Chlieviská (1 024 m n. m.), túra na nejvyšší horu málo známého slovenského pohoří Žiar

Za obcí se zastavuji u kostela sv. Kříže z poloviny 17. století a pak, po "krpelózním" chodníku stoupám vzhůru nádherným podzimním lesem. Ty barvy podzimního bukového lesa jsou opravdu úchvatné. Snad proto mám tak rád Karpaty. Pro tu pestrost, barevnost, tajemnost. Boží muka, Kláštorská vyhlídka (860 m). Kochám se výhledy do kraje. Jako na dlani mám celou Turčanskou kotlinu, Velkou Fatru i Malou Fatru.

Při každém poryvu větru začne ze stromů "pršet" listí. Hotový slejvák… Tento týden je posledním, kdy se člověk i ve středních horských polohách může kochat tou podzimní pestrobarevnou nádherou. Za týden již budou stromy holé a na příští festival barev, babí léto, si budeme muset počkat opět téměř rok.

Hrad Zniev

Cesta je čím dál prudší. Konečně se ale objevuje malá jeskyňka pod hradem a kousek nad ní i samotný hrad Zniev (985 m). Jedná se o druhý nejvýše položený hrad na Slovensku. Ještě o fous výše stojí Liptovský hrad v Chočských vrších a naopak o fous níže hrad Muráň na Muránske planině.

Původně gotický hrad Zniev je prvně písemně připomínán již v roce 1243 jako královský hrad Castrum Turuch. I přes svou polohu nebyl Zniev uchráněn válečných událostí. Ať již během soupeření o uherskou korunu a nebo během stavovských povstání, kdy byl hrad těžce poškozen v letech 1681 a 1705. Po roce 1713 je hrad Zniev uváděn jako pustý. Dnes z něj zbylo jen torzo. Přesto je lákavým turistickým cílem.

Chlieviská, nejvyšší hora pohoří Žiar

Přesouvám se kus za hrad, na západní výběžek strmého skalního bradla s fantastickými výhledy na Malou Fatru a Žiar. Je odsud krásně vidět i další a vlastně i hlavní cíl této dvoudenní asi 22kilometrové (1 300 m stoupání) túrky - hora Chlieviská (1 024 m), která je nejvyšší horou pohoří Žiar. Toto pohoří věru nepatří k příliš častým cílům turistů. Snad i proto značený turistický chodník končí na Znievu a dále je potřeba pokračovat mimo turistických značek - po rozumu…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Když se dosyta nabažím úžasných výhledů, zamířím právě k výše uvedenému vrcholu. Scházím přímo po ostrém hřbítku ke krásně pokrouceným borovicím. Překonat skalní práh člověku tady pomůže dřevěný žebřík. Dnes již trochu "vachrlatý". Na skalách roste velké množství hezky tvarovaných borovic. Hotová zahrádka bonsají. A že tu nevede turistická značka? No a? Vždyť značka není dogma, i naší dávní předci se přírodou pohybovali bez značek. Jsme snad hloupější než naši předci?…

Držím se sotva viditelného chodníku, který záhy mizí. Pokračuji proto po hraně hřebínku, po kterém se dostávám do mělkého sedla. Z něj pokračuji zarostlou lesní cestou k protilehlému hřebeni, po kterém se dostávám na kótu 947 m a dále na severovýchodní předvrchol hory Chlieviská. Chodník tudy sice nevede, ale bez problémů se dá držet zeleného pásu, který je tu a tam na stromech a tu a tam se, pro mě trochu záhadně, střídá s pásem červeným.

Hřeben je malebný, byť s minimem výhledů. Ale je zcela bez lidí, naštěstí se sem nedostali, v Žiaru téměř všudypřítomní, motorkáři. Mohutné buky, zdravý smíšený les. Tady by se dalo natrefit i na medvěda. Pobytové stopy jsou ale nezaznamenal a medvěda, bohužel, nepotkal. Jen pár jelenů a laní, nějakou tu veverku, strakapouda a další opeřence.

Zacházím na předvrchol hory Chlieviská, kde je nivelační tyč. Nemohu si jej nechat ujít. Pak sestupuji nazpět do hlubokého sedla a zdolávám poslední výškové metry na samotný vrch Chlieviská (1 024 m). Výše to v pohoří Žiar již nejde. Je zde malý palouk, opět nivelační tyč. Výhledy jsou však skryty za hradbami stromů. Na ty si musím počkat až na sousední vrch Sokol. Nikde nikdo, přesto tady mám společnost. Kolem batohu dovádivě poletuje babočka admirál (Vanessa atalanta).

