Ostrý výcvik na Šumavě, pořádně ostrá zimní túra na šumavský vrchol Ostrý

Zimní túra na šumavský Ostrý

V sobotu jsem byl na Šumavě. Mám už letos něco nachozeno, je to tam kousek a navíc potřebuju trénovat na Krakonoše. Navíc jsem na Šumavě nikdy v zimě nebyl, protože nejsem zimní sportovec. A tak jsem si řek, že zkusím jak zimní Šumava vypadá. Jak to dopadlo se dočtete níže. Upozornění pro alergiky: článek obsahuje nespisovnou češtinu, spoustu textu a stopy sprostých slov.

Začněme od začátku. Minulej rok mi narostla křídla, když jsem ušel svojí první stovku. V euforii jsem se rozhod, že zkusím nějakej oficiální monstrpochod. A hned padlo rozhodnutí na Krakonošovu stovku.

Nebudeme troškařit. 100 km co to je, když mám nejčkonc křídla. No a hned za tepla jsem svoje rozhodnutí rozhlásil všude možně. Jenže nadšení opadlo a já začal střízlivět. Nakonec jsem se rozhod pro kompromis a letos půjdu jen 55km s tím, že nemusím být první, ale úspěch bude vůbec dojít.

Čtěte také: Západní Tatry v zimě, zimní přechod hřebene Západních Tater

A teď zpátky k Šumavě. Začal jsem plánovat kudy, jak a co. Svým plánováním jsem pověstnej, protože si sednu k pc, nahodím mapu a klikám kilometry jako blázen. Vůbec neuvažuju vrstevnice za což jsem vždy plísněn od svých přátel. Vlastně bývával jsem, protože poslední dobou, když něco naplánuju, tak najednou mají všichni na ten den hrozně moc práce…

Nekoukám ani na to zda je na místě sníh, jestli jsou to hory nebo ne. Prostě jako správnej Čech mít co nejvíc (v tomhle případě kilometrů). A taky se mi to na Šumavě vymstilo. Protože byla celá akce naplánovaná dva dny před startem, tak všici měli už nějaký plány. Smiloval se nade mnou pouze můj strejček a moje fena, který jsem se neptal. Původní trasa byla vymyšlená.

Příprava byla jednoduchá. Podle internetu mělo být 5 nad nulou. Vzal jsem si dvoje kalhoty, triko s dlouhým rukávem, dvě mikiny a zimní bundu (prostě jako pověstná pumpa, přece nebude chlapci z paneláku ziminka). Na nohy zimní obuv. Jakýsi vnuknutí mi nařídilo přibalit náhradí fusekle (trenky už bohužel ne). Kolega z práce povídal, že by nebyly od věci návleky, aby se mi do bot nedostal sníh.

Nebyl čas nic kupovat a navíc, když u nás v nížině není sníh, tak určitě nebude ani na Šumavě. Pche. Do batohu pár müsli tyčinek, jablko, banán, teplej čaj a vodu pro psa. Z pohledu zkušenýho zimního chodce jsem šel prostě vybavenej jako cukrář. Dalo by se taky použít, že jsem si to představoval jako Hurvínek válku.

Přišla sobota. Ráno jsem vstával v pět, abych se dostal do Dobřan na vlak (cca 8 km). Při tom jsem si celou dobu říkal co musím být za blbce, když vstávám v pět, jdu 8 km na vlak, abych si pak mohl huntovat tělo dalšíma 20 kilometrama v šumavskejch hvozdech. A nakonec z vlaku domů dalších 8km. Najednou jsem pochopil proč si dnešní mládež radši huntuje tělo na diskotéce. No nic.

Se strýcem jsme se setkali ve vlaku a čekala nás hodinu a půl dlouhá cesta na Hojsovku. Čekal jsem spoustu lyžařů a běžkařů, ale ve vlaku nebyl skoro nikdo. Celou cestu ve vlaku to bylo samý chachacha chichichi. Ještě se vedla diskuze jestli nezměníme trasu a nepůjdeme radši na Ostrý. Pokochat se krajinkama. Dohodli jsme se, že uvidíme podle terénu.

V Hojsovce jsme vystoupili. Slunce celkem svítilo, po sněhu ani vidu ni slechu. Vystoupili s náma i nějaký další turisti, který měli návleky na nohou. A já jsem si říkal, že to maj úplně zbytečně.

Z Hojsovky jsme se vydali po žlutý až k rozcestí "Stateček". V jednom místě vedla žlutá přes louku, jenže ve sněhu poznejte, kde nahoře je to správný místo a tak jsme se prostě někudy vydali. Samozřejmě to bylo špatně, ale žlutá se nakonec objevila. Kousek dál v lese jsme začali svlíkat jednu vrstvu, protože bylo vedro jak sviň. Já dokonce rozepnul všecko co šlo (na horní polovině těla), aby mi nebylo takový horko.

