Severní úbočí Nízkých Tater, trek pro tuláky a opravdové horské fajnšmekry

Trek pro opravdové tuláky (2)

Po téměř dvouhodinové rekonvalescenci se vydáváme pokořit první z případných bodů pro postavení tábora a vhodný nocleh. Již mnoho čundráků pocítilo tu bezmoc při výstupu ze sedla do extrémně strmého svahu Lajštroch. No a tak i my si dáváme do těla, abychom dosáhli konce sjezdovky a poté usoudili, že i tohle je málo.

Rozhodujeme se pro postup dál k západu a naším dalším cílem se stává Bocianské sedlo. Naše rozhodnutí je však nahlodáváno mým pocitem, že Barča toho má plné zuby. Ukazuje se, že nejde o můj pocit, ale o společně sdílený fakt. Vzpomínám na mé trápení na úbočích Velkého boku a pokouším se o částečnou psychickou podporu.

Je to marné. Barča je dříč a půjde přes mrtvoly… Vyklízím tedy bitevní pole a soustředím se na svůj chabý výkon. Nejprve musíme překonat pár menších kopečků, poté narazit na extrémně zarostlý traverz Panské hole. I to se daří, za setmění jsme v Bocianském sedle.

Je dosti vlhko a my zvažujeme další kroky. Barča vypadá dosti unaveně a škemrá o nocležiště. Vzhledem k situaci a faktu, že jsme prozatím široko daleko sami, se rozhodujeme pro stavbu stanu přímo uvnitř nouzového posezení, které se v Bocianském sedle nachází. Jde o ideální místo pro nocleh, nicméně návštěvní řád hovoří jasně - je zakázáno stavět stan.

Doufáme, že nezanecháme velké škody na tatranské přírodě a zároveň se snažíme naše stopy eliminovat. Netrápíme zdevastované a vytěžené lesy moc dlouho a při setmění uléháme do stanu. Bohužel ne na dlouhou dobu. Kolem desáté hodiny večer se ozývá řev "turistů". Zpočátku se bojím vizity od ochranářů, nicméně tohle je horší.

K Bocianskému sedlu se dostavila skupina dvou chlapců a jedné úplně vygumované krávy (jmenuje se Veronika, no slušnější jméno bych jí asi nenašel)… Po příchodu k přístřešku se nezdráhají nás vzbudit slovy: "Jééé, tu je obsazeno, to si musím vyfotit!", "Zvlhne mi můj pééřový spacák!" a nebo "Vyžeňme je, oni mají stan a my ne!"… Už jen z důvodu tohoto chování je nechávám venku. Považuji za elementární slušnost, pokud někoho najdu spícího ve stanu, tak se ho nepokouším vzbudit. No v případě našeho setkání tomu tak nebylo.

Upištěná Verča (nenašel jsem pro ni lepší pojmenování, než "dámské přirození s lidskou hlavou") nás budí svými infantilními výkřiky asi ještě hodinu a půl. Její přítel (jméno nevím) a slovenský kamarád Patrik (záměrně uvádím jména) se rovněž chovají jako hovada.

Je vtipné, že asi půl hodiny po příchodu těchto pseudočundráků se do sedla dostavují i dva skauti. Staví stan, mlčky, ráno se budí, mlčky, no a o jejich pobytu nic nevíme. O patnáct let mladší, než Verča a Paprik, nicméně o patnáct let vyspělejší (moc bych si přál, aby to inkriminované osoby četly, i když pochybuji, že to bude mít - vzhledem k jejich zjevné chabé inteligenci - nějaký efekt). Větší idioty jsem na horách snad ještě nepotkal…

Další jižní hřeben v pořadí

Další den vstáváme záměrně za úsvitu. S chutí si užívám hlučnější vaření v ešusu, abych vzbudil spinkající Verču a její dva kolegy. Kromě této veselé činnosti mi přichází i SMS od Toma; je na cestě do Čertovice, nicméně očekává, že budeme někde těsně nad sedlem. Informace, že jsme asi dvě hodiny chůze od sedla se nesetkává s ohlasem. Setkání, které zde mělo proběhnout (nicméně nebylo z Tomovy strany potvrzeno do posledního okamžiku) dostává první trhliny.

Prozatím já, Petr a Barča opouštíme upištěnou Verču, skauty a další spící v Bocianském sedle a vydáváme se vstříc táhlému stoupáku na Rovnou holi. Jde o druhý nejvyšší bod našeho výletu, zároveň o jeden z nejlepších vyhlídkových bodů. Cesta se docela táhne, především traverz v pravém svahu kopce mě trochu znejistí, že jdeme blbě.

Se značením to tady není žádná sláva a zmrzlý telefon se nechce za nic na světě nastartovat. Po čase se však pěšina vrací na hřeben a noří do hluboké kleče. V nepravidelných intervalech tleskáme, pískáme na píšťalku a hlučíme, abychom předešli setkání s medvědem. V okamžiku, kdy už to vypadá na medvěda, se ukazuje, že jsme potkali běžce z Nižné Boce. Právě včas, chlapík nás upozorňuje, že jdeme špatně a musíme zvolit méně prošlapanou pěšinu. Od tohoto náhodného setkání uběhne jen pár chvil a jsme nahoře.

