Treking > Treky, turistika > 3denní přechod Jeseníků, úžasný trek za letního slunovratu s Míšou, Zajíčkem a Žirafkou
3denní přechod Jeseníků, úžasný trek za letního slunovratu s Míšou, Zajíčkem a Žirafkou3denní trek za letního slunovratu po horách a dolech (2)24.7.2018 | Otakar Brandos
U kiosku na Dlouhých stráních sedíme docela dlouho. Dnešní trasa je poměrně krátká a navíc díky letnímu slunovratu tu máme nejdelší den v roce. A tento nejdelší a krásný slunečný den navíc trávíme v jednom z nejkrásnějších koutů Hrubého Jeseníku, takže nač spěchat… Nakonec ale pohostinné místo opouštíme a vracíme se nahoru k horní nádrži PVE Dlouhé stráně. Obcházíme tuto obří nádrž o rozloze 15,4 ha a hloubce až 26 metrů (obvod hráze 1 750 m) a míříme k vrcholku Dlouhé stráně (1 353 m). Z něj se otevírají krásné výhledy na Jeseníky, Hanušovickou vrchovinu, Orlické hory i Králický Sněžník. Čtěte také: Minulá část článku Jeseníky za letního slunovratu… Výhledům v bližším okolí kraluje Praděd (1 492 m), nejvyšší hora Hrubého Jeseníku a především Mravenečník a Vřesník (1 342 m). A právě posledně jmenovaný vrch je naším dalším cílem. Na Vřesník sice nevede turistická značka, avšak po docela dobře patrné pěšině se na jeho vrchol dá docela snadno dojít. Vřesník a MravenečníkVrchol Vřesníku je porostlý sporou a nevysokou smrčinou, bujnými travinami i porosty borůvek. I tady si užíváme dozrávající úrody sladkých borůvek i netradičních výhledů na okolní vrcholy. Žirafka se Zajíčkem vegetí na batohu a zdá se, že si také užívají slunečné pohody i té krásy kolem. Míša pro změnu do sebe cpe borůvky, jako kdyby dva dny nejedla… FotogalerieZobrazit fotogaleriiKdyž již jsme si užili krás Vřesníku do sytosti, přesouváme se kolem Dlouhých strání a přes sedlo Mravenečník (1 305 m) na horu Mravenečník (1 343 m). I zde se opakují borůvkové orgie i kochačka čarokrásnými výhledy. Pochopitelně se zapisujeme do vrcholové knihy, která se tady skrývá v bytelné schránce. Další naše kroky míří neznačenou pěšinou k severu. Brzy se napojujeme na červenou turistickou značku a kolem Tetřeví chaty (1 165 m) a větrných elektráren míříme pod Medvědí horu (1 125 m) ke konečné stanici lanovky z Koutů nad Desnou. Nemíříme ale na lanovku, nýbrž na zdejší rozhlednu. Rozhledy z ní jsou sice omezené, neboť rozhledna stojí dosti nelogicky pod kopcem, ale za návštěvu stojí. Navíc stíháme i pivo a nanuk ve zdejším bufetu. Rysí skála a bivak na Medvědí hořeMumraj kolem bufetu pomalu utichá, neboť sjíždějí před závěrečnou lanovky poslední výletníci. Brzy jsme tady sami. Užíváme si ještě odpoledního sluníčka a výhledů, ale pak se pomalu odebereme přes Rysí skálu k boudě na Medvědí hoře, kterou jsme si vybrali k dnešnímu noclehu. Slunce se pomalu přesouvá k západnímu obzoru a den, ačkoliv jeden z nejdelších v roce, se chýlí k závěru. V boudě jsou již dva turisté, kteří sem zabloudili až z Prahy. Nabízejí, že se můžeme "usalašit" dole, my však velice rádi využíváme (podle plánu) půdy. Rozbaluji spacáky, naženu Michalku se převléci a ještě dole posedíme do západu sluníčka v hovoru s našimi spolunocležníky. Obloha se začíná kabonit a zdáli se k nám sune dešťová clona. Čekáme na tu šílenou bouřku, která se podle rádia "Jerevan" na nás žene. Dosti ale o té "hrůze" a předpovědi pochybuji. No abych byl objektivní - bouřka přišla. Asi dvakrát udeřil hrom (blesk), spadlo pár kapek a - fajront. Nakonec se to dalo očekávat, protože informace dnešních rádií jsou jako ty z produkce proslulého "rádia Jerevan". Buď se vás snaží oblbovat nebo indoktrinovat… Divoký důlRáno byla pořádná zima. Nestává se často, že bych letního rána při východu sluníčka vytahoval svetr. Ne v takovéto nadmořské výšce. Na obloze se to honí. Prvně