Víte kde v Nízkých Tatrách dávají lišky dobrou noc? Pak jste navštívili Žiarskou holi a Bosorky!

Túra přes pomník Jana Švermy, Ďurkovou, Skalku na Žiarskou holi a Bosorky

Nízké Tatry jsou druhým nejvyšším pohořím Slovenska. Jejich asi 80 kilometrů dlouhý hřeben táhnoucí se zhruba v západovýchodním směru je mezi českými a slovenskými turisty doslova trekařskou klasikou. Však také v sezóně či o víkendech je na chatách či útulnách v hřebenových partiích plno. Pokud se chcete těmto davům vyhnout a naopak preferujete spíše samotu, měl bych pro vás tip na opravdu hezkou túru.

Lomnistá dolina patří k nejopuštěnějším dolinám Nízkých Tater. Turistu zde potkáte jen sporadicky, živo je tady jen při oslavách Slovenského národního povstání, kdy sem zajíždí (prý) kolona aut. Nebo kdo z vás již byl u Asmolovovy chaty a nebo pomníku Jana Švermy? Podobně opuštěný je i hřeben s vrcholy Skalka a Žiarska hoľa, který objímá Lomnistou dolinu z východní strany. A právě tato oblast byla cílem pěkné, ale náročné dvoudenní túry, kterou jsem absolvoval na sklonku letních prázdnin.

Nástup do Lomnisté doliny vede od obce Jasenie, kam se dá dostat autobusem. A nebo autem. Dále musí člověk šlapat po svých. Hlubokou, úzkou a zalesněnou dolinou, po jejímž dně vede rozbitá asfaltka. Dobrá a pohodlná obuv je tak nutností. Zelená turistická značka (zprvu v souběhu s červenou TZ) vede přes rozcestí Pod Obrštínom proti proudu říčky Lomnistá. Pěkně pod vrcholy Obrštín (1 008 m), Horné Blatá (1 125 m) a Struhár (1 471 m).

Asmolovova chata a pomník Jana Švermy

V nekonečných zákrutách se Lomnistá dolina táhne severním směrem vstříc hlavnímu hřebeni Nízkých Tater. Když se po mnoha kilometrech objeví Asmolovova chata (1 010 m), člověku se uleví. Ale jen na chvíli, protože následovat bude spousta dalších kilometrů a mnoho výškových metrů. Nahlížím dovnitř chaty, nad jejímiž uzamčenými dveřmi je nápis "Pamätná izba hlavného štábu partizánskeho hnutia v ČSR". Na stole pár "blembáků", ešusy a další haraburdí. Expozice nic moc…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

K památníku Jana Švermy je to další téměř hodina. Pěkně nahoru kolem chaty Baraniar patřící Lesům SR. A pak zase dolů, neboť žlutá značka u Švermova pomníku končí. Dále kousek sice vede úzká pěšina a následně zvířecí prtě, avšak značka nikoliv. Navíc se pohybuji po území Národní přírodní rezervace Skalka (výměra asi 2 660 ha) s výskytem mnoha chráněných rostlinných a živočišných druhů. Od pomníku Jana Švermy (1 280 m), u kterého jsem nepotkal ani nohu, je nutné se vrátit k Asmolovově chatě a vzhůru pokračovat po zelené turistické značce.

Ďurková a Chabenec

Zelená značka se v četných zákrutách vine po lesní cestě. Hezky do Struhárského sedla a pak po modré značce k útulně Ďurková. Turistická útulna pod Chabencem může člověka zlákat k zakousnutí něčeho dobrého a nebo i k noclehu. A nebo lze pokračovat táhlým stoupáním k hlavnímu hřebeni a pak dále po hřebeni na Chabenec a Skalku. Druhá varianta je správně, neboť dnes mám v plánu noční focení na Skalce. A pozorování kamzíků.

