Turistika: Soumarské rašeliniště, vydařená turistická trasa na Šumavě

Přes Soumarské rašeliniště na Stožeckou kapli, trek z Kunžvartského sedla

Začít den, kdy padají teplotní rekordy, pochodem přes plochu rozpálené rašeliny jistě není ten nejlepší nápad. V případě nové naučné stezky Soumarské rašeliniště jsme ale museli udělat výjimku. Z rozhledny jsme si tak předem prohlédli Stožeckou horu, která za svým vrcholem skrývá krásnou Stožeckou kapli.

Další den pak zbyl na průzkum nové turistické značky z Kunžvartského sedla k německé hranici a na nahlédnutí do horní části údolí říčky Řasnice.

Soumarské rašeliniště

Než se sjedeme na parkovišti u Soumarského Mostu, mám už za sebou první seznámení se skřítkem Rašeliníčkem, který na mě málem vyskočil u jedné z informačních cedulí na nově vybudované naučné stezce Soumarské rašeliniště. Zájem zde nepřitahuje jen zajímavý terén v donedávna (do roku 2000) ještě těženém rašeliništi, ale i vyhlídková věž na konci 1,5 km stezky.

Čtěte také: Pohodová Vydra, ramatická Křemelná

Dnešní den zahajujeme pochodem po vedry vysušené půdě po stezce, kterou na vlhčích místech překrývají dlouhé pasáže povalových chodníků. Kolem nás postupně mizí nálety mladých bříz a objevují se vytěžené plochy s trsy suchopýru střídající se s ostřicí a s malými jezírky a vodními kanály.

V místě, kde se stezka stáčí zpět a míří k Teplé Vltavě na zelenou turistickou značku, vystupujeme na 10 m vysokou dřevěnou rozhlednu. Z nadhledu tak vidíme značnou část plochého rašeliniště. Dohlédneme také k vrcholu hory Stožec (1 065 m), kterou máme v úmyslu obejít. I proto se již moc nezdržujeme a procházíme poslední, kratší úsek naučné stezky.

Z Dobré na Stožeckou skálu

Turistické značka nás neomylně vede lesem kolem Vltavy k jednomu z Řopíku, vojenských bunkrů, kterých jsou od Kubovy Hutě k Želnavě vystavěny desítky. I. zónou NPR Vltavský luh procházíme k můstku přes Vltavu a blížíme se nekosenou loukou k Dobré.

Tato ves stojí za zmínku. Nachází se zde lidový skanzen tyrolských roubených domů v jednotném stylu, chráněných jako památková zóna. Původně dřevařská osada byla založena v roce 1816 okolo cesty pod Stožeckým vrchem v délce 5 km. My se zastavujeme na oběd v jednom z domů, který slouží jako penzion. Uvnitř je útulno a tak ven do dnešního vedra ani moc nechvátáme. Nakonec nahlížíme i do pokoje, který slouží jako malé muzeum pohraniční stráže.

Rozhodujeme se pro kratší variantu a ke Stožecké kapli stoupáme žlutou turistickou značkou. Vede tu s ní sice souběžně cyklostezka do Stožce, ale dnes nás míjí jen několik kol. Od Stožecké louky už nás vede modrá značky mírným stoupáním k odbočce ke Stožecké kapli. Tady se konečně zbavujeme asfaltky, zato nás nemine trochu tvrdší výstup.

Původní dřevěnou kapličku zde postavil již v roce 1791 kovář J. Klauser, který vděčil vodě ze zdejšího pramene za uzdravení svého zraku. Kaple byla v roce 1804 přestavěna a v 60. letech 19. století doplněna o dřevěnou přístavbu s dřevořezbami. Srpnových poutí se tehdy zúčastnilo mnoho tisíc lidí. Po 2. světové válce kaple chátrala, zatímco v nedalekém bavorském Phillipsreuthu si postavili v roce 1985 její věrnou kopii.

Pamatuji si, že i za komunistů dostupná kaple byla v 80. letech těsně před zřícením. Kupodivu byla ještě v roce 1988 obnovena J. Kocourkem z Prachatic a od roku 1989 se zde opět konají pravidelné poutě.

Lezeme i na vrchol Stožecké skály (976 m), kde je 5 m vysoký železný kříž a také nepatrné zbytky strážního hradu, který v minulosti chránil zdejší Zlatou stezku. Krásný výhled na ves Stožec a hřeben Trojmezné by si neměl nechat ujít nikdo, kdo vážil cestu ke Stožecké kapli.

