Čergov a Nízké Beskydy, hřebenovka kouzelnými horami tam na východě

Trek na slovensko-polském pomezí (1), Čergov a Nízké Beskydy

Při šestnáctidenním polském vandru v roce 2021 (po Cestě Orlích hnízd jsme došli z Częstochowe do Krakowa a posléze navštívili pohoří Gorce, Pieniny a Tatry) nás napadlo, že by nebylo od věci zamířit po roce znovu do Západních Tater, kde jsme zmiňovaný trek zakončili. Současně nám ale padl do oka i Beskid Niski, jejž jsme nakonec upřednostnili. Kvůli dopravní dostupnosti jsme původní záměr posléze upravili a jeli na Slovensko. Převážnou většinu doby jsme se pohybovali při hraničních patnících, coby bonus jsme na úvod zařadili pohoří Čergov.

Stručný nástin trasy máme za sebou, a tak se zaměřme na naše putování podrobněji, začínáme v obci Vaniškovce. V osadě vysedáme po nočním přesunu už po páté hodině ranní; směřujeme do pohoří Čergov. Masiv je zhruba dvacet devět kilometrů dlouhý a sedmnáct kilometrů široký, nejvyšší bod představuje hora Minčol (1 157 m). Území pokrývají z osmdesáti procent lesy a na hřebeni se táhnou nádherné louky, jež by bylo chybou opominout. Podloží je flyšové a z větší části ho tvoří pískovce a břidlice, na západě se zvedají vápencová bradla.

Na úvod mašírujeme po silnici do osady Osikov, kupodivu nám to nijak nevadí. Kvůli časným ranním hodinám po asfaltu nikdo nejezdí, a tak se vyhneme dopravním prostředkům; do přírody vnikáme za vesnicí. Stoupáme a nejprve se ubíráme po loukách, z nichž se nabízí slušné zpětné výhledy, následně nás pohlcuje les. Šplháme vzhůru a zdoláváme přes pět set padesát výškových metrů, po osmé hodině se dostáváme do sedla Čergov.

Zastavujeme u turistické chaty. Ta je k naší lítosti zavřená, vítají nás pouze dvě hravá koťata. Jelikož číči nic neprodávají, usedáme a občerstvujeme se z vlastních zásob; burácení motoru zaslechneme těsně po odchodu. Nepřijíždí náhodou provozovatel objektu? Pokud ano, má smůlu, vracet se nebudeme.

Stoupáme na vrchol Čergov (1 050 m) a pokračujeme přes kóty Veľká Javorina (1 098 m), sedlo Lysina (1 029 m) a Solisko (1 057 m). Pěšina často opouští les a vede po loukách se slušnými výhledy, kocháme se okolní krásou. Kromě vysílače na Lysé nás zaujmou hlavně Vysoké Tatry, jež navzdory květnu pokrývá značná vrstva sněhu.

Obědváme před kótou Hrašovík (1 009 m), nakonec si odpočinek slušně protáhneme. Jelikož jsme při nočním přesunu toho moc nenaspali, pohodlně se natahujeme a dáváme si šlofíka, usínáme jako dudci.

Probouzí nás až sluníčko, které popoběhlo po obloze a odsunulo stín, jenž nás chránil před ostrými paprsky, pokračujeme v túře. Nejprve scházíme do sedla Priehyby (815 m), kde stojí malá kaplička, opět stoupáme. U studánky dobíráme vodu. Příjemná stezka vede do sedla Ždiare (972 m). Od něj lze po hřebeni pokračovat na nejvyšší vrchol pohoří, naše plány jsou jiné.

Sestupujeme do nižších končin. Před osadou Potoky lze znovu doplnit vodu, vzápětí šplháme na zříceninu hradu Kamenica. Ten založil v roce 1248 Dietrich Tarcay a v 16. století ho přestavěli na pevnost, sídlo v roce 1558 dobyla a rozbořila císařská vojska. K další újmě na zdraví došlo na počátku 19. století, neboť tamní občané použili značnou část zdiva k výstavbě lihovaru; copak jim chlast přednější než historická památka?

Z uvedené příčiny na kopci příliš hradeb nenajdeme, přesto bradlo působí úchvatně a poskytuje fantastické výhledy. Hluboko pod námi (přes dvě stě výškových metrů) leží obec Kamenica a zdánlivě na dosah ruky se táhnou další pohoří, mezi nimiž jednoznačně dominuje Bachureň; směrem k vesnici Kyjov se táhne Bradlové pásmo. Jeho návštěvu si ale ponecháme na zítra, dneska jsme ušli víc než dost (přes třicet kilometrů). Kvůli poměrně silnému větru se stahujeme k přístřešku, který používá správa hradu. V závětří vaříme večeři a ukládáme se na noc, první den se vydařil na výbornou.

