Severními úbočími Nízkých Tater, přechod 2. nejvyššího pohoří na Slovensku

Trek pro opravdové tuláky (1)

Koronavirová krize a nekonečné změny destinace se nám podepisují na plánování už od jara. Mnohokrát se tak mění obsazení (od původně dvojice aut po finální trojici nejschopnějších - tedy já, Petr a Barča) i destinace (plánujeme postupně Gruzii, Tádžikistán, Maroko, Kosovo, Chorvatsko, Rumunsko a nakonec vítěz nejjednodušší cíl Nízké Tatry).

Do poslední chvíle nevíme, co bude. Někteří pochybují, že se vůbec někam pojede. Přes všechna úskalí a nesmysly, které se nám kladou do cesty, se konečně potkáváme v Pendolinu a míříme směr Štrba.

Okolo Čierného Váhu

Ve vlaku se nám nepoštěstí s výběrem místa a celou dobu jedeme proti směru jízdy. Je to má první cesta tímto "rychlovlakem" a jsem zklamaný. Především úložné prostory pro větší batohy chybí. Na Slovensku musíme protrpět cestování v rouškách, takže zastávka ve Štrbě je pro nás doslova vysvobození.

Poměrně rychle se nám zadaří domluvit odvoz taxíkem do obce Važec, kde se nachází Važecká jaskyňa. K našemu překvapení se v taxi Dacia dostavil klučina, který vypadal na 15 let, nicméně řidičák jsme neměli odvahu vyžadovat, takže jedeme. I když je Važec pouze 10 km, mladý tvrdil, že o existenci jeskyně nikdy neslyšel. Teprve po příjezdu na místo se mu paměť osvěžila a celý rozzářený hlásil, že tu byl se školkou na výletě, když mu bylo šest. Moje pochybnosti o jeho věku se opět vrátily.

Od postaršího mužíka na kase u jeskyně zjišťujeme, že vstup je až za hodinu. Vzhledem k jeho "vyzařujícímu optimismu" a "neobyčejné ochotě" mi připadá, že je v budce u vstupu zavřený a ve výkonu trestu. Konečně přichází náš čas a my se vydáváme na prohlídku jeskyně. Kaverna ve Važci je nejmenší přístupná jeskyně na Slovensku, nicméně i přes tento drobný hendikep bych její návštěvu doporučil všem.

Kromě krásné krápníkové výzdoby člověka ochromí největší naleziště kostí jeskynního medvěda ve střední Evropě mimo Alpy a také největší nalezená lebka tohoto savce. Část expozice kostí včetně této lebky se nachází netradičně přímo v jeskyni ve vitríně. Po cestě člověka zaujme i archeologický odkryv s trčícími kostmi dalších medvědů.

Po exkurzi v jeskyni se vydáváme polňačkou a poté ulicí Pod vrškami k východu, dokud nenarazíme na rozbořenou ubytovnu Birutova a především zelenou turistickou značku. Stezka poměrně strmě nabírá výšku po sjezdovce, přičemž při pohledu zpět nabízí nádherné výhledy na zamlžené Vysoké Tatry. Za chvíli dosahujeme plošiny Krieslo s krásnou loukou ve výšce 910 metrů. Z tohoto místa prudce klesneme do doliny Rumanová a nekonečným sestupem dosahujeme soutoku s kalnou řekou Čierny Váh.

Vydáváme se doprava podél divokého toku a po chvíli dosahujeme osady Čierny Váh se zavřeným muzeem Čiernovažské lesní železnice, několika chatami, kostelíkem a především hluboce hučícím přítokem do spodní nádrže přečerpávací elektrárny, která se zde nachází.

Čiernovažská lesná železnica byla rozsáhlá síť těžebních tratí v oblasti okolo Liptovského Hrádku. My se nacházíme přibližně ve dvou třetinách trasy, která od dvacátých let vedla právě z Hrádku do osady Liptovská Teplička. Komoditou pro těžbu bylo pouze dřevo, v oblasti se samozřejmě nacházelo i několik odboček do postranních dolin. Na Čiernom Váhu se zachoval zbytek stanice s muzeem, nicméně prohlídku musíme nechat na jindy.

