Treking > Treky, turistika > Pochod Michálkovice - Tatry v roce 2020<, Karpaty/div>

Pochod Michálkovice - Tatry v roce 2020, Karpaty

Túra napříč částí Západních Karpat (7)

Je pátek 4. 9. 2020 a postoupili jsme do sedmého, tedy předposledního dne našeho treku. Včera jsme na rozcestí Při Petrovke opustili geomorfologický celek Oravská Magura a vstoupili jsme do geomorfologického celku Oravská vrchovina. Ten nám dal v závěru naší včerejší etapy zabrat, kdy nás ještě překvapil závěrečným Lučivným vrchom (841 m n. m.). Z něj už jsme to sice měli kousek do Nižné, ale i přesto se cesta v závěru táhla. Ale zvládli jsme to a v hospodě Mak Pub tento úspěch zalili pivem. Zároveň jsme zde našli nového kamaráda, který nás nechal přespat u sebe v bytě. A v něm se právě probouzíme.

Den sedmý - z obce Nižná na chatu Zverovku

Ráno tedy vstáváme do prosluněného dne v bytě našeho kamoša. Je to někde na místním sídlišti Nová Doba. Večer byl celkem poklidný. Měli jsme k dispozici vanu, takže jsme se každý mohli po delší době pořádně vydrhnout. Na spaní rozkládací gauč a křesla, takže jsme se vyspali pohodlně. Kamoš pak večer někde zmizel, že jde ještě na nějakou párty, ale nechal nám k dispozici víno, ať si prý dáme. Později ještě dorazil se svými kamarády, lehce připitý. Mávali profi vzduchovkami, což nás lehce vyděsilo, ale pak z nich vypadlo, že chodí střílet. Nakonec ještě stříleli z okna po značce. Pak jsme se odebrali, každá grupa do svých pokojů a zbytek noci byl naprosto poklidný.

Když se ráno probouzíme, kamoš s partyjou ještě spí. Tak se v klidu balíme, uklízíme po sobě a necháváme mu každý po 5 euro za ochotu. Následně vyrážíme na cestu - nejprve do centra obce Nižná, do místní Jednoty, abychom si dokoupili zásoby jídla. U jednoty jsme za chvíli, do obchodu chodíme postupně, protože vždy někdo z nás hlídá batohy, abychom se s nimi nemotali v obchodě. Kupujeme samozřejmě i startovní pivko a borovičku s horcom. Pivko následně popíjíme na lavičce před Jednotou a k Jonathanovi se přidává nějaký místní bezdomovec, který nesrozumitelně furt něco vykládá a nabízí Jonathanovi čučo. Už ani nevím, zda odmítnul, nebo se napil s ním.

Ještě mě oslovuje nějaká starší paní, ptá se, odkud a kam jdeme takto na těžko. Když ji sděluji, odkud jsme pěšky až sem došli a kdeže je náš cíl, říká mi, ať to vezmeme přes vesnici Oravský Biely Potok, že kajsyk na začátku má dům nebo chatu a ať se k ní stavíme, že nám uvaří kávu. Je to mimo trasu, takže to samozřejmě zamítáme.

Přechod z Nižnej do Habovky

Jakmile je startovní pivko dopito, pokračujeme po ulici za Jednotu směrem k řece Oravě, kterou překračujeme přes lávku na druhý břeh, po žluté značce. Po překročení řeky ještě kousek pokračujeme po asfaltu na rozcestí Za Lavičkou. Z něj už odbočujeme na louky, kudy vede značka.

Postupným stoupáním se dostáváme do geomorfologického celku Skorušinské vrchy a za zády máme výhledy na to, co jsme prošli včera, tedy na Oravskou vrchovinu nad Nižnou, konkrétně na vrcholy Ostražica (768 m n. m.), Lučivný vrch (841 m n. m.) nebo Petrovku (942 m n. m.), dále taky na Oravskou Maguru s vrcholy Budín (1 221 m n. m.) či Prípor (1 106 m n. m.). Slunce do nás sice pere, ale není to až tak hrozné, jako při putování s Lupíkem a Mufem v roce 2014.

