Královský hvozd a Prsa Matky Boží na Šumavě, hezká túra za výhledy i k ledovcovým jezerům

Od ledovcových jezer Královského hvozdu k výhledům na Prsa Matky Boží

Jedním z taháků Šumavy jsou jezera Královského hvozdu, Černé a Čertovo. Stezka, která je spojuje, vystoupá do sedla mezi známý Špičák a vrchol Rozvodí. Jen trochu pozadu v návštěvnosti zůstává vrchol Pancíře s historickou horskou chatou a s ní spojenou rozhlednou. Z ní vidíme, podle mnohých, nejkrásnější vrchol Šumavy Prsa Matky Boží. Tyto cíle na nás čekají v prvním prosluněném víkendu měsíce září. A jako bonus pak dlouhý sestup z Pancíře a Můstku přes Čachrov na pohádkovou vlakovou zastávku Nemilkov/Velhartice.

Královským hvozdem

Původně představoval Královský hvozd daleko širší správní celek a svébytné pohraniční území, které sahalo od Svaté Kateřiny až na Stodůlecko a Stašsko, a od časů vlády Přemysla Otakara II. bylo součástí Českého království.

Tuto oblast obývali tzv. Králováci, strážci hranic se zvláštními pravomocemi. Dnes se pod tímto pojmem myslí spíš hraniční hřeben nedaleko Železné Rudy, jehož nejvyššími vrcholy jsou Jezerní hora (1 343 m), Svaroh (1 333 m), Ostrý (1 293 m), Velký Kokrháč (1 229 m) a Špičák (1 202 m).

Čtěte také: Javorná, Hadí vrch a trek nad Křemelnou

V hlubokých lesích se pod Jezerní horou skrývají dvě známá jezera, která patří mezi osm jezer vytvořených před 10 000 lety při ústupu ledovců. Na české straně jsou to Plešné jezero, Prášilské jezero, jezero Laka, Čertovo jezero a Černé jezero. V NP Bavorský les pak Roklanské jezero a dvě Javorská, Velké a Malé Javorské jezero.

Černé a Čertovo jezero byly těmi posledními, které mi zbývaly navštívit při šumavském vandrování od loňského podzimu. Cílem byly jezera spíš náhodným, vždyť třeba Javorská jezera jsem před necelým rokem spatřil na vlastní oči vůbec poprvé.

Výchozím místem k Černému jezeru se pro většinu výletníků stává výhodně položené Špičácké sedlo, kde je velké parkoviště a také my ho využijeme. Křik bodrých turistů z celých Čech i Moravy nás rychle zahání do lesů a tak brzy ukrajujeme první dnešní kilometry.

Cesta je turistickou stezkou i cyklotrasou zároveň, a tak se zde tyto dva odlišné živly střetávají na malém prostoru asfaltové cesty, kde spolu mnohdy nemilosrdně bojují o svá práva. Nádherné počasí vyhnalo z měst do přírody množství lidí, dychtivých nadýchat se smůlou provoněného pozdně letního dne.

Samotné Černé jezero je ukryto ve stále zdravých smrkových lesích pod Jezerní stěnou. Jde o největší a nejhlubší šumavské jezero, které má velmi mocnou vrstvu sedimentů, asi 15 m a jeho původní hloubka tak byla dokonce kolem 55 m. Stejně jako nedaleké Čertovo jezero bylo poznamenáno činností člověka, kdy se zde v minulosti kutalo a těžilo. Obě jezera z tohoto období mají i navýšenou přírodní hráz, vytvořenou morénou.

V době prvních výzkumů z počátku minulého století se ve vodě vyskytovalo velké množství korýšů, kteří byli základní potravou pro ryby. Dříve hojné pstruhy vystřídali po vysazení siveni. Těm zdejší kyselá voda tolik nevadila. Mezi nejčetnější korýše byla tehdy hrbatka jezerní, ale tyto organismy se vzrůstajícím okyselováním jezera postupně vymizely a teprve v roce 1997 se opět ve větším množství objevila perloočka.

Vegetace jezera je velmi chudá. Významnou rostlinou je pouze v hlubinách skrytá šídlatka jezerní, pozůstatek z doby ledové, která se jinak vyskytuje především v severských jezerech a v České republice je zde její jediná lokalita.

Černé jezero je největším karovým jezerem ledovcového původu na Šumavě a zároveň i největším jezerem v České republice, když odečteme vodní plochy vzniklé s přispěním člověka. Své jméno dostalo podle černé hladiny, které způsobuje až 9 metrů vysoká vrstva kalu, tvořená hlavně pylem z okolních jehličnanů.

