Šiprúň, fantastický trek slovenskou Velkou Fatrou s bivakem a za bouřlivého rykotu jelení říje

Dvoudenní túra malebnou severovýchodní částí Velké Fatry

Do podzimních barev se barvící hřebeny Velké Fatry pokojně kynou k pozdravu již od Strečňanského průsmyku. A což teprve v okolí vodního díla Krpeľany. Tam je již zřejmé, že léto pomalu předává vládu nad krajinou podzimu, který zručnými tahy impresionistického štětce začíná přetírat stráně do všemožných barev.

V Ružomberku (480 m) je Pendolíno na čas, takže ve městě stihnu dokonce startovní pivo. Přes město mířím (trochu nepochopitelně od stanice, vlakového nádraží, nevede k nástupišti tras Ružomberok, nám. A. Hlinku (485 m)) turistická značka. Nevadí, cestu dobře znám. Ale co si mají počít chudáci, co jsou tady poprvé?

Čtěte také: Šiprúň: Na návštěvě u zapomenutého Šiprúně, Velké Fatra

Procházím známou alejí, zaskočím na zmíněné startovní pivo v jedné z hospod. Úderem poledne se již ubírám kalvárií k jihozápadu. Po červené turistické značce, pěkně svižně vzhůru. Nejprve po zpevněné cestě v souběhu s modrou TZ, která míří přímo na Malinô Brdo, ale od rozcestí Kalvária (612 m) již po loukách a následně lesních cestách. Bača tady ovečky vytáča, sluníčko příjemně hřeje a pěkné posezení skýtá fantastické pohledy na město Ružomberok, Chočské vrchy i vrchy Malé Fatry a Velké Fatry.

Nekonečná cesta na Sidorovo

Z hřebene, po kterém budu putovat nějakou tu hodinku, se otevírají výhledy k východu na Nízké Tatry. Výsledný dojem sice trochu kazí všudypřítomné dráty všemožných elektrických vedení, ale v příjemném odpoledním slunci se tento nedostatek ztratí.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Nořím se do světlého borového lesa a stoupám po hřebeni osázeném množstvím skalisek. Krásné formace poutníka provázejí téměř po celou cestu na vrch Veľká skala (911 m), první výraznou kótu v tomto strmém hřebeni. Po pravici vykoukne rozježené cimbuří Velkého Rozsutce (1 611 m) i oblé svahy rozvážnějšího Stohu (1 607 m), po levici defilují vrcholy nízkotatranské.

Konečně Veľká skala. Nádherný skalní vrch s ještě nádhernějšími výhledy. Jako na dlani mám Sidorovo (1 099 m), Vlkolínské louky, Malinné (1 209 m). A pochopitelně Nízké Tatry i Malou Fatru. Do toho se z protějšího svahu ozve rykot jelena. Nádhera. Menší nádhera je to, že mezi Velkou skálou a Sidorovem zeje hluboké sedlo. Takže nejprve šup dolů a pak za těžkého funění opět nahoru.

Sidorovo (Hýrová) člověka přivítá množstvím starých a doupných stromů, skalisek a především neuvěřitelně vzdušným a fantastickým leteckým výhledem na Vlkolínec, krásnou dřevěnou vesnici přičupenou na jižním úbočí Sidorova. Člověk se té nádhery ne a ne nabažit. K tomu je vidět i celou Revúckou dolinu i velkou část Starohorských vrchů. Fantastické, rozhodně doporučuji.

Šiprúň

Zapisuji se do knihy ve vrcholové schránce a když mám již pocit, že výhledů bylo tak akorát, dávám se strmý sestup. Opravdu strmý a po dešti skutečná chuťovka. Nic ale netrvá věčně a již je tady opět rovinka, salaš pod Maliným Brdem s ohradou a nezbytnými zvířátky a rozcestí Pod Sidorovom (860 m). Loučím se s věrnou průvodkyní, červenou turistickou značkou a přesedám na značku zelenou.

