Maja e Jezercës (2 694 m n. m.), výstup na nejvyšší horu v Prokletije i v Dinárských horách

Peaks of the Balkans, okružní trek v Prokletije (6); výstup z doliny Buni i Jezercës na Maja e Jezercës, sestup do Vusanje a cesta domů

Je pozdní večer 26. července 2016 a konečně ležím ve stanu v dolině Buni i Jezercës. Po vydatném dešti dopoledne se počasí umoudřilo a já se proto rozhodl k individuálnímu dvoudennímu výletu do jedinečného ledovcového údolí s šesti jezery. Ostatní - Heinz, Sonja a Kalle - chtějí zítra na lehko dokončit poslední etapu okružního treku Peaks of the Balkans, a proto nocují v penzionu ve Vusanje.

Stan jsem záměrně postavil co nejdál od hranice lesa a kus nad spodními čtyřmi jezery, abych se vyhnul případnému nepříjemnému setkání se zástupci místní fauny. Po rychlé večeři jsem již skoro za tmy uložil batoh stranou a zalezl do svého péřového spacáku. Venku září tisíce hvězd a je naprostá tma. Nevím proč, ale nemám dobrý pocit, a proto dlouho nemohu usnout.

Čtěte také: Minulá část článku Peaks of the Balkans

Tráva občas buší do stěn stanu a já v polospánku přemýšlím o všem možném. Když najednou z ničeho nic záblesk a po chvilce silný hrom. Je to možné? Vždyť jsem šel spát za jasné oblohy a dokonce ani dusno nebylo. Za chvíli se ale blesk s hromem opakuje. Zatím nespadla ani kapka a je stále téměř bezvětří. Vylézám tedy ze stanu, abych obhlédl situaci, venku je ale taková tma, že není vidět ani obzor okolních hor a tisíce hvězd, které jsem ještě před několika hodinami viděl, jsou ty tam. Najednou se krajina rozzáří dalším bleskem a za přibližně tři sekundy následuje ohlušující hrom.

Blesk uhodil severovýchodně a bouřka rozhodně není daleko. Co ale teď dělat? Polohu jsem zvolil možná strategicky s ohledem na místní šelmy, ale s ohledem na bouřku jsem si těžko mohl vybrat hůř. Vyvýšený holý hřeben v centru doliny, na němž stojí můj stan, rozhodně nepůsobí bezpečně. Ale jak se zachovat? Mám nechat všechny věci, kde jsou, a dát se na zběsilý úprk v naprosté tmě? Terénem bez jakékoliv pěšiny? A kterým směrem?

Dolů do doliny bych prchal směrem k centru bouřky. A nebo mám přesunout stan na bezpečnější místo? Ale bouřka zde může být možná za pár minut (a nebo také nemusí přijít vůbec). A balit všechny věci a poté po tmě hledat jiné vhodné místo na stanování, není otázkou několika minut. Nakonec alespoň odnáším teleskopické hůlky, které byly zapíchnuté jako dva hromosvody u vchodu do stanu, stranou a rozhoduji se zalézt zpět do spacáku a doufat.

Další blesk, jedna, dvě, tři, čtyři, hrom. Někdy napočítám pouze pár sekund, a někdy je jich i deset. Irituje mě, že stále neprší a navíc je prakticky bezvětří. V duchu doufám, že brzy začne vydatně pršet a blesky postupně ustanou, moje představy se ale ukazují jako liché. Stále ležím ve stanu, počítám sekundy, ale bouřka jakoby stála na jednom místě - ani se nepřibližovala, ale ani se nevzdalovala. Ještě nikdy jsem něco podobného v horách nezažil.

