Šumava křížem krážem aneb povedený přechod Šumavy - trek přes nejatraktivnější vrcholy

Přechod pohoří a návštěva nejatraktivnějších vrchů a jezer (2)

Sestupujeme z Boubína a na pozdní oběd zastavujeme v Kubově Huti (Kubohütte), o níž pochází první zmínka z roku 1728; až s odstupem v chytrých materiálech odhalím, že se zde nachází nejvýše položená železniční stanice v Česku (995 m). Středisko se na první dojem skládá pouze z penzionů a ubytovacích zařízení pro turisty, stejně jako na jiných místech je na zařízeních znát německý vliv. Stavení i jejich okolí jsou velice pěkně upravené.

Jakmile opustíme osadu, navážeme na naučnou stezku Hornovltavické pastviny; opět se také ocitáme na Zlaté stezce. Pojem rozebírat nebudu, neboť jsem se o něm podrobněji rozepsal na předchozích řádcích; prozradím pouze, že se jedná o jinou trasu než minule. Procházíme obcí Horní Vltavice, jež nás nijak nezaujme, lesem se dostáváme na Žlíbky. Tam zkoprníme ohromením. Řádnou dobu lemujeme rozlehlé ohrady, v nichž chovají různou zvěř. Spatříme lamy, daňky i jeleny.

Neustále klesáme a naučná cedule nás upozorňuje, že na opačné straně údolí stojí na vyvýšeném hřebeni zřícenina Kunžvart, jež se svou nadmořskou výškou 1 032 m představuje druhý nejvýše položený hrad v naší republice. Navzdory zajímavému údaji objekt vypouštíme a scházíme do obce Strážný, která se také původně nazývala Kunžvart.

Zastavujeme v příjemné hospůdce a před setměním míříme na blízké nouzové nocležiště, jež na území Národního parku Šumava zřídili pro dálkoplazy našeho typu. Ve vymezených prostorech je při přechodu hor povoleno jednu noc bez potíží přespat, tábořišť je celkem sedm. Pokud to vezmeme ve směru, z nějž jsme vyrazili, nalezneme první útočiště u Plešného jezera, následuje Nové Údolí a právě navštívené stanoviště Strážný. Další zastávky představují Bučina, Modrava, Poledník a Hůrka.

Přestože jsme se shodli, že je myšlenka soustředěných kempů velmi dobrá, máme k ní jistou výtku. Ani jednou u navštívených stanovišť nenarazíme na pitnou vodu, což je dle nás dosti důležitý detail; trochu to nechápeme. Kdo takovouto pitomost vymyslel? Neučinil tak někdo naschvál, aby trekaře odradil od přechodu? Působí to tak, byť si tím tvůrce asi značně zavařil. Nechci sahat nikomu do svědomí, ale nepřekvapilo by mne, kdyby kvůli tomu pár chodců zabivakovalo úplně jinde, než se smí. Nebo, nabízí se i jiné vysvětlení, učinili tak organizátoři záměrně. Co když s předstihem počítali s porušováním zákonů a při plánování si mnuli ruce, jak budou od záškodníků vybírat peněžní pokuty.

Než ukončím představování tábořišť, doplním, že u určeného prostoru stojí pokaždé mobilní záchody, pročež jeden nemusí zalézat kamsi do křoví. Toto vysloveně potěší.

Ráno vyrážíme lesem po červené značce a každou chvíli míjíme nádhernou loučku. V travinách září barevné květy, neboť v oblasti navzdory červnu vypuklo jaro; mezi jednotlivými remízky se stejně jako v předchozích dnech táhnou zarůstající kamenné zídky. Navršené pásy od sebe kdysi oddělovaly jednotlivé pozemky, jelikož tady bývávalo značně živo.

Na svazích hor se původně nacházela nejedna vesnice; abychom si o tom udělali lepší představu, zmíním zaniklou obec Horní Světlé Hory, do jejíhož katastru jsme zavítali - vedle cesty lze spatřit ruinu bývalé školy. Dřevařskou osadu založili na konci 18. století a postavili v ní devadesát pět domů, žilo v nich na šest set lidí. V době největší slávy tady fungovaly tři obchody a tři hospody, nescházely dva mlýny, dvě pily, truhlář i kolář, sýry ze zdejší sýrárny prodávali do celého okolí.