Asi ve dvou třetinách stoupání přicházíme k vleku, který slouží v zimě lyžařům a pod ním pokračujeme až na vrchol Prasatín (857 m n. m.). Zde se nachází vysílač, bouda horní stanice vleku a stůl s lavičkami, takže si na chvíli sedáme a já si dopřávám i pivko, které jsem si koupil v Jednotě a nechal si ho pro tuto chvíli. Akorát z tohoto místa je výhled pouze směrem na Nižnou a nad ní se tyčící Budín.

Posléze pokračujeme dále po hřebeni této části Skorušinských vrchů. Nyní je zde široká lesní cesta, po které se kráčí naprosto pohodově. Je to velký rozdíl oproti roku 2014, kdy jsme tudy šli. To už zde byli popadané stromy, ale odvětvené, i přesto dávalo zabrat, neustále je přelézat. Taky jsme tehdy ztratili cestu a zatoulali se někde hlouběji pod hřeben. To jsme tehdy následně zjistili, ještě podle klasických papírových map, že jsme mimo. Poté jsme se, jakousi traktorovou cestou vraceli na rozcestí Stará mať. Nyní na toto rozcestí přicházíme naprosto bez problémů.

Ze Staré Mati se dáváme na červenou značku… cesta opět naprosto pohodová a široká. Ale následky polomu, který tu v roce 2014 byl, jsou stále patrné. Hřeben je značně odlesněn, zarůstá vrbovkou a náletovými dřevinami. Však nám taky v roce 2014 dalo pořádně zabrat vymotávání se z polomů, které zde byly, ale i tehdy jsme ještě dokázali dojít na rozcestí Košariská.

Z tohoto rozcestí jsme tehdy ještě pokračovali kousek dále, ale natolik jsme se zamotali v polomech, že nebylo cesty ani dopředu, ani dozadu. Tehdy jsme se rozhodli z tohoto hřebene prchnout směrem k jihu. Muf nám sice furt vykládal, že nemůžeme jít na jih, že podle buzoly je náš cíl na východě. Marné byly naše snahy vysvětlit mu, že se chceme píchnout na asfaltku mezi Oravským Bielym Potokom a Habovkou. Šel si dál podle buzoly. My jsme se po asi dvou hodinách dostali dolů na asfalt a poté pokračovali špinaví a doškrábaní na Zverovku. Muf nás tehdy dohnal v Habovce a konstatoval, že musel z hřebene taky prchnout, přelézt po nějakém kmeni jakousi roklinu a dostat se na asfaltku, protože se to prostě nedalo. Taková byla tehdy naše cesta.

Dnes jsme na Košariská došli naprosto pohodově a z tohoto rozcestí pokračujeme dále na vrchol Biedna (965 m n. m.), kde je umístěn přístřešek se stolem a lavičkami. Dneska máme celkem pohodovou trasu a čas máme dobrý, takže nespěcháme a dopřáváme si pauzičku. Mimo přístřešek se zde nachází i do kamene vyřezaný křesťanský kříž. Ikdyž mám v horách raději pohanské symboly, jako je socha Radegasta mezi Pustevnami a Radhoštěm (1 129 m n. m.), či do dřeva vyřezávaná socha Peruna na Ropici (1 083 m n. m.), tento počin sem zapadá, jak svým pojetím, tak i tím, že na Slovensku je přece jen více věřících, než u nás, takže takto někdo vzdal hold své víře.

Samotný vrchol Biedna je zarostlý porostem mladých smrků, které jsou natolik vysoké, že už přes ně není žádný výhled. Ovšem při následném sestupu na rozcestí Nad studienkami, je toto napraveno, jelikož místy máme výhledy na blízké Západní Tatry, Veľký Choč (1 611 m n. m.) a i na pár vrcholů Velké Fatry, samozřejmě i na strážkyni naší cesty - Babiu góru (1 722 m n. m.).

Na rozcestí odbočujeme na modrou značku a zahajujeme sestup do obce Habovka. Po pár metrech máme po levé ruce pěknou malou kapličku, vedle ní posezení a před ní pramen vody. Dobíráme životodárnou tekutinu do lahví a pokračujeme dále v sestupu. Nakonec… je už 12:45 a máme docela hlad.