Naštěstí, po poměrně dlouhé době (mně taková alespoň přišla), blesků začíná ubývat a nakonec ustanou úplně. Klidný ale nejsem: Jedna bouřka přišla a odešla a další se může kdykoliv objevit. Opět nemohu dobře usnout a pouze podřimuji v polospánku, když se najednou celý stan zatřese. Všude je světlo Měsíce, já nehnutě ležím na zádech a poslouchám, zda neuslyším nějaký zvuk. Je venku snad nějaké zvíře, které se dobývalo dovnitř? A nebo zakoplo o některé z kotvících lan? A nebo se jednalo pouze o moje pocuchané nervy a vše se mně zdálo? Raději ležím dál a prakticky beze spánku čekám na ráno…

Vstávám již za rozednění. Počasí vypadá všelijak. Proto se rozhoduji pro sestup. Vařím čaj, vydatně snídám a balím stan. Právě se chystám k odchodu, když se začnou mraky protrhávat, a proto měním plán a s malým batohem vyrážím na krátký průzkum horní části údolí. S sebou si beru pouze mobil, doklady, peněženku a asi 1/2 l vody (za 1 - 2 hodiny bych chtěl být zpět, víc věcí tedy nepotřebuji).

S prakticky nic nevážícím ruksakem lehce poskakuji po kamenech, míjím páté a po chvíli i největší šesté jezero a po pravé (orograficky levé) straně údolí začínám stoupat k prahu, nad kterým se nachází nejvyšší patro doliny s malým ledovcem. Krajina opět mění svůj ráz. Chci si sáhnout na led, a proto scházím na dno doliny. Ledovec je po ránu ještě zmrzlý a tvrdý, protože ale nemá velký sklon, přecházím ho opatrně na levou (orograficky pravou) stranu. V pozadí vidím dominantní Maja Malisores (2 490 m n. m.) a po levé straně dokonce vykukuje Maja e Jezercës (2 694 m n. m.). Údolí zde mění směr, ostře se láme doleva (z mého pohledu) a mně zvědavost nedá, abych se nepodíval za roh a neprohlédl si Maja e Jezercës zblízka.

Jak nabírám výšku, začínají se otevírat překrásné pohledy zpět na Maja e Bojës (2 461 m n. m.). Na chvíli zastavuji a fotím ostrovy kvetoucích alpinek, které zde působí jako malé oázy v moři suti. Obloha je prakticky vymetená a já si začínám pohrávat s myšlenkou jít dál. Vím, že suťovým údolím lze vystoupat až na sedlo Qafa Emal, které se nachází v hlavním hřebeni pohoří, a z kterého bych mohl vidět na druhou stranu do Valbony, kde jsem byl před víc než týdnem. A navíc ze sedla lze vystoupat až na Maja e Jezercës s kruhovým rozhledem.

Rozhoduji se pokračovat. Bez těžkého ruksaku rychle nabírám výškové metry a díky obré viditelnosti a občasným kamenným mužíkům ani nijak nebloudím. V sedle mě čeká překvapení: Údolí Valbony se skrývá pod dekou mraků.

Nyní začíná být výstup obtížnější. Procházím krasovým terénem a jsem moc rád za občasné červené čáry na kamenech, které značí nejschůdnější cestu. Po chvíli odkládám trekové hůlky a začínám si pomáhat rukama. O několik set metrů dál mně ale opět chybí, protože jdu po prudké suti, ve které bohužel musím obcházet sněhová pole. Nyní ale přicházím na konec suťoviska a přemýšlím, kudy dál. V původním směru (traverzem doleva kolem hory) se pokračovat nedá a značky nikde nevidím (možná jsou pod sněhem).

Jako nejlogičtější se jeví přímý průstup žlabem vzhůru, ten je ale vyplněný tvrdým firnem. Ustupuji tedy do skal po pravé straně a dokonce přelézám asi 2,5 m vysokou kolmou sklaní stěnu, která brání dalšímu postupu. Nad stěnou opět nacházím značky a postupuji dalším traverzem, tentokrát ale na opačnou stranu (doprava). Celá hora na mě dělá dojem, jako by se jednalo o prudkou stupňovitou pyramidu, kde se vždy jde kousek po jednom stupni než se na správném místě přeleze o stupeň výš.

Po krátkém traverzu doprava následuje suťovo-skalnatý žleb, kterým pomalu a opatrně stoupám za pomoci rukou - ne, že by byl tak strmý, podloží je ale extrémně nestabilní a přirovnání k rozsypanému kuličkovému ložisku (které jsem četl někde na internetu) rozhodně není přehnané. Konečně vylézám na hřeben západně od hlavního vrcholu a po velkých kamenných blocích pokračuji k dobře viditelnému kříži.