Rovná hoľa je druhý nejvyšší bod naší túry (jen o pár metrů nižší než Veľký bok, na nějž je vidět. Ostatně Veľký bok nás provází po celý čundr, připadá mi, že je vidět z kdejakého krtince.). Bohužel se dostáváme do otevřeného prostoru, kde se naplno projeví síla jižního silného větru. Ledová vichřice nám téměř podráží nohy, sotva stojíme rovně při focení. Zároveň se rychle ochlazujeme, takže na vrcholku trávíme jen pár minut.

Sestup do pásma zbytků lesa po kůrovci se tak stává kýženou spásou. Překonáváme severní rozsochu Rovné hole zvanou Kráľov stôl, kde nastává poměrně zásadní problém s orientací. Ve výšce přibližně 1 480 metrů končí veškeré zbytky lesa, dostáváme se na holinu pokrytou náletovými křovinami s dvoumetrovou trávou a maliním. Značení nikde, chodník také ne. Jen díky mapě v mobilu se nám podaří jakýmsi zázrakem trefit cestu a po další stovce výškových metrů bezpečně najít nehorázně zarostlý chodník vedoucí do sedla pod námi.

Další kopec obcházíme traverzem, abychom konečně došli do Svidovského sedla ve výšce 1 133 metrů. Po cestě se nám ukazuje krásná hora Ohnište s výrazným skalním oknem. Nachází se zde altánek, kde potkáváme dvojici z Prahy. Nakonec se ukazuje, že jde o osudové setkání, potkáme se ještě několikrát a spřátelíme se.

Pražáci koštují domácí hruškovici, poté se vydávají dál a my zde vaříme rajčatový kuskus s olivami. Čekání na Toma se prodlužuje, telefon nebere, na sms nereaguje. Po necelé hodině odpočinku se tak i my zvedáme a pomalu dobýváme atraktivní Ohnište. Výstup na vrcholové plato je vykoupen větším množstvím potu. Je to strmý krpál…

Na krasové plošině opouštíme naši stezku a po "starém" chodníku se vydáváme k nejvyššímu bodu tohoto krasového kopce. Opět si připomínám tu unikátní podobu Nízkých Tater s neopakovatelným vápencovým příkrovem na severních úbočích. Žulové horské pásmo je odvodňováno množstvím horských říček, které se právě zde doslova noří do desítek jeskyní. A právě v sedlech na severu je tento rozdíl nejmarkantnější. V sedle Sinej, Svidoveckém nebo pod Kráľovou hoľou člověk pocítí tu markantní změnu krajiny. No a tak i my se najednou ocitáme ve vápencovém království.

Postupně dosahujeme téměř až k vrcholu Ohnište, nicméně ještě pod nejvyšším bodem se nachází krátká odbočka k Velké ledové propasti. Jde o unikátní propasťovitou jeskyni, která se řadí k těm nejhlubším široko daleko. Horní otvor kaverny ve výšce 1 529 metrů je znám od nepaměti, nicméně v roce 1939 došlo k prvním sestupům do této dnes již přírodní památky budované ve gutensteinských vápencích ze středního triasu.

Oním průkopníkem byl Vojtěch Benický, který dosáhl hloubky 80 metrů. Kromě dosáhnutí téměř ke dnu byl tehdy objeven i boční vchod do propasti ve výšce 1 515 metrů. Dalším průzkumem byla dosažena hloubka 89 metrů, přičemž na dně propasti se nachází deset metrů široký ledový kužel a stěny jeskyně pokrývá asi 15 cm silná vrstva ledu. Od ledového kuželu klesá do nitra hory jeskyně, takže současná známá hloubka této propasti dosahuje 126 metrů.

Od tohoto geologického unikátu se vracíme k zarostlé pěšině, abychom po pár metrech dosáhli nejvyššího bodu Ohnište. Jsme 1 536 metrů vysoko a k našemu milému překvapení zde lehce děsíme Pražáky ze Svidoveckého sedla. Rovnou je prosíme o pohlídání batohů, abychom navštívili další geologický unikát tohoto kopce. Prudce klesáme zarostlým lesem k západu, nicméně chodník je zřejmý. I přes zákaz přístupu je zde zjevně ve velké míře divoce chozeno, až si kladu otázku, zda by pro ochranu přírody nebylo lepší chodník znovu zpřístupnit.

Postupně dosahujeme hlubšího zářezu mezi skalními bradly, klesáme k jihu, aby se nám otevřel ten nejkrásnější výhled celého čundru. Přenádherné bělostné hradby Ohnište rostou ze zelených luk a lesů, aby se spojily s modrou oblohou. Naproti přes hřebeny rostou divoké skalní srázy Ďumbieru a Chopoku. Trochu si připadám jako v rumunských Jižních Karpatech nebo v Bosně. Na rozdíl od bělostných skal národního parku Buila Vinturarita nebo pohoří Volujak se však výhled omezuje jen na krátký kousek bez zásahů civilizace.