Sestup vede nejprve mírně lesem a následně po louce. Na konci louky začne klesat prudce kolem koryta potoka a takto přicházíme až k prvním stavením obce Habovka. Tímto opouštíme geomorfologický celek Skorušinských vrchov a vstupujeme do celku Podtatranskej brázdy. Ve vsi procházíme kolem kostela Sedembolestnej Panny Márie a jakmile přicházíme na hlavní cestu vedoucí z obce Oravský Biely Potok do Zuberce (respektive až na Liptov k vodní nádrži Liptovská Mara), vydáváme se po ní do zmíněného Zuberce, stále sledujíc modrou značku.

Po cca 300 metrech přicházíme k Jednotě, vedle které se nachází i hospoda s pizzerií. V roce 2014 jsme k ní s Lupíkem také došli a dávali jsme si zde jídlo (a pivo samozřejmě). Tentokrát ji nemůžeme vynechat - přece jen musím porovnat, jestli se náhodou nezhoršili. Jimbo s Jonathanem se opět drží tradičních jídel typu bryndzové halušky, já dávám přednost Taliánům a dávám si pizzu. Můžu říct, že se nezhoršili a já osobně byl s jídlem spokojen. K tomu dáváme na osvěžení Zlatého Bažanta a na oslavu, že jsme došli až sem borovičku s horcom.

Z Habovky k Múzeu Oravskej dědiny

Asi hodinu sedíme v hospodě a následně odpočatí pokračujeme v sedmé etapě našeho treku. Vyrážíme po zmíněné hlavní cestě směrem do Zuberce, ale asi po půl kilometru značka odbočuje na vedlejší silnici, ulici Andreja Bažíka. Procházíme kolem hřbitova, několika restaurací a spousty stavení v této části Zuberce, až přicházíme zpět na hlavní silnici, ze které jsme odbočili, v centru obce u kostela svätého Vendelína.

Tuto hlavní cestu přecházíme a vydáváme se na ulici Roháčskou. Po pravé ruce se nachází restaurace Oravská izba, kterou mohu doporučit, protože jsem v ní několikrát byl na jídlo během pobytu v Zuberci před pár lety - mají zde opravdu výbornou slovenskou kuchyni. Po Roháčské ulici pokračujeme směrem na Zverovku a cca 300 metrů od křižovatky je po pravé ruce odbočka na Kalvárii (křížovou cestu) v Zuberci. Při zmíněném pobytu, jsem si ji vyšlápnul až na horu a mimo kapličky a božích muk se zde nachází i keška a hlavně je odtud pěkný výhled na Zuberec a okolí.

Po asfaltce se dostáváme až k posledním stavením v Zuberci, kde se cesta noří do lesa a dokonce vedle ní byl i mezi stromy vybudován přírodní chodník pro pěší, po kterém se turistovi daleko lépe šlape než po asfaltu. Takto přicházíme až ke skanzenu - Múzeu oravskej dediny, ke kterému to bylo od konce Zuberce cca 1,5 kilometru.

Pár zajímavostí z tohoto místa… Múzeum oravskej dediny bylo založeno v roce 1967, v roce 1975 bylo otevřeno pro veřejnost. Nachází se v něm více než 50 staveb lidové architektury, rozdělené na celky - Dolnooravský rynek, Hornooravská ulice a Gorolské samoty. Z technických staveb se zde nachází vodní mlýn, plátenický mandl, lisovna či hrnčířská pec. Nejstarší stavbou je dřevěný gotický kostel svaté Alžběty Uherské z 15. století. Samozřejmostí jsou různé tématické akce, které se konají ve skanzenu, stejně jako v amfiteátru nacházejícím se před areálem skanzenu - v něm se kupříkladu konají známé Roháčské slavnosti.

Brestovská jaskyňa

Další zajímavostí, kterou nemohu opomenout, je NPP Brestovská jaskyňa, nacházející se prakticky přes ulici před skanzenem. Tato NPP zahrnuje puklinovou říční jeskyni, která byla místím lidem známa odedávna a došlo tak ke zničení části krápníkové výzdoby. NPP byla vyhlášena v roce 1979. Mimo jeskyni samotnou je chráněno i území o rozloze 54,15 ha. Jeskyně vznikla erozní činností Studeného potoka a průsakem atmosferických vod. V jeskyni se nachází aktivní podzemní tok a několik jezer a sifonů. Jeskyně je bohatá na faunu, byl v ní zjištěn ýskyt 9 druhů netopýru a různých bezobratlých živočichů.