Stojím na Maja e Jezercës v 2 694 m n. m. Uvědomuji si, že se zde, na nejvyšším vrcholu Dinárských hor, nacházím výš než na Gerlachovském štítu a nebo třeba na Große Bischofsmütze. A ani okolní scenerie za zmíněnými horami nezaostává. Na severozápadě pod sebou vidím Maja e Bojës (2 461 m n. m.), kolem níž jsem ráno stoupal a o kousek dál ovládá obzor skupina Karanfili (Veliki vrh má 2 490 m n. m.) tyčící se nad dolinou Rapojanou. Směrem na jih je moře mraků pode mnou a hory na východě (např. Zla Kolata, 2 534 m n. m.) jsou v nich dokonce zahalené.

Dělám několik fotografií a vytahuji vrcholovou knihu, do které se zapisuji. Rád bych zahledal, zda v ní najdu zápis od mojí sestřenice, rychle měnící počasí mě ale nutí ke spěchu. Mraky na jihu najednou začínají stoupat a ani ty na východě nezůstávají na místě. Znovu mě překvapuje místní počasí, které se mění před očima. Ne, že by se v Alpách, a nebo Tatrách neměnilo počasí rychle, tak prudké zvraty jsou ale pro mě něčím novým.

Krajina sice na první pohled vypadá jako v Alpách, ten ale mate. Zde se nacházím pouze několik desítek kilometrů od moře na klimatickém předělu a do počasí tak vstupují další - pro mě nezvyklé - faktory. Jejich výsledkem jsou mimo vydatného srážkového úhrnu (návětrné strany Prokletije mají největší průměrný srážkový úhrn z celé Evropy) také extrémně prudké a pro středoevropana často nečekané změny počasí.

Neotálím a hned se dávám na sestup. Vracím se kousek po hřebeni přes velké balvany a první žlabem doprava se začínám spouštět. Po chvíli se ale terén stává neschůdným a protože nikde nevidím značky, lezu zpět na hřeben a hledám správné místo sestupu. Na druhý pokus se již trefuji a po jedoucí suti opatrně sestupuji.

Nyní musím traverzovat doprava a ve správném místě se spustit stěnkou, kterou jsem vylezl nahoru. Opět nikde nevidím značky (očividně vznikly při výstupu a nejsou vždy umístěny tak, aby byly vidět i při sestupu). Klesám tedy mírně doleva, ale terén je stále prudší. Kdyby alespoň nebyly všechny skalní stupně pocukrovány drobnými podjíždějícími kamínky.

Stoupající mraky mě nutí ke spěchu. Zatím mám nad sebou modré nebe, za chvíli budu ale v mlze a pak se bude cesta hledat ještě hůř. Navíc mám strach z bouřky, jež by se z od moře stoupajících mraků mohla rychle vyvinout. Vracím se tedy nahoru k poslední značce, kterou jsem našel, a hledám další. V duchu si nadávám, že jsem stoupal tak rychle a nezapamatoval si přesně, kudy jsem šel nahoru. Teď ale hlavně zachovat chladnou hlavu a nezřítit se ze stěny, kterou pod sebou jenom tuším.

Nakonec si vzpomínám, že jsem při výstupu v jednom místě šel krátce po úplné rovině, a nebo spíš mírně z kopce. Proto tedy stoupám a za chvilku již stojím na horním konci zasněženého žlabu, který nyní končí někde v mlze. Slézám stěnku a měl bych tedy mít to nejhorší za sebou (alespoň technicky). Bohužel se ale nacházím v mlze, která by se dala krájet a viditelnost je tak na 20 m - to nejsou ideální podmínky pro pohyb ve velehorském krasovém terénu bez cesty.

Jdu pro jistotu velice opatrně, ale i přesto "cestu" do Qafa Emal několikrát ztrácím a musím se vracet. Dokonce minu i své hůlky, pro které se asi 10 minut vracím. Nyní by již snad měl být směr dalšího postupu zřejmější. Sestupuji do suťového karu pod sedlem a rázem také vystupuji z mlhy.

Obloha se mezitím i na západě téměř kompletně zatáhla a osobně věřím, že za 1 - 2 hodiny tady bude bouřka. Neztrácím tedy čas a velmi svižně klesám dolinou k jezerům a ke svému batohu. Po výstupu s pouze 1/2 l vody vydatně piji a hned pokračuji dál.

