Z Javorníku do Trutnova (2), opravdu dálkový přechod v České republice

13denní vandr přes Rychlebské hory, Jeseníky, Orlické hory a Jestřebí hory (2)

Po odbočení z červené a sestoupení pod úroveň 1 000 m jsme se dostali z mlžného lesa. Hned bylo lépe, červená vedla dále po hřebeni v mlze. Dostali jsme se na asfaltovou úboční cestu vedoucí směr Horní Morava. Šli jsme po této cestě dlouho a nikde jsme nenacházeli ani kousek vhodného místa na vyspání. Žádné rozšíření cesty, nebo plac na skládku dřeva. Až skoro po hodině jsme našli nad cestou rovnou plošinku. Bylo už na čase, začalo se šeřit. Dneska to byl dlouhý den.

V novém dni jsme došli na konec cesty nad Horní Moravu a napojili se na červenou směr Králíky. Mraky se během dopoledne roztrhaly a udělalo se pěkné počasí. Značka do Králík jde po lučních cestách. Od Zastávky Prostřední Lipka po silničce. V Králíkách je kolem náměstí spousta krámků, ale hospodu kde vaří jsme našli až u autobusáku.

Z města jsme pokračovali po červené do Dolních Boříkovic. Značka to zbytečně obchází, přitom jde jít od srubu K17 po cestě přímo k boříkovickému kostelu. Boříkovice jsou dlouhá ves založená podél potoka. Tu jsme přešli napříč a pokračovali po loukách k lesům na úpatí kopce Bouda. Směřovali jsme k malému potůčku v lese zakresleného v mapě. Kousek stoupání proti jeho strmému toku a našli jsme vhodné místo na spaní.

Následující den, bylo úplně jiné počasí. Zatáhlo se, foukalo a mraky byly hodně nízko. Už kousek nad campem začínala mlha (od 700 m n. m.). Toto počasí vydrželo až do odpoledne. Okolo kopce Bouda jsme postupovali po žluté značce, která nás po úbočních cestách dovedla až do Mladkova. Na návsi jsme si přečetli naučnou ceduli o místní rodačce Gudrun Pausewang a o jejích knihách, které popisují Mladkov v době jejího dětství. Řekli jsme si, že se doma podíváme do knihovny, zda od ní něco nemá ve fondu.

Mladkov je ves založená v údolí Tiché Orlice. Začínáme z ní stoupat po silnici směr Petrovičky. Míříme zase do mlhy. Procházíme kolem hraničního přechodu do Polska. Na české straně jej hlídají čeští vojáci, kteří mají k dispozici stavební buňku. Z druhé strany hlídají Poláci ve stanu vytápěném saharou. Přes hranici neproklouzne ani myš.

Přes kopečky u Českých Petrovic dosahujeme Zemské brány. Je to skalnaté údolí Divoké Orlice. Dostáváme se na nízký hřeben vedoucí v pěkném smrkovém lese. Kolem cesty prochází linie opevnění. Za místem kde hřeben přetíná silnice vedoucí do Bartošovic začínáme koukat po místě na spaní. Nalézáme ho v blízkosti potoka, kus před rozcestím se zelenou. Mlhy se během odpoledne postupně rozpustily a namísto jich začalo pršet.

Vydáváme se po zelené značce do Rokytnice v Orlických horách. Dnešní den slibuje pěkné a teplé počasí. Ve městě nakoupíme nějaké zásoby a vracíme se zpátky na hřeben. Jdeme k severu po silnici do Horní Rokytnice a pak po zelené na Anenský vrch. Stezka stoupá loukami s rozptýlenými chalupami. Pak vklouzneme do lesů. Po deseti letech, co jsem zde nebyl, se hory dost změnily. Mladý les, který pokrýval horní části Orlických hor, už značně povyrostl.

Vystoupili jsme na Anenský vrch a podívali se na rozhlednu. Smutný pohled do polských hvozdů. Snad se tam příště podíváme. K večeru jsme došli ke Kunštátské kapli. Po vydatných deštích je hřebenová stezka dost zamokřená a tak průsekem odbočujeme doleva a dostáváme se na vojenskou silnici. Pomalu se připozdívá a koukáme se po nějakém místě na spaní. Poslední vhodné bylo u Kunštátské kaple. V jedné vlásence vojenské silnice vykukuje řopík. Jdu se kouknout zda by tam nebylo nějaké rovné místečko. Nebylo, ale dostal jsem nápad a postavili jsme stan přímo na střeše této pevnůstky. Bylo to pěkné rovné místo s travičkou.

Další den jsme postupovali přes nejvyšší partie Orlických hor k Velké Deštné. Jak les vyrostl tak to tu vypadá úplně jinak něž dříve. Až k vrcholu Deštné je poměrně vzrostlý smrkový les a skoro si ani nepřipadám že bych byl na horách. Pěkná je rozhledna na vrcholu. Dříve tu byl takový posed z kterého bylo, díky mrtvému lesu, něco málo vidět. Teď by z tohoto plochého vrcholu nebylo bez rozhledny nic vidět.

Hřebenovka sestupuje z Velké Deštné po asfaltce do sedla u Masarykovy chaty. Proti nám se začínají valit davy turistů. Je vidět, že rozhledna je jedna z mála turistických atrakcí, které můžou Orličky pro masňáky nabídnout. V Masarykově chatě si dáváme dobré ovocné knedlíky. Bohužel výsledný dojem kazí skoro žádné posypání, pouze troška cukru a hery. Bych si za ten tvaroh snad i připlatil, aby je to nezruinovalo.

