Fagaraš, hřebenovka nejvyššího pohoří v Rumunsku

Putování Fagarašem; soutěžní článek č. 4, Treking s Tilakem 2009

Letošní volba "dovolené" nakonec padla na Rumunsko - hory - moře. Konkrétně to byl Fagaraš a Mangalia. Různě jsme kombinovali lístky tak, aby cesta vyšla co nejlevněji. Do Košic jsem měla zpáteční CityStar, z Košic s Markem Sondertarif (kupovaný na Slovensku) - prakticky stejný jako CityStar s měsíční platností - do Loekoeshazy (první zastávka před Rumunskými hranicemi)pak lístek jen přes hranice Rumunska a na cestování Rumunskem jsme se rozhodli pro One Country Pass s třemi dny na cestování (cena 45 EUR).

Cesta proběhla poměrně v poklidu, i když už za Slovenskou hranicí jsme narazili na průvodčího, který nevládl jazykem (a my nevládli maďarštinou), takže vysvětlit mu, že máme místenky, ale ten vagón na místence je první třída, stálo jisté úsilí, ale tvářil se, že je to normální, takže jsme frčeli první třídou. Po více než 12 hodinách cesty vlak zastavil v Rumunském Sibiu. Toto nás poněkud zmátlo, protože jsme si na internetu našli, že spoj jede až do Brašova, ale průvodčí nám jasně ukázal, že mám z vlaku vypadnout, protože to je konečná.

Nastala tedy další fáze cesty, jak jsme druhý den zjistili naprosto zbytečná, a to, jak se dostat do Avrigu, odkud jsme chtěli vzít taxi do hor. Totiž. Celou expedici jsme plánovali podle deníku nějakých kluků z Čech, mapu jsme nesehnali a tak jsme si vytiskli z internetu v chabé kvalitě, takže jejich povídání se stalo na týden naší biblí. Podle deníku (nebo spíš podle Marka, jak se ukázalo později) jsme měli ze Sibiu odjet do Avrigu, kde nás bude čekat množství taxíků šťastných odvést dva česko - slovenské turisty do hor. Paní na nádraží nám sdělila, že další vlak do Brašova jede o půl dvanácté a pak až ráno.

Dali jsme si jedno Rumunské pivínko (za euro!!) a nastoupili do vlaku, který nám průvodčí poradila. Po pár desítkách minut ve vlaku jsme zbystřili, že nejedeme přes zastávky, které máme vytisknuté… ano. Samozřejmě jsme seděli ve špatném vlaku a nebyla to naše vina, protože hodná paní průvodčí nás poslala přesně na tento spoj a nástupiště. Podivný smysl pro humor mají ti Rumuni. Hned po zjištění jsme vyskočili z vlaku a čekala nás noc v kukuřici u tratě… a touto dobou už jsme měli být pod horami.

Ráno se vracíme do Sibiu a hned nás odchytává taxikář, který rozpoznal dle batohů, že se chystáme do hor a nabízí cestu za 80 RON (1eu = 4,1 RON). Odmítáme s tím, že si vezmeme přece taxík z Avrigu, což bude mnohem levnější. Po poledni jsme konečně na místě. K našemu překvapení, je ale Avrig vesnice a na dotaz taxi všichni jen nesouhlasně kývají hlavou. Propadám zoufalství a mám chuť někoho zaškrtit…

Zjišťujeme, že v deníku je sice Avrig zmíněn, ale kluci nakonec vzali taxi ze Sibiu. Proklatě. Máme už půl dne zpoždění a z Avrigu k horám je to pěšky hodně daleko. Vyrážíme do Sebesul de Sus, což je poslední vesnice pod horami a jako seslané z nebe projíždí Avrigem taxi. Pán byl obchodník a hned nás bere. Anglicky ani slovo, my ani slovo Rumunsky (holt podcenili jsme tu rumunštinu) ukazuje 40 RON v bankovkách. Berem to.

