Čergov a Nízké Beskydy, úžasný horský vandr na slovensko-polském pomezí

Trek na slovensko-polském pomezí (2), Čergov a Nízké Beskydy

Přestože je vrchol zalesněný a neposkytuje žádné rozhledy, nabízí výhledovou růžici, kříž a naučnou ceduli. Neschází ohniště, zřejmě tady občas někdo zabivakuje. Sestupujeme a dostáváme se do Cigánky. Vlastně, teď se musím opravit, obec se správně jmenuje Cigeľka. Za pomýlení může turistická značka, jež nás vyvede z lesa přímo u cikánské osady, která se nachází kousek před obcí (ani s odstupem nechápeme, proč trasu nevedou jinak). Obratem se stáváme nechtěným středem pozornosti, tentokrát nás obklopí dětí víc. Oslovují nás "ujo" a jako kolovrátky předou stále dokola stejnou písničku: "Dajte cukrík. Dajte zlotku. Buďte taký dobrý. Buďte taký pěkný."

Doprovází nás až do vesnice, kde se to také hemží rómskými dětmi (mají zde i školu), stejně jako včera přivítáme, když nás nevítaný doprovod konečně opustí. Aspoň můžeme kus za obydlími zastavit a dopřát si něco k jídlu.

Stoupáme k hranicím a z luk máme zpětné výhledy na Busov, do Polska přecházíme v sedle Cigeľka. Klesáme do lázeňského střediska Wysowa, ve kterém "čepují" minerální chlórovo-uhličitanovou kyselku, jež je vhodná při trávicích a dýchacích potížích (jasně že si lze ve správných zařízeních poručit i pivo); neschází park se zřídly. Neuniknou nám ani dva dřevěné kostely (jeden je pravoslavný), zastavíme na brzkou večeři.

Na závěr dne stoupáme zpátky do lesů a znovu se dostáváme k hraničním patníkům, od nichž se v příštích dnech odchýlíme pouze výjimečně. Nocujeme vedle přístřešku v sedle Regetovská voda (polsky Przełęcz Regetowska), další den utekl jako voda.

Ráno začínáme pěkně zhurta, prudce stoupáme na horu Javorina (Jaworzyna - 881 m). Z vrcholu se nabízí poměrně slušný rozhled, pokračujeme do sedla Dujava (Przełęcz Dujawa - 557 m). Nedlouho před ním nás čeká nečekané zastavení, ohromí nás rozsáhlý hřbitov a památník padlým vojákům z první světové války. Místu dominuje mohutný pylon, který při příchodu zprvu mylně považujeme za kostelní věž, neschází hroby. Značná většina náhrobků uvádí jména pochovaných, přičemž mnohá znějí česky, přesné údaje scházejí pouze u ruských vojáků.

V sedle Dujava, přestože jím prochází silnice spojující Slovensko a Polsko, dávají lišky dobrou noc. Narážíme jen na obrovité uzavřené stavení, které kdysi sloužilo celníkům; vedle stojí nefunkční stánek s potravinami. Zvažujeme, jestli neodbočíme do obce Konieczna, v níž nás na dálku zaujme pravoslavný dřevěný kostel, nakonec tak neučiníme.

Přecházíme přes louku a na zbytek dne nás pohlcují husté lesy, výhledy se ukáží výjimečně. Několik hodin jdeme do sedla Nižná Polianka (Przełęcz Beskid - 590 m) a poté vystoupáme na vrchol Czeremcha (670 m), následně klesneme do Kuchtovského sedla (543 m). V něm se dostáváme na rozsáhlé louky, příliš si jich neužíváme.

K večeru se zatáhlo, nad kopci se snáší mlha a hrozí déšť, je záhodno se někde schovat. Naštěstí existuje vhodné řešení. Na polské straně se má vyskytovat nová útulna (polsky wiata), a tak obratem stáčíme k vesnici Ożenna.

Přestože nám hledání objektu připadá býti nekonečné (ve skutečnosti stojí chatka kousek od hranic), sklízíme úspěch. Objevujeme krásný dřevěný přístřešek s pevnou střechou. Uvnitř je stůl a lavice, pro hosty jsou připraveny i svíčky a sirky, snad to tady jednou někdo nepodpálí. Též neschází smeták a lopatka, aby po sobě návštěvník před odchodem uklidil nepořádek; opomenout nesmím blízký záchod. Kadibudku nahrazuje pouhá sesle s otvorem, již připevnili nad díru vyhloubenou do země, podobnou toaletu jsme dlouho neviděli.

Skládáme v útulně věci a vyrážíme k nedalekému potoku dobrat do lahví vodu; jelikož se jedná o pastviny, raději ji převařujeme. Zatímco kuchtíme večeři, venku se rozprší. Naštěstí nás slota netrápí. Spočíváme v suchu, a tak je houby zle. Horší je to s teplem. V noci se v přístřešku neskutečně ochladí a k ránu klepeme kosu, i proto po svítání stojíme na zápraží a vyhříváme se ve slunečních paprscích - po zatažené noci nastal opět nádherný den.