Černé jezero nemá žádný viditelný přítok a je napájeno z podzemních pramenů vyvěrajících na úpatí Jezerní hory. Voda z jezera odtéká Černým potokem do řeky Úhlavy. Maximální hloubka zdánlivě bezedného jezera dosahuje úctyhodných 39,8 metrů. Současně je jezero nejníže položeným ze všech šumavských jezer, přestože se nachází v nadmořské výšce 1 008 m.

K jezeru se váže několik pověstí. Jedna z nich vypráví, že na dně jezera jsou ukryta těla mnohých utopenců, která zůstala zachována díky ledové jezerní vodě. Další historka je z roku 1965, kdy Státní bezpečnost nechala vhodit do jezera bedny, ve kterých se měl ukrývat nacistický archiv. Za přítomnosti kamer potom probíhal výlov. Zásilka, která měla přijít ze Sovětského svazu z archivů KGB, se však opozdila a z inscenovaného divadla nakonec nezbylo nic, protože místo usvědčujících dokumentů vylovili jen bezcenný nepotištěný papír.

Špičák (1 202 m n. m.)

Opouštíme idylické jezero a stoupáme ostře na Rozvodí. Jak napovídá název, pokud si zde odskočíte na malou, vlevo poputují minerály z vašeho těla do vln Severního moře, zatímco vpravo do Černého.

Rozvodí je také název druhého, nižšího vrcholu Špičáku. Nedaleko nad cestou je skalka a sto metrů za ní kamenný mužík, nejvyšší bod plochého vrcholu Rozvodí (1 189 m n. m.). Z okraje vytěženého lesa je dokonalý pohled daleko do vnitrozemí. Hluboko dole vidíme Nýrskou nádrž, údolí Úhlavy, Brčálník a naproti dlouhý hřeben Můstku a Prenetu. V dáli vrchol Čerchova, dnes skrytý v mlžném oparu.

Pohodlně dojdeme zpět na cestu, kde vyplašíme vyhřívající se zmiji, a po ní těsně pod vrchol Špičáku. Sem z opačné strany hory chrlí turisty a především bikery čtyřsedačková lanovka. Odcházíme trochu bokem ke skalnatému vrcholu. Je čas na oběd a kratší zastávku. Na svažujícím se hřebeni je mnoho krásných, šikmo uložených skal, podobně jako tomu je na nedalekém Ostrém. Ta nejvyšší se mi jeví nedostupným vrcholem. Vylézt nahoru jistě jde, ale dolů by mne museli sundavat hasiči a tak neriskuji.

Čertovo jezero

Ze Špičáku musíme k Čertovu jezeru hodně klesat. Těsně vedle využívané cesty klove do nemocného, kůrovcem napadeného smrku datlík tříprstý. Viditelně mu nevadíme a strach z nás nemá. Možná je to díky velkému množství turistů putujících okolo, ale spíš je to přirozené. Snad tak nikoho "moudrého" nenapadne usilovat o další zákaz vstupu, jako je tomu na mnoha místech Šumavy, prý z důvodu "rušení tetřeva".

I u Čertova jezera je po břehu vyvaleno plno bohatě krmených břich a tak mám velké problémy s focením. Nakonec mě nezbude, než mezi ně vyvalit i to své a čekat. Až po několika dlouhých minutách, kdy se malý bílý psík unaví honěním kachen ve vodách jezera a mladé dámy konečně poodstoupí z fotogenického ostrohu, něco málo vycvaknu.

Stejně jako u Černého jezera, je nemožné projít si celé jeho okolí a my můžeme jen k cedulce zákazu vstupu. Odcházíme od Čertova jezera, které jako jediné z českých jezer patří do povodí Dunaje a po žluté značce traverzujeme svahy Špičáku. U sjezdovek si pak dopřejeme pohled na dolů se řítící sebevrahy na duralových ořích. Na tuhle dráhu by mne nikdo nedostal.

Na parkovišti pokračujeme v konzumaci v místním předraženém bufetu, abychom za sečtenou útratu převyšující 250,- Kč (naštěstí dohromady), dostali zpět 50,- Kč z předraženého stokorunového lístku za parkovné. Chytrý rodinný podnik!

Jméno jezera vzniklo díky několika legendám, které se tradují již několik set let. Nejznámější je legenda o čertovi, který se snažil v místech dnešního jezera stáhnout mladou dívku do pekla. Dívka však měla pro strach uděláno a díky svému důvtipu a hbitosti uvázala čertovi na ocas obrovský balvan. Při souboji čerta s dívkou se pak pekelníkovi povedlo svým břemenem vytvořit koryto, do něhož po čase díky dešťům přitékala voda.

