Hrubý Jeseník a Rychlebské hory (1), okružní túra s výstupem na Vozku, Dalimilovu rozhlednu a Smrk

Trek přes Banjaluku za císařovnou Sisi

Neuběhl týden a jesenické hřebeny mám opět na dosah. Na došlap? Tentokráte vyrážím na asi 50kilometrový (s převýšením 1 700 metrů) dvoudenní okruh z parkoviště v Ostružné, kterou jsem minulý týden pouze procházel. Plánovaný okruh chci okořenit návštěvou Banjaluky a audiencí u císařovny Sisi.

Ostružná (707 m) je známé lyžařské středisko. Obec byla založena roku 1561 za Václava ze Zvole jako dřevorubecká osada. Dnes má Ostružná asi 180 stálých obyvatel, přitom ještě v roce 1930 měla tato původně německá obec (s nezanedbatelnou českou menšinou) 708 obyvatel a 176 stavení. Nakonec Ostružnou jsem podrobněji zmiňoval již v minulém článku.

Slezský Semmering

Kolem hřbitova mířím po zelené turistické značce k rozcestí Ostružná, obec (690 m). Tentokráte neodbočuji doleva směrem k Šeráku, ale pokračuji přímo. Vybírám si cestu, která vede z kopečka. Proč se potit hned na začátku této docela výživné trasy vedoucí nejen přes významný jesenický vrch Vozka, ale i přes nejvyšší horu Rychlebských hor.

No pravdou je, že chci omrknout betonové pevnosti v této části Jeseníků v údolí říčky Branná. Je jich tady spousta, za fotku i za návštěvu rozhodně stojí. Pokračuji kolem starých německých domků se střechami uzpůsobenými sněhovým nadílkám ve zdejším drsném kraji. Kamenitá cesta míří k chatě La Baita. Alespoň tolik hlásá jméno na průčelí. Je příliš brzy, takže ani nezkouším, zda-li by nebylo startovní pivko…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Za zády mi houká sova. Ehm, vlak, který sjíždí z Ramzovského sedla dolů do Branné a Hanušovic. Zdejší nádherná železnice je někdy nazývána jako Slezský Semmering. Přijde mně to trefné, protože železnice na pouhých 11 kilometrech musí v tomto úseku vystoupat (klesnout) o celých 250 výškových metrů. Aby byla trať vhodná i pro obyčejné vlaky bez ozubnice, vyřešili konstruktéři trati otázku sjízdnosti vložením několika velkých oblouků. Podobně jako v rakouském Semmeringu. S podobným řešením se setkáme ještě například pod Užockým sedlem, kde je unikátní trať nazývána jako Podkarpatoruský Semmering.

Trať z Hanušovic až do Bad Ziegenhals v tehdejším Prusku (dnes Glucholazy v Polsku) byla postavena mezi lety 1886 až 1888. Výstavba v náročných podmínkách trvala pouhé dva roky. Vezměme v potaz, jakou tehdejší stavitelé měli k dispozici techniku. Oproti technice dnešní, která by nám "v soutěži kdo dříve" ale asi byla k ničemu. My bychom dnes za dva roky nestihli ani vysoutěžit dodavatele stavby, zatímco staří Rakušané by již kupovali jízdenky na čtyři páry vlaků, které denně na trati jezdily hned po otevření…

Betonová opevnění a Banjaluka

Na pastvinách za elektrickými ohradníky se spokojeně popásají kravky, které svou tělesnou konstrukcí připomínají spíše buvoly. Jsou ale přátelské, nechají se i pohladit. Dal bych jim nějakou laskominu, ale "pampeluchy" v tuto dobu nerostou a tráva všude kolem je spasena. Přes rozcestí Nad splavem (688 m) se dostávám k hezkému ŘOPíku, který má být součástí Muzea Čs. opevnění Branná (více na www.kvhol.cz). Hezky dislokovaná pevnost v krásném místě na louce cestou do Branné.

Kaštanovou alejí a po zpevněné cestě se konečně dostávám až na Banjaluku. Ne, nejsem takový divočák, abych došel až do Banja Luky, druhého největšího města Bosny a Hercegoviny, které je prvně písemně připomínáno v roce 1494. Dva roky po tom, co Kryštof Kolumbus doplul do Ameriky, přestože byl až do konce svého života skálopevně přesvědčen, že nalezl cestu do Indie. Banjaluka je "pouze" hájovna v Jeseníkách, kousek od Branné (asi 1,5 km).