Postupujeme tedy dále k západu, abychom po krátké lezecké vložce dosáhli Jánošíkového okna na Ohništi. Jde o jednu z největších skalních bran na Slovensku, většinou se uvádí výška 10 metrů, nicméně jsem přesvědčen, že bude větší. Koneckonců se mnohde uvádí výška až 20 metrů a v tom případě jde o největší skalní bránu našich východních sousedů.

Okno na Ohništi mi trochu připomíná skalní okno na Prisojniku ve Slovinsku, kam jsme s Petrem kdysi zavítali. Tohle však mělo na výšku 80 metrů a bylo přes 30 metrů široké (ostatně je největší v Alpách). Tak jako tak hodnotím Jánošíkovo okno jako krásné, pořádám fotografické orgie a s pocitem lehkého zdržení se vracíme k dvojici Pražáků, kteří nám zatím hlídají batohy. Na vrcholu jim dáváme tipy a rovněž je posíláme k průzkumu tohoto unikátu. Vrací se docela nadšení.

Zakončení jak se patří

Po Ohništi se vydáváme k severu, abychom přes krasovou plošinu dosáhli sedla pod Slemou. Zde se opět setkáváme s našimi novými přáteli, ale už jim neříkáme "Pražáci", nýbrž Ondra a Míša. Společně stoupáme na horu Slemä vysokou 1 514 metrů. Nejvyšší partie jsou těžce zdevastovány polomy, nicméně i tak se nám podaří najít místo, které snad nemá na Slovensku obdoby. Přímo na této hoře totiž 12. 10. 1944 ztroskotalo sovětské letadlo s devatenácti bojovníky, což mělo za následek jejich smrt. Do dnešních dní se zde nachází trosky stroje, což působí dosti depresivně.

Procházíme se mezi kousky roztříštěného letadla, fotíme si krásné výhledy, nicméně alespoň za mě mohu potvrdit, že se zde necítím vůbec dobře. Postup dál je mi úlevou. Alespoň pro duši, nohy mám na patách rozedrané do krve od sandálů. Sestup je tedy více než zdlouhavý, jsme už unavení, takže ani neoceníme bunkry z bojů při SNP, které doposud stojí u cesty.

Postupně přicházíme na širší cestu, kde se loučíme se zelenou značkou, u pramene nad Brtkovicí nabíráme vodu a postupně klesáme do chatařské osady Brtkovica. Ubytovací zemljanku míjíme, neboť jsme ji ani neobjevili, takže se ocitáme ve Stanišovském sedle. Po utáboření a jídle zkoušíme koupit pivo u lidí, kteří u jedné z chat grilují. Ukazuje se, že jde o potomstvo poslední ze zdejších osadníků.

Téměř osmdesátiletá babička nám daruje petláhev Corgoně, dostáváme i pár panáků vodky a připadáme si docela trapně. Nemáme nic, co bychom nabídli kromě peněz. Pro babičku však už ani ty nemají svou dřívější hodnotu. S pochvalou jejího krásného domova se s ní loučíme, usedáme do altánku v sedle a vychutnáváme si pivo za burácení blízké bouřky.

Ráno se vydáváme po žluté značce Stanišovskou dolinou ke stejnojmenné jeskyni. Jsme tam docela brzo, dopřáváme si tedy ke snídani pro změnu pivo a čekáme, až kavernu otevřou. K prohlídce jeskyně fasujeme pouze čelovky a ukecaného horolezce, nicméně i tohle se mi líbí. Ač jsem čekal podobné srandy jako v Jeskyni Mrtvých netopýrů, nejsem zklamán a zařazuji komorní atmosféru ve Stanišovské jeskyni k pěkným zážitkům.

Po téměř hodinové prohlídce se vydáváme Jánskou dolinou do Liptovského Jána. Tuto trasu jdu snad už potřetí, takže trochu remcám a pokouším se mé kamarády přemluvit k pronájmu koloběžek. Cesta by jistě uběhla rychleji, byl by to větší zážitek, no nicméně jsem pro jízdu v sandálech na koloběžce s plnou polní na zádech sám.

Po další návštěvě Nízkých Tater musím přiznat fakt, že tyto hory stále neznám. Považuji je za neobyčejně pestrý kout karpatské přírody mnoha tváří, který je srovnatelný snad pouze s rumunskými hřebeny. Při ohromné rozloze nejen hlavního hřebene, ale i bočních rozsoch a údolí jde o konkurenceschopnou alternativu při cestách za poznáním. A musím uznat, že odlehlé pralesy, které jsme tentokrát potkali, připomínají hory daleko vzdálenější, než naše milované Slovensko.

• První část článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.