Do terénu vyrážíme po snídani. Vracíme se do Kuchtovského sedla a stejně jako včera lemujeme hraniční patníky, tentokrát mašírujeme po ose Filipovské sedlo (656 m), sedlo Tepajec a Mazgalica (582 m); v posledně jmenovaném bodě stojí přístřešek. U vchodu kuchtíme oběd a stejně jako včera převařujeme vodu, již jsme nabrali v potoce ráno u útulny, připravujeme si čaj.

Následuje výšlap na Stavok (Baranie - 752 m), i tady stojí přístřešek. Kromě něj se na vrcholu nachází i rozhledna, bohužel už neslouží svému účelu. Nahlodal ji nemilosrdný zub času a leží zřícena v trávě, žádné výhledy se tudíž nekonají.

Pokračujeme v treku a zanedlouho přestaneme lemovat Magurski Park Narodowy, podle nějž jsme se značnou část dne ubírali; na polské straně na zmíněný národní park navazuje chráněná oblast Jaślinski Park Krajobrazowy.

K večeru se přes Porubské sedlo a Brdo (646 m) dostáváme k asi nejznámějšímu místu celé naší trasy, o slovo se hlásí Duklianský priesmyk (502 m). V těchto končinách probíhala za druhé světové války na podzim roku 1944 vojenská operace, při níž tekla krev proudem. Skonalo či bylo zraněno šest tisíc pět set československých a osmdesát pět tisíc sovětských vojáků, na německé straně padlo přes padesát tisíc mužů a na třicet tisíc se stalo nezvěstnými. Drsnou událost připomíná památník a hřbitov prvního československého sboru.

Než k němu dojdeme, dostáváme se k rušné silnici. Po vozovce se valí plno kamionů i aut a dosavadní klid lesa bere dočasně za své, zahýbáme na slovenskou stranu. Přestože máme památník vzápětí na dosah ruky, zabočíme nejprve k potravinám (sklep). Ty mají mít správně dle rozpisu dávno zavřeno, leč dosud prodávají, ihned vnikáme dovnitř. Ačkoliv se sortiment skládá pouze z minerálek, alkoholu a sušenek, jsme spokojeni. Jelikož jsme v průběhu dne nenarazili na žádnou studánku, nakupujeme obratem vodu a pár piv; současně se dozvídáme, že právě skončil zápas, v němž naši hokejisté porazili ve čtvrtfinále mistrovství světa Německo 4:1 (nakonec získáme bronz).

Po doplnění zásob zaskakujeme nejprve k nedalekému tanku a poté se vracíme zpět k památníku, jemuž dominuje dvacet osm metrů vysoký pylon s obřadní síní. Na jeho druhé straně se hlásí o pozornost mohutné sousoší, následuje hřbitov (slovensky cintorín). Po jeho obvodu jsou umístěny busty známých hrdinů z druhé světové války, do čela umístili generála Ludvíka Svobodu, jenž vedl náš sbor. Čechoslováky doplňují i Sověti, na místě je pochováno 1 265 vojáků.

Od památníku stoupáme k vyhlídkové věži a muzeu, odkud za války monitoroval okolní terén Ludvík Svoboda; jelikož odbila šestá hodina, objekt už zavřeli. Pohodlně se uvelebujeme v měkkých křesílkách před vchodem a zaháníme žízeň, večeříme z vlastních zásob. Noc přečkáváme na louce u blízkého parkoviště.

Jelikož ráno vycházíme v osm hodin a objekt s vyhlídkovou věží otevírají až o deváté, vynecháváme návštěvu pamětního místa a přes Kýčeru (Jałowa Kiczera - 579 m) a sedlo Javoriny přecházíme do Čertižského sedla (Przełęcz Beskid nad Czeremcha - 581 m). V něm dočasně vyklouzneme z lesa, obklopí nás nádherně kvetoucí louky. Průsmyk protíná úzká silnička, přičemž na obou stranách hranice stojí přístřešek; stavba na polské straně připomíná vstupní bránu.

Následně nás opět pohltí hustý les, v němž podobně jako v minulých dnech převládá bukový porost. Po několikáté si proto vybavuji Bukovské vrchy, do nichž jsem kdysi zavítal; trochu si připadám, jako bych se vrátil v čase.

Přes Fedorkov (766 m) směřujeme na Kameň (828 m), cestou zaregistrujeme odbočku k prameni Laborce. Jelikož se nám pomalu, ale jistě tenčí zásoby nesené vody, shazujeme ze zad batohy a nalehko se vydáváme ke zdroji, jenž má být dle ukazatele vzdálen tři sta metrů, což má činit deset minut chůze. Trochu nám údaj nesedí, jak se brzy přesvědčíme, zakládá se naše podezření na pravdě. Než dosáhneme cíle, ujdeme dobře půl kilometru.

Studánka nás zklame. Prameniště je totálně vyschlé, pročež při návratu v nadsázce zvažujeme, jaká řeka vlastně protéká přes Medzilaborce a Humenné, když tady nežbluňkne ani kapka. Nejsou obyvatelé o původu toku zrádně klamáni?

