Po naučné stezce "K Flascharovu dolu" v Odrách, pěší turistika v Oderských vrších

Tip na výlet v Oderských vrších

Oderské vrchy nepatří k nejnavštěvovanějším koutům v České republice. Při toulkách Nízkým Jeseníkem žádné zástupy turistů rozhodně nepotkáte. Přesto se i tady nachází krásná místa, která přímo vybízejí k výletům. A jedním z nich je rozhodně i bývalý břidlicový a dnes veřejnosti zpřístupněný Flascharův důl v Odrách.

Město Odry leží (překvapivě) na řece Odře a je prvním městem na jejím toku. Řeka tady pomalu opouští kopcovitou krajinu Oderských vrchů, aby poklidně meandrovala Chráněnou krajinnou oblastí Poodří, protekla Ostravou, cestou spolykala několik přítoků včetně Opavy a Ostravice a hraničními meandry za Bohumínem opustila naše území a tekla dál přes Polsko až k Baltu.

Nízký Jeseník, ležící ve stínu vyššího Hrubého Jeseníku, by se však dal popsat ještě jinými slovy - "krajina břidlice". To potvrdilo v roce 2022 i vyhlášení nového národního geoparku Krajina břidlice. Břidlice, německy "der Schiefer", odtud počeštěně "šifr", se v Nízkém Jeseníku dobývala už od 18. století, původně především pro výrobu nehořlavé střešní krytiny. Při toulkách Krajinou břidlice na ni dříve či později nutně narazíte na starých haldách vytěženého materiálu nebo na střechách starých domů.

V celém Nízkém Jeseníku se nachází na 115 bývalých břidlicových důlních děl, ale pouhé 2 z nich jsou zpřístupněny veřejnosti. Od roku 2018 Raabova štola v Zálužné a od roku 2020 Flascharův důl v Odrách. A právě tam se dnes podíváme na krátkém výletě.

Noc byla chladná a trochu zapršelo, ale ráno je jasné a na konec léta i docela teplé. Do Oder jedu vlakem, který jezdí ze Suchdolu nad Odrou do Budišova nad Budišovkou a zpátky. Vlak vyjíždí ze Suchdolu vždy v lichou hodinu a deset minut (tedy 7:10, 9:10, 11:10 atd.), cesta do Oder vláčkem trvá 15 minut. Kromě toho ale můžete přijet na kole, autobusem nebo autem po dálnici D1, od které je to do Oder z Mankovic asi 5 minut jízdy. Cyklisty však varuji, že cestou k Flascharovu dolu naberou nějaké to stoupání.

Z nádraží v Odrách vyrážím po zelené turistické značce kolem autobusového nádraží a po mostě přes řeku Odru vzhůru pod Veselský kopec. Kdo má čas a nebojí se bloudit městem, může Odru přejít po historické příhradové lávce stojící jen kousek dál po proudu, a cestou se projít přes náměstí a kolem kostela, bašty městského opevnění a katovny.

Před Dělnickým domem se nachází parkoviště (49.6619575N, 17.8278908E), které doporučuji k odstavení auta pro ty, kteří by se chtěli k dolu vydat z Oder po svých. Tady se odpojím od zelené značky, která pokračuje vpravo ulicí Dělnickou, a vydám se vlevo ulicí Veselskou vzhůru do kopce. Že jdu správně se můžu přesvědčit podle značek na stromech a lampách. Značka s typickým hornickým symbolem zkříženého mlátku a želízka ujišťuje, že jdu dobře. Důl se nachází v kopci a je to znát, stoupání je docela prudké, ale odměnou jsou krásné výhledy dolů na město.

U Jahnova kamene (49.6567150N, 17.8237017E) se napojuji na naučnou stezku "K Flascharovu dolu". Cesta z nádraží sem dlouhá necelé 2 km mi trvala asi 30 minut. Naučná stezka je celkově dlouhá asi 3,5 km, a protože tvoří okruh, oběma směry se dostaneme k dolu a zase zpátky k Jahnovu kameni. Mě ale čeká prohlídka, takže se k dolu vydám horní cestou, která je o něco kratší a rychlejší. Značka vede po silnici s minimálním provozem a zatáčkami se pozvolna vlní do kopce. Pár metrů pod cestou si můžeme nabrat vodu ve Veselé studánce.

