Jezero Laka (1 096 m n. m.), výlet na Šumavě

Jezero Laka, jedno ze šumavských ledovcových jezer a hrobka sklářského rodu Abelů

Osm jezer ledovcového původu na Šumavě (pět na české a tři na bavorské straně) v těsné blízkosti hranic je stále centrem turistického ruchu. Nejmělčí a s rozlohou 2,83 hektarů nejmenší z nich, jezero Laka, si podrželo německý název a patří mezi nejméně známá, i když půvabem nezůstává za ostatními.

K jeho břehům lze využít třináctikilometrové červeně značené cesty tišiny Zámeckého lesa ze Železné Rudy-Alžbětína. Jinou možnost přístupu nabízí silnice ze Sušice směrem na Rejštejn; po pěti kilometrech odbočíme za Dlouhou Vsí na mostě přes Otavu a stoupáme ve směru Železná Ruda do Hartmanic.

Turistický magnet k vodám jezera

Pokračující silnice z Hartmanic míří přes Slučí Tah k 8 km vzdálenému parkovišti Nová Hůrka. Z malé vesničky, nacházející se na typicky šumavské pláni, vznikla svého času největší kasárna ve vojenském újezdu Dobrá Voda. Dnes je tu u silnice jen pár chátrajících budov. Odtud máme k jezeru Laka stoupající lesní asfaltovou cestou 6 km.

Čtěte také: Čertovo jezero na Šumavě

Cesta je modře značena a prochází ve svém úvodu místy zaniklé obce Hůrky, z niž do současnosti zbyla jen smutná poušť. A přece tu kdysi pracovala známá sklárna s výrobou světově proslulých benátských zrcadel a brusírnou významného šumavského sklářského rodu Abelů.

Založení sklárny na území někdejší stodůlecké královácké rychty spadá do počátku 18. století, kdy část pralesa revíru tzv. Vysokých Lávek koupil v roce 1732 podnikavý železnorudský skelmistr Jan Jiří Hafenbrädl a zřídil zde skelnou huť.

Když v letech 1764 a 1778 byla Šumava postižena zhoubnými vichřicemi, vznikly zde ještě další dvě hutě, které nový majitel Jiří Kryštof Abele (1786-1833) sloučil v roce 1812 s původní hutí v jediný podnik s názvem Hůrecká huť. Za působení Jiřího Kryštofa Abeleho dosáhla sklárna největšího rozkvětu, neboť nový majitel byl nejenom přičinlivým a úspěšným továrníkem, ale i prozíravým obchodníkem.

V Hůrkách, zařizovaných jako středisko společenského a kulturního života, nechal postavit pro turecké obchodníky tzv. turecký dům, protože dobře věděl, že obchodníci z této země rádi uzavírají obchody až na místě, a tak stavbou chtěl docílit, aby se v Hůrkách cítili jako doma. Jiřímu Kryštofovi Abelemu bylo v roce 1832 pro hospodářský význam a rozsah jeho výrobků uděleno císařské privilegium.

Po jeho smrti ve 47 letech se sklárny za jeho tři nezletilé syny ujal poručník těchto s ynů Fredinand Abele. Zřejmě jako bývalý důstojník založil na Hůrkách z vlastních prostředků Spolek ostrostřelců, mužstvo složené z dělníků a úředníků hutě.

Dvaatřicetičlenný spolek měl svou uniformu, vlastní hudbu, byl řádně ozbrojen a tvořil důstojnou kulisu mnohých oslav. Nejokázalejší probíhala na Hůrkách v roce 1836, kdy Kryštof Abele, jeden ze tří synů Jiřího Kryštofa Abeleho, se ženil s Františkou Urbanovou, dcerou zámožného sládka z Prahy.

Pro tuto událost byla na Hůrkách postavena zvláštní budova s velkým sálem, která byla později přeměněna na divadlo. S třiceti pokoji měla pět velkých zrcadlových oken a uvnitř byla spousta nástěnných zrcadel, jejíchž cena se odhadovala na tři tisíce zlatých.

Většina z téměř sto hostů zde pobývala až týden a pokaždé byl pro ně připraven nějaký program: večerní koncerty, hudební akademie, plesy, výlety po okolí, jezdilo se na oslíku. O tom, jak se tenkrát žilo v Hůrkách, napsal po návštěvě spisovatel J. V. Frič: "Panstvo, přátelský pán a jeho laskavá paní si hráli na aristokracii a koketovali s pohostinností".

Idylická pohoda abelovské rodiny uprostřed jímavé tišiny šumavských lesů skončila v roce 1844, kdy z neznámého důvodu došlo k soudnímu odhadu sklárny. Hůrky se staly majetkem Václava Veitha a pak už docházelo k uzavíraní dalších nájemních smluv. Posledním majitelem hutě byl v roce 1904 František Schrenk. V noci na 11. srpna 1925 uhodil za pruské bouře do budovy někdejší sklárny blesk a shořelo nejenom několik domů, ale i vlastní objekt.

V Hůrkách v roce 1938 žilo ve 38 staveních téměř 600 obyvatel. V domech krytých šindelem a eternitem, se pitná voda rozváděla dřevěným potrubím, svítilo se petrolejem. Hotel Schmid měl vlastní elektrárnu. Ještě v roce 1940 obec vypadala tak, že se tu natáčel film "Divá Bára".

