (asi modrý vodotrysk?) směrem na Béla-tetö. Cestou se kocháme pralesními výjevy, starými duby, všude kvetoucími sněženkami a dymnivkami a rašícími petrklíči a hlaváčky jarními. Na informace skoupé rozcestníky ukazují vždy orientační směr k dalším cílům, aniž by zmiňovaly, kde právě stojíte.

Přes vyhlídková kochací místa v okolí Ráró-hegy, kde zpovzdálí sledujeme stádečko divočáků s pruhovanými selátky, pokračujeme po hřebínku dále. Přibývající maďarští výletníci (zvládáme už dokonale maďarský pozdrav - zní to asi jako siestá) jsou známkou blížícího se parkoviště u Pilisszentléleku.

Zajdeme se samozřejmě podívat na Pálos kolostor romjai, což je zřícenina kláštera ze 13. století. Jsou zde nějaké informační cedulky, ovšem pouze v maďarštině, vše vyzdobeno maďarskými trikolorami, což je zde naprostý standard. Místo působí magicky, jako byste se ocitli někde na anglickém venkově - krátký trávník jako by byl vypasený od ovcí - jen ovce tedy nikde.

Vracíme se pro sušící se stan a pokračujeme po modré k Tost-szikla, což je kochací lavička pod do skály vytesanou svatou paní, třímající lampu, ze které se po dohledání informací stal sv. Bernard (szent Bernát, patron turistů).

Cestou fotíme jarní květinky, např. čemeřici nachovou, pěstovanou u nás jen na zahradách, a přicházíme k nádhernému vyhlídkovému místu s lavičkami, odkud lze vidět celý meandr Dunaje až k Visegrádu. Křoví kolem vyhlídkového posezení je vzorně sestříháno, je to zjevně hojně navštěvované místo, protože zástupy maďarských turistů jsou zde i v tomto předsezónním chladném všedním dni značné.

Až do Dobogó-kó (cestou jsme míjeli japonsky vyhlížející dřevěnou bránu, takže název obce - turistického centra, ležícího ve výšce 699 m je zcela výstižně znějící) vede už upravený lesní chodník i s obrubníky. Parkoviště i všechny (tři) restaurace praskají ve švech, i v chladném odpoledni sedí spousta lidí venku. V polní kuchyni před hospodou se vaří hned několik druhů gulášů v kotlích (nebo spíše přihřívají), rozlišit ovšem z maďarštiny jaká to byla původně zvířata neumíme.

Obecně mají zjevně Maďaři vaření venku hodně oblíbené, protože používaná ohniště jsou skoro na každém odpočívadle či rozcestí. Naopak jim asi nevadí moknout, protože stříšky jsme za celé putování potkali asi dvě a ještě s dost děravou střechou. Naštěstí nám pršelo vždy jen v noci. Bylo by jistě zajímavé projít si i známou soutěsku Rám, ale ta je bohužel na opačnou stranu - k vesnici Dömös, než máme namířeno.

Restaurační veselí si necháváme ujít, dobíráme vodu v hydrantu (neuvěřitelná maďarská specialita - i na nejnemyslitelnějších místech, zde např. v lese u chatové osady, jinak všude volně dostupné ve vesnicích, jsou - zjevně i přes zimu fungující - hydranty) a pokračujeme po žluté směrem na Kis-Szoplák. Vysoko nad námi je už vidět nejvyšší vrchol pohoří Pilis s rozhlednou.

Procházíme se po neznačené cestě k červené a s večerem stavíme stan na pěkné mýtince. Noční déšť postupně umlčel i houkající sovy. Do rána se naštěstí vypršelo, vítá nás slunečné mrazivo. Kolem studánky (opět vyzdobené nezbytnými trikolorami) pozvolna stoupáme po zpevněné cyklostezce na Pilis.