Po příchodu ke skanzenu nejprve Jonathan velí, že jdeme k Brestovské jeskyni. Měla by se v ní nacházet keška. Ale ne v té, která je zpřístupněna veřejnosti za poplatek s průvodcem, ale v jiné, která je kousek vedle a je přístupná volně. Přicházíme k terénní propadlině, na jejímž dně se nachází vchod do jeskyně. Naštěstí jsme vybaveni čelovkami, takže jdeme dovnitř. Bez nich by se to ani nedalo, protože v jeskyni je opravdu tma jako v prdeli.

Nejprve jdeme nízkou chodbou, která začne prudce klesat - zde je třeba dávat pozor, jelikož to dost klouže. jeskyně se zde rozšiřuje ve větší dóm, na jehož konci a dně se nachází malé jezírko. Na stropě jsou patrné malé krápníčky. Následně hledáme kešku, což se daří samotnému Jonathanovi a tuto skrýš hodnotí jako nejlepší, kterou kdy zažil. Pak už jdeme z jeskyně ven.

Po opuštění jeskyně kontrolujeme čas. Je teprve 16:45, takže si ještě můžeme dovolit zastavit se v hospůdce u skanzenu na pivo. Vždyť na samotnou Zverovku - cíl naší dnešní etapy, to máme již kousíček - necelých 5 kilometrů. V klidu si tedy dopřáváme osvěžující pivečko a shodujeme se na tom, že když už jsme došli až sem pěšky, zasloužilo by si to, dát si něco slavnostního a specielního.

Ptáme se tedy číšnice, jestli mají v nabídce nějakou specialitu (z alkoholických nápojů), co jen tak někde nekoupíme. A mají… tak zvanou hafírovicu - vůbec nevíme, co to může být (tehdy jsem to nevěděl. Od té doby jsem se již poučil, že i v našem kraji, v Beskydech, se užívá název hafery, pro borůvky) - a proto objednáváme. Zanedlouho se vrací a nese nám tři panáky borůvkového likéru - v podstatě jde o jakýkoliv destilát, do kterého se naloží borůvky. Je to opravdu dobré a je pravda, že ne všude se to dá koupit. Ale v našem kraji je tento likér dostupný například na Lysé hoře v Bezručově chatě, kde jej dodává Beskydská likérka ze Starého města u Frýdku. Taky jsem se s tímto nápojem setkal na Zakarpatské Rusi, ve vsi Koločava, přímo ve známé Četnické stanici.

Přesun od skanzenu k chatě na Zverovce

Odbila šestá hodina večerní a nezbývá nám nic jiného, než se přesunout do místa našeho nocležiště. Nakládáme tedy batožiny na odpočaté hřbety a pokračujeme dále po asfaltce do vnitrozemí Tatranského Národního Parku. V podstatě hned za skanzenem opouštíme geomorfologický celek Podtatranské brázdy a definitivně vstupujeme do geomorfologického celku Tatry, podcelku Západní Tatry.

Po chvíli se nám po levé ruce odkrývá pěkný pohled na skály nad námi ve výšce cca 1 000 m n. m. Kdysi z této cesty vidět nebyly, protože okolí bylo zarostlé vysokým smrkovým lesem, ale stačí větrná smršť nebo vichřice a krajina se rázem mění. To se stalo i zde a proto je dominanta PR Mačie diery nyní dobře znatelná.

Samotné ochranné pásmo této PR začíná již hned za cestou a má rozlohu 45,63 ha. Rozkládá se v nadmořské výšce od cca 900 do cca 1120 metrů a ochrana byla vyhlášena v roce 1974 z důvodu unikátní geomorfologické činnosti území a výskytu vzácné a chráněné kalcifilní flóry.

Pokračujeme údolím Studeného potoka dále po asfaltce a v místě zvaném Táborisko si všímáme odbočky doleva k chatě Primula. Začínají se nám hlavou honit zaječí úmysly, že bychom se mohli opět ubytovat a přespat pod pevnou střechou, takže odbočujeme, v konečném důsledku dle kontroly v mapách je tato cesta i zkratkou k chatě Zverovka.

