V Pelhřimově jsme se nepídili po neexistujícím krematoriu z trháku Vesničko má středisková, ale zavítali do pivovaru a muzea kuriozit. Český Krumlov nás stejně jako kdysi ohromil nádhernými uličkami i malebnými zákoutími, není divu, že ho hojně navštěvují domácí i zahraniční turisté. V Rožmberku jsme si prohlédli hrad, jenž svého času náležel významnému šlechtickému rodu, který pronikl i do filmu - kdo by neznal pana Voka? Ve Vyšším Brodě jsme zastavili u kláštera a po největší přehradní nádrži v naší republice Lipně se svezli lodí.

Zkrátka a jednoduše se jednalo o bezpočet krásných míst, k nimž ostatní cestou domů přidali další, ta ale zmiňovat nebudu. Tento přejezd jsem neabsolvoval, protože jsem se rozhodl uskutečnit přechod Šumavy, jenž mi blikal v hlavě už několik let. V neděli ráno se proto odděluji od ostatních a přemisťuji na vlakové nádraží v Českém Krumlově, kde podle dohody potkávám kamaráda, který si předchozí den v rámci "turistické rozcvičky" vyšlápl na Kleť. Železným ořem se přesunujeme do Ovesné a vysedáme na malé zastávce v lesích, hned u železnice začíná Medvědí stezka. Měří třináct kilometrů a vede do Černého kříže, hodláme po ní dojít k Jelením vrchům.

Noříme se mezi stromy a zpočátku stoupáme, netrvá nijak dlouho a narážíme na první kameny a skalky, které mi později připomenou jisté oblasti Broumovských skal. Motáme se mezi podivně formovanými útvary i zdánlivým bludištěm, pročež není divu, že zde výrazně zapracovala lidská fantazie. Narážíme mj. na Dračí tlamu, Kazatelnu, Soutěsku lapků, Skalní kapli či Loveckou jeskyni, k hlavním tahákům patří Hřib a Viklan. Pro romantiky se přidá i Jelení jezírko, jež původně vzniklo coby zásobárna vody pro plavení dřeva; lepší úvod si nemůžeme přát.

V osadě Jelení vrchy zastavujeme na oběd v příjemné hospůdce a nadobro se loučíme s nejstarší naučnou stezkou v jižních Čechách, již zřídili v roce 1967. Ochudíme se tím o památník posledního medvěda, kterého zastřelili na českém území dne 14. 11. 1856; prý se nejednalo o žádnou pohodovou selanku. Obklíčený huňáč (ve skutečnosti běželo o medvědici) nemínil prodat kůži lacino a několik lovců řádně prohnal; kdo ví, jak by zátah dopadl, kdyby jistý hajný nevládl přesnou muškou a zvíře neskolil. Možná by nyní stálo v lesích pomníků o trochu víc a tehdejší bulvár by se předháněl ve vyprávění o krvelačné bestii.

Osada Jelení vrchy, již založil v roce 1794 kníže Josef II. ze Schwarzenbergu, zaujme i jinou věcí než naplněním kručících žaludků. Prochází tudy Schwarzenberský kanál, který sváděl vodu k přepravě vytěženého dřeva, jímž topili až ve Vídni. Základní část projektu měří přes padesát kilometrů; pokud připočítáme i regulovaný potok Světlý, dostaneme se k devadesáti kilometrům.

Za zrodem díla hledejme lesního inženýra Josepha Rosenauera (1735-1804), jenž první úsek vybudoval "na vlastní náklady", protože "učené" hlavy nevěřily jeho technické vizi. Až když se přesvědčily, že jeho nápad funguje, podpořily ho, za života stihl vystavět přes třicet kilometrů. Po jeho smrti se chopili práce inženýři Falta a Kraus, načež se dřevo z Šumavy do hlavního sídla rakouského mocnářství plavilo do roku 1891. K úplnému ukončení provozu došlo v roce 1961.

V osadě míjíme muzeum s expozicí Schwarzenberského kanálu a nejprve se podél regulovaného toku ubíráme k Rosenauerově kapličce, nedlouho za ní nás upoutá nevídaný jev. Ačkoliv očividně stoupáme, teče voda v korytu v našem směru vzhůru do kopce, zůstává nám z toho rozum stát. Tolik piva jsme v Jeleních vrších přece nevypili, abychom se mýlili v úsudku, nepodléháme optickému klamu? Nebo se jedná o podezřelou lotrovinu? Neuzavřeli členové Schwarzenberského rodu smlouvu s ďáblem? Doufejme, že tomu tak není, protože by do jednoho skončili v pekle.

