Jak jsem chtěl v zimě přejít Rodnei (Rodna) ve Východních Karpatech Rumunsku

Rok 1977, konec února… Třetí den bivakuji ve výšce 1 710 metrů na Batrině, na hřebeni rumunského pohoří Rodnei. Když jsem si záhrab kopal, počítal jsem s jednou nocí, ale dvoudenní sněžení s vichřicí, mě donutilo zde zůstat tři noci. Sněhu na hřebeni ani moc nepřipadlo, vítr všechno sfukuje do dolin a úžlabin, kde je závětří. Jen mě to zafukuje vchod do záhrabu a ten musím vždy znovu zevnitř vykopávat. Došel jsem sem od vlakové zastávky Romuli. Tam mě přivezl vlak z Kluže. Dvacet čtyři hodin po tom, co jsem nasedl na rychlík Balt Orient v Břeclavi.

Jsem tu sám, původně jsme měli být čtyři. Ale popletl jsem datum odjezdu a odjel o den později. Partija po cestě změnila plány a nešla na hřeben ze západu, od dědiny Romuli, jak byl původní plán, ale od východu ze sedla Rotunda. Stopy svých kamarádů, kteří tu měli být den přede mnou, jsem tedy z výše uvedených důvodů nenašel. To, že jsem se o den spletl, jsem si uvědomil až v Kluži. Jsem tu o den později, než bylo dohodnuto a jsem tu tedy sám. Nic strašného.

Počasí je neustále špatné. Silný vítr, sněžení. Špatná viditelnost. Asi to zabalím"… mám psáno v deníčku z té doby. Třetí den se počasí na chvilku umoudří. Stejně bych ten hřeben již nestihl, je středa a nejpozději v sobotu musím být v Kluži na rychlík, abych se dostal do neděle večera domů. Kdybych nepřijel do pondělí, nebo se neozval, mohly by doma být obavy.

Balím krosnu a studuji schematickou mapu z průvodce "Rumunské hory". Jinou mapu nemám. Má velikost listu formátu A6. Takový větší zápisník. Musím sestupovat na sever, tam je sice terén strmější, ale doliny kratší. Když se roztrhnou mraky, vidím dole dokonce nezasněženou krajinu a v noci i občas světlo. Prostě na sever je to jednodušší.

Začínám sestupovat kolem deváté hodiny. Je spousta nového sněhu a chce to jistou obezřetnost. Tady by mě teď nikdo nehledal, natož kdyby se mnou ujela lavina. Jdu po bočním hřebeni, který není ohrožen pádem lavin, až na hranici lesa. Asi po třech hodinách slyším pod sebou, v dálce, nějaký zvuk. Motor traktoru. Sestupuji směrem k němu.

Po další hodině, když už je zvuk jasnější, slyším kousek od sebe praskot větví. Nejdřív se raduji, že to budou nějací dřevorubci. Ale pak ve mně ztuhne krev. Stojím, jak se říká, v "dvouvaječném sněhu", no sněhu je po… rozkrok. Asi padesát metrů pode mnou se přes mlází cpe medvěd. Asi ho probudili a vyplašili dole ti drvoštěpové.

První co mě napadlo… tomu neuteču. Dolů to nejde, tam je on a do kopce to v tomto sněhu nezvládnu. Medvěd o mně asi neví, jsem asi po větru a za stromem. No v každém případě, zájem o mě nejeví a po vrstevnici mizí za obzorem. Skoro to bylo na výměnu trenýrek. Naštěstí méďa hledal klid a ne mne.

Sestupuji dále ve směru zvuku motoru a docházím ke dřevěnému žlabu na spouštění klád. Je celý zasněžený a místy zledovatělý, ale dá se kolem něj slézt opatrně dolů. Což jsem začal provádět. Žlab končí v tůni potoka, kde je i několik klád obalených ledem, a na jeho břehu stojí nastartovaný lesní traktor, který jsme u nás nazývali "Lakatoš" a to od zkratky LKT - lesní kolový traktor. Kolem něj pár chlapíků, co na něm něco řeší a hrabou se v motoru. Že jsem nad nimi, si v rachotu motoru vůbec nevšimli. Vedle stojí ještě vůz se zapřaženým koněm, který jediný mě se zájmem sleduje.

Opatrně dál sestupuji a využívám žlabu. Kousek nad potokem se snažím ze žlabu vylézt, začíná být zledovatělý. Ale je to marná snaha. Na ledu mně ujíždí noha a já sjíždím jako po skluzavce do tůně. Je v ní jen asi po pás vody , ale s krosnou na zádech to bylo v prvních chvilkách blízko k utopení. Nikdy nezapomenu na ty tváře rumunských dřevorubců, když jsem se vynořil z vody. Dívali se na mě , jako by se tam objevil marťan.