Přes rozložitý masív vrcholu Chabenec (1 955 m), který je mimochodem šestým nejvyšším vrcholem Nízkých Tater, se cesta přehoupne k vrcholu Kotliska (1 947 m), kde hlavní hřeben odbočuje k severu. Já však činím pravý opak a odbočuji k jihu po žluté turistické značce. Vždyť je mým dnešním cílem hora Skalka (1 980 m), pátá nejvyšší hora pohoří, na které mě vítá jeden z nízkotatranských kamzíků. Stejně jako posledně.

Západ a východ Slunce na Skalce

Na vrchol Skalky se dostávám krátce před západem Slunce. Však jsem dnes vycházel pozdě. Ještě dopoledne jsem byl na Kečce ve Starohorských vrších po fajn noclehu na Útulně pod Kečkou. Stíhám rozhodit spacák, připravit stativ a fotografické nádobíčko a již je to tady. Slunce se dotýká obzoru a rychle mizí někde na západě. Je docela chladno a fouká ledový vítr, takže se brzy zavrtávám do teplého spacáku. Někde od Žiarské hole se ozývá sýček, který se v noci přilétl kouknout i na mou maličkost. Jeho stín se jako blesk mihl proti tušově černému nebi posetému hvězdami.

Noc byla nějaká krátká. Východ sluníčka stíhám s odřenýma ušima. Jako ohnivá lavina se sluneční disk vyhoupl zpoza Chopku, na kterém nelze přehlédnout konečnou stanici kabinkové lanovky s Rotundou. Slunce se rychle škrábe nad obzor a stále zvědavěji nahlíží do nitra jak Lomnisté, tak Vajskovské doliny. Je nejvyšší čas zabalit a pokračovat dále.

Kamzíci

Loučím se s kamzíky, kteří se popásají opodál a sestupuji po travnatém úbočí Skalky k jihu. Před sedlem mezi Skalkou a Žiarskou holí mě vítá další dvojice kamzíků. Dělám pár záběrů, jak postávají na skalkách a pokračuji dále. Nechci je rušit. Scházím do sedla, kde usedám na sluncem vyhřátý plochý kámen a dopřávám si snídani. Koukám a kamzíci, které jsem před chvíli fotil, scházejí mým směrem. A za chvíli dokonce běží…

Než jsem stihl natrhat hrst brusinek, byli kamzíci v sedle také. Sedím, foťák v ruce. Vyčkávám. Přibližují se na 15, 10 metrů. Dělám pár obrázků a kamzíci mizí vlevo pod skalkou, na které sedím. Beru do ruky oschlou housku a… Znáte ten pocit, když se na vás někdo kouká…

Otáčím hlavu a vlevo ode mne stojí kamzík. Zvědavě hledí. Že by chtěl také housku? Stojí pět metrů od mé maličkosti. Kecám. Pět a půl metru. Musím odzoomovat objektiv, abych jej tam dostal celého. Fotím a kamzík stále stojí, nevyruší jej ani zvuk závěrky zrcadlovky. A pak mi ještě bude někdo vykládat, že kamzíky lidská přítomnost ruší. Sami za mnou přišli a zvědavě mě okukují. No možná jsem již po pár dnech v horách cítit podobně jako oni…

Hodinu se popásají kolem mne a já fotím a fotím. Nedokážu odsud odejít, takovéto záběry se nepoštěstí každý den. No, po následné akci v Tatrách bych toto tvrzení měl zkorigovat… Parádní světlo i skvělé pozadí. Opravdu vydařené kompozice. Pozoruji kamzíky dobrou hodinu. Však mám dnes času dostatek. Pouze scházím dolů do obce Dolná Lehota. Doufám, že se objeví největší slovenský treker Miro, z Lehoty jinak nestíhám poslední dnešní přímý vlak do Ostravy a 5hodinové čekání v Žilině není nic příjemného…