A mašírovali jsme dál. Sněhu bylo tak 5 cm, takže pohoda. Na "Statečku" bylo poměrně rychle rozhodnuto, že vyrazíme na vrch Ostrý, takže po modrý 2,5 km. Já si říkal, dle kilometrové propagandy, že tam budeme za chvíli. To jsem byl ještě pln elánu a nadšení. Po několika minutách se ukázalo, že to bylo nejhorší rozhodnutí celýho dne (možná týdne). Šplhání na Ostrý se pro mne stalo pochodem smrti.

Cesta nebyla prošláplá (proč asi) na pár místech byly vidět pouze stopy sněžnic (asi někdo kdo zná hory víc než nebohý výletníček z paneláku). Nohy se bořily, vrstva sněhu začala nenápadně stoupat. Většinu času jsme se brodili 10 - 15cm sněhem. Sem tam místa s 30 cm sněhu a to byla vážně lahůdka.

Nejzrádnější bylo, že každých 200 m to vypadalo konečně na rovinku. A když jste přišli blíž zjistili jste, že máte halucinace a kopec je ještě horší. Na pravé straně, od cesty hrůzy, byly naštěstí pěkný vyhlídky, takže jsem se mohl aspoň na chvíli vymlouvat na to, že se kochám krajinkama. Bohužel při mém vyčerpání, jsem neměl ani pomyšlení na nějaký focení (běžte si to vyfotit sami). Navíc jsem byl frustrovanej z toho, že můj víc jak padesátiletej strýc bez tréninku šlape s lehkostí jako já, když jdu 500 m po rovince k Vietnamci koupit pečivo.

Naprosto jsem nechápal - a upřímně - hanba mě fackovala. Do toho mě začaly bolet ruce, čehož příčinu jsem do teď nepochopil. Batoh jsem těžkej neměl (míval jsem těžší a bez bolesti) a chodil jsem víceméně na nohách. Svojí nemohoucnost jsem omlouval tím, že mám v nohách o 8 km víc než strýc, ale fungovalo to asi jako leukoplast na tepenný krvácení.

Nakonec nás předešla parta s návlekama na nohách a s hůlkama - karta se obrátila. To už jsme stáli na paloučku pod vrcholem. Naskytl se nádhernej výhled na německou stranu. Bohužel musím konstatovat, že to tam vypadalo úplně stejně jako v Čechách. Žádná zelenější tráva, nebo modřejší nebe. Nic z toho se nekonalo.

V tomhle okamžiku jsme udělali chybu, že jsme šli podle stop party co náš předešla. Ukázalo se totiž, že sešli z modrý trasy a vzali to po skále (kterou můžete vidět na mapě). Modrá totiž byla tak trochu ztracená (byly tam polámaný stromy a spoustu sněhu, takže nebyla buď vidět a nebo ležela ve sněhu na nějakým polámaným stromu). Skála, na který je restaurace se musí obejít vlevo - v létě asi bude vidět dřevěné zábradlí.

Cesta přes skálu měla několik nepříjemných chvil. 1. ukázalo se, že moje zimní boty jsou naprosto k ničemu, protože klouzaly na sněhu jak na oleji. Myslím si, že by v obchodech měli uvádět, že je to zimní MĚSTSKÁ obuv a jedinej rozdíl oproti letní botě je, že je uvnitř trochu chlupatější (neznamená teplejší). Takže to vypadalo tak, že jsem se snažil při stoupání odrazit a upad jsem o půl metru níž než jsem stál. A stávalo se to celkem pravidelně. Připadal jsem si jako křeček v běhacím kolečku.

Pak jsem se podíval na strejčka, kterej pořád lítal jak kdyby žádnej kopec nešel a to mně naštvalo tolik, že se z mýho hrdla vydralo jen: "Kurva ve třiceti letech nejsem schopnej vylízt ani na blbej kopec…". 2. zjištění bylo, že kolem nás ústí odpadní trubka z restaurace. No byli jsme doslova v hajzlu. Modlil jsem se, aby někdo nespláchnul. To by mě definitivně srazilo ze skály (na kolenou už jsem sraženej byl).

Ve finále, kdy mě od vrcholu dělil poslední výstup jsem nemohl ohnout koleno, protože spodní kalhoty se mi tak divně sesoukaly, že jsem si je musel upravit. Už vím jaký to je, když máte cíl blízko, ale zároveň tak daleko. Připadal jsem si jako totální nula. Byl jsem fakt na dně.

Hanba mě pořád fackovala, byl jsem nasranej, frustrovanej a já nevím co ještě. Přemýšlel jsem nad textem kapely Škwor - zpívá se tam: "…sebevražda je učitý řešení". Nakonec jsem se na vrchol dohrabal. Nu a pak se ukázalo, že jsem moh jít bez obtíží po modrý stačilo se trošku rozhlídnout a nejít jak trubka za těma, co nás předběhli. To mě dorazilo.