Hned na okraji lesa se v blátě šklebí čerstvá ťápota medvěda. Mrška jedna chlupatá si vybrala stejnou trasu. Ale co, dobrých stvoření se do okolních lesů vejde. Jen aby mně neodháněl ty uřvané paroháče, právě má vrcholit jelení říje. Vždyť babí léto je v plném proudu.

Přes Ústie Suchého hrabova mířím po lesní cestě vzhůru. Hned za první zákrutou se z levého svahu ozve řev nedůtklivého jelena, ale vidět jej, lumpa jednoho, není. Foťák v ruce třímám zbytečně. Ono nakonec při pochůzce spatřit jelena a stihnout udělat nějakou slušnou fotku je spíše o náhodě. Lépe je si někde počkat. To ale zase musíte nakoukat chování i denní režim zvířat v dané lokalitě, takže na to potřebujete více dní. A nebo znalce místních poměrů.

Cesta ubíhá rychle, výškové metry opět naskakují. Míjím známý pramen a již jsou tu louky v okolí sedla Vtáčnik. Krátký sešup a opět stoupání. Tentokráte ale krátce opouštím značku, již jsem dlouho nešel po lesní svážnici, která se škrábe pod Vyšné Šiprúnske sedlo. Cestu lemují množství starých stromů, z některých k nebi ční již pouhá torza obalená mechy a porostlá množstvím hub.

Některé ze stromů, které zde stály i přes 200 let a skýtaly přístřeší ptákům i lesním tvorům a produkovaly kyslík, se odporoučely k zemi. Avšak užitečné jsou i po svém existenciálním zániku skýtající zdravý základ semenáčkům, dalšímu pokolení lesa. Narozdíl od politiků, kteří nejsou povětšinou užiteční ani za svého života…

Brzy se cesta vyhoupne nad horní hranici lesa a otevřou se další nádherné výhledy. A že jich dnes již bylo! Šiprúň (1 461 m) je již na dosah. Někde z jeho úbočí se ozývá jelení rykot, kterému kontruje konkurent někde od Chabzdové. Vypadá to tady nadějně, uvidíme.

Z Vyšného Šiprúnskeho sedla (1 385 m) zamířím na Šiprúň. Počasí se ale trochu kazí a výhledy horší. Začíná foukat ledový vichr, takže se rychle vracím nad sedlo a pouštím se do hledání salaše, která má někde tady být. Našel jsem ji na leteckých snímcích z této oblasti. Kousek popojít po červené značce do doliny Nižné Matejkovo…

Večerní návštěva, vlastně návštěvy

No jo, jenže ono se to snáze řekne než provede, po červené značce už léta nikdo nešel. Tráva s šutráky jsou tak na zlámání noh. Tak to si nechám na příště, den již přece jen pokročil. Vracím se do sedla a scházím k boudě na místě bývalé salaše pod Šiprúněm. Mám tady v plánu přespat pod střechou, která člověka přece jen ochrání před ranní rosou. Dávám plechovkové pivo, ale začíná se mnou třepat. Fakt je kosa. A to je konec září.

Navlíkám svetr, na druhé pivo již ale není chuť. Příliš jsem se nezahřál, takže brzy zalézám do spacáku. Ještě ani nezatáhnu zip a již se mi za hlavou ozývá dusot a hlasité ryčení. Nějaký jelen si vybral zdejší louku za místo dostaveníčka se soky z okolních lesů. Opět vylézám ze spacáku, beru foťák. Ale je již tak špatné světlo, že ani při nejvyšší citlivosti (6 400 ASA) pořídím záběry leda tak dokumentační hodnoty. A to ještě jen proti světlejší obloze.

Zalézám opět do spacáku. Ještě jsem se ani nestihl uvelebit a již slyším další kroky. Tentokráte nejde o jelena, ale o poľovníka. No, nečekal jsem, že budu mít spolubydlícího. Nu což, místa je v boudě dostatek. Po okolních svazích se prohánějí jeleni, jednoho bylo vidět krásně naproti na horizontu proti soumračné obloze. Avšak fotit již nemá pražádné ceny.