Hory Sokol a Závozy

Další cesta vede, jak jinak, po hřebeni. V sedle pod Závozy narážím na parádní mysliveckou kazatelnu. Tady by se dalo hezky bivakovat. Sice tu není voda, ale jistě bude níže při lesní cestě, která sem vede. Následuje stoupání na vrch Sokol (1 013 m), během kterého potkávám dalšího jelena. Od vrchu Sokol se otevírají výhledy severozápadním směrem. Přímo naproti mám vrch Dutá skala, kde jsem byl dopoledne.

Chvílí posedím na vrchu a kochám se výhledy. Na dlouhé lelkování to však není, protože dny jsou již krátké. A na Závozy je to ještě pořádné stoupáníčko. Za vrchem Sokol se dostávám na lesní cestu, která se klikatí po jižním úbočí kóty 995 m. Pokračuji po této lesní cestě a konečně nacházím první medvědí "kákošku". Je již sice staršího data, ale je to signál, že medvědi stále šmejdí po horských hřebenech.

Posed, uzamčená bouda s parádními válendami, závora, chata. U chaty není další cesta úplně zřejmá, ale vydávám se doprava po jedné z lesních cest. A jak se brzy ukazuje, "A" bylo skutečně správně. Přicházím totiž na krásné louky lemované nádhernými bukovo-borovými lesy. V podvečerním světle je zdejší krajina dvojnásob malebná.

Na rozcestí Brieštie - Repeš (744 m) stojí uzamčená chata. Podle tvaru to tipuji na nějaké staré maštale. Buď jak buď, bivakovat by se tady dalo ve velkém otevřeném přístřešku s upraveným ohništěm. Navíc tady z otevřeného kohoutku teče voda… Mám však v plánu nocleh na posedu těsně pod vrchem Závozy a západ Slunce z něj.

Pokračuji tudíž nahoru přes louku, kochám se výhledy k Velké Fatře. Jako na dlani je opravdu fotogenická hora Tlstá, vápencový vrch v bradlové části pohoří. Míjím senem napěchovaný seník a opravdu strmým a nekonečným výšvihem se dostávám pod vrch Závozy. Avšak tam ouha, posed doznal změn nejen co do polohy, ale i co do rozměrů. Z pohodlného bivaku se stal takový pidimidi, takže k bivaku se použít nedá. Zvažuji vrátit se k seníku, ale když si představím opětovné stoupání na Závozy hnedka po ránu… Zůstávám nakonec na Závozech (912 m), snad mě v noci nebude otravovat žádná divá zvěř…

Vrícke sedlo a Fačkovské sedlo

Fotím skrze smrky západ Slunce. Obloha se krásně barví a začíná to pořádně foukat. Nu což, alespoň nebude rosa. Ráno vychází sluníčko na téměř jasnou oblohu. Balím fidlátka a hustými porosty lísek ještě jednou vystupuji zbývajících pár metrů na vrchol Závozy. Následuje táhlý sestup do Vríckeho sedla (670 m), kterým prochází úzká silnička z Predvrícka do Kľačna. Jsem na hranicích Žilinského a Trenčianského kraje a okresů Martin a Prievidza.

Po sestupu zpravidla následuje stoupání. Nejinak je tomu i v případě Vríckeho sedla. A stoupání je to docela výživné. Ale konečně je tady hřeben pod kótami 982 m a 1 007 m, který již patří do geomorfologického celku Malá Fatra. Jsem opět na hřebeni a na krásných loukách, po kterých procházkovým tempem mířím pod Vraní skálu (1 003 m). Po levici se v oparu objevuje krásný vrch Vyšehrad, který je známý svým rozsáhlým výšinným sídlištěm.

Konečně jsem u oblíbeného posedu pod Vraní skálou. Jenže ouha, vedle roste nový. A ten původní, s postelí a kamny, se nějak povážlivě naklání. Hm, asi to má již sečteno a dálkoplazi preferující bivakování, přijdou brzy o další "střechu nad hlavou". Škoda, přeškoda, bylo to takové skvělé místo na zimní akce…

Další cesta se vine po loukách i lesy. Nacházím další medvědí "kákošku". Je čerstvější než včerejší. Ještě se z ní kouří… Mišan, parně drobnějšího vzrůstu, je ale již fuč. Škoda, potřeboval bych pořídit nějaké nové obrázky těchto huňáčů. Při bloumání s báglem po kraji je ale pravděpodobnost fotografického úspěchu mnohem menší, než při čekané v místech, kde se medvědi pohybují.