První český zimní přechod bulharského pohoří Rila, těžká hřebenovka v Bulharsku a v zimě

První se vrací Petr a ostatní až kolem čtvrté. Ti čtyři poškození zůstávají na té stanici. Stan je totálně zafoukaný, tak s Tomem odhazujeme sníh a ještě dolepšujeme sněhovou stěnu. A rychle do relativního tepla stanu. Silvestra neoslavujeme, jdeme spát. Ale nespíme. S přicházející nocí sílí vítr a stan se zmítá. Přesto drží. Jsme napůl sbalení, kdyby nastala situace protržení plátna, abychom věci nehledali po okolí. O klidném spaní si necháme zdát.

Je půlnoc. Obouvám boty, jdu kontrolovat stav příbytku a jdu taky kamarádům popřát Nový rok. Jejich stan jsem našel, ale mám problém najít ten náš i když jsou od sebe vzdálené deset metrů. Vířící sníh je všude v prostoru. Zachránilo mě upínací lanko o které sem zakopl.

Rychle do tepla. Spánek připomíná polobdění. Ozval se Ivan, že mu spadla na hlavu sněhová krychle a po chvilce to spadlo všechno. Jsme ve stanu zavaleném sněhovou zdí. Musím ven do nečasu a všechny kvádry odhazuji ze zavaleného stanu. Vše balíme do batohů, obouváme se, oblékáme a do rána sedíme a mrzneme pod stanovou plachtou. Nekonečný zbytek dnešní noci. Do svítání podupáváme nohama, tak nás zebou.

1.1.1975

Nový rok. Stal se zázrak.Venku je naprostý klid. Sice jsme ještě v mracích, ale i ty se postupně protrhávají. Posíláme Ivana pro kluky na tu meteo stanici. Ta je neobsazená, je tam nechaná otevřená jedna místnost pravděpodobně pro nouzové situace.

Balíme stany a dáváme se trochu do provozního stavu. Kolem desáté jsme opět kompletní, sbalení a v hlubokém sněhu vyrážíme. Velké výškové rozdíly nám v hlubokém sněhu dávají do těla. Vlevo od nás a pod námi je chata Ivan Vazov.

Udělal se nádherný slunečný horský den. Pookřáli jsme. To slunko dělá zázraky. Před námi jsou pořádné kopce, které nás čekají. Jsme od sebe na pět set metrů roztažení. Pod Vazovým Vrchem (2 689 m) se čekáme a dáme jej nahoru na jeden zátah. Stále azuro a mrazivo a užíváme si té nádhery kolem nás.

Na Vrlím Vrchu dáme oddech, opět orientace ve staré mapě, abychom poznali kopce, na které se vydrápeme. Nádherný je pohled do severní stěny Maleovice. Doba pokročila a dnešní cíl, ještě daleko. Další vrchol je Pardov vrch a tam stojíme ve 14.20 hod. Sylva nám sděluje, že dnes bychom se měli dostat před Meleovici (2 730 m).

Jsou už čtyři hodiny a přesto ještě pokračujeme dál. Elenin vrch (2 652 m) a sestup k Orlovci. Z pravé strany se na jeho stěny tlačí mlha. Z hřebene jsme si vyhlédli malé sněhové plato, na kterém stavíme tábor. Je po páté hodině. Mrzne. Moc mrzne. Do tmy hrabeme plošinu o velikosti deset krát tři metry. To nás rozehřívá. Stavíme sněhovou bariéru a do stanů zalézáme až když už svítí hvězdy. Vaření ve stísněném stanu. Spacák mám zmrzlý na kost.

2.1.1975

Konečně je tu ráno. Těžká noc plná zimy a těžký den před námi. Balení ve stísněném stanu, který dnes ponesu. Je mrazivé a mlhavé ráno. Z tábořiště zbývá dokončit sestup pod Orlovec (2 685 m). Za námi zůstává hluboká sněhová brázda. Dnes bude "lezecký den". Vybalujeme cepíny, lana a ostatní materiál potřebný k lezení. Čeká nás kombinovaný terén, skála, sníh, led.

Vlevo od nás je hloubka stěny Orlovce. Traverzujeme v skoro kolmém terénu, všechno jistíme. Místy si dáme jenom fixní lano, abychom postup urychlili. Ono odjistit jedenáct lidí nějakou dobu trvá. Já s Tomem jdeme poslední a rušíme fixy. Tyto úseky i při lezení fotím.