Mnohem lépe je vidět spodní nádrž přečerpávací elektrárny Čierny Váh. Tato elektrárna je největší svého druhu na Slovensku, v provozu je od roku 1981. Připomíná Dlouhé Stráně v Jeseníkách, ale je menší. Podél nádrže pokračujeme stále k západu, než narazíme na údolí Vyšný Chmelínec, kde nás zaujme asi 500 metrů vzdálený seník. Turistický čich nás nezklamal a ve spodním patře objevujeme skvělé místo pro spaní. V noci je sice zima, ale pro zítřejší den to máme jako dobrý výchozí bod.

Směr Veľký bok

Ráno po zahřátí se rychle balíme a vracíme se na asfaltovou cestu, po níž jsme včera došli. Bohužel došlo k rozkladu mých 13 let starých pohorek Zamberlan a jsem nucen jít v sandálech. Na zpevněné cestě se ujišťuji, že jiného řešení určitě není, neboť mám rozedrané paty do krve. Boty si již neobuji a v osadě Svarín se jich zbavuji. Jsou po smrti a zbytek Tater budu muset zvládnout v sandálech Quechua (Decathlon mile překvapil - sice jsem měl dodrané nohy nejen na patách, ale i jinde, nicméně sandály trek s plnou polní na zádech přežily).

V lehké večerní obuvi se tedy vydávám se svou družinou do velmi dlouhé a opuštěné Svarínské doliny. Turistický chodník je dlouhou dobu veden po zpevněné asfaltové cestě, slunce nám svítí přímo do očí, vzduch se ani nehne a cesta ubíhá velmi zvolna. Po necelých dvou hodinách se však údolí zřetelně zúží a netrvá dlouho, abychom dosáhli dřevařské chaty a konce asfaltu. Tady nás lehce vyděsí asi trojice medvědích hoviš.

Po rozbité lesní cestě stále strměji stoupáme až k severním svahům Veľkého boku, kde doplňujeme vodu. Nejsme si jistí, zda bude po cestě zdroj vody a nakonec se tento úkon ukazuje jako velmi prozíravý. Po čase stojíme u rozcestníku Pod Chmelincom. Ve skrytu duše doufám, že stezka nevede po spádnici v pralese, ale bohužel tomu tak není.

Už tak strmý výšlap se stává ještě strmějším. A když píšu "ještě strmějším", tak tím skutečně myslím "ještě strmějším". V nadmořské výšce cca 1150 metrů se noříme do naprosto zarostlého extrémně strmého a kluzkého svahu. Pěšina vede částečně i potokem. Před časem zde proběhla nejspíš kalamita a nebo kácení do holoseče, nicméně dnes je tento úsek zarostlý náletovými dřevinami, jeřabinami a maliním.

Po pár krocích mám sandály plné bahna, po pupek jsem mokrý od vegetace a na zádech mi teče vodopád potu. Jedinou útěchou jsou kvanta borůvek a malin, která sklízíme po hrstech. Tak jako tak je nám jasné, že se pohybujeme v medvědím eldorádu, takže se bavíme skutečně nahlas a občas pískáme na píšťalku, abychom předešli nechtěnému setkání. Přes rostlinstvo není vidět dál než pár metrů, takže takový pozdrav s méďou není až tak nereálný.

Samozřejmě, že brzy ztrácíme značenou stezku a jen čirou náhodou se nám na ni podaří natrefit. To už jsme těsně pod horou Nemecká, kde člověk narazí na nečekané traverzování jmenované hory. Jistě by šlo jít i přímo vzhůru, ale vzhledem k popadaným stromům a skutečnému karpatskému pralesu jde o holý nesmysl. Kromě toho si užíváme i odpočinek na prošlápnutější pěšině. Jsme přibližně 1 450 metrů vysoko.

Za chvíli dosahujeme sedla mezi horami Chmelinec a Nemecké a poté krátce stoupáme na zarostlý druhý jmenovaný vrchol ve výšce 1 535 metrů. Od Svarína jsme nepotkali jediného člověka a stejně tak tomu bylo i do dopoledne příštího dne. Jsme uprostřed rozsáhlých lesů severních úbočí Nízkých Tater.

Z Nemecké táhle stoupáme na východní vrchol Velkého boku, dáváme si zde pozdní oběd a poté přes rozsáhlé pastviny postupujeme k hlavnímu vrcholu. Po cestě opět ztrácíme pěšinu, nicméně směr na hlavní vrchol je dnes jasný. Za mlhy, tmy a nebo vánice bych se tady toulat nechtěl. Vrcholová plošina této mohutné severní rozsochy hlavního hřebene je neskutečně rozsáhlá bez jakýchkoliv orientačních bodů. Skvělé místo pro ztrátu orientace.

