Vodopády Bílé Opavy, Divoký důl, Dlouhé stráně a Vysoká hole v Hrubém Jeseníku

Dvoudenní trek v Jeseníkách

Jeseníky, či přesněji Hrubý Jeseník, jsou poměrně známým a navštěvovaným pohořím. Přestože horskou hradbu Hrubého Jeseníku protínají dvě horské silnice v oblasti Videlského kříže a Červenohorského sedla, nalezneme tady rozsáhlé oblasti klidu i oblasti téměř bez lidí.

Před prázdninami jsem si po letech zopakoval hřebenovku Hrubého Jeseníku a již tehdy mě napadl docela pěkný okruh, jenž by vedl do pro mne zatím neznámých končin Jeseníků. Ty jsem sice prochodil docela poctivě, na Rejvízu, Velkém Mechovém jezírku, v Medvědské hornatině, na Pradědu i na Vysoké holi jsem byl nesčetněkrát. Na jaře v létě i v zimě na běžkách…

• Celková délka trasy 37 km
• Celkové převýšení 1 500 m

Přesto je tady oblast, kde jsem dosud nebyl - vrcholy Smrčník a Mravenečník s přečerpávací elektrárnou Dlouhé stráně a přilehlé končiny. A právě sem jsem se vydal během dvoudenního treku posledního prázdninového dne a prvního dne nového školního roku, kdy již hory byly téměř bez lidí a příroda se začala barvit do podzimních barev. S tím korespondovalo i poměrně chladné počasí (alespoň ve srovnání s parny pár dní před tím).

Divoký důl

Redakční přibližovadlo parkujeme na Hvězdě. Za 16 Kč vyjíždíme pendlem na Ovčárnu, kde začíná samotný trek. Z Hvězdy lze samozřejmě na Ovčárnu (1 302 m) vyjít po svých, ale v polykání asfaltokilometrů neshledávám žádné přílišné potěšení. Od Figury kolem vojenské zotavovny, na níž se zastavujeme na jedno startovní pivo (Radegast za 26 Kč), chaty Barborka (1 310 m) a Kurzovní chaty stoupáme směrem k Pradědu, jenž je dnes krásně nasvícen Sluncem. Zatím ve dvou. Po asfaltce mašíruje pár lidí, ale proti předprázdninovému či prázdninovému davovému šílenství je tady téměř prázdno.

Nad Kurzovní chatou je po pravé straně u cesty upravený pramen vody, ze kterého doplňuji zásoby. Jen do rezervy, neboť během dále popsaného přechodu lze vodu doplnit na velké řadě míst. To je jeden z velkých plusů Hrubého Jeseníku. Žízní nezhynete…

Na rozcestí Pod Pradědem (1 410 m) čekám na Kamila, jenž se příliš loudá. Takto bychom nikam nedošli. Prý není ve své kůži, tak jej posílám nazpět a dále na Jelení studánku, kam chci do večera dojít. To mám před sebou ale ještě více než 20 km… Praděd tentokráte vynechávám, byl jsem tam ani ne před čtvrt rokem.

Konečně opouštím asfaltku a mířím do Divokého dolu. Své jméno získal Divoký důl zcela právem. Je to hluboká a velice úzká suťová soutěska. Hned od počátku mě provází potůček, jenž se postupně mění v dravou horskou bystřinu s množstvím peřejí a skalních prahů. Opravdu bych se tady nechtěl prodírat volným terénem, takováto cesta by byla velice obtížná. Důl je sevřen mezi strmé hřebeny vrcholů Velký Děd a Divoký kámen (1 285 m).

Prvotní louky s roztroušeně rostoucími smrky jsou brzy vystřídány hlubokým smrkovým lesem s příměsí javoru, platanu i buku. Chodník místy klesá velice prudce. Asi jak to ve správném dole má být. Jdu tudy poprvé, pěkná ostuda… Brzy jsem u vyhlídky v Divokém dole (1 100 m), ze které se otevírají pěkné pohledy směrem k horní nádrži PVE Dlouhé stráně. A také na suťové dno a četná skaliska samotného Divokého dolu.

Nekonečný výstup k PVE

Konečně mám Divoký důl za sebou a přicházím na zpevněnou komunikaci směřující k horní nádrži PVR Dlouhé stráně. Ta bude nyní mým věrným společníkem. Přes rozcestí U Kamenné chaty (860 m) pokračuji na rozcestí Pod Zámčiskem (895 m), na kterém opouštím na hodně dlouhou dobu turistickou značku. Od Zámčiska začínám nabírat celkem svižně výšku za výhledů na dolní nádrž PVE, chatu Švýcárna v závěru Česnekového dolu, na Vozku i Keprník v severní části hřebene Hrubého Jeseníku.