Zapíná dokonce i taxametr. Jak mi později Marek řekl, kousek před místem určení ho vypíná, protože by nás cesta vyšla jen kolem 20. Holt, byl to opravdový obchodník. Nicméně, je už po poledni, já jsem šťastná, že jsme to nešlapali pěšky, takže platíme a vyrážíme. Taxikář nás vyhodil na konci vesnice Sebesul de Sus, kde se značka hned rozdvojuje. Na trojúhelník a kolečko (oboje červená značka) dle návodu volíme trojúhelník, nicméně ten se nám ztrácí asi po kilometru, takže nakonec stejně jdeme po kolečku. Trasy na Fagaraši jsou značené dobře a dokonce i vykoumaným systémem.

Po asi tisíci metrech stoupání končíme u vypálené chaty Suru. Na hřeben je to ještě dobrých 500 výškových metrů, ale jsme mrtví. Po postavení stanu vaříme večeři a kolem nás se prohání stádo ovcí. Bačové jsou očividně zvyklí na turisty, takže pózují a mi se daří docela pěkné fotky.

Ráno dobíráme vodu, a vyrážíme na hřeben. Dnes už jdeme po červené čárce, kterou jsme už do konce putování přes Fagaraš neopustili. Hlavní hřeben a cesty naň jsou značeny červenou barvou, kolečko a trojúhelník jsou přístupové cesty (trojúhelníky víc po hřebenu), hřebenovka je pak značena červenou čárkou.

Celkově bych řekla, že značení je víc než dobré, místy na problematických hřebenech jsou značky velmi hustě, smysl takto hustého značení nám byl jasný, když jsme jeden den strávili prakticky v mlze. Při šplhání na hřeben se poprvé setkáváme s bačovými psi tváří v tvář. Včera, když jsme byli zalezlí ve stanu a kolem nás procházeli, měli očividně nahnáno. Nevím z čeho, možná z bači, možná ne. Ale dnes? Bača daleko, vyvalený na louce a nejspíš jsme ho nezajímali.

Zato psy jsme zajímali až moc. Asi 7 psů kolem nás utvořilo kruh o průměru 2 m a štěkají. Dívám se na Marka, co jako teď? Ani jeden nás se nehne, srdce mi bije až v krku a mozek pracuje naplno. Prej se mají házet šutry. Ale co když ne? Ať je to tak či tak, nic mě nepřimělo, abych se pohnula o milimetr, natožpak se zohýbala pro šutr. Psi byli jasně v převaze…

Po několika minutách smrtelného strachu je to přestalo bavit a postupně se vrací zpátky ke stádu ovcí. Jinak cesta na hřeben probíhá bez problému (nepočítám, že se do kopce plazím a moje tempo je víc než pomalé). Kolem poledne zastavujeme v sedle, které je konečně výš než 2 000 m n.m. a následující dny už níž nedostaneme.

Pokračujeme po hřebenovce (červená čárka) a potkáváme nějaké blázny, kteří skoro běží a navíc mají kraťasy a triko. V pozdním odpoledni končíme u plesa Avrig. Potkáváme skupinu čechů a fotíme si od nich mapu do foťáku (mapa je snadno k sehnání na objednání z internetu (www.mapcentrum.cz).

Trochu se na nás dívají nevěřícně, ale musí pochopit, že jsme se chystali narychlo a mapu nesehnali. Dál se jich ptáme na přechod Negoii a Serboty, který nás čeká další den. Doporučují nám hřebeny obejít, protože se jedná opravdu o problematickou část. S Markem se domlouváme, že jdeme přes. Jen pokud by bylo škaredě, nebo mělo pršet, obejdeme to. Spát jdeme brzo, protože další den bude hodně náročný, jak to tak vypadá.

V šest ráno zvoní budík a já přemýšlím, jestli mám takovou dovolenou zapotřebí. Do stanu bubnuje déšť a já jsem ještě víc naštvaná, že z přechodu Neigoiy nic nebude. Balíme se, snídáme (chleba se salamámem - jediná naše strava :-/ a čaj), dobíráme vodu na celý den, vytahujeme pláštěnky a po sedmé hodině jsme ready to go. Počasí je všelijaké a v sedle, kde zastavujeme asi po třech hodinách, sundáváme nadobro pláštěnky. Po kratičké pauze, protože času je málo a musíme dohnat půldenní zpoždění a zatmět na Negoie fakt nechceme, jdeme dál. Trvale v mlze, fotíme mraky jak o dušu (protože nic jiného se fotit nedá).