Byl jsem dost zmaten, takže místo "bona zia" - "dobrý den" jsem jim řekl" bona drum" - "šťastnou cestu". Tento pozdrav jsem mumlal, když jsem se hrabal ven vody. Chlapi mně pomohli z tůně a nějak jsme se domluvili. Byli ze mě dost vyjevení. V té době do rumunských hor v zimě nejezdil skoro nikdo. Vzali mě do blízkého dřevěného srubu, kde měli v peci oheň a bylo zatopeno. To mně hodně pomohlo. Přemýšlel jsem co dál. Měl jsem ještě 5 dní volna. Jak jej využít?

U dřevorubců jsem se vyspal, usušil. Nakrmili mě mamaligou, to je taková místní kukuřičná kaše. Je zase potěšily masové konzervy, svíčky a náhradní plochá baterka, které jsem jim tam zanechal. V době kdy se toto odehrálo, nebylo v Rumunsku nejlepší zásobování. Tehdejší jejich vládce, Ceaucescu, vše cpal do exportu, aby uhradil dluhy. A chudí horalé, byli ještě chudší. Láptě na nohou, náhražka bot, vyrobená šikovným ševcem ze starých pneumatik, nebyly zvláštností.

Lidé v horách se domluví. Já uměl pár vět rumunsky. Hranice Sovětského svazu byla co by "kamenem dohodil", takže oni uměli pár slov rusky, k tomu pár slov německy a večer byla dlouhá diskuse touto "hatmatilkou". Ale já stále řešil, co se zbytkem týdne. Nahoře sněžilo, dole mrholilo. Nepříjemné počasí, ale domů se mě nechtělo. Už při bivakování na Batrině mě napadlo, že bych se mohl podívat na místa, které popsal Bram Stoker ve svém slavném románu Dracula. Místa, kde by měl být Drákulův hrad.

Anglický spisovatel Bram Stoker ve své knize poměrně věrně popsal cestu hrdiny své knihy pana Harkera na hrad hraběte Drakuly. Vlakem do Bistrity, v tehdejší Transylvánii. Pak kočárem na průsmyk Birhagului a na hrad hraběte Draculy. Což mělo být v pohoří Calimani. Přičemž, podle této knihy kočárem z Bistrity, měl pana Parkera již vézt tajemný kočí, což byl sám hrabě Dracula.

Jméno Dracula byla přezdívka transylvánského knížete Vláda Tepeše. Jeho otec byl Vlad Drac. A Dracula totiž znamená Dráček. Vlad Tepeš (čti Cepeš), zvaný Dracula byla skutečná historická postava tohoto regionu. Byl to současník uherského krále Matyáše Korvína a našeho husitského krále Jiříka z Poděbrad. Vyznamenal se bojem proti Turkům. Zřejmě z krutých a drsných podmínek těchto bojů o něm posléze vyplynula pověst o upírech, kterou o něm ovšem živili, mimo Turků, i tehdejší vládci Uher, Huňádyové, kteří jej moc v lásce neměli. Ovšem jeho sídelní hrad, dle historických pramenů, v místech, které popisuje kniha, nikdy nebyl. Byl jinde a jmenoval se jinak. Ve skutečnosti to byl hrad Poenari nedaleko města Curtea de Arges.

Měl jsem jen automapu Rumunska ve velkém měřítku. V té době nebyly turistické mapy Rumunska k sehnání, vše tam bylo utajované. V horách jsem používal, jak již píšu výše, schematickou mapku z knihy Rumunské hory. Její sken zde připojuji. Měla cca 6×10 cm.

V automapě jsem si nastudoval cestu a po dnu stráveném na Rodney u dřevorubců, jsem se další den ráno vydal hledat onen zmíněný Drákulův hrad. Vozka, který zásoboval dřevorubce, jel do civilizace pro zásoby a já se s ním svezl do údolí řeky Viseu, do osady Moisei. Dál jsem pokračoval stopem až na sedlo Piatra Fantanele - Birhagului v horach Calimani.

Moc aut tady nejezdilo, tak mě to trvalo dva dny, než jsem asi hodinu před polednem vysedl z náklaďáku na výš zmíněném sedle. Piatra Fantanele znamená česky Kamenné prameny. Že můj cíl, Drákulův hrad, se blíží, mě napadl okamžitě, když jsem vysedl z náklaďáku. První co mě padlo do oka byla novostavba hotelu… a jméno hotelu… no ano " Dracula". Šedá kamenná stavba ke knížeti seděla.