S kanálem se loučíme u Rossbachu a stáčíme na Říjiště. Tam stojí kiosek, v němž lze koupit něco na zub, dlouho se nezdržíme. Zpočátku po asfaltové silničce a následně po lesní pěšině stoupáme k Plešnému jezeru, jež se nachází v nadmořské výši 1 090 m. Vymodeloval ho ledovec v době čtvrtohor, pročež s předstihem prozradím, že takovýchto vodních ploch na Šumavě najdeme celkem osm. Na české straně následuje jezero Černé, Čertovo, Prášilské a Laka, na německém území Velké a Malé Javorské jezero a Roklanské jezero.

Plocha Plešného jezera činí 7,48 ha a obvod má 1 242 m, kdybychom se proměnili v potápěče, ponořili bychom se nejvíce do hlouby 18,3 m. Podobné činnosti se ale provádět nesmí, neboť koupání zakazuje řád národního parku; alespoň máme jasno v tom, proč jsme s sebou netáhli do hor plavky, kyslíkové bomby a potápěčské brýle. Neužili bychom je.

Dáváme pauzu a kocháme se okolní krásou - protější stěna stoupá nad jezerem prudce vzhůru do výše 260 m - kladně kvitujeme, že jsme k vodní ploše dorazili v podvečer. Hlavní dav návštěvníků se vytratil k domovům a příliš moc lidí ve zbytku dne již nepotkáme, jinak tady bývá asi pěkně narváno.

Po odpočinku míříme do vyšších končin, vydáváme se po Zážitkové stezce. Předem jsme zvědavi, jakou atrakcí nás pěšina v duchu svého pojmenování ohromí, leč nedostaví se žádné mimořádné povyražení. Neustále prudce stoupáme, přičemž narazíme na studánku, v níž dobereme vodu. Batohy shazujeme z ramen na delší chvíli u Stifterova památníku, jenž svým vzhledem připomíná egyptský obelisk. Dílo je vysoké 14,5 m a upozorňuje na básníka Adalberta Stiftera (1805 - 1868), který žil v nedaleké Horní Plané. Literátovo dílo si oblíbili především v Rakousku.

Větší terno pro nás představuje skalní vyhlídka. Přímo pod námi se nachází Plešné jezero a opodál se táhnou šumavské kopce v čele se Smrčinou; dohlédneme až k lipenské přehradě, jež z těchto míst připomíná "větší kaluž".

Přestože jsme už pěkných pár metrů vyšlápli, pokračujeme ve výstupu a dostáváme se na horu Plechý (německy Plöckenstein). Vrchol dosahuje nadmořské výšky 1 378 m a jedná se o nejvyšší šumavskou horu na našem území. O vrchol se dělíme s Rakouskem, neboť jsme se právě ocitli na hranicích; i proto tuto lokalitu střežilo do roku 1989 pohraniční vojsko a našinci neměli do těchto nádherných končin povolený přístup.

Vylézáme na vrcholové skalisko s křížem a kocháme se okolím. Pravda, plno stromů uschlo a jejich bělostné kmeny svítí v šikmých slunečních paprscích, přesto krajina působí jako z pohádky. Okamžitě nás nadchne a připadáme si jako kdesi ve vzdálené cizině, proč to tajit, takto jsme si Šumavu vůbec nepředstavovali.

Vydáváme se podél hraničních patníků a zanedlouho přibude nový stát. Na Trojmezí (1 321 m) si dávají schůzku svrchovaná území Česka, Rakouska a Německa; děje se tak od roku 1765 - dřív se státy střetávaly na Třístoličníku. Význam místa podporuje trojboký mezník vztyčený v roce 1993, na němž jsou označeny jednotlivé země a znázorněny státní znaky.

Pokračujeme po hranicích s Německem a stále míjíme skalky, na úbočí pod námi se bělají uschlé kmeny stromů. Překonáváme vrchol Trojmezná (Bayerischer Plöckenstein - 1 361 m) a po hřebeni se dostáváme na Třístoličník (Dreisesselberg - 1 312 m). Pár metrů za hranicí stojí na německém území turistická chata, má již zavřeno. Není divu, neboť jsme se dostavili po osmé hodině večerní; majitelé odjeli po zavírací hodině neznámo kam.