Další historka říká, že se v jezeru utopil samotný ďábel, jiné příběhy místních zase tvrdí, že se na břehu jezera zjevuje starý zarostlý mužík chlapecké postavy, který zde den co den vyhlíží svou unesenou ženu. Některé další historky zese hovoří o skřetech, kteří se čas od času vynořují nad jezerní hladinu. Pravdou je, že hladina jezera je tajemná a čarokrásná.

Pancíř

Hřejivé paprsky slunce si chceme všichni vychutnat dosytosti a tak jdeme po červené značce ještě k pramenu Úhlavy a na Pancíř, kde máme zapikané ubytování v horské chatě přímo na rozhledně.

Odbočka k upravenému pramenu Úhlavy je dobře označena, ale pít se ze studánky moc nedá. Voda je po horkém a suchém létu jen stojatá. Nedaleko za pramenem využíváme zkratku na vrchol Pancíře a nahoru stoupáme kolem lyžařského vleku.

Horská chata Pancíř nás přijala vlídně, jen jsme si na větrné venkovní verandě museli natáhnout bundy. Horká čokoláda a štrůdl se zmrzlinou neměly chybu. Teprve potom zkoušíme dohlednost ze zrenovované věže rozhledny. Těší mne, že jdou bez problému otevřít okna a tak můžu úspěšně fotit. Večer si domlouvám možnost focení západu a východu Slunce, které již hodnou chvíli přivolává mladý ztracený pes svým žalostným vytím.

Západ Slunce vychází neskutečně skvěle. Konečně se zlepšuje viditelnost a tak ve stále více krvácejícím obzoru směřuji Nikon na Javor, Falkenštejn a nakonec i oba vrcholy Ostrého, který vystrkujíc své bradavky rudnoucímu nebi skutečně připomíná prsa ležící ženy. Je to ona pověstná Matka Boží, které právě teď žhavá rudá koule pomalu mizí v hlubokém zalesněném klíně.

Pancíř (1 214 m n. m.) přímo na vrcholu okupuje stará horská chata s rozhlednou. Nejdřive zde byla postavena v roce 1880 jednoduchá dřevěná rozhledna, aby dne 28. září 1923 zde byla otevřena horská turistická chata s dnešní rozhlednou.

Trek po modré TZ do Nemilkova

Budíček v 6:15 mě zastihne již plně připraveného vystartovat s foťákem znovu vzhůru na rozhlednu. Letmý pohled z malého okénka pokoje je pak výstřelem, který zrychluje můj tep. Barvy už začínají míchat svůj ranní koktejl a není nač váhat. Znovu si užívám klidného focení a rychle plním paměťovou kartu.

Podobně jako včera den končil, dnes začíná. Velký mrak se nad Falkenštejnem růžově rdí, později rudne a nechává oči spočinout na spoře osvětlenou šumavskou krajinu pod ním. Zprvu úzký, jasně žlutý proužek se náhle na východě zvedá nad daleké lesy, postupně se zakulacuje, začíná zlátnout, mohutnět a hřát. Slunce vyšlo. Začal nový den…

Po snídani kráčíme z horské chaty Pancíř na vrchol Habru a k Můstku (1 234 m n. m.), nejvyššímu vrcholu Pancířského hřebene. Nakonec jsme se ze dvou možných sestupových cest rozhodli pro kratší variantu a 22 km dlouhou cestu přes Šmauzy a Javornou zavrhli. Vlak nám z Nemilkova jede v 15:40 a nechce se nám honit čas.

Na vrcholu Můstku je pěkný a velký turistický přístřešek, který stojí na místě vyhořelé chaty s rozhlednou, podobnou té na Pancíři. Letos to bude již 20 let, kdy při vánočních radovánkách 26. prosince 1993 vzplanula jasným a mohutným plamenem. Dnes po ní zbylo jen několik panelů a plno střepin. Přestože pro kolemjdoucí nebyla otevřena, vybavuje se mi z minulosti velmi dobře. Především v zimě se stával vrchol Můstku s chatou cílem našich tůr na běžkách.

Z hřebene, který pokračuje přes Prenet až k Zelené Lhotě a Dešenicím, sestupujeme do PR Městišťské rokle. Tady stojí malá, ale hezky upravená kaplička, připravena ukrýt poutníky před nepohodou. Nepohoda ale dnes nehrozí, je krásný teplý den a studená fronta s deštěm čeká kousek za západními hranicemi na to, až v pohodě dojdeme dnešní štreku.