Cesta stále stoupá, ale už ne tak strmě. Po silnici dojdu až do ostré 180° serpentiny, kde odbočím vlevo na úzkou lesní cestu. Na stromě visí velká bílá šipka "Flascharův důl", nejde ji minout. Hned u cesty je zde malá odstavná plocha (49.6510228N, 17.8214286E) pro asi 8 osobních aut, určená především těm, kteří se chtějí dostat autem co nejblíž k dolu. Poslední necelý kilometr odsud k dolu ale musí všichni návštěvníci stejně ujít pěšky, lesní cesta je sice pro auta sjízdná, ale vjezd bez povolení na lesní cestu je zakázán.

Stezka vede kolem Černé studánky s pramenem tekoucí vody. Pokud máte čas, můžete chvíli postát u jednotlivých zastavení naučné stezky. Dozvíte se vše nejen o těžbě a zpracování břidlice, ale třeba také o živočiších žijících v podzemí, o práci v lese nebo geologii. Všímavému návštěvníkovi neunikne nápadná podobnost přístřešků v celé Krajině břidlice. Přístřešky a infotabule jsou sladěné do černo-bílé barevné kombinace. Nikoli náhodou. Černá symbolizuje břidlici a hornickou dřinu, bílá odkazuje na kůru břízy bělokoré, která hojně roste na břidlicových haldách, a dodává postindustriální břidlicové krajině nový život a jakýsi romantický nádech.

Stezka se vine v zatáčkách listnatým lesem po úbočí kopce, když přede mnou konečně vykoukne objekt zázemí dolu. Přicházím na malý, sluncem zalitý plácek v lese před dolem (49.6462758N, 17.8215569E). V hnědém přístřešku se nachází pokladna, šatna a toaleta. Jsem tady první, ale po chvíli se začnou trousit další turisté. Rodinky s dětmi, mladé i starší páry a k tomu jedna parta cyklistů. A dvojice průvodců.

Na pokladně si kupuji vstupenku - na prohlídku je třeba si udělat rezervaci na stránkách dolu https://www.flascharuvdul.cz, prohlídka má omezenou kapacitu. Platby jsou na místě možné pouze v hotovosti, karty se tady neberou, což ale uprostřed lesa dává docela smysl. Za přístřeškem se do svahu zařezává z břidlice krásně vyskládaný a zaklenutý portál do dolu, zajištěný železnou mříží. Na zábradlí před pokladnou si beru připravenou přilbu s čelovkou, krosnu si můžu odložit do šatny, kde na mě po dobu prohlídky počká. V dole by mi překážela, s sebou mi stačí jen teplejší oblečení, pevná obuv a něco na focení.

Prohlídky jsou celkem čtyři za den, vždy v lichou hodinu, tedy v 9, v 11, ve 13 a v 15 hodin. Cesta z nádraží v Odrách sem byla dlouhá 3,7 km a zabere přibližně hodinku klidné chůze. Převýšení činí 180 m. Pro ty, co přijedou vlakem ze Suchdola, ideální načasování i s časovou rezervou. Cesta je vyznačena především hornickým symbolem naučné stezky, turistická značka k dolu nevede.

V celou začíná prohlídka. Průvodce nejdřív v bílém altánu vypráví o historii těžby, o smutných osudech pánů Fadleho a Flaschara, kteří tady těžbě šéfovali, o nevděčné práci štípačů, kteří se snažili zužitkovat co nejvíce materiálu, aby stejně přes 85 % vytěžené horniny zahodili, a také o úsměvném využití, které důl získal po ukončení těžby. K mému překvapení se ale nevydáváme k portálu, u kterého tady stojíme, ale jdeme kousek zpátky do lesa. Když se ohlédnu zpátky, uvědomím si, že ten plácek, na kterém jsme stáli, je ve skutečnosti vrchol haldy. Haldy vytěžené odpadní břidlice. Halda sice za těch sto let, co je důl opuštěný, důkladně zarostla vegetací, ale pořád jde vidět, že je to hromada uměle navršeného kamení. Při představě, že tohle všechno navozili horníci ručně na vozících z podzemí, musím smeknout přilbu před těmi, kteří tady pracovali.