Stál tu velký kostel sv. Vincence z roku 1788. Vedle něho zbudoval majitel sklárny Jiří Kryštof Abele hřbitovní kapli sv. Kříže s rodinnou hrobkou, vysvěcenou v roce 1820. Nad vchodem nesla nápis, který ve volném překladu zněl:

"Na slunečné hoře víry
je vidět jejich vlajky vlát,
trhlinou rozražených rakví je v kůru andělů zřím stát".

Do výklenků krypty hrobky, uzavřených mramorovými deskami s nápisy, bylo časem pohřbeno v dubových poloprosklenných rakvích 22 příslušníků sklářských rodů Hafenbrädlů a Abelů, včetně MUDr. Josefa Klostermanna, otce spisovatele Karla Klostermanna, potomků rodu Abelů po přeslici, který svoji lékařskou dráhu začínal právě v těchto nehostinných končinách.

Jako první byla do hrobky uložena manželka Jiřího Kryštofa Abeleho Zuzana, rozená Hafenbrädlová, poslední tu v roce 1913 spočinul kronikář abelovského rodu a někdejší starosta Železné Rudy Ferdinand Abele.

Z původní vznešené stavby u cesty mezi stromy zůstalo však do dneška pouze torzo, neboť bohatství zlatých náušnic, náramků a šperků časem zmumifikovaných těl (jedna Abelovna sem byla uložena i s náhrdelníkem plným pravých pootavských perel) zlákalo v roce 1945 vandaly a vykradače hrobek tak, že dokončili naprosté dílo zkázy. Zbytky hrobky jen ztěží připomínají počáteční úspěch a bohatství abelovského rodu.

Jezero dlouho utajené

Hůrky leží si uprostřed cesty k jezeru Laka. Modře značená cesta se vine dál temnými lesy a těsně před cílem se mírně zvedá. Nakonec odbočí vpravo a jsme u cíle; jezero do poslední chvíle nevidíme. Svoji nadmořskou výškou 1 096 metrů je jezero Laka nejvýše položeným ze všech ledovcových jezer na české straně Šumavy a po staletí svými rašelinovými břehy, dnem i po hladině plovoucími ostrůvky organogenního původu většími či menšími, rozkvétajícími počátkem léta bílými kvítky suchopýru, patří k typické charakteristice centrální Šumavy.

Jeho klidná, obdélníková hladina, v níž se přívětivě zrcadlí zeleň okolních smrčin na táhlých svazích od pozdního jara až do brzkého podzimu v nejrůznějších odstínech slunečního svitu, leží v karu s povlovnými stěnami pod horou Plesná, jejíž 1 336 metrů vysoký vrchol je situován v hraničním hřebenu mezi siluetami Polomu a Ždánidel.

Průměrná hloubky jezera Laka, odvodňovaného Jezerním potokem do nejkrásnější říčky českého jihozápadu Křemelné, je téměř dva metry, avšak jsou tu i místa s hloubkou čtyři metry.

Okolní prostory, dávající hladině pochmurný a tklivý ráz, jsou lokalitami smrků s neobyčejně kvalitním rezonančním dřevem a jejich kmeny jsou po staletí vyhledávány houslařskými mistry, kteří z nich zhotovují jedinečné nástroje. Dost málo je například známá skutečnost, že mistrovský nástroj našeho slavného krále houslí Františka Ondříčka měl horní desku právě ze šumavského smrku.

Pro svoji odlehlost a nepřístupnost bylo jezero téměř neznámé a prvně se o něm zmiňovali němečtí knižní průvodci až v polovině 19. století. Bylo to v době prvních nesmělých počátků turistického poznávání Šumavy, pro které v bavorské části vykonaly hodně průvodci Grueber-Müllerovi z let 1846 až 1851, Redera, na české straně Šumavy potom popisy Wenziga a Krejčího z roku 1860, Willkomma z roku 1878, a český psaná Řivnáčova práce z roku 1883.

Do české literatury jako první uvedl jezero počátkem 20. století spisovatel Karel Klostermann, který v románu Skláři se sugestivně rozepsal o patriarchálním životě šumavských sklářů a přesně popsal až do té doby neznámé prostředí jezera i s jeho okolím.

V ději jeho románu našla v rašelinných vodách smrt sličná a mladá Cecilka, jedna z dcer Abeleho, pověstného dobrodince tohoto drsného šumavského kouta a majitele sklárny na Hůrkách. O propagaci jezera a jeho ochranu v období mezi oběma světovými válkami se významně zasloužil hůrecký kněz ThDr. Březina, pracovník Pošumavské jednoty, přítel manželů Klostermannových a především oblíbený lidumil.

Dnes u napjaté hladiny jezera, vyvolávajícího průzračnou vodou dojem jiskrného oka, které na svém dně jako by ukrývalo nějaké temné tajemství či nevýslovný zármutek, vládne nelíčený klid, porušovaný jen občasným hlukem motorové pily nebo vzdáleným hukotem letadla. V zimě vody mizí pod příkrovem ledu a sněhu. Ten svoji bělostí zakrývá nehybnou hladinu i okolní potemnělé smrky a kromě krátkých oblev tu kraluje až do počátku května.

Jezero Laka, turistická mapa

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.