Ráno nejprve znovu procházíme zříceninu, poté prudce scházíme do obce Kamenica. V ní nás zaskočí bezpočet stojících aut, důvod shromáždění odhalujeme vzápětí. Protože nastala neděle, koná se mše a v kostele se mačká hlava na hlavě. Bohoslužbu si odpustíme a pátráme, kde začíná naučná cesta vedoucí ke skalisku Spiací mních. Nakonec ji objevíme, ačkoliv po výchozím ukazateli není vidu ani slechu. Modrobílá značka nás dovede okolo vodojemu k Bradlovému pásmu, leč tam nadobro zmizí, už se s ní nesetkáme.

Směr naštěstí máme dobrý a po travnatém hřebeni mašírujeme ke skaliskům, jedná se o jurské křídové vápence. Mineme stádo pasoucích se ovcí a dostáváme se k útvaru Nosová skala, od nějž máme pouze několik kroků k hlavní lokalitě. Na jejím okraji se nachází homole nazvaná Golem, pročež vyvstává otázka, jestli by ji svedl oživit rabín Löw. Odpověď bohužel neznáme; aby kolos dostál své hrůzostrašné pověsti, svítí v noci ve dvou výrazných prohlubních zářivky, které připomínají oči.

Vzápětí se ocitáme na vrcholu Spícího mnicha, jenž se původně jmenoval Spící obr (v originále Spiací obor), v místě probíhaly za pohanských dob různé obřady - např. slavnosti plodnosti či slunovratu. Změnu názvu způsobil příchod křesťanství v 10. století a zasloužili se o něj benediktini, kteří měli základnu nad obcí Kamenica.

Ze skaliska, jež skrývá i dvě jeskyně (Perúnova a Lónova), sestupujeme k parkovišti u silnice a dobíráme vodu; po asfaltu dojdeme k motorestu nedaleko vlakové zastávky Pusté Pole. Restaurační podnik je bohužel do odvolání uzavřen, a tak vnikáme aspoň do benzínky, kde kupujeme chlazenou rýži s kuřecím soté. Schováváme pokrm do batohů a věříme, že v obci Kyjov (673 m) narazíme na krčmu, kde si jídlo ohřejeme k čepovanému pivu. Chyba lávky. Vhodný podnik nenatrefíme. Oběd proto kuchtíme za vesnicí.

Stoupáme po lesní cestě, jež vede celkem pohodlně vzhůru. Aniž by nám výšlap připadal nějak dramatický, dostáváme se na nejvyšší horu pohoří Čergov, což je Minčol (1 157 m). Zastavujeme u vrcholového pylonu a rozhlížíme se. Přestože se oproti jasnému ránu trochu zakabonilo, není výhled vůbec špatný. O slovo se hlásí Slanské vrchy, Bachureň, Čierna hora či Šarišská vrchovina, v níž nás již několikrát upoutal Šarišský hrad, následují Volovské vrchy, Nízké Tatry a Levočské vrchy; neschází Pieniny s masivem Trzy Korony a Ľubovnianská vrchovina, okolo se samozřejmě rozkládá Čergov. Chybí jen Vysoké Tatry, jež se halí do hustých mraků, pročež s předstihem prozradím, že je už více nespatříme. Pozorovali jsme je pouze první den.

Jelikož studeně fouká, zdržíme se na vrcholu kratčeji, než jsme zamýšleli; klesáme na Uhlisko. Z něj stoupáme na Malý Minčol (1 054 m) a pokračujeme do obce Ruská Voľa nad Popradom. Výživný je závěr. Prudce klesáme a boříme se do vrstvy listí, jež podkluzuje pod podrážkami bot, následuje louka rozrytá od krav. I proto nadšeně přivítáme, když dosáhneme osady, kupodivu nám nevadí ani asfalt. Stejně tak potěší možnost dát si pivo, za předchozí nepříjemný sešup si ho plně zasloužíme. Na závěr dne přecházíme státní hranici a končíme v polské vesnici Leluchów, stan rozhazujeme těsně nad ní. Z louky shlížíme do míst, jimiž jsme scházeli z pohoří Čergov, téměř na dosah ruky máme dřevěný kostelík.