Popis cesty ze sedla jsem měl v hlavě. Kočár přijel od Bistrity a zabočil doleva tzn. na sever. Od sedla se na sever táhl rozložitý hřeben. Byl hospodářsky využívaný, občas chalupa a pole. Mezi tím louky a občas nějaký pahorek. Zamířil jsem k tomu nejvyššímu. Pokud někde mohl být kdysi hrad, tak nejspíše tam. Asi po hodině chůze jsem potkal nějaké místní, kteří na můj dotaz po "Original kastle Dracula", se křižovali a ukazovali někam dál po hřebeni. Zajímavé bylo, že jako by tu v Drakulu věřili. V pozdním odpolední jsem došel k nejvyššímu kopci v hřebeni, kde by teoreticky mohl nějaký hrad i být, kopec byl totiž dost strmý.

Už když jsem na něj stoupal slyšel jsem hlasy a sekání sekerou. Nahoře byli dva chlapíci co dělali dřevo. Jak bylo zvykem ve zdejším kraji v opánkách a vaťácích. Když mě uviděli, bylo na nich vidět překvapení. Lámanou rumunštinou, pokud jsem pochopil jejich dotaz, jim vysvětluji co tu hledám, teda, že ten "Drákulův hrad". Takže jsem řekl něco jako "Kastle Drakula original… a dodám Vlad Tepeš". Vyslovuji to jako "Cepeš", aby mě místní rozuměli.

Jak toto vyslovím, tak se křižují a vysvětlují mě, že tu nemůžu zůstat po setmění, že to není bezpečné. Vysvětlují něco co chápu jako že je tady několik upírů, snad tři, sedm metrů hluboko pochovaných a nebo sedm, tři metry hluboko. Dodnes nevím, kterou variantu mě vykládali. Nicméně mě vzali dolů, do domu kde jeden bydlel, že budu spát u nich, protože venku není v noci bezpečno.

Nevím zda to byla náhoda nebo místní zvyk, ale vedle dveří, nad kterými visel křížek, byl svazek nějakých bylin. Kdo se zajímá o legendy o upírech ví, že třeba česnek je účinný prostředek proti upírům. Ale možná to byla jen náhoda. Zatopili, paní ohřívala klobásky, já vytáhl konzervu, že se najím. Neexistovalo. To by je strašně urazilo. Dostal jsem brambory s klobáskou a pán mě vykládal, že v roce 1945 byl u nás s rumunskou armádou. Ta po boku Rudé armády tehdy porážela nacistické Německo. Bojovala i na mém rodném Slovácku.

Mluvili jsme rumunsky, plus posunky. No zajímavá diskuse. Velmi hodní lidé, jak to na horách bývá. Uložili mě v malé světnici, kde bylo tak přetopeno, až se tam nedalo spát, a okno nešlo otevřít. Tak jsem se ani moc nevyspal. Tož aj na toho Drákulu jsem v noci myslel… Ráno ještě po tmě mě vzbudil šramot a zvuky za zdí. Jak jsem pak pochopil, domácí se starali o dobytek. Takovýto život, je pro nás "měšťáky", málo známý.

Pohostinní domácí nachystali snídani. Já jsem tam vybalil zbytky konzerv a pytlíkových polívek, které jsem ještě měl. Hodně jsem se jim zavděčil plochou baterii z čelovky, kterou hned zapojili na rádio. Ještě jsem se si domácí vyfotil. Na focení se oblékli do svátečního, tedy do kroje. Rozloučil jsem se, byli to velmi srdeční lidé.

Pěšky jsem dorazil na sedlo Birhagului a stopem do Bistrity. Do té Bistrity, z které, podle Brama Stokera, měli pana Parkera odvážet kočárem na Drakulův hrad. Odtud vlakem do Kluže. V Kluži, po nočním čekání, na rychlík směrem na Budapešť. Poslední zážitek byli rumunští celníci, kteří nemohli pochopit co jsem zač a všechno mě rozbalili. S přesednutím v Budapešti jsem byl další den ráno doma.

Zbyly jen vzpomínky a diapozitivy. Část diapozitivů jsem pak odeslal poštou "domácím" pod Drakulovým hradem. Dodnes se z toho kaju. O pár let později jsem se náhodně seznámil v Tatrách s jedním rumunským turistou, který uměl slovensky a ten mě řekl, že moji "domácí", z toho mohli mít dost velké problémy, že mě ubytovali. Už jsem se do těch krajů nedostal, ale byli tam známí asi za deset let po mě. Pokud jsme si rozuměli, dům, ve kterém jsem spal, byl opuštěn.

A na hřeben Rodny, na který jsem měl původně zamířeno, na ten jsem se vrátil s kamarády v zimě za 8let. Už jako zkušený skialpinista. Ale to už je další příběh a o tom příště. A pokud se vám budou zdát obrázky flekaté, tak se vám to nezdá. Ty diáky jsou přece jen 45 let staré.

Sepsáno dle mého deníčku a vzpomínek v r. 2022.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.