Jak ke svému zvláštnímu jménu Banjaluka vlastně přišla? Vysvětlení zvídavému návštěvníkovi podá turistická směrovka a rovněž jedna z informačních tabulí naučné stezky Pasák. Banjaluka ke svému pojmenování přišla díky jugoslávským dělníkům, kteří v roce 1889 zajišťovali stavbu asi 420 metrů dlouhé vlečky s rozchodem 700 mm, která sloužila ke svozu vytěženého dřeva z okolních lesů. U dnešní hájovny (610 m) se nacházelo překladiště dřeva a bylo součástí sítě lesních drah. Ty sloužily až do roku 1937, kdy celá síť úzkorozchodných drah v okolí Branné zanikla.

Výstup na horu Vozka a audience u císařovny Sisi

Stoupání po žluté značce je vlídné. Výškové metry přibývají zvolna, tu a tam se otevírají výhledy. Jak ke Smrku, tak k Dalimilově rozhledně. I na farmu větrníků mezi Ostružnou a Ramzovou. U rozcestí Žleb (830 m) mně začíná vibrovat batoh. No jo, někdo zvoní. Sadím boty, že je to kamarád Roman z "Podkérkonoší". Ten mě vždy zastihne v nějakém stoupání.

Sundávám bágl a vytahuji mobil. Také že jo. Roman. Fakt nevím, jak to ten člověk dělá. A prej kde jsem a prej kdy vyrážíme na trek ze Stružince do Stružince. Že prý druhý ročník musíme absolvovat ještě letos. Ale jo, vyrazíme. Třídenní okruh přes Prachovské skály nakonec absolvujeme koncem září ve smluveném termínu.

Na Volské louce (1 004 m) pod vrchem Troják (1 044 m) si dám chvíli voraz. Mám za sebou přes deset kilometrů a ještě jsem neměl ani startovní pivo, ani snídani. To druhé napravuji, začínám mít hlad jako vlk. Další vlci v okolí naštěstí nejsou, takže se o skromný žvanec nemusím s těmi potvorami, s věčně vyplazenými jazyky a hladovýma očima, dělit. Skromné turistické posezení je k tomu přímo ideální. A když do toho ještě posvítí i hřejivé sluníčko, pak člověku opravdu nic nechybí.

Po snídani a krátkém relaxu nepokračuji nahoru po značce, ale odbočuji vlevo po příjemné lesní cestě, která vede po vrstevnici. Mířím sice na vrchol Vozky, ale cestou mám smluvenu dlouho odkládanou audienci u císařovny Sisi. Ano, té slavné Sisi, manželky Františka Josefa.

Ale ano, i mně, nevzdělanci v oblasti aristokratických rodů, se již doneslo, že císařovna Sisi (Alžběta Amálie Evženie Bavorská) byla zavražděna 10. září 1898 v Ženevě. A přestože je rakouská císařovna a uherský královna již 123 let a pár dní po smrti, jdu na audienci. Ne přímo za Sisi, v čase cestovat neumím, ale mířím ke skromnému pomníčku, který ji byl pod hřebenem Klepáč vybudován. Jedná se jen o větší kámen s podobiznou císařovny a s datem její smrti. Chtěl jsem ji na tomto odlehlém místě alespoň věnovat tichou vzpomínku. A navštívit místo, kam turisté příliš často nezavítají.

Po audienci pokračuji po vyšlapané pěšině přímo nahoru nazpět na turistickou značku. Stoupání je výživné, ale hezké výhledy dodají člověku sílu. Po levici se vyloupla oblá homole hory Keprník. Horské louky již spálil mráz, tráva má sytě oranžovou až hnědou barvu. Podzim již dávno převzal vládu v hřebenových partiích Hrubého Jeseníku. Za zády se rýsuje výrazná kupa Králického Sněžníku, nejvyššího vrcholu třetího nejvyššího a stejnojmenného pohoří Česka.