Chata na Zverovce

V Primule pak zjišťuji cenu. 20 euro na noc na osobu nás odrazuje a pokračujeme dále na Zverovku. Samotná chata na Zverovce taky nepatří mezi nejlevnější, takže jakmile k ní přicházíme, zjišťujeme možnosti noclehu. Já navrhuji zůstat v turistickém přístřešku vedle chaty, chlapci chtějí najít něco více pod střechou. To se jim následně i daří - asi 300 metrů od chaty se nachází jakýsi otevřený dřevník a ani v něm není naskládáno dříví. Takže se vracejí zpět k přístřešku, kde je čekám a oznamují mi tuto radostnou zprávu.

Já už se ovšem parádně rozseděl, navíc na chatě Zverovce mají ještě otevřeno, takže jsem si zašel pro pivo. V chatě jsem zjistil, že by nás stejně neubytovali, jelikož mají plno a s kluky se nyní dostávám do rozepře, jelikož chtějí jít do dřevníku a já chci zůstat v přístřešku - takže jim říkám, ať si klidně jdou, že já zůstávám zde.

Rozepře se pomalu dostává do stavu, že si chceme dát přes držku, ale vyrušuje nás kolemjdoucí polský turista, který je vyloženě zmatený a ptá se nás, kde by mohl přespat. Taky zjistil, že na Zverovce mají plno, tak ho posíláme na nedalekou Primulu. Ujišťujeme ho, že cesta je jednoznačná a chatu nemůže minout. Dokonce ho několikrát upozorňujeme, že dojde na rozdvojení cesty a že se musí dát doleva, že to už bude opravdu kousíček od chaty. Loučíme se s ním a zklidnění usedáme ke společnému stolu. Nocleh v turistickém přístřešku vyhrál - ostatně, s Lupíkem jsme v roce 2014 spali ve stejném, takže je to tradice.

Trochu z historie chaty…

Chata Zverovka - něco málo z historie. Všem čtenářům doporučuji navštívit webové stránky chaty, kde je o její historii pěkné povídání doplněné o spoustu dobových fotografií. Každopádně něco málo napíšu i já.

Původně stála v ústí Látané doliny útulna, kterou si pronajal KČST (Klub československých turistů) od Oravského komposesorátu. 23. 7. 1923 ji dostal do užívání. 18. 8. 1926 útulna kompletně vyhořela. V roce 1928 byla ukončena stavba Maťašákovej chaty na Zverovce, kterou zde nechal vybudovat odbor KČST Dolný Kubín. Na té se pak střídali různí chataři - například i středoškolský profesor Otto Havelka z Brna. V srpnu 1935 zde byl jmenován první stálý chatař Štefan Šróba ze Zuberce. Na Zverovce pracoval až do roku 1965, každopádně Maťašákova chata byla 8. 12. 1944 zničena fašisty. V roce 1946 se začalo s výstavbou nové chaty, ale pro nedostatek financí byla dokončena až v létě 1951. Chata pak ještě byla v průběhu historie upravována - byly provedeny přístavby chaty, venku byly dostavěny sruby, apod. Nyní je chata ve vlastnictví KST (Klub slovenských turistov) a je nadále udržována a opravována tak, aby mohla sloužit nám - současným turistům, ale i těm, co přijdou až po nás.

Závěr dne

A nyní zpět k našemu treku… Nakonec jsme se příjemně usadili na lavičky v přístřešku. Navařili jsme si večeři - čínské polívky, Dobré hostince, apod. Teď už spokojeně sedíme u panáka borovičky s horcom - nadšení, že už je před námi poslední etapa treku, ale částečně i smutní proto, že toto naše dobrodružství bude končit. V rozjímání nás vyrušuje opět polský turista.

Přichází s tím, že chatu Primulu nenašel a ptá se nás, kde se chystáme spát my. Sdělujeme mu tedy, že na zemi v přístřešku. Chvíli tápe, přemýšlí a pak se nás táže, zda by na noc mohl zůstat s námi. Říkáme mu, že proč ne - přece jen je to turistický přístřešek a je pro každého turistu. Vypadá, že je spokojen, že na noc nebude sám a rozkládá si karimatku se spacákem vedle nás. Nakonec zde všichni spokojeně usínáme.

• Minulá (6.) část článku
• Dokončení článku
• Odkaz na trasu - mapy.cz
• Celkem: 23,1 km, 814 m stoupání, 355 m klesání

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.