Ráno postupujeme polským územím. Nejprve strmě stoupáme na Kraczonik (935 m) a následně se přes Dubné dostáváme do obce Wojkowa, dlouho se v ní nezdržíme. Stáčíme a po loukách se vracíme ke státním hranicím se Slovenskem, zastavujeme na kótě Kráľova studňa. Hodláme zde dobrat vodu a naobědvat se; než tak učiníme, míříme kousek bokem. Poblíž má stát rozhledna, již nemíníme vynechat, nakonec na ni nevylezeme. Přestože na vyhlídkovou věž upozorňují i cedule, už neexistuje, zkrátka a jednoduše ji zrušili.

Házíme tudíž zpátečku a dobíráme u studánky vodu. Poté zaskakujeme k nádherné útulně, i s odstupem marně přemýšlím, kdy jsem viděl hezčí. Tady by se i za nepřízně počasí spinkalo jako v bavlnce, zřizovatelům patří naše velká poklona. Jediná chyba spočívá v tom, že máme něco po poledni a hodláme pokračovat v treku. No nic, alespoň si v závětří uvaříme na kryté verandě oběd.

Následně vede značka po lukách podél hraničních patníků; cedule hlásí, že se jedná o soukromý pozemek. Majitel, jehož míjíme, hudrá cosi ve smyslu, že může mít ve stádu býka a případný tanec s divokým sudokopytníkem by se nám nezamlouval; jeho možné rozpory s turistickou organizací ale řešit nebudeme.

Pohlcuje nás les. Cesta se vlní nahoru i dolů a občas míjíme nádherné buky, v podobě zákopů se prvně připomínají krvavé řeže. Ve zdejších končinách se bojovalo za první i druhé světové války, přičemž se nejednalo o žádnou pohodovou selanku.

Hranici opouštíme v Kurovském sedle (683 m). Protože hodláme zdolat nejvyšší horu Nízkých Beskyd, což je Busov, stáčíme na Slovensko. Abychom se dostali do Gaboltova, dáváme dočasně sbohem turistické značce. Chvilku štrádujeme po silnici, načež zahýbáme do lesa, opustíme ho na rozsáhlých loukách. Ty nás ohromí fantastickým výhledem. Přímo před námi se zvedá Busov, jemuž sekunduje Sivá skala, panorama nemá sebemenší chybu.

Klesáme do obce Petrová a v závěru zvažujeme, jak proklouzneme mezi ploty, naštěstí narazíme na branku. Přes dvorek se dostáváme na silnici a stáčíme na Gaboltov; za odbočkou na Cigeľku míjíme cikánskou vesnici. Pobořená stavení a halas, přiznejme si na rovinu, že jednomu není úplně příjemně po duši, když se ubírá těmito končinami. Naštěstí k nám vyráží pouze jeden klučina, jenž nás dočasně doprovází.

Řeč se brzy stočí na peníze, neboť dle jeho mínění máme na rozdávání. Když ho neobdarujeme, nechává nás jít. Klid ale nenastane. Brzy narazíme na další dva dorostence, kteří také baží po snadném zisku. Když ani jim nic nekápne do kapsy, pokusí se jeden přiskočit zezadu ke kamarádovi a podrazit mu nohy, není divu, že padne pár nadávek. Neradi bychom se pletli, ale tuto "vzornou mládež" by nepochválily ani Rychlé šípy.

V obci Gaboltov (428 m) už naštěstí vládne pohoda. Ke zdejšímu kostelu vede poutní cesta, jež spojuje několik měst a obcí, ihned se nám dýchá svobodněji. Navíc objevujeme příjemnou krčmu, kde si kromě piva dopřejeme i pizzu, podobný luxus jsme nepředpokládali.

Spíme kousek za kostelem a ráno scházíme zpátky do osady, v potravinách kupujeme potřebný proviant. Do výšin směřujeme přes kalvárii. Stoupáme a dostáváme se na Busov (1 002 m), což je nejvyšší vrchol stejnojmenného geomorfologického celku; dle některých údajů běží o nejmenší slovenské pohoří (rozloha činí 102 km2). Současně, jak jsem již zmínil, jedná se o nejvyšší horu Nízkých Beskyd (v Polsku Beskid Niski), které se na slovenském území dělí na tři části - právě navštívený Busov, dále Ondavskou a Laboreckou vrchovinu.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.