Na Ostrým je restaurace. Myslel jsem, že si dám něco teplýho a colu - vždycky když mám nějakej, z mýho pohledu, nadlidskej výkon, tak dostanu chuť na colu. Snažil jsem se to zahnat hroznovým cukrem, jabkem, banánem a musli tyčinkou, ale majáček "dej si colu" v mý hlavě pořád blikal. Jak se o pár chvil pozdějc ukázalo v restauraci berou jen éčka a ty jsme nikdo neměl, tak jsme dali teplej čaj z termosky, jídlo z báglu.

Vyfotili jsme se u kříže. Pokochali se panorámatama - měli jsme nádhernej výhled. Nu a pak jsme se vydali na zpáteční cestu. To už jsem byl zase na koni, protože se šlo z kopce a cesta už byla prošláplá.

Od "Statečku" jsme vyrazili po červený značce k Černému jezeru a na Špičák. Byli jsme tak zabraní do cesty, že jsme bez povšimnutí minuli vodopád Bílá strž a zastavili se až u Černého jezera, tam už se začali množit turisti. Jezero bylo zamrzlý. Přemýšlel jsem jestli je zamrzlý natolik, že by se dalo přejít, ale riskovat jsem to nechtěl. Od Černýho jezera na rozcestí "Rozvodí" po červené, což bylo druhé nejblbější rozhodnutí ten den.

Kopec to byl neuvěřitelnej. Když jsme před ním stáli a koukali na něj, tak se zdál nepokořitelnej. Do poslední chvíle jsme doufali, že se cesta někam stočí a kopec obejdeme a ono ne. Za velkýho funění (mýho) jsme ten krpál vyšli. Bylo už něco kolem pátý hodiny a my chtěli stihnout vlak, aby jsme pak nemuseli na nádraží čekat hodinu nebo dvě na další a tak jsme oběšli Špičák. Já už měl v mých zimních botách rybníček, ale ponožky jsem měnit nechtěl, protože při brodění ve sněhu by zase rychle chytily vodu.

Slezli jsme k rozcestí "Čertovo jezero" a hurá po žlutý ke Špičáku na "Jezerní cestu". Tady modrá vedla přes sjezdovku a kolem ní. Naštěstí po lyžařích nikde ani stopy, ale být tam v jinou dobu, tak by šlo o hubu. Došli jsme na zastávku dali rychlý kafe a jel vlak. Ve vlaku jsem vyměnil fusekle a všim jsem si, že spousta lidí začalo najednou vystupovat. Z Dobřan ještě 8 km v noci, naštěstí jsem měl čelovku, takže jsem se neztratil. Doma jsem byl za hoďku a půl, vždyť jsem šel po rovince.

Musím uznat, že tahle šumavská anabáze mi dala tvrdou školu, kterou jsem ještě nezažil. Přestal jsem si myslet, že jsem supr natrénovanej chodec. Opět se mi potvrdilo, že věk nemá na kondici žádnej vliv. Zjistil jsem, že dobrý vybavení do hor neznamená jen teple se oblíct. Upřímně smekám před lidma, který lezou osmitisícovky bez kyslíku (Jaroš, Tráva a spol…).

Upřímně smekám před mým strýčkem a mojí fenou, která po těch skoro 40 km ještě zvládla vrtět ocasem. Uvědomil jsem si, že 20 km v zimě na Šumavě není stejnejch jako 20 km v Plzeňský pahorkatině. Přemýšlel jsem taky nad tím jak se vyhnout další takový ostudě. Napadlo mě, že bych měl začít víc trénovat, ale po delším zamyšlení, jsem se rozhod přestat chodit na Šumavu - je to pohodlnější…

Pro příště si radši naplánuju kratší trasu, aby se z toho zase nestal pochod smrti. Na druhou stranu mi tohle, svým způsobem fiasko, dalo zkušenosti, který můžu využít v budoucnu. Vím, že člověk (a dokonce i já) dokáže leccos, když se kousne (a občas si zařve). Na závěr děkuji laskavému čtenáři za trpělivost a čas, který věnoval mému článku. A Trekingu za jeho uveřejnění.

• Mapa celé trasy zde.

Jak jsem nechtěla na Králický Sněžník, zimní výšlap z polské strany

Protože loňská zima byla na sníh přece jen bohatší než ta letošní, vyvstalo přede mnou jednu únorovou sobotu…

Rašeliniště Orlických hor, tajemná příroda českých hor

Rašeliniště jsou velice atraktivními místy naší přírody. Zajímavá jsou pro přírodovědce, kteří zde nalézají vzácné…

Velká Fatra v mlze a dešti aneb jak kolegu překabátilo Pendolino

Před svatým Václavem obvykle vyrážíme na hory. Nejinak tomu bylo minulého roku, kdy volba padla na Velkou Fatru a útulnu…

Javorníky, trek ve stopách dávných dráteníků a portášů

Javorníky jsou pohoří, jehož větší část se nachází na Slovensku, menší na Moravě. Nejvyšší hora tohoto…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.