Rozmach bohužel zastavil nástup nacismu a s ním spojené dozvuky. Němečtí obyvatelé museli po skončení druhé světové války nuceně odejít a po změně režimu v naší zemi neměl do zdejších končin nikdo nepovolaný přístup; území se stalo zapovězeným. Stavení zanikla a zbyly z nich nanejvýš rozvaliny, kdysi obhospodařované pozemky pohltila příroda.

Pro zdejší obyvatele to muselo být kruté, když už se ale přihodilo a vývoj nevrátíme, napadá nás hříšná myšlenka. Kdyby zůstaly zachovány bývalé vesnice, putovali bychom z jedné osady do druhé a neužívali si nádherných přírodních scenérií, vypadalo by to úplně jinak. Takhle se ubíráme zdravou krajinou a míjíme nesčetně starých křížků; neschází naučné cedule, které vysvětlují dávnou historii.

Netrvá dlouho a procházíme skrze další zaniklé vesnice, přičemž by jednoho mnohdy vůbec nenapadlo, že zde kdysi stávala hospodářská stavení. Nádherná cesta nabývá kupodivu na kráse, nejhezčí úsek se táhne za kótou Žďárek. Okouzlující místa na nás útočí zdánlivě ze všech stran a nedopřávají nám oddychu, shodujeme se, že by bylo neskutečnou chybou tyto končiny vypustit.

Další stopku nám vystavují Knížecí Pláně (Fürstenhut). I tady stávala obec, již založili v roce 1792 a zanikla po roce 1950, tentokrát v lokalitě něco málo zůstalo. V ruinách základů vyhořelého novogotického kostela svatého Jana z let 1861-1864 vztyčili dřevěný kříž a v roce 1992 obnovili kousek od bývalého svatostánku zaniklý hřbitov. Pietní místo navštěvují čeští i němečtí občané, jejich zvýšený počet podporuje i výrazně lepší cesta. Jezdí po ní především cyklisté, přičemž většina z nich se řídí heslem: "Baterie šlape za nás."

Následně se o slovo hlásí Bučina, jež nás přivítá obří cedulí. Nápis hlásá, že se jedná o nejvýše položenou osadu v Česku (1 162 m), což nás poněkud zarazí, protože vesnice zanikla v roce 1948 a nyní se zde kromě kapličky nachází pouze obrovitý hotel Alpská vyhlídka, u nějž lze zavítat k připomínce na železnou oponu. Ve svahu natáhli oplocení, jež vedlo do roku 1989 podél hranic s "imperialistickými sousedy", neschází ani strážní věž.

Z Bučiny vede hlavní červená hřebenová trasa na Modravu. Velkou porci kilometrů po ní neabsolvujeme, protože zahneme k prameni Vltavy. Zahýbáme k němu a mylně se těšíme, jak dobereme vodu, výsledek nás zklame. Nad zdrojem se chodí po vyvýšené dřevěné lávce a k ponoření lahve do studánky bychom museli ulehnout na trámy, čekali jsme, že tady nalezneme cosi většího.

I proto se zbytečně nezdržujeme a míříme na Kvildu; chvílemi žasneme, kolik nás obklopuje uschlých stromů. Působí to dosti žalostně. Kůrovec řádí na Šumavě víc, než je záhodno; škoda, že nebere úplatky a neodtáhne neznámo kam.

Konečně se hlásí o slovo známé středisko Kvilda. Osada vznikla coby záchytný bod na Zlaté cestě v 15. či 16. století; v dnešní době se o pozornost hlásí především novogotický kostel svatého Štěpána, který v letech 1892-94 nahradil původní dřevěný svatostánek.

Než se na něj zaměříme, věnujeme se jiným věcem. Chceme koupit nějaké potraviny, a tak na úvod zabrousíme k místnímu obchodu. Přicházíme s křížkem po funuse. Otevřeno mají do 16,30 hodin a velká ručička na hodinách právě překročila čtyřicátou minutu, narazíme na zavřené dveře.