Podcházíme podivné, zřejmě vojenské objekty - betonové mosty, postupně se ztrácející ve vegetaci, jejichž účel jsme po dlouhé debatě uzavřeli jako kryté parkovací stání pro spřátelené tanky, umožňující rozjezd z kopce. A přicházíme k nové pěkné dřevěné rozhledně. Nahoře docela fouká, ale je vidět převalující se mračna a okolo panoramatický výhled na okolní kopce. A v dálce i předměstí Budapešti.

Opravdu nádhernou serpentinovou zeleně značenou cestou mezi vápencovými výjevy a kvetoucími keříky a rašícími květinami, které budou těšit v plné síle kolemjdoucí až tak za tři týdny, scházíme dlouze dolů do Pilisszántó. Konečně si i zde můžeme přečíst nápis na budově - ve slovenštině je zde knižnica. U budovy se starožitnými kávomlýnky ve výloze si ale účelem až tak jisti nejsme a stejně otvírají až za hodinu, takže kávu si za obcí vaříme sami.

Z obce je značena žlutě a červeně cesta směrem k Pilisvörösváru. Až tam ale nedojdeme. Proti nám se běží nějaký běžecký závod, v prvních řadách vyšisovaní budoucí vítězové, s dalekým odstupem pak méně vyběhaní účastníci závodu, přecházející i do kroku. Kdybychom uměli maďarsky, hned bychom jim fandili a ptali se na cíl, protože jestli byl až na vrcholu Pilisu, tak si ještě dají do těla.

Jelikož chceme další den brzy ráno nastoupit v Piliscsabě na vlak, abychom stihli krátké seznámení s Budapeští, míříme již k ní. Do večera ale ještě času dost, takže přes zvláštní systém obor (vůbec není patrné, kde mají vlastně ti jeleni být zadržování, protože ploty a branky jsou chaoticky rozmístěny a leckde i zcela otevřeny, takže jeden neví, zda je v oboře či mimo ni) si ještě objevně nacházíme nádhernou kupodivu neznačenou vápencovou stezku jako z Vinnetoua a za stoupání po ní jsme navečer odměnění krásnou kyticí konikleců.

Ráno procházíme obcí Piliscsába a zjišťujeme, že ten systém s hydranty možná není až tak reminiscencí, protože potkáváme paní s kyblíky z méně honosných domků, které jsou zjevně bez vodovodní přípojky. Vlak stíháme naprosto na vteřinu přesně, přísně vyhlížející průvodčí naštěstí neměl žádné dotazy a po asi 40 minutách jízdy moderním pěkným vlakem (cestou vidíme nějaké velké ruiny v Solymárvölgyi přímo u kolejí) přejíždíme Dunaj a vystupujeme na nádraží Nyugati, dosud nám známé jen z hlášení nádražního rozhlasu.

Na prohlídku Budapešti máme asi 4 hodiny, takže si procházíme jen neprofláklejší místa. Obdivujeme budovu parlamentu (pouze tedy ze strany řeky, na které stojí, fotku z protější si musíme zakoupit na pohlednici), zrovna máme štěstí na místní střídání stráží se spartakiádně nacvičeným dupáním a klepáním puškou s bodcem o zem, z čehož mají největší radost Japonky, pořizující si spousty fotek.

Dáváme kávičku na nábřeží Dunaje, slunce jižansky hřeje, člověk by zde strávil klidně i několik dní. Tak snad někdy příště i s návštěvou proslulých lázní. Budapešť by pro svoji velikost a počet památek vydala na několik samostatných článků. Prohlížíme si hrad a kostely, tržnici se zeleninou, která je bohužel v neděli zavřená. Pro znalce je však otevřen suterénní obchoďák, kde lze také sehnat klasický věnec sušených pálivých paprik.

Procházíme hlavní třídou s obchůdky a restauracemi a žlutým autobusem pak rychle a pohodlně dojíždíme zpět do Brna. Cestou jen němě obdivujeme stavební boom v okolí bratislavského nádraží. Tolik mrakodrapů zároveň se snad staví jen v Asii.

Celkově lze vycházky v národním parku Dunaj-Ipoly rozhodně doporučit, do Maďarska se určitě zase vrátíme.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.