Brzy to z okolních lesů doslova rezonuje. Po celou noc. Je chladno, hvězdy svítí, ideální noc pro jelení souboje. Napočítal jsem v blízkém okolí šest kousků, to je opravdu nejpovedenější říje, jakou jsem zatím zažil. Příští rok sem vyrazím s dlouhým sklem a na více dní.

Východ Slunce ze Šiprúně

Brzy ráno, ještě za svítání, vyrážím na Šiprúň. Chci se poohlédnout po jelenech a vyfotit východ Slunce. Spolubydlící odešel o deset minut dříve na protější stranu, takže bychom si do zelí neměli lézt.

Východ Slunce stíhám tak, tak. Údolí se koupou v ranních mlhách, okolní hřebeny se barví do ruda. Nádherná podívaná. Východy i západy sluníčka se asi nikdy neomrzí. Vracím se nazpět do sedla. Přes Nižné Šiprúnske sedlo (1 327 m) mířím na rozcestí Chabzdová (1 180 m). Potkávám spolunocležníka, podařilo se mu vyfotit parádního jelena. No jo, ví, kam zamířit.

Tlstá hora, dolina Čutkovo

Na rozcestí Chabzdová (Maďarovo) dávám krátkou pauzu. Co kdyby se ještě nějaký znavený paroháč zjevil. Ale nic. No tak někdy příště. Musím se spokojit s fotkami lučního koníka… Po úzké pěšině pak zamířím (po červené TZ) na Vtáčnik (1 236 m) a Tlstou horu (1 208 m). Nešel jsem tudy snad 10 let a přitom to byla jedna z oblíbených tras… otevírají se výhledy do údolí svíraných pokličkou mlhy, tu a tam značení mizí. Naštěstí trochu trasu znám a cesta je zřetelná.

Lesní cesta se vine cikcak, malé mýtiny střídají strmé svahy a hřebínky se skalisky. I občasnými výhledy. Několikrát narážím na medvědí stopy, turistu ale ani jednoho. Nevím, kde ti největší trekeři jsou… Pěkná louka v sedle Kalisko skýtá další výhledy a již je tady stoupání pod Vtáčnik. Objevují se známá vrcholové louky na plochém hřebeni mezi Vtáčnikem a Tlstou horou.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Míjím řadu rozpadlých seníků, Boží muka a pidikapličku s Panenkou Marií a již je tady Tlstá hora (1 208 m). Nezdržuji se a mířím dolů kolem dvou rozpadlých seníků. Až na louky s boudou, kde jsem v minulosti párkrát přespal. Bouda zatím statečně odolává času i tvrdému horskému klimatu a stále slouží svému účelu. Příjemné zjištění.

Obhlídnu i sousední seník (také funkční) a po lesní svážnici se sunu k lesní cestě, po které vede cyklostezka. Je tady posezení, Boží muka a kousek zpátky upravený vydatný pramen. Spolehlivý zdroj i v letních měsících. Tady opouštím červenou značku a pokračuji vpravo po lesní cestě (neznačeno) do Čutkovské doliny. Chci obhlédnout zdejší kolibu.

Po zpevněné cestě míjím vodní nádrž na Čutkovském potoce, která byla vybudována v roce 1942 a již je tady koliba Richtárka zvoucí dovnitř. Není ale času, musím pokračovat směr Ružomberok. Přes Novou Černovou a podél hlavní cesty kolem Váhu a následně krásnou kaštanovou alejí se vracím nazpět na nádraží Ružomberok, ze kterého pokračuji vláčkem do Liptovského Hrádku a pokračuji další týden na horách. O tom zase příště…

Trasa: Ružomberok - Sidorovo (6 km, 650 m) - Šiprúň (13,5 km, 1 350 m) - Tlstá hora (22 km, 1 700 m) - Dolina Čutkovo (27 km, 1 720 m) - Ružomberok (32 km, 1 750 m)

Sponzor článku: Vybavení na túru můžete zakoupit se slevou ve specializovaných obchodech.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.