Naštěstí se ukáže, že vše zlé je pro něco dobré. Středisko nabízí i pekárnu, díky čemuž kupujeme na ráno voňavé koláče. Objekt navíc skrývá jedno příjemné překvapení, nachází se v něm i místní pivovar. Rázem se měníme ve zvídavé degustátory a objednáváme si lahodný mok, malé zdržení neuškodí.

Než dopijeme, prozradím, že se poblíž Kvildy nachází známá Jezerní slať, která se řadí k nejvýznamnějším rašeliništím na Šumavě - že by právě proto točili ve zdejší lokalitě film Král Šumavy? Mezi další vyhlášené slatě patří Žďárecká, Modravská, Buková či Chalupská, oficiální cesty se jim většinou vyhýbají.

Po posilnění stáčíme na Filipovu Huť. V duchu pojmenování tady bývala sklářská huť, již založili v 18. století; první část názvu pochází od majitele panství Filipa Kinského. Jelikož obec postavili v nadmořské výšce 1 093 m, přebírá od dříve navštívené Bučiny panovnické žezlo a ujímá se role nejvýše položené osady v Česku.

Pokračujeme po naučné stezce Modrava - Filipova Huť, jež vede zprvu po loukách a poté lesem, v němž lemuje Filipohuťský potok; denní štreku končíme v původní dřevařské osadě Modrava (založena v roce 1737). Na večeři zaskočíme do prvního pohostinského podniku, jejž natrefíme, později míjíme i zdejší pivovar, v jehož restauraci by šlo okoštovat místní produkt. Tentokrát se do role chmelových průzkumníků nepasujeme, neboť jsme se dostatečně "zavodnili" při plnění žaludků. Končíme na nouzovém nocležišti, kde se znovu setkáváme s lidmi, kteří jdou podobnou trasu jako my; s několika jsme se již potkali a znovu se střetneme později.

Noc proběhne v klidu a nový den přináší další odbočku, podporují ji dvě skutečnosti. Úsek od Javoří pily k Poledníku je oficiálně otevřen až od července, navíc je kvůli opravným pracím uzavřena rozhledna na Poledníku (na stavbu upozorňují vyvěšené cedule). Není tudíž důvod k ní šplhat, bereme to tradičně oklikou.

Vyrážíme na Rokytu a zprvu se ubíráme po nádherných loukách, nedaleko Antýglu krátce míjíme Vchynicko-Tetovský kanál k plavení dřeva, který vybudoval J. Rosenauer v letech 1799-1801 - délka činí 14,4 km. Následuje poměrně krátký úsek podél říčky Vydry, jež představuje hlavní pramenní tok Otavy. Voda se divě valí přes balvany a hlasitě hučí; o atraktivitě místa svědčí výrazný přírůstek turistů. Naštěstí jejich rojení nepotrvá dlouho. Na rozdíl od nich nedojdeme až k Čeňkově pile, kde svého času pobýval Bedřich Smetana, který v lůně přírody místo skládání oper sázel smrčky.

Stáčíme do osady Srní, kde se zaměříme na "retro" hospodu a potraviny, načež jsme později zpovídáni, jestli v prodejně, která pronikla do seriálu Policie Modrava, nestála za pokladnou zaměstnankyně, která se účastnila natáčení. Odpověď bohužel neznáme, jelikož jsme detektivku neviděli.

Nás zajímá jiný film, při němž se po vlastních nohou přenášíme do lůna přírody, přes rozcestí Slunečná a Liščí díry se dostáváme k Prášilskému jezeru. Jeho rozloha činí 3,7 ha a hloubka dosahuje 15 m, z jedné strany se zvedá karová stěna o výšce 150 m. V noci prý nad hladinu vystupuje jezerní panna, jež zpívá teskné písně, prý se jedná o přízrak chudé dívky, která se zamilovala do syna bohatého pražského obchodníka. Ten však jejich lásce nepřál, a tak se oba i s malou dceruškou dobrovolně vrhli do hlubin, kde utonuli; následoval je i holčin otec. Spolu nyní často srdceryvně pláčí, kdo ví, zda nečekají na neznámého zachránce, který ukončí jejich trápení.