Nevadí, i tak nás stavení navýsost potěší. Na opačné straně budovy než se vyskytuje výdejní okénko a sezení pro turisty, objevujeme volně přístupný vnitřní kamrlík se dvěma dřevěnými stoly a lavicemi, jehož název lze z němčiny přeložit jako ubytovací prostor. Bez zbytečného otálení využíváme nabídky. Jelikož se k večeru venku silně ochlazuje a uvnitř je výrazně tepleji; usnášíme se, že přenocujeme pod střechou.

Než vybalíme spacáky a karimatky, vyrážíme ještě do terénu. Míjíme fantasticky tvarovaná skaliska a zastavujeme u kaple svatého Jana Nepomuckého Neumanna, již postavili roku 1989. Pro jistotu dodám, že dotyčný pán nemá nic společného se známým mučedníkem, na jehož kruté smrti se výrazně podílel český král Václav IV. Jan Nepomucký Neumann se narodil v Prachaticích v roce 1811 a před úmrtím v roce 1860 působil coby biskup ve Philadelphii; svatořečili ho v roce 1977.

Hlavní bod našeho zájmu představuje špičaté skalisko Hochstein (1 332 m), z nějž lze přehlédnout široké okolí. Zdánlivě do nekonečné dálky se táhnou šumavské kopce, shlížíme do Bavorska. O atraktivitě lokality svědčí i skutečnost, že sem zavítaly tři skupinky Němců, které přišly pozorovat západ Slunce. Kotouč se jim - nám samozřejmě také - odmění úžasnou podívanou, rudá koule se ponoří mezi vzdálené hory.

Ráno si zopakujeme výstup na Hochstein. Než se pokocháme vyhlídkou, prozradím o pohoří pár základních údajů. Šumava se táhne od údolí Chodské Úhlavy k Vyšebrodskému průsmyku v délce 125 km, na našem území se dělí na šest podcelků: Železnorudská hornatina, Šumavské pláně, Boubínská hornatina, Želnavská hornatina, Trojmezenská hornatina a Vltavská brázda.

Nejvyšší vrchol nalezneme v Německu, jedná se o Grosser Arber (Velký Javor - 1 456 m) - sami Bavoři pojmenovávají svoji část území Bayerischer Wald (Bavorský les), přičemž naši oblast nazývají Böhmerwald. V roce 1991 byl vyhlášen na našem území národní park, jenž je svou rozlohou (690 km²) největším v celé republice; navíc na něj navazuje chráněná krajinná oblast. O národní park (rozloha 243 km2) se jedná i u našich sousedů. Tam ho zřídili v roce 1970 a rozšířili v roce 1997; oba celky na sebe navazují na hranicích.

Špetku statistiky máme úspěšně za sebou, opusťme Třístoličník. Vracíme se na českou turistickou značku a padáme prudce dolů. Krátce zastavujeme u Rosenauerova památníku a nalehko odbočujeme k blízké nádrži, do níž kdysi stahovali vodu. Místo je bohužel dosti zarostlé a nedá se k němu pořádně dostat; snad to platí i po kalamitě, jež zasáhla oblast necelých čtrnáct dní po naší návštěvě - při bouři i větru popadaly stromy a znemožnily průchod po vymezených stezkách.

Přicházíme do osady Nové Údolí, již založil pro ochranu hranic po roce 1800 kníže ze Schwarzenbergu, od roku 1910 tudy vedla z Volar do Pasova železnice. Provoz zrušili po roce 1945 a na německém území koleje odstranili, na naší straně obnovili provoz k hranicím v roce 1990. Ve vsi nalezneme Muzeum Pošumavské železnice; u konečné zastávky stojí pár historických vagónů.

Stáčíme na Mlaka a bereme to lesem i loukami, pročež si říkáme, že takto nějak jsme si původně představovali Šumavu - přesto se shodujeme, že předchozí den nastavil laťku krás hodně vysoko a hned tak se mu nic nevyrovná. Cestou mineme dvě zmije, přičemž jedna na nás výhrůžně syčí; copak ji netěší, že kolem ní při nadšeném fotografování "tancujeme" coby uhranutí?