V našich podmínkách to však netrvá až tak dlouho a přicházíme na hlavní vrchol hory Veľký bok. S výškou 1 727 metrů jde o nejvyšší bod našeho čundru a pro mě i nejvyšší bod, kam jsem se letos dostal. Z vrcholu se otevírá nádherný výhled na Nízké Tatry, Vysoké Tatry, Roháče a Chočské vrchy. Kromě toho rozeznáváme Malou Fatru, Babí horu, Poľanu, Veporské vrchy a Stolické vrchy.

Je paradoxem, že zatímco z východní strany je tento široko daleko nejvyšší kopec spíše nakloněnou rovinou, na sever, západ a jih padá opravdu strmými svahy, kudy se v zimě sem tam provalí i nějaká ta lavinka. Navzdory všem těmto lákadlům je Veľký bok horou opuštěnou a my si zde stále připadáme jako objevitelé.

Z masivního vrcholu se následně vydáváme žlutě značenou pěšinou k jihu do 1 479 metrů vysokého sedla Pod Veľkým bokom. Míříme k chatě, která zde stojí. Má původní představa, že budeme spát na terase bere rychle za své, nicméně objevujeme šikovné místo pro stan přímo pod chatou. Zdroj vody se navzdory údajům v mapě nachází asi 250 metrů daleko od rozcestníku při modře značené stezce na západní straně sedla.

Nynější chata v sedle je zvláštní tím, že stojí na základech velké a rozsáhlé horské chaty (dle fotek to mohla být i konkurence slavné Štefáničce), která v těchto místech stála do zimy v roce 1944. Během dějinných zvratů se stala zázemím a skladem zdravotnického materiálu pro partyzány, ale i západní spojenecké jednotky a tak byla během Vánoc 1944 vypálena nacisty. Člověku to otevírá spoustu otázek, ale nabízí jen málo odpovědí. Zahynul zde někdo? Jak by asi vypadala oblast Velkého boku dnes? Byla by to stejně odlehlá oblast? Nebo by šlo o turistické a lyžařské středisko?

Za těchto úvah stavíme stan, večeříme a v tiché a tmavé části Slovenska uléháme ke spánku. Široko daleko není jediný zdroj světelného smogu, nikde žádná osada, nikde žádní lidé…

Hlavním hřebenem přes Nízké Tatry

K ránu mě vzbudilo Petrovo mručení v břiše. Polekal jsem se hnědě chlupaté návštěvy a v paranoidní panice vzbudil Petra i Barču. Pořádně jsem pak nezaspal a tak se polovyspinkaní budíme, snídáme a lehce zmoklou travnatou krajinou stoupáme na horu Zadná hoľa. Poměrně brzy dosahujeme hlavního hřebene, což nás těší, a tak příjemnou cestou postupujeme i k západu touto oblíbenou turistickou trasou.

Zatím jsme nikoho nepotkali, což je super. Během klesání na Havraniu poľanu se však začíná krajina dramaticky měnit, bohužel k horšímu. Dosahujeme totiž hranice polomů, což mě naprosto šokuje, neboť si tuto část hřebenovky pamatuji jako příjemně lesnatý úsek ve stínu stromů. Místo toho se pohybujeme na rozpálených a vysušených svazích s mrtvými stromy, kde se nový les začíná teprve probouzet. Od Havranie polany je to horší a horší, vzrůstající teplota během dne se tak projevuje i v mém pocitu zmaru nad (nejen) slovenskou přírodou.

Na Ramži se pokoušíme o doplnění vody, bohužel velká část turistických idiotů považuje pramen vody za veřejné záchodky. S největším odporem se pokouším najít čistější zdroj vody, no nakonec doufám, že chlorová tableta zachrání před cholerou a dalším svinstvem. Uvažování některých pseudoturistů mi nejde na rozum. Je to v podstatě podobné jako se vysrat se svému kolegovi do ešusu… Hory se stávají dostupnější stále většímu množství tupounů…

Postupně přecházíme další a další sedla či vrcholy východní poloviny Nízkých Tater, abychom dosáhli zásadního sedla Čertovica. Konečně se pokoušíme o regeneraci a hlavně si dopřáváme skvělé jídlo v místním motorestu. Somruji obvazy pro mé zanícené nohy, dáváme si skvělé jídlo, polévku a hlavně dobré české pivko, jehož je na slovenských horách dostatek.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.