Roli šlechetných rytířů přenecháme jiným odvážlivcům, neboť je zakázáno do jezera vstupovat - nechť si chvályhodné úmysly vysvětlí s ochránci přírody případní spasitelé - stáčíme na Prášily. Obec se původně nazývala Guttermayerova huť a založili ji v polovině 18. století u sklárny, která sloužila do roku 1824. V areálu poté vyráběli ruční papír, který putoval do prezidentské kanceláře, podnik vyhořel v roce 1933. O nějaký rok později hrozil zánik i celé obci, jelikož německé obyvatelstvo vysídlili a oblast začlenili do vojenského výcvikového prostoru; poblíž zřídili střelnici - lesní cestu k Prášilskému jezeru dodnes lemují cedule, které upozorňují na nevybuchlou munici. Prostory znovu zpřístupnili v roce 1991.

Znovuotevření obce způsobí, že navštívíme místní restauraci, nesetrváme v ní věčně. Na rozdíl od některých trekařů neskončíme v místním kempu, ale vydáváme se přes bývalou vesnici Formberg k zaniklé osadě Hůrka (dřív též Česká Huť, německy Herkenthal). Zdejší sklárna, již založil v roce 1732 Jiří Hafenbrädler, proslula ve světě díky benátským zrcadlům, jež směřovaly ve velkém na export; majitel dokonce v rámci prezentace postavil pro vyznavače půlměsíce Turecký dům se zrcadlovým sálem.

Že místo vzkvétalo, potvrzuje i skutečnost, že tady stál zámeček, hotel, hostinec, pošta, lesovna a dva mlýny. V chmurných dobách poloviny minulého století vesnici vysídlili a zdemolovali, k malé nápravě došlo teprve nedávno. V letech 2002-2003 obnovili zničenou kapli svatého Kříže z roku 1820, již vysvětili za přítomnosti shromážděných lidí z obou stran hranic.

My ale do uvedených končin zavítali kvůli jiným věcem, než abychom se pomodlili, na nádherných lukách - jasně že schází pitná voda - umístili nouzové nocležiště. Společně s dalšími trekaři končíme ve vymezeném prostoru a stavíme stan.

Ráno vyrážíme k nedalekému jezeru Laka (dříve též Mlaka), jež je nejvýše položeným (1 096 m) a zároveň nejmenším ze všech šumavských ledovcových vodních ploch (rozloha je 2,78 ha, maximální hloubka činí 3,9 m). Přesto působí pleso svěžím dojmem.

Méně atraktivní je následná cesta do Železné Rudy, většinou štrádujeme lesem. Jistou výjimku potvrzující pravidlo představuje pouze pár výhledů, stojí však za to. V plné parádě se předvádí Grosser Arber (Velký Javor) čili nejvyšší hora celé Šumavy. Kopec pyšně vystupuje nad své okolí, pročež předem tušíme, že se při výšlapu na jeho vrchol řádně zapotíme.

Zdolání významného bodu ale není na pořadu dnešního dne, a tak nebudu předbíhat, vraťme se do reality. Nejprve opouštíme zónu národního parku a poté zastavujeme v Železné Rudě, kde navštívíme hospodu a potraviny. Než si naplníme žaludky a nakoupíme, představím známé šumavské středisko podrobněji.

Osada je poprvé zmiňována v roce 1569 jako majetek pánů z hradu Rýzmberk, v letech 1579-1713 se jednalo o součást Bavorska (současná podoba státní hranice pochází z roku 1765). V obci bývaly železné hamry i sklárny, povýšení na město proběhlo v roce 1960. Nejznámější památku - alespoň dle nás - představuje barokní kostel Panny Marie Ponocné z let 1727-1732, jehož kupoli tvoří podivuhodná cibulová báň.