Za hezkou přírodní rezervací jsou přichystány daleké výhledy. Můžeme tak z lavičky U ovčína zrakem podrobně zkoumat asi sedm kilometrů vzdálený hřeben směřující k Telečku, kudy vede souběžně s naší modrou žlutá turistická značka. Ta, kterou jsme u odbočky Tomandlův křížek hned zrána zavrhli.

Dalším prudším klesáním přicházíme k rozcestí, kudy bychom vpravo došli přes Šukačku k Poschingrovo dvoru, kde jsme ve velké stodole naproti hospodě několikrát v 80. letech přespali. Před nosem máme i Onen Svět. Ani na ten se ale ještě nechystáme a tak jdeme vlevo do svahu kopce Plošina (972 m n. m.).

Lesem příjemnou cestou kolem Chřepic dojdeme k vísce Bradná. Tady jsme nadobro opustili hluboké lesy s horskými pastvinami. Čeká nás nedaleký Čachrov, starobylá ves s mohutnou tvrzí z konce 14. století a kostelem. Ten je gotický a pochází z doby kolem roku 1360, když byl v 18. století upraven.

V l. 1362 a 1364 uvádějí prameny jejího prvního držitele tvrze v Čachrově, Viléma z Čachrova, který zde v l. 1380 - 1390 postavil na náhorní planině, uzavírající hluboká údolí, táhnoucí se jednak od severozápadu, jednak od východu, výstavnou a mohutnou tvrz.

Tvrz byla obklopena příkopem s vodou a její značné rozměry vedly k tomu, že byla někdy označována i jako hrad. Do dnešní doby se z ní dochovala mohutná věž, do které se vstupovalo ve výši prvního patra dodnes existujícím hrotitým portálem a odtud do úzké chodby, z níž vedly vchody do obytných místností.

Podobně bylo původně rozděleno i přízemí; dnešní vchod byl proražen až později. Reprezentační obytné místnosti tvrze byly v dalších dvou patrech a na severní straně obrácené do nádvoří měly velká obdélná okna, kdežto na jižní straně byla pouze úzká okénka a v druhém patře nadto dva prevéty. Čtvrté patro tvořil jediný velký sál.

Ve výši tohoto patra byl patrně dřevěný ochoz, do něhož vedly dveře na všech stranách tvrze (na severní a jižní po dvou, na zbývajících po jedněch). V této podobě se také tvrz dochovala. Potomci Viléma z Čachrova drželi tvrz a statek ještě r. 1446. Někdy po tomto roce byl čachrovský statek připojen k velhartickému panství Děpolta z Týzmberka (zemřel 1474) a tvrz, která přestala sloužit jako trvalé sídlo majitele, byla opuštěna a zpustla.

Po r. 1541, při rozpadu velhartického panství pánů z Rožmitálu, se stal Čachrov opět samostatným statkem, který připadl Janu Rendlovi z Úšavy. R. 1555 se o tvrzi píše jako o staré, r. 1568 jako o pusté. Obnovil ji až Jan Bohuchval z Hrádku, který čachrovský statek koupil r. 1566 od dcer Jana Rendla z Úšavy.

V druhé polovině 18. století byla budova staré tvrze změněna v sýpku, která však vnější původní odobu tvrze nezměnila. Dnes je v majetku čachrovského MNV, který nechal r. 1976 obnovit původní valbovou střechu, pokrytou dosud šindelem.

Ve stínu hřbitovní zdi se na chvíli uvelebíme na bytelnou lavici, a kontrolujeme kolik máme času na poslední kus cesty. Ten již bude rajský. Kolem říčky Ostružné se totiž přesuneme k Rajskému údolí, Rajskému mlýnu, přírodnímu parku Kochánov a Rajské. Vísce s několika starobylými domky. Již při sestupu do vsi spatříme na protějším svahu krásný domek vlakové zastávky Nemilkov. K ní se nakonec dostáváme zkratkou přes louky, když mineme ves Tvrdoslav.

Nemilkovskou zastávku si můžeme v klidu vychutnat. A nejen pro dozrávající zahradní ostružiny u plotu vedlejší zahrádky, ale pro krásně upravenou čekárnu a celé nádraží, které bylo, ne nadarmo, vyhlášeno loni našim nejkrásnějším. Hrdě vystavený diplom si můžeme uvnitř čekárny prohlédnout.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.