Fagaraš, přechod hřebene nejvyššího pohoří Rumunska ležícího v Jižních Karpatech

Proč to dělat pomalu, když to jde rychle (2)

Teplá večeře, pár piv a normální postel dodaly tělu přeci jenom trochu více síly než noc strávená někde v přístřešku či ve stanu. Když k tomu přičteme ještě dobrou ranní kávu, uvařenou klukama venku na vařiči, dostaneme zatím nejlepší startovní pozici do nového dne za náš dosavadní výlet.

Už při včerejším klesání k chatě jsme se rozhodli, že se stejnou cestou zpět na hřebenovku vracet nebudeme a místo toho zvolíme vedlejší cestu přes tři boční hřebeny. V bláhové naději, že by vedlejší cesta mohla být jednodušší, stoupáme od chaty po značce modrého křížku. Poté klesáme do údolí a opět stoupáme. A opět klesáme, a tak pořád dokola.

Vedlejší cesta nakonec asi přeci jenom bude jednodušší než hlavní hřebenovka, nicméně rozhodně ne tolik, jak jsme čekali. Když se po dvou a půl hodinách znovu napojíme na hlavní hřeben, cítíme únavu jako by byly čtyři odpoledne.

To jsme ještě netušili, že první dvě hodiny budou předobrazem celého třetího dne. Nahoru a dolů. Červená hřebenovka v této části Fagaraše vrcholy neobchází, ale vede přímo přes ně. Iezerul Caprei, Lăitel, Negoiu, Serbota. To vše jsou vrcholy, které je třeba třetího dne zdolat a mezi nimi je samozřejmě nutné tu a tam něco sejít, něco přelézt a něco obejít.

Výškové metry se tak spolu s únavou hromadí, člověk ani neví jak. Už po čtyřech hodinách zvažujeme přestávku u jezera Bâlea, hlavního turistického bodu v centrálním Fagaraši. U jezera jsou dvě chaty, stanice lanovky a v těsné blízkosti vede i slavná Transfagarašská magistrála (Transfăgărăsan), mnohými považována za jednu z nejmalebnějších silnic světa. Ostré zatáčky, velké převýšení, řada mostů a tunelů. To vše je Transfagarašská magistrála.

Silnice byla vybudována mezi léty 1970 a 1974 jako reakce na sovětský vpád do Československa v roce 1968. Jelikož se rumunská vojska k invazi nepřipojila, očekávalo rumunské vedení v čele s Nicolae Ceausescem možnost sovětské invaze i ve své vlasti. Z tohoto důvodu padlo rozhodnutí o stavbě Transfagarašské magistrály, jejímž hlavním účelem byla možnost rychlého strategického přesunu vojsk přes Fagaraš v případě sovětské invaze. Přesuny vojska už dnes tolik nehrozí, a tak silnice slouží hlavně cyklistům, řidičům a motorkářům, pro něž jsou výhledy na majestátní horské štíty, ostré zatáčky a prudké stoupání nejen lákadlem, ale i výzvou.

My toho kvůli mlze z Transfagarašské magistrály až tolik nemáme, stejně tak jako nemáme nic z jezera Bâlea. Pivo na horské chatě zní sice lákavě, avšak ztráta a následně "zisk" skoro 300 výškových metrů už tak lákavě nezní.

Pokračujeme tudíž dál nahoru a dolů přes zmíněné vrcholy Iezerul Caprei a Lăitel až pod druhou nejvyšší horu Rumunska Negoiu. Zde potkáváme u jezera Căltun velkou českou výpravu tábořící už ve tři odpoledne. Přemýšlíme nad tím, jestli není škoda končit den už ve tři odpoledne, když zbývá ještě pět hodin světla, nicméně nám je jasné, že s velkou a různorodou výpravou je potřeba cestu i zastávky plánovat jinak než ve dvou.

Na družné hovory bohužel není čas. Nabíráme co nejrychleji vodu a pokračujeme vstříc druhému nejvyššímu vrcholu Rumunska. Čeká nás oblíbená Drákulova soutěska (Strunga Dracului), úzký komín zajištěný řetězy a kramlemi, který může být na sněhu a ledě poměrně riskantní záležitostí. Když se však k soutěsce přiblížíme, zjišťujeme, že je kvůli nestabilnímu podloží a padajícím kamenům zavřená a cesta je přeznačená spolu se žlutou značkou oklikou po normální stezce.

Výstup na Negoiu se nám tím prodlužuje o půl hodiny, ale pořád lepší, než kamenem do hlavy. Trochu toho lezení se nám nakonec dostává až za Negoiu na hřebínku Serbota. I tuto pasáž je možné obejít po žluté, ale hřebenovka tentokrát uzavřená není, takže se vydáváme vstříc řetězům.

Hřeben Serbota je vedle Drákulovy soutěsky jednou z těch těžších pasáží Fagaraše. Vyžaduje používání rukou a s velkými krosnami může být v některých místech problém. Celý úsek je však opět zajištěn řetězy a kramlemi, takže i méně zkušení turisté pasáž nakonec zvládnou.

Po celém dni chůze nahoru a dolů již na hřebeni začínáme cítit značnou únavu a závěrečný výšvih na vrchol Serbota jde spíše silou vůle. Odměnou za veškerou námahu je nám mlha a viditelnost do deseti metrů, což jsou podmínky, v nichž se střídavě pohybujeme celé odpoledne.