Město jsme zvládli, a tak se znovu věnujme přírodě, stoupáme. Dereme se k Čertovu jezeru, s nímž je spojena zajímavá pověst. Na vyžádání se z něj vynoří ďábel, jenž začne tak zuřivě kmitat kopytem, až se hladina vody promění ve zlato, které si zájemce může sebrat. Není to ale jen tak. Vzácný nerost je tak rozžhaven, že tomu, kdo se ho dotkne, shoří ruka; je tudíž s sebou nutno brát naběračku.

Jelikož kuchyňské nástroje netáhneme, pravdivost báje si neověříme, byť, jak musím dobrovolně přiznat, stejně bychom neuspěli. Předchozí legendu jsem si vymyslel. Skutečná pověst zní jinak. Kdysi tady prý čert zkusil stáhnout do pekla nebohou dívku, ta ho přelstila. Přivázala mu na ocas obrovitý kámen a ten svou vahou stáhl ďábla do bezedné díry; jak se tomu zplozenec zla snažil zabránit, vyryl kopytem do země hlubokou rýhu. Ta se záhy zalila vodou a vzniklo jezero, jež se nachází v nadmořské výšce 1 090 m. Rozloha činí 10,3 ha a hloubka dosahuje 36,5 m, z jedné strany se nad ním zvedá příkrá svorová stěna o výši 300 m. Trochu kuriózně působí, že Čertovo jezero odvádí vodu do Dunaje a Černého moře, zatímco Černé jezero, jež je vzdušnou čarou vzdáleno pouhé dva kilometry, zásobuje životadárnou tekutinou Severní moře.

První vodní plocha je za námi a pokračujeme kupředu, cestou činíme neplánovanou zastávku. Po strmém výstupu se dostáváme na rozcestí, z nějž lze odbočit na horu Špičák (1 201 m), kde se dle ukazatelů nachází rozhledna - ve starší papírové mapě ji nemáme zachycenou. Neváháme ani na vteřinu a schováváme batohy do křoví, na lehko stoupáme na kopec. Kupujeme si lístek a pivo, aby se nám při popíjení ahodného moku lépe pozorovalo okolí, stoupáme na ochoz. Jak se ukáže, neprohloupili jsme, máme jako na dlani celou oblast.

Za Čertovým jezerem (Černé jezero je schované) zvedá se na německé straně Grosser Arber (Velký Javor), hluboko v údolí zůstala Železná Ruda. Za dalším hřebenem vykukují mj. Grosser Rachel (Velký Roklan - 1 453 m - druhý nejvyšší vrchol Šumavy, jejž jsme už spatřili) či Boubín, nedaleko se zvedá vrchol Pancíř (1 214 m), na němž též stojí rozhledna. Uvidíme i vodní nádrž Nýrsko a nepatrně vykukuje Čerchov, což je nejvyšší hora Českého lesa. Zmínit musím i hraniční horu Ostrý alias Osser, k níž směřujeme, zkrátka paráda.

Pivo je dopito a sestupujeme z vyhlídky; k batohům se vracíme po cestě, již oficiálně otevřeli před několika dny, do té doby ji přes zimu dle cedulí uzavřeli. Překonáváme hřeben, jenž se táhne mezi Špičákem a Jezerní horou, a scházíme k Černému jezeru (1 008 m). To je ze všech vodních ploch největší (18,4 ha) a nejhlubší (40,6 m), pověst dokonce vypráví, že je bezedné a jeho hloubka se nedá zjistit. Dle legendy se o tom přesvědčila parta tří dobrodruhů, jež v loďce vyplula na jezero. Jak s pomocí provazů na sebe navázaných odhalovali pravdu, ozval se znenadání z hlubin výhružný hlas: "Spolknu toho, kdo mě změří!" Děsivé varování průzkumníky strašlivě vyděsilo a obratem vzali do zaječích, více nepokoušeli osud.

Jezero původně pojmenovali dle zdánlivě černé barvy, jež vzniká odrazem lesů na hladině; ve skutečnosti je voda průzračně čirá. I tady se z jedné strany zvedá stěna o výši 330 m; místo proslulo i tím, že u něj v roce 1965 státní bezpečnost zinscenovala aféru s nálezem tajných dokumentů ze druhé světové války.