Konečně je tady rozcestí Nad Hášovou (1 228 m). Za ním cesta vstupuje na území Národní přírodní rezervace Šerák - Keprník, která je nejstarší na Moravě. Nebo spíše jedna z nejstarších. Má výměru necelých 795 hektarů a vertikální rozpětí solidních 563 metrů (od 860 po 1 423 m). Původní smrkové lesy jsou tady chráněny již od roku 1904, tedy od dob knížete Lichtenštejna.

Borůvčí hezky září, ty podzimní barvy jsou opravdu fascinující. A borůvky jsou ještě stále skvělé. Neodolám. Řádně posilněn tou lesní nadílkou se konečně dostávám na rozcestí U Vozky (1 360 m) a pak konečně i na samotný vrchol hory Vozka (1 377 m). Je to nádherný vrch s mohutnými rulovými skalisky až 7metrové výšky, od kterých se otevírají kruhové rozhledy.

Za dobré viditelnosti přehlédneme nejen okolní jesenické vrcholy, ale i četné vrchy Králického Sněžníku, Orlickýho hor, Hanušovické vrchoviny, Zlatohorské vrchoviny i blízkých Rychlebských hor. Přímo naproti mám kapličku s pramenem Vřesová studánka na úbočí Červené hory, v dáli je pak vidět Praděd (1 492 m), nejvyšší hora Hrubého Jeseníku.

Sundám batoh, usedám na skálu a otevírám vrcholovou prémii. Pivo. I to obyčejné v plechovce chutná na vrcholu Vozky skvěle. Nevěříte? Tak si to zajděte vyzkoušet! No a pokud vám pivo nechutná ani v nížině, pak jistě stejně skvěle bude na Vozce chutnat i čistá pramenitá voda. Vykukuje sluníčko, které se drahnou dobu schovávalo za mraky. Toho musím využít k focení.

Chata Hášova a bývalé osady Josefová a Alojzov

Dopito, dofoceno, je čas pobrat se dále. Nejprve musím kousek zpátky na rozcestí Nad Hášovou (1 228 m), ze kterého pokračuji vlevo po široké lesní pěšině a cestě. Až k Hášově chatě se studánkou, která je hezky nově zastřešena. Od chaty pokračuje kamenitá lesní cesta stále dolů. A místy to bere hezky zhurta. Z četných pasek se otevírají dobré výhledy na okolní vrchy i do hlubokého lesnatého údolí.

Kolem kamenitého koryta dravé horské bystřiny Hučava s hezkými peřejemi a malými vodopády cesta ubíhá rychle. Člověk se ani nenaděje a již jej vítá Josefová (812 m), bývalá sklárna z roku 1732. Dnes tady najdeme zbytky lesní železnice, hezkou chatu a také Smrk na Josefově, památný strom odhadovaného stáří asi 160 let. Výška smrku ztepilého (Picea abies) je 34 metrů a obvod kmene 370 cm (měřeno ve výšce 1,3 m). Opravdu ohromné stromisko.

Procházím místy, kde to před sto lety žilo. Osada Josefová (Neu Josefstal) byla zvaná také jako Sklárna. Ještě na konci války tady stálo 20 domů, hájovna, hostinec a také škola a hasičská zbrojnice. To vše pro 75 stálých obyvatel. Po vysídlení osady se stavení rozpadala, byla vyrabována a nebo rozebrána na stavební materiál. A nakonec v 80. letech 20. století byla většina území bývalé horské osady zalesněna.

Je zvláštní procházet místy, kde po staletí žili lidé a dnes tu šumí hustý les. Jen základy starých stavení a Boží muka dokazují, že to nebyl pouhý sen. Podcházím můstek bývalé vlečky lesní železnice a kolem mohutných skalisek se dostávám na louky. Hezkých chodníčkem okrajem podzimního lesa s množstvím vybarvených břízek směřuji do bývalé osady Alojzov. Dnes tady stojí jen chata, pod kterou se leskne hladina malého jezírka.

Následuje další stoupání. Alojzovské louky (805 m) poskytují hezké výhledy k zalesněné hradbě vrchu Vozka. Ani se člověku nechce věřit, že tam někde v dáli před nějakou tou hodinou vůbec byl. A už je tady rozcestí Přední Alojzov (825 m) s vyhlídkou. Chvíli mě to rve odbočit na skály na Pasáku, ale protože jsem tam byl minulý měsíc, pokračuji dolů do Branné. Dny jsou v září již přece jen poněkud krátké.

