Túra na Velkou Deštnou, nejvyšší horu Orlických hor (částečně) na sněžnicích

A právě proto druhou březnovou a slunečnou sobotu po asi půldruhém roce parkuji nad Rokytnicí v Orlických horách v sedle Mezivrší. No jo, časy se ale mění. Místo někdejšího plácku je zde oficiální parkoviště se závorami, takže neproklouzne ani myš.

Automat spolkne stovku na dobu od 7 do 22 hodin a na papírku, který z něj vyleze, je uvedeno, že uhrazená částka je nikoli za parkování, nýbrž za jednorázový vjezd do Kolowratských lesů. No tak jo.

Nicméně je nutné přiznat, že na rozšířeném plácku kromě závor a automatu přibylo i umělecké dílo v podobě blíže neurčeného sudokopytníka vyříznutého z kovu na jednom konci a dřevěná dvojkadibudka s vyřezanými srdíčky na straně druhé. Bohužel, ač k ní vedla vyházená úzká cestička, sněhu bylo tolik, že nebylo možné zavřít pootevřená dvířka toalety. Tak pro ty, co nejsou exhibicionisty, snad až v létě…

Červená hřebenovka vede pořád stejně, a protože byla prošlápnutá, šlo to i bez sněžnic, což mi vydrželo až na Pěticestí. Tam už bylo docela dost lyžařů i turistů, čemuž se nelze vzhledem k otevřené občerstvovací stanici divit. Sice toho v nabídce moc nemají, ale grog vaří stále skvělý. Hodilo by se však více palet na sezení…

Ale když už s sebou sněžnice táhnu, to by bylo, abych je nepoužila. Pohrdnu tedy upravenou cestou, nasadím sněžnice a ke Kunštátské kapli se vydám volným couráním. Mohu tak obdivovat výhledy přes polský výběžek na Králický Sněžník a ještě více vlevo na hřeben Rychlebských hor.

Sluníčko svítí, vítr je jen mírný, co víc si přát? Kunštátská kaple, kdysi zřízená pro lesní dělníky těžící dřevo, zdálky svítí bělostí svých zdí, pravidelně udržovaných, ale je vidět, že povětrnostní vlivy mají navrch.

Od ní se pouštím jakože po červené značce, ale spíš kolem ní, když to jde. A tady narážím na nečekaný problém. Člověk (já) v zimě obvykle chodí po cestičkách vyšlapaných někým, kdo ví, kam jde. Jo, bejvávalo. S rozvojem skiapinismu a sněžnicového courání, kdy si každý zcela svobodně jde, kudy chce a kudy se mu to zrovna líbí, neb hodlá být zcela volným, nastala drobná potíž. Minimálně pro "zpátečníky", jako jsem já. Milion turistů, milion cestiček a teď si v tom držte jen tak bez chytré techniky správný směr… Jo, jo, jestli ono příliš demokracie někdy spíš neškodí…

Každopádně se nejdřív motám jako vítr v bedně (ale zase v dáli vidím i Sněžku) a ve chvíli, když už fakt nevím, kde přesně jsem, pokorně scházím "o patro níž", abych po lyžařské stopě dosáhla rozcestí Pod Homolí. S tím, že dál půjdu po upravené cestě, na kterou se červená značka stejně po chvíli připojí.

V sedle Pod Jelenkou to pak už je jenom kousek ke stoupáku na Velkou Deštnou. I tam mě čekaly novinky. Že je srub zmodernizovaný, to jsem už věděla z tisku, ale nikde jsem neobjevila Kačenku - plastiku holčičky s hrnkem kakaa, která seděla na lavičce před původním srubem. No a jako na potvoru jsem se na ni zapomněla obsluhy zeptat.

Nicméně i ve vylepšeném srubu mají stejnou nabídku občerstvení a i mimo otvírací dobu je k dispozici pocestným, kteří se chtějí schovat před náhlou nepřízní počasí. Protože malé hory, taky hory…

Od kiosku je to už jenom kousek k volně přístupné rozhledně na vrcholu Velké Deštné, která původní vyhlídkovou věž nahradila na podzim roku 2019. Výhledy jsou za příznivého počasí parádní.

No a co teď? Odpoledne značně pokročilo, dny jsou krátké, takže fofrem na parkoviště… Tudíž už žádné courání lesem, ale od Homole pěkně na jistotu po upravené cestě. Má sice asi milion zatáček, pravda, ale zase se není kde ztratit. V kiosku na Pěticestí už mají zavřeno, také kdo by tam potmě ještě byl, takže hurá na červenou a fofrem přes Komáří vrch k autu. Hlavně bacha na díry, které se ráno na světla jevily jako celkem bezproblémové, nicméně teď by to bylo o zlámání končetin.

Parkoviště už bylo prázdné a při výjezdu jsem zjistila, že se závora zvedá automaticky. Kdo přijede, také vyjede. Sice by mě zajímalo, jak by to bylo, kdybych přetáhla 22. hodinu, nebo, nedejbože, přespala v autě jako kdysi, nicméně je pravda, že jsem neměla čas ani chuť to zjišťovat v praxi. Jinak cesta do Rokytnice s hlubokými vyjetými kolejemi mi nepřišla tak strašná jako ráno - asi že nebyla tolik vidět…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.