Poslední ledovcové jezero na české straně Šumavy máme za sebou a pokračujeme v túře, krátce zastavíme u národní přírodní rezervace Bílá strž. Odbočka vede k vyhlídce na vodopád, jenž dosahuje výšky třináct metrů.

Batohy z ramen znovu shazujeme na rozcestí s názvem Stateček, ačkoliv tady žádný stateček nestojí. Náhradou se zde nachází turistický přístřešek. Slovo dává slovo a zůstáváme v něm na noc, v blízké studánce dobíráme vodu.

Ráno vyrážíme do terénu o něco dřív než jindy, neboť nás dle všeho čeká náročný den. Stoupáme k Prsům Matky Boží. Neznamená to ale, že bychom dychtili snídat mateřské mléko či plánovali sprosťárny, tímto přízviskem se občas nazývá svorový dvojvrchol Grosser Osser (Ostrý - 1 293 m), jehož špičky se nachází na německém území těsně za hranicemi s naší republikou. Jiná přezdívka představuje horu coby šumavský Matterhorn, tento je naštěstí na rozdíl od toho švýcarského snadněji dostupný.

I proto se bez horolezení dostáváme k turistické chatě, kterou otevřou až v pozdějších hodinách, od stavení máme jen pár kroků na skalnatý vrchol, kde vztyčili dřevěný kříž. Stejně jako včera na Špičáku nás ohromí skvělý výhled. Opodál se zvedá Malý Ostrý a zdánlivě nekonečně daleko se pne do výšky Grosser Arber, opravdu tam dneska chceme vystoupat? Není to trochu daleko? Uvidíme.

Hledíme i do českého vnitrozemí a na bavorskou stranu, mnohem výrazněji než včera se o slovo hlásí Čerchov. Vypadá odtud opravdu impozantně. Tradičně schází pouze Alpy.

Z vrcholu se nejprve ubíráme podél skalek, přičemž u jedné natáhli provaz, aby se měli turisté v náročnějším terénu čeho zachytit, následuje strmý sešup. Prudce klesáme do zdánlivých nížin a po zkušenostech s rakouským značením se trochu obáváme, jestli brzy nezačneme bloudit, kupodivu se tak nestane. Ukazatele nás bezpečně provedou skrze obce Lohberg a Sommerau, znovu stoupáme. Zpočátku pozvolně a poté zhurta, zvažujeme, co to znamená. Předpokládali jsme, že nejstrmější úsek nastane za Malým Javorským jezerem, leč skutečnost se výrazně liší, netrvá dlouho a lapáme po dechu.

Abychom si trochu odpočali, zastavujeme chvilku u vodopádu, k němuž vede krátká odbočka. Následuje druhý díl strmého výšlapu, který zdánlivě nekončí. Netrpělivě vyhlížíme vodní plochu, konečně se dostáváme k cíli.

Mezi stromy se leskne Kleiner Arbersee (Malé Javorské jezero - 915 m.n.m., rozloha 9,4 ha), okouzlí nás svou sličnou krásou. Na rozdíl od ostatních jezer vulkanického původu ho zpestřují ostrůvky a fantastickou scenérii doplňuje pohled přes hladinu, za níž se tyčí Grosser Arber. Rázem prohlašujeme místo za vládkyni navštívených vodních ploch; jak se později ukáže, o titul ho už nikdo nepřipraví.

Nejenom přírodní nádherou je ovšem člověk živ, po náročném výstupu zahýbáme k turistické chatě u břehu. Navzdory vyšším cenám - neseme pro jistotu eura - rozhodneme se poručit si něco dobrého, vydali jsme totiž víc energie, než bylo záhodno.