Jsem na fixním laně a došel film, který ve foťáku chci vyměnit. Potřebuji k tomu obě ruce, tak se zapínám na lano napevno. Do otevřeného foťáku mi vítr nese drobný sníh a já si uvědomuji, že držím v ruce karabinu, která mi překáží. Dávám ji mezi zuby, ale připletl se tam jazyk a problém je tu. Prostě zkrat. Jako ve filmu "Obecná škola" jenže tady chybí teplá voda.

Prudce ji odtrhávám a s ní i kus kůže z jazyka. Krvácím a pálí to jak oheň. Tom na druhém konci lana se už ozývá, tak vytloukám skoby a motám lano a dolézám k Tomovi. Nad námi se ve stěně vine lano, které nám dává směr. Dolézám nahoru a motám další lano, které si přivazuji ke stanu. Všichni jsou někde přede mnou, nevidím nikoho. Brání mi v tom mlha, nebo jsou to mraky?

Spolehlivě mě vedou stopy, které se proplétají ve spoustě věží a velkých kamenů. Kamarádi čekají v malé štrbině. Když se na chvilku mraky roztrhnou, je vidět vpravo od nás a hluboko pod námi Rilský Monastýr. Mauglí už natahuje první délku lana na Zlém zubu. Lezu poslední a likviduji i toto lano.

Další úseky jsou ostré a zubaté, místy hodně zasněžené. Hřeben se tu láme v prudký sráz. Budujeme slaňák. Svazujeme dvě čtyřicetimetrová lana a první odvážlivci se ztrácí v hloubce a mlze. Je potřeba poslat dolu další lano. Konečně pod námi sníh, ale na ten se musí několik metrů seskočit. Je řada na mě. V druhé polovině je úsek kolmý a vzdušný. Krosna se stanem mě pořádně táhne. V této době ještě nejsou žádné slaňovací osmy. Slaňujeme pomocí Dulferova sedu.

Dostal sem se na malou polici, kde se cvakám ke skobě. Nade mnou je Ivan a pouští dolů kvanta sněhu. Na té malé plošině jsme už tři a pomáháme si se stažením lana. Daří se to jenom částečně. Lana se někde nahoře sekla. Na řadu jdou všechny finty, které by měly zabrat, ale marná naše snaha.

Ivan jako majitel lana dává příkaz "uřezat". Lano, které jsme fiknuli, navazujeme v úseku, kde se skákalo. Máme to jednoduší. Stahujeme lana od plošiny, sestupujeme po nepříjemné a zasněžené hraně. Kluci čekají na volné lano. Následuje další slaňovací úsek. Nepříjemné čekání až na mě dojde řada. Pofukuje a vítr si hledá každou skulinku, jak se mi dostat na kůži.

Všichni jsme se bezpečně dostali dolu a další úsek šlapeme na Lovnicu (2 695 m). Hřeben už není takový ostrý a strmý. Na vrcholu Lovnice krátký oddech. Znovu studie mapy. Plán je, že dnes dojdeme až do sedla pod Popovu Šapku. Jdeme dál přes Tri pupeny a jsme hodně roztáhnutí. Z Geliam Kupen (2 731 m) sestupujeme hodně metrů dolů.

Je už tma, ale šlapeme dál. Nekonečný výstup na Popovu Šapku (2 704 m). Odsud dolů a dolů, vlečeme se k sedlu Kobylino Braniště (2 145 m). V sedle nám Sylva oznamuje, že tady někde by měla být nějaká bouda, kterou po chvilce hledání najdeme. Je to spíš stodola, než horská bouda, přesto jsem rád, že nebude další stanová noc. Drobně sněží a mrzne. Něco povařím a do zledovatělého spacáku se mi moc nechce. Spím s tím co mám na sobě.

3.1.1975

Toto ráno je od těch minulých mnohem příjemnější. Víc místa na vaření i balení. Kosa je tu stejná skoro jako venku. Pomalu se trousíme ven ze "stodoly" Před námi stovky metrů nahoru v hlubokém sněhu a tak čelní pozice v prošlapávání se často střídá. Počasí proměnlivé. Chvílemi prosvítá slunko, do toho mlha, mrzne a vítr nese bodavé jehličky sněhu. Boty jsou zmrzlé na kost.