Branná, pevnosti na Kutném vrchu a noční přízrak Tyto alba!

Kravky se na pastvině spokojeně popásají, ani nezvednou hlavu, když kolem nich procházím. Až na ty mladé, které se bojácně tulí k matkám. Kolem hezkých chat a skalisek scházím po známé cestě dolů. V srpnu jsme tudy šlapali s dcerou Míšou. A už je tady železnice, hlavní cesta, rozcestí Branná, most u ŽST (578 m) a skalní lezecká oblast Branná-Podzámčí s 12 cestami obtížnosti 4+ až 5-. Ale podle toho, že skály nejsou nijak "olezené" to nevypadá, že by skalní stěna patřila ke kdovíjak navštěvovaným.

Zastavuji u Mariánského pramene, kde jsme v srpnu s Michalkou také byli. Smyji pot, ať nedělám v Branné (643 m) moc velkou ostudu. Mám namířeno do cukrárny na skvělé trubičky. Hrad Branná (více v jiném článku) pouze minu a už, už beru za kliku - zavřené cukrárny. Boha jeho, oni mají zavřeno! Že jsem minulý týden nakoupil těch trubiček více…

Nu což, spravím si chuť v hospodě Na Cikánce. Boha jeho, ono je dnes zavřená i hospoda! Je úterý, za minutu pět, když vcházím do obchodu, který má otevřeno do 17.00 (7.00 - 17.00, v sobotu 7.30 - 11.00). Paní prodavačku uklidňuji, že hned vypadnu, jen co popadnu plechovkové pivo (když již jsem jedno vyžahl na vrcholku Vozky). Na přípitek při západu Slunce. Tak to bylo opravdu o fous.

Na jedno točené se ale přece jen zastavuji v hotelu Garni a hned pádím dále. Západ Slunce rozhodně nepočká. Následuje krátká fotografická zastávka na místním hřbitově s kaplí z roku 1810 a přes staré známé rozcestí Branná, silniční průtah (665 m) "pádím" k betonové linii. Prohlídnu pár bunkrů a přes sedlo Kutný vrch (764 m) mířím k ŘOPíku, kde jsem spal před necelým týdnem, když začínala brzká jelení říje.

Dělám nějaké fotky v podvečerním světle, cvakám Slunce, které zapadá za hřeben Sušiny a chystám dřevo na oheň. Měsíc po čtvrti hezky svítí, jeleni se začínají ozývat. Říje pokračuje. Zapaluji oheň, natahuji se na karimatku a otevírám pivo. Po 26 kilometrech si jej možná zasloužím.

Ještě jsem se nestihl napít, když se z noční temnoty vyloupl přízrak. Neslyšně jako duch na mne nalétl zpoza ohně Tyto alba! Doširoka otevřené oči na mne hledí z výšky pouhých tří metrů. Ty "vole" neblázni, ještě si popálíš peří! Neuvěřitelné, takhle zblízka jsem ve volné přírodě sovu pálenou, skutečného sovího krasavce, ještě neviděl. Naposledy jen asi z 10 metrů, když si jedna sova pálená zcela nevšímavě seděla na větvi vzrostlé břízy v Ostravě před jedním z věžáků…

Později se na mne krasavice přilétla ještě několikrát podívat. I s kámošem. Už to ale byly vždy tak čtyři metry. Kdo ví, třeba si chtěla ohřát ťapičky. No myši by asi trvaly na tom, že žádné ťapičky, nýbrž pořádné pařáty. Jejich siluety se v měsíčním svitu míhaly tu proti obloze, tu proti temné hradbě lesa. Nádhera, díky za toto kouzelné divadlo. U praskajícího ohně a s hvězdnou oblohou nad hlavou sedím ještě přes půlnoc. Tahle "televize" se opravdu nepřejí. Pak ale zalézám do spacáku, zítra mě čeká dalších více než 20 kilometrů. O tom zase ale až příště.

• Trasa (jen orientačně) na turistické mapě
• Dokončení článku (2. část)

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.