Oběd z vlastních zásob dáváme na Krásné hoře, dostáváme se na Mlaka. Tam se rozhodneme podívat na skok do Německa, jelikož v obci Marohhäuser, jež je od nás vzdálena, co by kamenem dohodil, vyznačili na mapě rozhlednu. To by bylo, abychom na ni nevylezli, ačkoliv jsme si žádné vyvýšené "krasavice" s předstihem nevšimli. Třeba, zvažujeme, půjde o skrytou hlásku vyvedenou v Cimrmanově duchu, která nijak nevyčnívá nad okolní terén.

Batohy necháváme skryté v lese a sestupujeme do údolí, kudy vedou hraniční patníky. Mechový potok překonáváme po můstku, jejž přehrazuje mohutná závora z dob, kdy byl do těchto končin přísný zákaz vstupu; dneska tady už naštěstí nikdo nestráží.

Z údolí šplháme vzhůru, netrvá dlouho a vítá nás Marohhäuser. Dle mapy odbočujeme doprava a dostáváme se k telekomunikační věži, která se má nacházet na dohled od hledaného objektu, po rozhledně pátráme marně. Nikde se nenachází a nevyčmuchal by ji ani Sherlock Holmes; zřejmě ji už strhli. Naše mapa je přeci jen trochu staršího data (rok vydání 2011) a stejně tak už neplatí cedule u hraničního přechodu, která pocházela z roku 2014 a hlásku též uváděla.

Přestože jsme si zdánlivě zbytečně zašli, netruchlíme, bereme to sportovně. Alespoň jsme se prošli bez zátěže a ulevili bedrům. Vracíme se na Mlaka, a přestože hlavní přechodová červená značka přes Šumavu míří na Strážný, stáčíme na České Žleby. Za žádnou cenu totiž nemíníme opomenout Boubín.

Chvíli ovšem ještě potrvá, než se k němu dostaneme - stane se tak až následující den - stoupáme. V okolních lukách i lesích je roztroušeno neskutečně "bludných" balvanů, s nimiž jsme se setkávali již včera, možná i proto se ves, jež zde stávala a zanikla, nazývala Kamenná hlava.

Pokračujeme do osady České Žleby, kterou pojmenovali podle žlebů (žlabů), v nichž občerstvovali koně, kteří tudy procházeli. Oblastí totiž ve středověku vedla tzv. Zlatá stezka (Goldener Steig), která spojovala české země s Podunajím - celkem se jednalo o tři hlavní trasy, které protínaly zarostlé šumavské hvozdy. Do našich luhů a hájů se převážela hlavně sůl, přičemž nescházelo ani jiné zboží - drahá sukna, hedvábí, zámořské koření, jižní ovoce, mořské ryby, víno, železo i zbraně. Na druhou stranu putovalo obilí, slad, chmel, pivo a různé zemědělské i řemeslnické výrobky, od 16. století byla hodně ceněná i vynikající prácheňská kořalka. Obchod zažil dvě významné etapy rozkvětu, první nastala za působení pasovského biskupa Otty z Lonsdorfu ve 13. století a vydržela do husitských válek, kdy se kontakty rázně přerušily. K novému rozmachu došlo na počátku 16. století a čilý ruch vydržel do 18. století.

My na rozdíl od obchodníků nic nepřevážíme, pouze neseme na zádech plnou polní, další záchytný bod představuje městečko Lenora. V roce 1834 tady Jan Meyer založil sklárnu a výrobky se po dlouhou dobu řadily k evropské špičce, marně se ji tvrdá konkurence snažila vyhodit ze sedla. Podnik se držel a bez zdánlivé újmy na zdraví překonal obě světové války, stejně tak obstál i při změně režimu. Nůž do zad mu vrazila až "privatizace", která se u nás rozjela po roce 1989. Pece nadobro vyhasly.

I když, abych nelhal, jedna pec funguje v Lenoře dodnes a najdeme ji ve středu města; jedná se o malou stavbu, v níž pečou chleba. K dalším pamětihodnostem náleží dřevěný krytý most z 19. století (tzv. rechle) a památník Ondřeje Hautauera (1839 - 1915), který složil píseň Na krásné Šumavě - kolem pomníku projdeme před setměním. Než se tak ale stane, zastavíme v hospodě, kde sami sebe odměníme za celodenní putování.