Žiarska hoľa, Bosorky, Črmné

Nakonec se musím zvednout. Děkuji kamzíkům za nezapomenutelné setkání i jejich trpělivost. Dělám rozlučkové foto a každý se vydáváme po svém. Oni na pastvu, musí se připravovat na dlouhou nízkotatranskou zimu, a já vzhůru na vrchol Žiarska hoľa (1 843 m). I zde na chvíli usedám a kochám se výhledy na Chabenec, Ďurkovou, Prašivou. V dáli se rýsuje i travnatý hřeben Starohorských vrchů, kde jsem byl včera. Dokonce je vidět hřeben Velké Fatry, přestože je silný zákal a na hřebeni se již honí mraky.

Všude okolo je plno brusinek. Letos dozrály opravdu brzy. Také zde roste plno hub. Nepoznám druh, ale zdá se být jedlý. Jen doufám, že ne pouze jednou. Dělám pár fotek pro pozdější určení. Tak vysoko bych podobnou úrodu vskutku nečekal.

Po úzké pěšině scházím na Bosorky (1 710 m). Výraznou kótu a zajímavé skalní útvary. Je vidět, že tudy mnoho lidí nechodí. Na Skalku je to odevšad daleko. A navíc to převýšení. Od jihu to za jeden den zvládají jen ti nejzdatnější. Pofotím skalky a pak porosty kosodřeviny scházím dále. Společnost mi dělají babočky paví oka, babočky admirál a další druhy motýlů. Jen doufám, že mi tady, v tomto nepřehledném terénu, nedělá společnost i medvěd. Borůvek je tady hodně, důvod sem zabrousit by se tak našel…

V Sedle pod Žiarom (1 375 m) se dostávám na lesní cestu. Je zde plno stop ovcí, které tudy chodí k výše položené salaši. Hezky je vidět na leteckých snímcích na mapách.cz. Z lesní cesty nikoliv. Z trávy po pravé ruce vystartuje orel! Byl tak tři metry ode mne. Vůbec jsem si jej nevšiml. Než vytáhnu foťák, je v čudu… Škoda, třeba příště. Je potřeba být stále ve střehu. Nyní jsem byl zcela nepřipraven…

Zprvu příjemná lesní cesta vedoucí téměř po vrstevnici se brzy mění v kamenitou cestou prudce se svažující dolů. Cesta, která se kříží se spoustou dalších lesních cest, vede do sedla Pálenička (1 100 m), kde stojí maringotka. Tu hlídají pastevečtí hafani. Nemohu je nevyfotit, vždyť jsou tak roztomilí. Především letošní štěňata… Napočítal jsem hned čtyři.

Štěňata hlídá je statná fena, která přátelsky vrtí ocasem a mlsně se oblizuje. Doufám, že nechce slupnou mou maličkost. Dal bych ji kus klobásy, kterou již pár dní vláčím v batohu, ale obávám se, že v těchto vedrech jsou již "trochu" jeté. Byl bych nerad, kdyby měla na mne nepříjemné vzpomínky spojené se zažívacími problémy a urputnou hnačkou…

Přes Strmý vŕštek (809 m) se konečně dostávám na rozcestí Hlboké (665 m) a Črmné (635 m), ze kterého je to co by kamenem dohodil do obce Dolná Lehota. Bohužel po asfaltce. Ale co by člověk pro turistiku neudělal… V obci je fajn hospoda, kde u kofoly a piva čekám na největšího slovenského trekera Mira. Nezklamal, přijel autem. A já díky němu stihl poslední vlak a ještě v noci po příjezdu mohl bušit další článek na web Trekingu…

A proč je v podtitulku "kde dávají lišky dobrou noc"? Protože jsem během této túry, tedy za dva dny, nepotkal (mimo hlavní hřeben a obec Dolná Lehota) ani nohu. Lidskou nohu…

Fotogalerie, prohlédnout foto

• Trasa túry na turistické mapě

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.