Soumarské rašeliniště, turistická mapa

Na samotný vrchol Stožce to sice není již daleko, ale vzhledem k tomu, že i zde slouží I. zóna NP k namnožení kůrovce a kolem již padají k zemi první suché stromy, vracíme se zpět po stejné stezce. Dole si po přečtení směrovky pro cyklisty - Dobrá 10 km, rozmyslíme další postup a vracíme se po stejné, výrazně kratší cestě zpět.

Již v nízkém slunci procházíme znovu Dobrou a po překročení můstku přes Vltavu dokončujeme trasu k Soumarskému mostu. V místním kempu se rozhlížím, kam by se dal postavit stan, plán máme ale jiný. Pokud to počasí dovolí, přespat na rozhledně přímo v rašeliništi.

Večer po koupeli v chladné Teplé Vltavě jdeme na malou večeři do hospody nad železniční tratí. Čtu si zprávy a předpověď počasí, která mne dost vyděsí. Jižní Čechy čeká bouřlivá noc a prudké deště. Do toho se mi stan stavět nechce, noc na rozhledně také padá a tak zkouším využít nápisu na cedulce nedaleko hospody, který slibuje levné ubytování. To se nakonec daří získat a tak bude noc v suchu…

Západ Slunce v Soumarském rašeliništi

Před západem Slunce ještě jednou jdeme po NS Soumarské rašeliniště k rozhledně. Poslední paprsky vybarvují již tak zajímavou scénu kolem nás a já se tak vyřádím při focení. Za Radvanovickým hřbetem a Chlustovem Slunce pomalu mizí v dalekých mracích, obzor nabírá jemně růžovou barvu a pro nás nastává čas návratu. Ještě se pokouším v již slabém světle zachytit nedaleká jezírka, ale to by už chtělo stativ, který s sebou na podobné túry netahám. A tak používám metodu pokus, omyl.

V noci se kolem nás prohání bouřky, vichr k ránu ohýbá nedaleké stromy až k zemi, ale nespadne ani kapka. Silné bouře nás nakonec těsně minuly.

Z Kunžvartského sedla k Řasnici

Po snídani odjíždíme k hraničnímu přechodu Strážný, kde se dá vedle benzinky parkovat. Jen vylezeme z auta, vidíme turistický rozcestník. Jsme v Kunžvartském sedle a po nově vyznačené zelené turistické značce jdeme kolem Silnické hory (998 m) a Pomeznéýho (1 002 m) k Přednímu kopci (959 m). Pod námi se objevují krásné louky nad Hraničním potokem, který kopíruje česko-německou hranici.

Procházíme I. zónu s malou slatí se zakrslými borovicemi a již jsme u odbočky na Mitterfirmiansreut. Tady se dá pokračovat po značkách Německem až na Hinterfirmiansreut a opět zamířit k české hranici na bývalé Dolní Světlé Hory a po opačné straně Řasnice zpět ke Strážnému.

Tahle cesta je ale dost dlouhá a v dnešním vedru chceme již spíš relaxovat. Proto jednoduše pokračujeme dál po lesní cestě a po necelé hodině přicházíme k Řasnici. Tady míříme k jezírku, nádržce nad říčkou. Překvapivě u ní stojí chatka, podle nápisů na lavičkách a stolech zřejmě patří NP Šumava. Ohniště, kde se dají opékat divoká prasata, dokresluje tento malebný a dobře skrytý kout Šumavy. Co nás ale nepotěší, je ohrazení jezírka, přes které se ani nesnažíme dostat.

Po lehkém obědě ještě poleháváme v polostínu na lavičkách a pak se už vydáváme na zpáteční cestu. Slibované výhledy bohužel většinou zastiňují okolní stromy a tak si krásné údolí nemůžeme nijak vychutnat. Navíc jdeme znovu po asfaltce, pod přímým sluncem. Před Kunžvartským sedlem proto rádi sestupujeme k můstku přes Řasnici, ve které se chvilku chladíme.

Tuhle dnešní cestu jsem měl v plánu již pár let, ale musím popravdě napsat, že jsem od ní čekal trochu víc. Přestože se šlo krásným lesem s dalekými výhledy a fotogenické jezírko stálo za nahlédnutí. Cestou jsme nepotkali živou duši, turisty přecpané stezky zde naštěstí chybí.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.