Postupně se otevírají úžasná panoramata a aniž se naději, jsem na rozcestí k Tetřeví chatě (1 165 m). Větrníky mě ale nelákají, takže pokračuji doleva vzhůru vstříc výhledům. Těm začíná dominovat Praděd (1 492 m), nejvyšší hora Hrubého Jeseníku. Konečně jsem u opravdu impozantní horní nádrže unikátního technického díla. Jen škoda, že byla při její stavbě zničena část nejcennějších jesenických ekosystémů. Vnitřní stěny nádrže jsou opravdu strmé a samotná nádrž je obrovská. Těžko to k něčemu přirovnat.

Obcházím celou horní nádrž, jejíž koruna leží ve výšce asi 1 350 m. Přecházím až k jejímu jižnímu konci s malou vyvýšeninou, na které je informační panel se zakresleným výhledem. Jako na dlani mám téměř celý jesenický hřeben. Téměř na dosah jsou ale dva krásné oblé vrcholy Vřesník (1 342 m) a Mravenečník (1 343 m). Fotím a fotím a užívám si nádherných výhledů. Sice jsem zde poprvé, ale určitě ne naposledy. Dávám lehkou svačinu, zatím jsem neměl čas. Mám celkem naspěch, neboť dny jsou krátké a já z Ovčárny vyrážel teprve v jednu odpoledne.

Hutisko a Františkova myslivna

Roztahuji mapy (vzal jsem dvě dvou různých vydavatelů) a studuji lesní cesty. Jejich průběhy jsou v každé mapě jiné. Typický jev. Kartografická vydavatelství si kreslí do map černě čárované linie jak se jim zlíbí a jen málokdy přesně. No nic, viditelnost je dobrá a výhled rovněž, takže plánuji projít po některé z cest k vyhlídce Hutisko. Část trasy je odsud vcelku dobře vidět.

Scházím od horní nádrže PVE Dlouhé stráně po prvním schodišti východním směrem, přecházím okružní cestu pro "inlajny" a mířím si to na lesní cestu, která traverzuje ze severu a východu vrchol Vřesník. Narážím na cykloznačení neurčitého charakteru, to však hned mizí. Míjím pěkný myslivecký posed, jenž by šel využít k nouzovému bivaku a pokračuji na první rozcestí.

Na zmíněném rozcestí řeším dilema, zda-li pokračovat po lesní cestě dolů a nebo odbočit doleva na lesní cestu, která vede směrem k vrcholu Velká Jezerná (1 248 m) a pak asi k Františkově myslivně. Pěkně po hřebeni. Od horní nádrže PVE tímto směrem ale byly vidět velké polomy, kdo ví, v jakém stavu je cesta a zda-li bych se neprobíjel přes popadané stromy. Sice bych ušetřil pár kilometrů chůze a nějakou tu stovku metrů převýšení, rozhoduji se ale nakonec pro delší trasu. Odměnou jsou mi krásné výhledy k hlavnímu hřebeni s vrcholy jako je Vysoká hole, Velký Máj, Jelení hřbet a Břidličná hora (1 358 m), které v podvečerním světle vypadají fantasticky.

Nevím, zda-li rozhodnutí bylo správné, ale asi po třech kilometrech jsem na rozcestí Pod Homolí (1 055 m), ze kterého sestupuji vlevo na další lesní cestu. Na ní narážím na modrou TZ a na skalní vyhlídku nad Zadním Hutiskem. Další cesta je již značená a vcelku pohodová. Jen neustále nabírá výšku. Míjím rozpadlou lávku, takže raději brodím říčkou, míjím pozemní lanovku a další myslivecký posed.

Cesta končí a modrá pokračuje po úzkém lesním chodníku docela svižně vzhůru. Přes popadané stromy se dostávám konečně na hřebínek a na rozcestí u Františkovy myslivny (1 185 m). Ta je pouhé dva kilometry od Zámčiska, od kterého jsem se škrábal k PVE. To pro ty, kdy by si popsaný okruh chtěli nechat ujít.

Jelení studánka, západ Slunce a kamzíci

U Františkovy myslivny opouštím modrou TZ a pokračuji vzhůru po zelené TZ. Ta mě brzy přivádí na hlavní hřeben Hrubého Jeseníku na rozcestí Nad Malým kotlem (1 335 m). Odsud to mám do cíle dnešní etapy jen co by kamenem dohodil. Posledních 1,5 km z celkem asi 24 km při 1 300 m převýšení ujdu v cuku letu. Jen co obejdu rozložitý travnatý vrch Jelení hřbet (1 367 m). Na Jelení studánce (1 311 m) již čeká Kamil, jenž měl dnes jen takový pohodový špacír o délce osmi kilometrů.