Cestou potkávám skupinu Slovinců (první lidé od včerejšího odpoledne) vedenou někým, kdo vypadá jako horský vůdce, a který se podivuje, že bylo při tak velkých sněhových polích možné vystoupit až na Maja e Jezercës. Upozorňuji ho ještě na blížící se bouřku, očividně ale nebere mé varování příliš vážně.

Skoro v poloběhu procházím nádherným pralesem a za chvíli stojím u Zastan koliby a přemýšlím, zda nevyčkat, než se bouřka, kterou každým okamžikem očekávám, přežene. Všude kolem je les, a proto se rozhoduji pro další sestup. Za chvíli vidím první blesky napravo a ani nalevo nevypadá počasí dobře. Dolní část doliny Rapojany je oddělená stěnou z deště a stejně tak je během chvilky oddělená i její horní část. A já se nacházím uprostřed jako v rozestoupeném Rudém moři. A k mému úžasu se - podobně jako v noci - ani jedna z bouřek nehýbe z místa.

Jdu po vozové cestě a sleduji divadlo kolem sebe - dvě stěny z prudkého deště a já zcela suchý mezi nimi. Aniž by na mě spadla kapka, scházím až na dno Rapojany a zde se definitivně rozhoduji pro odpočinek u jediné stavby, která zde stojí (tuším, že se jedná o bývalý objekt pohraničníků, který se právě přestavuje buď na horskou chatu, a nebo na nějaký soukromý objekt). Vařím polévku a již zcela klidný přečkávám liják, který nakonec i sem doráží.

Jak rychle se zatáhlo, tak rychle se udělalo opět krásně. Vychutnávám liduprázdnou dolinu a po dešti se zvedající vlhkost. Sestupuji k Oku Skakavice, a protože jsem se naposledy myl před několika dny, rovnou do vyvěračky skáču.

Nyní mě již čeká pouze pohodlná procházka do Vusanje, při které udělám jedny z nejlepších fotografií celé dovolené. Nad horami se sice opět zatahuje, to už mně ale může být jedno. Vkládám ještě krátkou zastávku u vodopádu Grlja a docházím k našemu penzionu, kde ostatní již slaví dokončení okružního treku. Dozvídám se, že poslední etapa z Vusanje do Plavu se Heinzovi, Sonje a Kallemu moc nevydařila, protože šli prakticky celou dobu v mlze a navíc je zastihla vydatná bouřka, které jsem jako zázrakem unikl.

Nyní již před sebou máme cestu zpět do Rakouska, při níž bychom se chtěli ještě na několika místech zastavit. Prvním cílem je Národní park Biogradska Gora. Jedná se o jedno z nejstarších chráněných území Evropy (základy ochrany byly položeny již roku 1872) a předmětem ochrany je především neporušený deštný prales mírného pásma v okolí Biogradskeho jezera (1 094 m n. m.).

Vyjíždíme tedy úzkou zpoplatněnou silničkou až k jezeru a vydáváme se na naučnou stezkou kolem něj. Prales je vskutku nádherný, nám ale úplně nesedí naučný chodník s davy turistů a vděčně vzpomínáme na nádhernou liduprázdnou krajinu v Prokletije. Na druhou stranu jsme získali představu, jak krajina kolem Biogradskeho jezera vypadá a třeba se sem ještě někdy vrátíme na delší dobu…

Další zastávkou je most přes řeku Taru. Heinz, Sonja a Kalle si na další den platí rafting s průvodcem, já dávám přesnost sestupu dolů k řece a koupání. Voda v řece je průzračná a člověk se vždy chvíli může na zádech nechat nést proudem. I Tara by rozhodně stála za vícedenní návštěvu. Poslední zastávkou na cestě je pak Sarajevo, kde trávíme celý den prohlídkou města a Visoko, ve kterém chtěl Heinz vidět údajné pyramidy nejasného původu.

A celkový dojem? Překrásná panenská příroda, kterou rozhodně stojí za to navštívit, ještě než bude zničena např. nelegální těžbou, a nebo než se tam dostane masový turismus. A nebo je naděje, že tento přírodní poklad zůstane zachován pro příští generace?

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.