zakaboněno, pak slunečno a nakonec opět zakaboněno a slabý déšť. Tedy klasické letní počasí - jako na houpačce. Jen ten chlad je nezvyklý. Když se loučíme s naším dočasným domovem, fouká ledový vítr. Bundu na sebe. Míša si dokonce dává šátek. Snídani necháváme na matičce přírodě. Čeká nás asi pětikilometrový sestup po asfaltce, podél které roste (a nyní i zraje) ohromné množství lesních jahod. Skvělá a chutná snídaně. Když sníme asi tak "metrák" lesních jahod, nohy nás sotva unesou… Za přerušovaného pozobávání sladkých červených bobulí se objevuje rozcestí Pod Zámčiskem (895 m). Ani se nám nechce věřit, že jsme již dole. Přes rozcestí U Kamenné chaty (860 m) míříme do Divokého dolu. Je opět pod mrakem, což podtrhuje ponurost hluboké suťové soutěsky s hustými porosty smrků s příměsi jeřábu a buku. I zde v Divokém dole je patrný postup brouka. Kůrovce. Vypadá to, že zdejší smrčina půjde do kopru. Potkáváme maníka, který odkorňuje kůrovcem napadené stromy, ale zřejmě je tato snaha marná. Nakonec si příroda poradí sama. Za padesát, sto let se, pokud do toho nebudeme šťourat, objeví přirozený les. Stoupání Divokým dolem je docela výživné. Ale také svižné, takže jsme coby dup na rozcestí Pod Pradědem (1 410 m). Když vidíme ty davy mířící k nejvyššímu vrcholu Hrubého Jeseníku, vydáváme se raději hned doprava na Ovčárnu. Na Pradědu jsme byli nedávno, nač si kazit zážitek "prvomájovým" průvodem. Ovčárna a Velká kotlinaPřes rozcestí U Braborky (1 310 m) míříme neomylně na Ovčárnu (1 302 m). A šup rovnou do restauračky u Figury. Michalce jsem totiž slíbil borůvkové knedlíky, o kterých včera básnili naši spolunocležníci na Medvědí hoře. Pokud jde o jídlo, tak to se Michalka odbýt nenechá… Knedlíky byly vskutku dobré. I pivo bodlo, byť by bylo možná lepší něco na zahřátí. Po obědě se vydáváme na poslední etapu našeho třídenního pohodového putování. Za výhledů na Petrovy kameny a Praděd vystoupáme na rozcestí Nad Ovčárnou (1 368 m), přehoupneme se přes lučnatý hřeben posetý bílými palicemi suchopýrů na rozcestí Nad Velkým kotlem (1 360 m a sestupujeme do Velké kotliny. Chvíli si "maluji", že bychom pod Vysokou holí (1 464 m), druhou nejvyšší horou Hrubého Jeseníku, ještě mohli potkat nějaké kamzíky, avšak brzy jsem vyveden z omylu. Do Velké kotliny sestupuje z hřebene nějaký dav. Jistě školní výlet pod vedením nějakého "chytrého" učitele. Ono i učitel nemusí být pouze poslání, ale i diagnóza. Dav se ovšem brzy mění v medúzu rozpíjející se do šíře. To když dospěje k horní hraně strmých a neprostupných skal… Kamzíci sbohem. Alespoň protentokrát. Scházíme dolů k první vyhlídce. I přes smůlu na kamzíky máme jedno velké štěstí. Celé dopoledne bylo zataženo. A právě nyní začíná svítit sluníčko. Asi proto, aby nám nasvítilo tu nádheru na horní hranici lesa a jako rozlučku s holní části Jeseníků. A slunečnou pohodu si rozhodně nenecháváme ujít. I zvířátka se na tu krásu kolem chtějí podívat. Přes Velkou kotlinu, nejvýznamnější a druhově nejbohatší botanickou lokalitu České republiky (vzniknuvši působením ledovce v poslední době ledové) sestupujeme na rozcestí Velký kotel, nástup (987 m) a k řece Moravici, která ve Velké kotlině na východních svazích Vysoké hole pramení. Čeká nás posledních asi šest kilometrů do Karlova (745 m), kde jsme předvčerem po poledni začínali. Přes rozcestí Slezská cesta (845 m) sestupujeme po zprvu lesní, později asfaltové cestě. Zazvonil zvonec a našeho putování je konec. Našlapali jsme asi 45 kilometrů, navštívili řadu krásných vyhlídkových vrcholů, potkali kamzíky a užili si tři krásné dny v horách a dolinách druhého nejvyššího pohoří České republiky. Jistě to nebyla naše poslední společná návštěva tohoto malebného koutu naší vlasti.
Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
Je určitě pravda, že někteří učitelé při pohybu s dětmi v horách nejsou dostatečně obezřetní a možná i zkušení. Na druhou stranu - školní výlet do hor je náročná záležitost, určitě horší než výlet s jedním dítětem a dvěma plyšáky. Je jistě hodně dětí a mládeže, kteří horskou turistiku okusí právě na školním výletě ( ne všichni rodiče vedou své děti ke vztahu k přírodě, třeba jako Vy) a u některých se tak odstartuje koníček a vášeň na celý život. Mimochodem ..... slovo diagnóza mne napadá v případě některých mých kolegů - inženýrů elektro ... Jinak díky za pěkné články a fotky.
jsem si dovolil připojit pouze z toho důvodu, že inkriminovaný pán učitel vedl děti jemu očividně neznámým terénem. Terénem, kde není problémem přijít k úrazu. A navíc v NPR (národní přírodní rezervaci), kde je pohyb mimo značené turistické chodníky zakázán. To jistě není dobrý příklad pro dítka školou povinná… Zrovna Velká kotlina patří k těm skutečně nejvýznamnějším přírodním lokalitám - nejen v rámci Jeseníků, ale v rámci celé ČR. Proto považuji za krajně nevhodné vést do takovéto lokality celou školní třídu…
V tom máte pravdu.
Další související články:+ Přechod hřebene Jeseníků+ Jeseníky, hřebenovka: Dvoudenní přechod hlavního hřebene Hrubého Jeseníku + Zimní přechod Hrubého Jeseníku + Drakov a setkání s Drakovskými lapky + Noc na Medvědí hoře, túra z Koutů nad Desnou na Dlouhé stráně v Jeseníkách + Ubytování v Jeseníkách, levné ubytování - horské a turistické chaty, penziony a útulny + Divoký důl, Dlouhé stráně, Vysoká hole a Vodopády Bílé Opavy - dvoudenní trek v… + Za zkamenělým Vozkou na hřeben Jeseníků + Podzimní přechod hřebene Jeseníků + Jarní Jeseníky aneb máme mokro v botách + Praděd (1 492 m), pátý nejvyšší vrchol ČR a nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku + Jeseníky, turistické trasy + Za zkamenělým Vozkou na hřeben Jeseníků + Jeseníky neboli Hrubý Jeseník - turistika a tipy na výlet, horské chaty a útulny, ubytování… + Kazatelny, skalní útvary v Hrubém Jeseníku + Břidličná hora, nejvyšší vrcholy Hrubého Jeseníku + Vysoká hole, 2. nejvyšší hora Hrubého Jeseníku a Velký kotel + Šerák, túra za skučení severáku + Praděd, nejvyšší hora Hrubého Jeseníků a pátá nejvyšší v ČR + Pecny, hora v hlavním hřebeni Hrubého Jeseníku + Červená hora, Hrubý Jeseník a vrcholy hlavního hřebene + Expedice Night-Riders aneb noční Jeseníky |
|