Docházím akorát v době, kdy se Slunce chýlí k obzoru. Rychle pořizuji pár záběrů. Doplňuji vodu, chystám večeři a hurá na kutě. Dnes neobvykle brzy. Jenže co chcete dělat po tmě a ještě navíc v místě, kde se nečepuje pivo?…

Noc byla příjemná, útulna na Jelení studánce je opravdu skvělá. V noci vstávám a jdu se podívat na hvězdy, které zářivě třpytí na černé obloze. Letní souhvězdí pomalu mizí za západním obzorem a vládu přebírají souhvězdí podzimní. Slunce vychází docela pozdě a začíná osvětlovat okolní hřebeny. Podhůří ještě tone v šeru. Občas se přežene mrak, nakonec ale sluneční svit proráží jejich závoj.

Jdu doplnit vodu k upravenému prameni (poslední úprava v roce 1989) a naproti na Břidličné hoře vidím kamzíky. Popadnu foťák a pokusím se k nim dostat a udělat pár záběrů. To se nakonec podaří, kamzíci mě ale k sobě moc blízko nepustí a udržují si distanc. Asi mají v živé paměti, jak na ně ochranáři chodili s flintami… Pár obrázku ale nakonec vyberu a mám snímky na další článek. Ten však přijde na pořad dne až tak za dva týdny.

Vysoká hole a vodopády Bílé Opavy

Loučíme se s Jelení studánkou a přes Jelení hřbet se vracíme na rozcestí Nad Malým kotlem (1 335 m). Z něj se pak přesouváme po hlavním hřebeni přes vrcholy Velký Máj (1 384 m) a Kamzičník (1 419 m) na Vysokou holi (1 462 m), nejvyšší bod celého dvoudenního treku. Je tady historický hraniční kámen a bouda ČEZu. Tuto část jsem ale podrobně popsal v článku o přechodu hlavního jesenického hřebene.

Z Vysoké hole míříme kolem Petrových kamenů za pěkných výhledů k Pradědu i Mravenečníku na rozcestí Nad Ovčárnou (1 370 m), ze kterého je to již jen skok na samotnou Ovčárnu (1 302 m). Tentokráte se ale nezdržujeme a po žluté TZ sestupujeme do údolí Bílé Opavy. Hustým smrkovým lesem kolem dravé horské bystřiny Bílá Opava se dostáváme na rozcestí Pod Ovčárnu (1 213 m) a dále na rozcestí Nad vodopády Bílé Opavy.

Cestou se sice objevuje několik vodopádů a peřejí, to nejlepší nás ale teprve čeká. Po četných schodech a lávkách sestupujeme k Bílé Opavě. Stezka je poměrně obtížná a svým charakterem připomíná cesty ve Slovenském ráji. Ano, kaňon Bílé Opavy je to takový Slovenský ráj v malém, pouze není tvořen vápenci a dolomity…

Po četných schodech, lávkách a lavicích scházíme kolem četných vodopádů a peřejí níže. S velkým batohem je to docela tělocvik. Zejména v závěru, kde se přechází bludiště padlých stromů, které před pár lety podlehly poryvům silné vichřice, která způsobila i to, že tato cesta byla po nějakou dobu neprůchodná a uzavřená. Vodopády Bílé Opavy jsou krásné a považuji za jakousi třešničku na dortu, respektive za třešničku na tomto dvoudenním treku.

Přes rozcestí Na Paloučku (972 m) a kolem náhonu s vodním kanálem se dostáváme do Karlovy Studánky. Odsud již následuje závěrečné stoupání na Hvězdu k autu. Mám za sebou 36 km a 1 500 m převýšení. Ano, asi by se to dalo zvládnout i během jednoho dne. To by však již tato trasa nebyla vcelku pohodovým trekem s množstvím kochaček, ale spíše maratónem s bolavými nohami a vyplivnutými plícemi. A já si chtěl Jeseníků opravdu užít! A také užil a přivezl 300 fotografií…

Popsaná trasa je docela pohodová a zvládnete ji za 12 - 14 hodin. Pohodová je v létě, za špatného počasí a nebo v zimě může být ale vše jiné. Tato část Sudet je klimaticky poměrně drsnou oblastí a svými teplotními i srážkovými průměry odpovídá výrazně vyšším horám v sousedních Karpatech. Proto není radno Jeseníky podceňovat.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.