Ze zpevněné lesní cesty, po které jsem přišel, uhýbáme vpravo a sestupujeme lesem k infotabuli s netopýrem. O kousek dál se nachází vstup do podzemí, kudy budeme vcházet, tentokrát zajištěný dřevěnými vraty se dvěma velkými otvory. A děti hádají, pro koho jsou asi určeny. Horní štola Johann, u které se prodávají vstupenky, nese jméno po veselském rodákovi Johannovi Fadle, který v ní započal těžbu. Spodní štola se jmenuje Hortenzie, po manželce notáře Karla Flaschara, který do místní těžby štědře investoval a značně ji rozšířil.

Johann je starší, méně bezpečný a z velké části nepřístupný. Hortenzie je o něco mladší, ale bezpečná a zachovaná prakticky v nedotčeném stavu. Obě štoly pak spojuje svislý 19 metrů vysoký větrací komín. Ještě před vstupem do štoly mě ovane proud chladného vzduchu, který se vydechuje ze štoly ven. V dole je po celý rok jen 8 °C, což v horkém létě znamená vítané ochlazení. Rožínám čelovku, zapínám mikinu a vstupuji do temného podzemí. Prohlídku samotnou popíšu jen stručně, abyste měli větší motivaci se sami přijít podívat.

Hned za vstupem stojí malý oltář se soškou sv. Barbory, patronky horníků, aby se horníci mohli při příchodu do práce pomodlit. Bylo to zapotřebí, práce tu byla opravdu nebezpečná a ochrana žádná. Z překopu pokračujeme dál slednou štolou, a dokonce míjíme jednoho netopýra zavěšeného spícího. Strop je nízký a celá štola je stísněná, o to více ohromující pohled se naskytne při příchodu do velké těžební komory. V šikmém stropě nade mnou okamžitě zaujme svislá šachta vedoucí vzhůru, do které jsou vloženy žebříky.

Cesta dál povede vzhůru. Na stěně přede mnou se táhne válcovitý skalní útvar - břidlicová vrása, unikátní geologická zajímavost, která Flascharův důl po druhé světové válce zachránila před zničením. Přesněji řečeno před zajištěním (tedy odstřelením vstupů, říkejte si tomu, jak chcete). Geologové jsou z ní nadšení, horníkům byla spíše k vzteku. Od listopadu do dubna je Flascharův důl zavřený kvůli netopýrům a vrápencům, aby měli klid na hibernaci. Já jako člověk, který zimu spíš protrpí a těší se na léto, bych se k nim nejraději přidal.

Prohlídka dále pokračuje vzhůru. Větrací komín spojující obě štoly je původní, takže se opět klaním horníkům, že se jim povedlo trefit se z jedné štoly do druhé. Pokud by si někdo netroufal lézt po žebřících, nemusí. Průvodci chodí vždy ve dvou, kdo lézt nechce, může se s druhým průvodcem vrátit, venkem to obejít a horním vstupem se vrátit na zbytek prohlídky. Ale vypadá to, že lezeme všichni. Děcka se kupodivu vůbec nebojí, naopak se na žebřík docela hrnou, až je rodiče musí trochu brzdit.

Komínem vystoupáme do horní štoly, kde se dozvídáme více k bezpečnosti a závalům. Oslnivé světlo při východu ven mi připomene, jak krásně je na povrchu. S překvapením zjišťuji, že jsme zpátky u pokladny, kde začínal výklad. Zhasínám čelovku, vracím přilbu a beru si ze šatny svou krosnu. Prohlídka trvala něco přes hodinu. Na pokladně je možné si koupit nějaké upomínkové předměty, sladkosti a nápoje, ale hospoda nebo kavárna tu bohužel žádná není, takže jídlo si vzít vlastní s sebou.