Záhy nás čeká další historické okénko. Postupně míjíme několik nedávno upravených hřbitovů, v nichž jsou pochováni vojáci z první světové války. Na informační ceduli je vždy uvedeno, kolik lidí na místě leží; někde jich je méně než sto a jinde výrazně více.

Po pietních končinách přichází na řadu přírodní rezervace Haburské rašelinisko (vyhlášena v roce 1981 o výměře 1,34 ha). Jak se k ní blížíme, sami sebe se tážeme, jestli nenarazíme třeba na jezírko. Nakonec se tak nestane, ačkoliv se nám mraky pokusí splnit přání. K naší nelibosti se zatáhne a rozprší. Překonáváme proto slatiny za bubnování kapek, kousek jdeme i po dřevěných poválkách.

Déšť samozřejmě ustane, jakmile opustíme poutavou lokalitu, zastavujeme na rozcestí Vodojem. Dle mapy se tady nachází voda, nedobereme ji? Ano, byť je ke splnění úkolu nutno provést artistický výkon. Ke zdroji se slézá do polorozbořeného vodojemu; kdo ví, kolik lidí tam vklouzlo před námi a kolik nás bude následovat. Určitě bychom se nedopočítali na prstech rukou ani nohou, ačkoliv příliš moc trekařů za celou dobu nepotkáme.

Nyní zbývá vyřešit ještě jeden problém. Jelikož zůstává zataženo a hrozí návrat deště, soudíme, že by se nám k přečkání noci hodila chatička. Nenachází se nějaká bouda poblíž? Jistý tip máme, navíc nás na rozcestí Vodojem navnadí ukazatel, že v Kalinovském sedle stojí útulna.

Vyrážíme vpřed, nakonec do průsmyku nedojdeme. Protože před sebou máme podle patníků ještě řádný kus cesty, zahýbáme radši do Polska k obci Jasiel a útočiště nacházíme na přírodním tábořišti. Ignorujeme tři otevřené přístřešky a zabíráme malý domeček. Sice v něm není o moc víc prostoru než ve stanu, máme ale střechu nad hlavou. Jak se ukáže vzápětí, volíme správně. Spustí prudký lijavec.

Do rána se nádherně vyčasí a v pohodě se vracíme na státní hranici, opět lemujeme patníky. V Kalinovském sedle zjišťujeme, že zmiňovaná útulna připomíná domeček pro Sněhurku a sedm trpaslíků (vešli by se do ní nejvíc dva lidé), nijak nelitujeme, že jsme včera zakotvili výrazně dřív. Mineme i památník připomínající druhou světovou válku; posléze přicházíme k železné hlásce, jež pochází z téhož období a obnovili ji teprve nedávno. Z věže obhlíželi Němci okolí, dnes to bohužel není možné. Vrchol přerostly koruny stromů.

Hranici opouštíme na rozcestí Stredný hrb (822 m). Zahýbáme na Slovensko a do obce Vydraň se vydáváme po žluté značce. Cesta se táhne po hřebeni a přivádí nás k vysílači na kopci Strop (612 m), těsně pod vrcholem sledujeme pasoucí se laň. Docela dlouho jí trvá, než nás zpozoruje a navzdory svému původu vezme do zaječích, přiřazujeme ji do široké sbírky spatřených zvířat (ještěrka, slepýši, užovky, lišky, srnky a v porostu se dokonce mihla losice).

Při sestupu nám stezka zmizí, leč do obce Vydraň trefíme, za pozornost stojí kostel a tank. Též nelze opominout, že se tady stejně jako u okolních vesnic a měst uvádí dvojí nápisy. Jelikož na východním Slovensku žijí Rusíni, je druhé pojmenování vyvedeno v azbuce.

Po silnici se přesunujeme do města Medzilaborce. V hotelu si dopřejeme pozdní oběd, načež se před odjezdem vlaku věnujeme místním pamětihodnostem. Víc než katolický kostel z 18. století nás zaujme pravoslavný chrám z roku 1949, podaří se nám vklouznout i dovnitř. K luxování se právě chystá jakási paní a nevadí jí, když si svatostánek prohlídneme, interiér působí nádherně.

O pár kroků dál stojí muzeum moderního umění výtvarníka a představitelé pop-artu Andy Warhola, jehož rodiče pocházeli z nedaleké obce Miková (dotyčný se původně jmenoval Varhola). Zvídavě vnikáme do objektu (za vstup se platí), a přestože se nejedná vyloženě o šálek mého čaje, nikterak návštěvy nelituji. Díla stojí za zhlédnutí. Současně doplním, že ve městě na počest tohoto umělce vyvedli i několik autobusových zastávek a po ulicích jezdí motorový vláček s názvem "Andy expres."

Trek uzavíráme na vlakovém nádraží, kde stojí dřevěná socha Švejka. Nasedáme na spoj do Humenného (i tady stojí u nádražní budovy socha Švejka), odkud se nočním spojem vracíme domů; končí báječný výšlap po končinách, které sice nepatří k nejnavštěvovanějším, leč přesto stojí za pozornost.

• Předchozí (1.) část článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.