U objektu nás čeká překvapení, na svědomí ho má covid. Vstup do venkovní zahrádky je přehrazen provazem a nápis hlásá, že máme z hygienických důvodů čekat na obsluhu, která nás uvede dovnitř, naštěstí netrčíme před "brankou" dlouho. Jsme vyzváni a usazeni u stolu, kde konečně si můžeme sundat roušky, jež jsou všude povinné - návštěvníci si je nandávají i při odskočení si na WC. Objednáváme si rybu a pivo Osser (že by název odvodili od hory, již jsme ráno navštívili?); zjišťujeme, že jsme přišli v pravý okamžik. Nedlouho po nás přijíždí k restauraci turistický vláček a před vchodem na zahrádku se rázem tvoří značná fronta. Jak si všímáme, Němci pokorně vyčkávají v řadě a nijak proti nařízení nereptají, disciplínu holt mají zakořeněnou hluboko v krvi.

Ve výšlapu pokračujeme posilněni a odpočati; přestože stále stoupáme, není to už tak strmé jako při cestě k Malému Javorskému jezeru. Blížíme se nezadržitelně k cíli a konečně se ocitáme u horní stanice lanovky, od níž lze k našemu úžasu sjet k restauraci položené o pár metrů níže výtahem, jehož podivuhodnou konstrukci jsme zpočátku mylně považovali za neobvyklý typ rozhledny.

Od stanoviště lanovky nemáme na nejvyšší bod hory Grosser Arber daleko. Vylézáme k vrcholovému kříži a ocitáme se v nadmořské výšce 1 456 m. Nepatrný kousek od nás stojí dvě kupolovité stavby, jež jsme pozorovali už minulý den a není k nim povolen přístup, jedná se o vojenské objekty. Za dob železné opony odtud "zlí imperialisté" sledovali naši republiku; jak koukáme, lepší místo si nemohli vybrat. Přímo před námi se táhne Šumava a hluboko dole nelze přehlédnout Železnou Rudu, v lepším rozhledu nám bohužel brání mraky. Přestože nám zatím po celou dobu putování nádherně svítilo sluníčko, tak se nyní zatáhlo a výhružně hřmí, přibližuje se bouřka z tepla.

Nezdržíme se proto na vrcholovém skalisku dlouho a rychlým krokem sestupujeme níž, téměř přesně na minutu přicházíme k restauraci pod lanovkou. Jakmile se ocitáme pod střechou, silně se rozprší, přálo nám zkrátka štěstí. Usedáme ke stolu na venkovní zahrádce a stejně jako jiní příchozí si objednáváme lahodný mok, obsluha podniku si kvůli trasování na covid zapisuje do notebooku naše nacionále a telefon. Na rozdíl od číšnice, která uzavírá vnitřní prostory s jistým předstihem a po zkasírování hostů chvátá na lanovku, opouštíme podnik až po dešti.

Klesáme a dostáváme se k poslednímu významnému bodu naší cesty, ten nás vyloženě zklame. Už z dálky uslyšíme hlasitou hudbu, která připomíná bujarou veselici, vzápětí nás vyděsí obrovitý hotel, jejž postavili na břehu u Grosser Arbersee (Velké Javorské jezero). Na terase budovy i v okolí se pohybuje plno lidí a na obřím parkovišti stojí bezpočet vozidel; na hladině se pohupují loďky, jež si lze zapůjčit na projížďku. Zkrátka a jednoduše zde vládne železnou rukou zběsilá komerce. Ačkoliv oblast nespadá do národního parku Bayerischer Wald, musí se našim ochranářům, pokud sem zavítají, protáčet panenky a ježit na těle hrůzou všechny chlupy; v našem případě se tak přihodilo.

Příliš se proto nezdržujeme a stáčíme do střediska Bayerisch Eisenstein, skrze jehož nádraží prochází státní hranice - z naší strany se jedná o Alžbětín, jenž získal jméno podle majitelky sklárny Alžběty Hafenbrädlerové. Cestou, asi abychom nevyšli ze cviku, pozlobí nás značka. V jednom místě stáčí na úplně špatnou stranu, a tak jsme nuceni improvizovat, naštěstí uspějeme.

Z výše uvedených středisek zbývá dojít do Železné Rudy, odkud se následující den vrátíme vlakem domů; končí štreka, při níž jsme ušli přes dvě stě kilometrů a navštívili plno nádherných míst. Proč to nepřiznat, Šumava nás nadchla svou rozmanitostí.

• První (předchozí) část článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.