Kdo by měl čas, může ještě dál zamířit k Veselské rozhledně nahoře na kopci. Je to dalších asi 106 metrů stoupání a od dolu to bohužel není příliš jednoduché, i když tam vedou tři cesty. První možnost je jít dál po zpevněné lesní cestě a po 300 metrech uhnout vpravo na lesní pěšinu. Vyjdete na louce na kopci, k rozhledně dál nevede přímá cesta a je třeba přejít louku nebo to obejít přes vesnici Veselí. Pěkná 2,6 km dlouhá procházka, pokud nikam nespěcháte.

Druhá možnost je o něco kratší ale fyzicky náročnější, hned od dolu se vydáte prudkým stoupáním po zarostlé pěšině do kopce, nahoře nad lesem už je to k rozhledně přes louku jen kousek. Třetí možnost je se vrátit zpátky na silnici a jít po ní dál na kopec, celkem 2,7 km. To je sice nejdelší, ale není kde se ztratit a ze silnice se vám naskytne krásný výhled na Moravskou bránu.

Rozhledna stojí na Veselském kopci v nadmořské výšce 547 m n. m., hned u silnice, takže je možné přímo k ní přijet i autem. Nabízí krásné výhledy směrem na východ a jih, tedy na Moravskoslezské Beskydy a na Hostýnsko-vsetínskou hornatinu. Několik zajímavostí: Vyhlídková plošina veselské rozhledny je ve výšce 9 metrů nad zemí. Tedy asi polovina výšky větracího komínu v dole. Střecha rozhledny je pokrytá břidlicovou krytinou.

Rozhledny na Veselí a na Pohoři svým tvaroslovím odkazují na strážní věže, které tu kdysi stály a kterou mají Odry ve znaku. Na Veselí jezdí z Oder linkové autobusy, takže je možné v Odrách nechat auto, autobusem se vyvézt nahoru na kopec a kolem rozhledny sejít dolů k dolu a pak se vrátit do Oder k autu. Protože jsem na rozhledně už byl, tentokrát ji vynechám a od dolu zamířím po naučné stezce zpátky do Oder.

Zpátky ale půjdu spodní cestou. Zpevněná lesní cesta sice láká jít dál, ale na naučnou stezku se musím kousek vrátit a sejít vpravo, tedy stejnou cestou, kudy jsme scházeli na prohlídce ke spodní štole. U infotabule s netopýrem před Hortenzií stezka odbočuje vpravo dolů lesem. Cestou po lesní pěšině nalevo míjím další haldy břidlice - kromě zpřístupněného Flascharova dolu je tady ještě několik krátkých slepých překopů, kam je ale vstup nepovolaným zakázán, a k tomu jedna povrchová Maulerova dobývka, kde pravděpodobně těžba prvně začínala.

Po stezce sejdu až na rozcestí nad loukou, kde se musím rozhodnout, jestli vpravo nebo vlevo. Kdybychom se vydali po neznačené cestě vpravo k Eliášově hájence a pak dolů k hlavní cestě z Oder na Bělotín a tu bychom přešli, dostali bychom se na bývalou (a také nelegální) skládku odpadů, kde bychom se napojili na koncovou část naučné stezky "Stříbrný chodník". Ta vede po protějším Pohořském kopci a věnuje se těžbě galenitu, který se tady těžil ještě před břidlicí. Galenit je ruda nesoucí olovo a v malém množství i stříbro. Já se ale vydám po naučné stezce "K Flascharovu dolu" dál, směrem zpátky k Jahnovu kameni.

Po prudkém klesání od dolu začíná stezka zase mírně stoupat. Zanedlouho přicházím k vyhlídce na louce pod lesem, odkud se nabízejí krásné výhledy vlevo na město Odry, a zároveň vpravo na oderské rybníky, za nimi Moravskou bránu a v pozadí na hradbu Moravskoslezských Beskyd, kde zkušené oko bez problémů najde Radhošť a Velký Javorník. Vyhlídka má tvar lehátka, takže při kochání se výhledy nemusíte stát, ani sedět, ale dokonce ležet.