V nulové viditelnosti nemá cenu ztrácet čas, a proto pokračujeme k cíli třetího dne, turistickému přístřešku Scara, kam dorážíme kolem sedmé večer. Zde je již sedm Němců a dvě Češky, ale místa je naštěstí ještě dost i pro nás. Holky jdou Fagaraš od západu a v následujících dnech je čeká trasa, kterou jsme my šli dnes. Popisujeme jim cestu a zároveň jim necháváme mapu Fagaraše, která nám už k ničemu nebude. Na oplátku dostáváme náplasti na puchýře a výbornou třešňovici, která nás po zbytek večera udrží schopné diskutovat o horách, cestování a běhání.

Přestože jsme třetí den ušli pouze lehce přes 18 km, byl pocitově rozhodně nejtěžší a to zejména s ohledem na techničtější pasáže. Nutno dodat, že na oněch 18 km se nastoupalo skoro 2 300 výškových metrů a přibližně stejné množství metrů se i sešlo, což na energii též nepřidalo. Stejně tak začínala být znát i únava předchozích dnů a možná se projevil i deficit v porovnání příjmu a výdeje kalorií. Čtvrtý den bylo proto nutné dorazit do cíle a dopřát tělu trochu odpočinku.

Ráno vstáváme o něco později než obvykle, protože nechceme už v šest hodin vzbudit celý přístřešek. Ten se však neprobouzí ani v sedm hodin a nám nezbývá, než být stejně těmi, kteří začnou kramařit jako první.

Po jednom flapjacku na snídani, nabrání vody a rozloučení s děvčaty se kolem osmé vydáváme na cestu. Čtvrtý den už má být z velké části hlavně o sestupu. Stoupání nás čekají pouze tři, přičemž vrchol Scara, tyčící se hned vedle přístřešku, zvládáme poměrně hladce.

Druhé stoupání je u jezera Avrig, kde potkáváme dva Čechy. Kluci mají namířeno západním směrem jako my a po Fagaraši chtějí pokračovat v dalších pohořích. Jeden z nich jde přechod celých Karpat už od Ukrajiny a má v plánu dokončit alespoň celé Rumunsko. Strávit několik měsíců sám v horách a každý den při tom chodit desítky kilometrů není nic lehkého a není rozhodně pro každého. Podobným výkonům tak za nás palec nahoru.

Po krátké konverzaci pokračujeme do sedla nad jezerem, odkud se vydáváme vstříc poslednímu stoupání našeho výletu. Ani ne 200 výškových metrů do bezejmenného kopce zdoláváme poměrně snadno a dál už nás čeká pouze cesta dolů.

Sestupů z Fagaraše se nám nabízí několik. Nejčastěji se chodí trasa do Sebesu de Sus přes chatu Suru nebo varianta do Turnu Rosu přes vrchol Chica Pietrelol. Obě tyto trasy klesají na sever, odkud je jednoduché dostat se po silnici či železnici do Sibiu, centra celé oblasti. My však volíme klesání po modré značce na jih do vsi Câinenii Mici, neboť plánujeme ještě nahlédnout do pohoří Lotru.

Značení je dobré a většinou vede po makadamových lesních cestách. Během patnáctikilometrového klesání toho k vidění tolik není, a tak se už těšíme do vesnice, kde doufáme v nějakou tu hospodu s pivem a jídlem.

Do Câinenii Mici dorážíme kolem třetí odpoledne. Restaurací bohužel nenacházíme, ale v druhé části vesnice Câinenii Mari objevujeme podnik, který kombinuje večerku, hernu s automaty a něco jako hospodu. Pivo i něco k jídlu tu mají, a proto neváháme a sedáme. Zbytek dne si pak již jenom užíváme zasloužený odpočinek.

Fagaraš jsme za plánované čtyři dny přejít dokázali. Kromě lehkých batohů nám k tomu určitě pomohla i dobrá turistická infrastruktura. Značení je kvalitní, díky čemuž člověk nemusí ztrácet čas s navigací.

Hustá síť přístřešků teoreticky umožňuje přejít celé pohoří i bez stanu a tím ušetřit další stovky gramů na hmotnosti batohu. My sami jsme stany ani jednou nepoužili, přestože jsme je měli. Na hmotnosti se stejně tak dá ušetřit díky častým pramenům, kdy se na zádech nemusí tahat litry vody. Jediný drobný problém tak může představovat počasí. Ne nadarmo se Fagaraši přezdívá "Deštivé hory" a nutno přiznat, že této přezdívce dostávají. Přeháňky jsou tu na denním pořádku a i prudké bouřky s přívaly deště nejsou nijak neobvyklé. S touto skutečností je proto při plánování dobré počítat.

Přestože je Fagaraš hojně navštěvované pohoří, na přelomu srpna a září jsme zas až tolik turistů nepotkali. Turisté zde samozřejmě jsou, ale hory nepůsobí nijak přelidněně. Nejvíce horalů se pohybuje ve střední části mezi Moldoveanu a Negoiu, určitou popularitu má i část západní. Východ pohoří je prakticky liduprázdný.

Na hlavní hřebenovce mnohým v minulosti vadil nepořádek a hromady odpadků, nicméně zde se situace v posledních letech, zdá se, výrazně zlepšila. Plechovky, plastové láhve či obaly od sušenek jsme v horách nezaznamenali a Fagaraš se tak mírou pořádku či nepořádku ničím neliší od dalších pohoří po celém Balkáně.

Nejvyšší rumunské pohoří nezbývá než doporučit. Výhody jasně převažují nad nevýhodami a pokud budete zvažovat výlet do Rumunska, s Fagarašem určitě neuděláte chybu.

• První část článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.