Jdeme na kopec Vodnija Čal (2 683 m). Jak ty horské vzdálenosti klamou. Vždy si řekneme, tam jsme za chvíli. Ale skutečnost je jiná. Ono je to i tím sněhem, kterého je hodně. Vlevo od nás se dohadujeme, která je Musala (2 925 m), nejvyšší kopec Rily a Bulharska a vlastně celého Balkánu.

Následuje Šiškovica (2 669 m). A opět se zdá na dosah. K ní lezeme po ostrých hřebenech, horolezecké lahůdky. Vrcholek, sedlo, vrcholek, sedlo do nekonečna na tu Šiškovicu. Trvalo to celé odpoledne, než stojíme na jejím vrcholu. Čekáme, až se tu všichni slezou. Je už po čtvrté hodině, když opouštíme vyfukovaný vrchol. "Sbíháme" do sedla přes malý hrb a to už slunku zbývá malý kousek, aby se schovalo za horizont. Než připravíme místo pro tři stany, je už tma tmoucí a hvězdy září na nebi.

4.1.1975

Konečně je tu ráno. Je po páté a už vyvíjím činnost. Největší problém jsou boty. Pokus, jako je na noc dát do spacáku je blbost. Celou noc studí. Nejlepší je boty nahřát nad vařičem. Při tom trochu povolí a šup s nimi na nohy. Jak už jsou nohy v botách je to dobré. Následuje druhá fáze. A to je pomocí kladiva boty naformovat, než zmrznou. A je hotovo.

Venku se zatím probouzí nový mrazivý a barevný den. Fotím východ Slunce a všímám si, že kolem stanu nám proběhl ve výšce 2 600 m zajíc. Kluci už zajíce viděli včera. Tábor opouštíme kolem osmé. Jako na horách, nahoru a dolů. V 10.45 stojíme na Kanaratě (2 691 m).

Další studium mapy. Z tohoto vrcholu hřeben pokračuje severozápadním směrem. Celý prostor kolem Kanaraty je "nahuštěný" vrcholy kopců. Dnes si sluníčko dává záležet a pěkně naše obličeje připéká.

Hřeben nás přivádí pod stěnu, kterou zdoláváme po betonovém firnu a u vrcholu se brodíme po prsa ve sněhu. Hůlky pokládáme na sníh naležato, abychom se jím protlačili. Za odměnu jsou úseky s nádherným tvrdým firnem, po kterém to "frčí".

Dnes plánujeme dojít na chatu Makedonia. Z Vrcholu kopce Angelov Vrch (2 643 m) by to měl být na zmíněnou chatu skok. Skok na mapě. Skutečnost je taková, že je to dolů v hlubokém sněhu výškových třista metrů. Než přijdou poslední opozdilci k chatě, tak je čtvrt na pět.

Chatař na nás hledí, jako bychom právě spadli z nebe. Je připitý a zve nás dál. Do lahví si napouštíme vodu a do sebe čaj a hustou polévku. Uvnitř je nesnesitelné vedro. Po půlhodině šlapeme pár stovek výškových metrů směrem západním. Ještě přes kopce Malý Mečí Vrch (2 474 m) a German (2 484 m). Před námi je Ezernik. Pod jeho vrcholem o půl sedmé večer stavíme stany na bezvadném firnovém podkladu.

5.1.1975

Ranní obouvání, vaření a balení. Už rutina. Malá rozcvička na vrchol Ezerniku (2 485 m), odkud se naskýtá pohled na celé pohoří Pirinu. Vlastně se nám ukazuje už od Kanaraty. Šlapeme celkem rovinaté úseky přes Ravnik (2 410 m) a po oblém hřebenu západním směrem. Procházíme kolem roztrousených skal až na poslední kopec na hřebenu Kapatnik (2 170 m).

Před námi máme Pirin jako na dlani. Odsud je toto mohutné pohoří oddělené sedlem Predel, přes které se ženou chuchvalce mraků. Skvělé místo pro fotky. Na nás čeká nějakých 1 200 metrů sestupu a to netušíme, který směr je ten správný. Postupně nacházíme několik kovových tyčí a ty nám ten sestup pomáhají určit.