Dále po naučné stezce pokračuji až na lyžařskou louku. Kdysi tady jezdil malý vlek, ale to už je dávno. Dnes si na louce můžete odpočinout na lavičce, kochat se pohledem na Odry pod námi, a prohlédnout si geologickou expozici. Kromě břidlice jsou tady umístěny velké bloky místní droby, slepence nebo třeba vyvřelé horniny z Bruntálska, kde kdysi burácely sopky (Velký a Malý Roudný, Venušina sopka a další). Po několika metrech se dostanu zpátky k Jahnovu kameni, kde jsem se na naučnou stezku napojil a kde ji i opustím. I tady je lavička, ze které se v zimě naskýtá hezký výhled, když stromy mají shozené listí.

Dolů se dá sejít po prudké Veselské ulici nebo po silnici kolem areálu Skalních sklepů a historického vodojemu. Cestou můžete ocenit práci tyrolských barabů, kteří tyto horské silnice kdysi stavěli. Na naučné stezce je umístěno několik košů na odpadky, přesto prosím všechny turisty, aby si všechny své odpadky, když už si je přinesli, odnesli s sebou. Případně je hodily do nejbližšího koše na odpadky, a aby kolem sebe nedělali větší nepořádek, než je nezbytně nutné.

Celý výlet z Oder k Flascharovu dolu a zpátky byl dlouhý 7 km a včetně prohlídky mi trval asi 4 hodiny, takže zbývá plno času ještě na nějaký výlet. Kdybych v Odrách z vlaku nevystoupil a jel dál, projel bych kolem Louček, kde milovníkům techniky doporučuji k navštívení vodní mlýn Wesselsky s expozicí mlynářství a zachovaným technickým vybavením.

V Jakubčovicích nad Odrou trať prochází přímo areálem jednoho z největších kamenolomů ve střední Evropě, kde si těžba moravské droby vyžádala za oběť už skoro celý kopec a stále se z něj ukusuje. Z Heřmánek si můžete udělat výlet k poutnímu místu Panny Marie ve Skále a za Klokočůvkem se zastavit u vrásového souboru. Dále bych jel přes zastávku Klokočov se zachovaným vodním jeřábem a do Vítkova, odkud se můžete vydat pěšky do údolí Moravice a přes Podhradí ke zřícenině hradu Vikštejn. Nebo dále pokračovat vlakem do Čermné ve Slezsku, a vydat se k obci Zálužné na prohlídku Raabovy štoly. Ze Svatoňovic si zase můžete sjet na kole dolů z kopce až k přehradě Kružberk a k lezeckým stěnám u jeho velké hráze.

Vlak končí v Budišově nad Budišovkou, kde za návštěvu rozhodně stojí Muzeum břidlice s novou vnitřní i venkovní expozicí, případně si odtud můžete udělat výlet třeba k rozhledně Halaška nebo k poutnímu kostelu ve Staré Vodě. Za nádražím v Budišově si můžete všimnout staré výtopny. Za ní koleje definitivně končí. Kdysi snad byla snaha protáhnout koleje až do Dvorců a napojit je na trať do Ondrášova, ale než k tomu došlo, úzkokolejka z Ondrášova do Dvorců byla zrušena a snesena.

Plány prodloužit trať z Budišova do Moravského Berouna tak definitivně padly. Milovníci vláčků si však přesto určitě přijdou na své, severomoravské lokálky si dodnes zachovaly svůj půvab i díky často zachovaným typovým budovám zastávek a nádraží. Cyklisté určitě ocení, že ve vláčcích jsou vyhrazena místo pro kola.

Doufám, že jsem vás tímto článkem aspoň trochu nalákal, abyste Krajinu břidlice přijeli navštívit také. Je to drsná pohornická krajina, kde si příroda pomalu ale jistě bere zpátky to, co se jí člověk kdysi pokoušel neúspěšně vyrvat z rukou.

Odkaz na trasu na turistické mapě.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.