Z chaty jdeme dál po hřebeni až na vrch Trojmezí. Zde Orlické hory končí. Čeká nás dlouhý sestup do Olešnice. Když dojdeme do vsi tak musíme konstatovat, že je zde mnohem větší teplo než nahoře na Trojmezí. Ves je založená v údolí Olešenky, v kterém je roztažená do několika kilometrů. V bývalé jednotě si u Vietnamce kupujeme rohlíky a konzumujeme je venku na lavičce.

Z Olešnice jdeme po silnici až k Zelinkovu mlýnu. Musíme, hranice s Polskem probíhá údolím Olešenky a přes hranici nesmíme. U mlýna se vydáváme po malinké silničce směr Borová, přes osadu Dlouhé. Do Borové ale nedojdeme. Naším cílem je prameniště Jestřábího potoka. Jestřábí potok vzniká spojením dvou krátkých potoků pramenících na horním okraji lesa. Přes tato údolí prochází napříč linie opevnění. Spali jsme právě na kopci mezi těmito toky, kde bylo pěkné místo u odstřeleného řopíku. Trosky řopíku nám pak poskytly vhodné místo pro bezpečné rozdělání ohně.

Nastávájící den o sobě už ráno dával tušit, že bude velmi teplý. Šli jsme do Borové a pak po značce do České Čermné. U Vietnamce jsem si koupili nanuka a Bobule skočila oblečená do požární nádrže na návsi. Pak jsme šli do Dobrošova. Vystoupali jsme na vrcholovou planinu ze které je vidět do údolí Metuje v němž leží Náchod. Daleký výhled je zahalen v matném kouřovém oparu. Od kolemjdoucích se dozvídáme, že ČHMÚ vydal na odpoledne výstrahu na silné bouřky. Koukli jsme na pěchotní a dělostřelecký srub tvrze a začali sestupovat do Náchoda.

V Náchodě si dáváme na náměstí dobrou svíčkovou a jdem se podívat na zámek. Já na chladném nádvoří čekám na Bobuli. V zámku jsem už byl a radši jsem volil odpočinek. Až odpoledne se vydáváme z města směr Hronov. Pokud nechcete popojet vlakem tak asi jediná možnost kudy jít pěšky je červená značka vedoucí po hřebeni západně nad údolím Metuje. Je to chůze po rozpáleném asfaltu, přes Babí a Pavlišov.

Jdeme v palčivém vedru a na severním obzoru před námi visí černá opona, která slibuje déšť. U osady Studénka nepokračujeme po červené, která schází do Hronova, nýbrž jdem přímo na sever do vsi Zbečník. Co taky večer v Hronově? Tam si stan nepostavíme. Za Zbečníkem už začíná hřeben Jestřebích hor (podcelek Broumovské vrchoviny, pozn. red.).

Vstupujeme do lesů údolím, které nás přivádí ke Skalákově studánce, místo je známé z Jiráskových knih. Spát by šlo i tady, je už pozdě a nikdo tu neni. Ještě nejsme ale tak utahaní, abychom nedošli víc do lesa a tak se zde umyjem a naberem vodu. Pak už se vydáme z údolí vzhůru a dostáváme se na hřeben k vrchu Na souši. Je půl desáté, už se stmívá, zde zůstaneme. Bouřky nepřišly.

Předposlední den nás čeká přechod Jestřebích hor. Na pouť se vydáváme až v deset. Včera jsme šlapali dlouho a tak jsme si přispali. Jestřebí hory je spíše takový zalesněný hřeben. Vede po něm linie opevnění sestávájící se většinou z lehkýc h objektů, místy doplněná objekty těžkými. Ze svojí cesty před 10 lety si vzpomínám na cestu lesem, na věznici v Odolově a na rozhlednu Žaltman. Rozhledna je teď rozebraná a bude se stavět nová, vyšší.

Neplánované zastavení jsme si udělali u osady Paseky. Stojí zde Jestřebí bouda v které je otevřená hospoda. Dobře jsme se zde najedli za lidové ceny. Chatu provozuje KČT Úpice a vaří zde přímo jeho členové. Dál za osadou Paseky je asi nejhezčí část Jestřebích hor. Je zde hodně luk, pěkné výhledy, lesy a skalky. Sledujeme zelenou značku a místo na spaní si nacházíme na konci hřebenu nad vsí Petříkovice.

Poslední den naší cesty už nikam nechvátáme a v pohodě sejdeme do Petříkovic na vlakovou zastávku. Nasednem do vlaku a jedem domů.

Na našem náhradním vandru jsme prošli pohoří a krajiny do kterých jsme se v nejbližší době podívat nechtěli. Ušli jsme za 12 dní cca 250 km. Užili jsme si promněnlivého počasí, které zas tak špatné nebylo. Neboť čas kdy pršelo nebyl v celku tak velký. Hlavně nebylo velké vedro (většinou) a díky tomu se nám dobře šlapalo. Doufáme, že se už příště budem moci vydat do krajin opuštěnějších a nám dosud neznámých.

Knížky od Gudrun Pausewang jsme si doma půjčili a některé se nám líbily. Zvlástě Vzpomínky na Rozinkovou louku, které popisují dětství autorky v Mladkově.

• První část článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.