Nocujeme v lese kousek nad Lenorou, jež se už nachází mimo zónu národního parku, a tak neporušíme vydané zákazy a příkazy; ráno pokračujeme na Boubín. Ubíráme se lesem a chvíli lemujeme železnici, před výstupem na horu si dopřejeme krátkou zastávku u velikého autokempu v Kaplici. Zatím je tady poměrně mrtvo. Kiosek má zavřeno a činorodě vypadá pouze výběrčí parkovného, byť momentálně nemá do čeho píchnout.

Stoupáme a další pauzu dáváme u Boubínského jezírka, jedná se o uměle zbudovanou nádrž. Zřídili ji v roce 1833 a rozšířili v roce 1857, vodu z Kaplického potoka používali pro plavení dříví do sklárny v Lenoře.

U vodní plochy začíná naučný okruh okolo ohraničeného Boubínského pralesa, a tak se po něm dočasně vydáváme, chráněný porost od nás odděluje plot. Osobně se přiznám, že nijak zvlášť velký rozdíl mezi porostem na jedné a druhé straně nepozoruji a přijde mi téměř stejný; v jednu chvíli dokonce zvažujeme, jestli od sebe zábrana neodděluje uschlé a zdravé stromy, neboť to tak v jistém úseku vypadá.

První zmínky o zdejších lesích pocházejí ze 14. století, značné škody v nich napáchala silná vichřice v roce 1724. Běsnění živlů naštěstí nezlikvidovalo vše, a tak lesmistr Jaromír John navrhl v roce 1840 vlastníkům panství (Schwarzenberkové), aby nejlépe zachovanou část porostu o rozloze 140 ha vyčlenili jako rezervaci. Svoji myšlenku podpořil prohlášením, že těžba dřeva v těchto končinách není rentabilní, a současně si pozval na exkurzi členy čerstvě založeného českého lesnického spolku.

Ti jeho myšlenku podpořili, neb jim nad nedotčenou krajinou spadly brady úžasem. Rezervaci vyhlásili v roce 1858, čímž se stala třetí nejstarší v Čechách. Vyhráno však zdaleka nebylo. V roce 1870 se přihnala další zničující vichřice, která podobně jako její předchůdkyně neměla s porostem sebemenší slitování. Přesto v roce 1933 vyhlásili na zachovalé části státní přírodní rezervaci a v roce 1958 území ještě rozšířili, v současné době má oblast rozlohu 666,41 ha. Ze stromů převládají smrky, buky a jedle, k nimž se přidávají především klen a jilm horský, nejstarší exempláře jsou staré až čtyři sta let. Chybí mezi nimi bohužel Král smrků, jenž dne 4. 12. 1970 ve věku 440 let podlehl náporu větru a zřítil se k zemi; dosahoval výšky padesát dva metry.

Netrvá dlouho a necháváme naučnou stezku za zády, nejvíc zabrat nám dá závěrečný úsek. Stále stoupáme a marně vyhlížíme cíl, připadá nám, že jsme překročili bludný kořen. Dojdeme vůbec na vrchol? Nakonec ano, vítá nás Boubín (1 362 m).

Přestože se nám chce volat: "Třikrát sláva!", výšlap nekončí, musíme zdolat ještě závěrečných 21 výškových metrů. Na vrcholu v roce 2004 postavili rozhlednu, a tak by bylo krajně nezodpovědné, kdybychom na ni nevylezli. Přicházíme ke vstupu, žasneme. Jelikož schází živá obsluha, platí se za návštěvu buď kartou, nebo přes SMS, otáčivou mříží jde projít teprve po uhrazení požadované částky. Toto jsme nikdy nezažili a zprvu jsme z toho v rozpacích - očividně neváháme sami - zvažujeme, co by se stalo, kdyby nefungoval terminál. Zůstala by rozhledna nadobro uzavřena? Zřejmě ano.

Platba je naštěstí zdárně vyřízena a vystupujeme po schodech na ochoz, z nějž máme parádní výhledy do České republiky i do Německa; stejně jako později zalitujeme pouze toho, že ani jednou při návštěvě Šumavy nezahlédneme vzdálené Alpy. To bychom si ale asi přáli příliš moc.

Při odchodu od rozhledny potkáváme školní výpravu, načež přemýšlíme, komu máme poděkovat, že nás skupina nepředběhla a nezablokovala vyhlídku. Pokud v tom měl náhodou prsty čaroděj Žídek, který prý na vrcholu kdysi pobýval a ještě dnes se občas ukáže, má u nás za odměnu schované pivo. Značku moku si může svobodně vybrat.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.