Před hřebenovkou ze Serboty na Negoiu sundávám foťák z bederáku do batohu. Sice mě mrzí, že už nebudou žádné fotky až do večera, ale nerada bych aby mi ta krabice zavazela při slézání a vylézání. Hned u prvního řetězu se absolutně děsím. Konečně rozumím pojmu exponovaný úsek a vykřičníkům, které jsou v mapě. Doháníme 3 Poláky (2 kluci, jedna holka), gentlemani přenáší dámě v některých úsecích batoh. Když přicházíme k nepříjemnému úseku, Marek se mě ptá, jestli chci vzít batoh. Dodává ale, že tam určitě budou horší úseky (= jestli ti vezmu ten batoh teď, tak seš úplná máčka), takže odmítám a lezu to s batohem.

Je to sice drsné, ale Marek vždycky čeká a říká mi, kam dát nohu a případně je přidržuje u skály (ono se to někomu leze, když má tak dlouhé nohy...). Po chvíli nás poláci pouští, protože jsme poněkud rychlejší a po šíleném hřebeni docházíme další asi 10ti člennou skupinu poláků. Ti nás zase pouští a my doufáme, že už nikoho nepotkáme. Počasí je pořád stejné a Marek se ptá, jestli teda jdeme přes Negoiu a jestli tam nebudu brečetr … Už mám docela dost, ale nepřijde mi to až tak nebezpečné. Tak se ho ptám, jestli bude brečet, až se zabiju a tím končí debata. Pod Negoiou začíná opravdu pršet.

Poslední rozhodnutí. A … jdeme nahoru. Na Fagaraš už se asi nikdy nepodívám a prostě nahoru chci. Navíc pořád přemýšlím, co nás asi čeká v Drákulově stezce. Ze sedla pod Negoiou se jde až moc lehce a dokonce i déšť po chvíli ustal. Děsím se toho, co přijde tedy později, když přechod přes Negoiu má být až tak nebezpečný. Na vrcholu se fotíme, rozbalujeme a jíme čokoládu a dokonce přes mraky vidíme poprvé (a naposled) slunce. Vzhledem k pokročilému času přistupujeme k sestupu.

U Drákulovy stezky máme poslední možnost obejít ji po jiné značce. Neprší a řetězy vypadají víc než lákavě, takže volíme cestu přímo dolů. Musím říct, že takový šupec jsem ještě nikdy nezažila. Asi 200 výškových metrů po řetězech s batohem s plnou polní… Po pár metrech přestávám cítit ruky a držím se vším možným. Nejvíc mě fascinují Markovy rady, jako - chyť se co nejníže, pověs se na ruce a pak dosáhneš na další místo. Nicméně jde to. Sice pomalu, ale i s batohem.

Na jediném úseku podávám svůj batoh asi o 2 m dolů, protože mi chybí 20 cm nohy a asi bych se už neudržela viset s tou věcí na zádech, ale zbytek lezu jako zkušený horolezec. U cedule exit se nechávám fotit a fakt jsem hotová. K plesu Caltun, kde máme spát je to ještě dobrou půlhodinku, ale po těch hodinách v exponovaném terénu je to krásná procházka. U plesa nás chytá absolutní slejvák (během 5 min se mi promočily kalhoty skrz) a já jsem šťastná, že to nepřišlo v Drákulově stezce.

Další den ráno nás probouzí sluneční paprsky (spolu s budíkem :-)), takže vytahuju ven sušit všechno oblečení. V noci jsme se moc nevyspali. Oběma nám bylo zima (s Markovým průhledným spacákem se nedivím, ale proč byla zima mi?) takže nás napadlo si vlézt do jednoho spacáku. Bylo sice mnohem tepleji, ale kdykoli se někdo z nás potřeboval otočit, zbudil toho druhého. Navíc se začalo projevovat celodenní putování a lození po řetězech a svaly začaly pekelně bolet.

Ráno mám problém si dřepnout i na záchod a cítím svaly, o kterých jsem neměla potuchy, že existují. Vyrážíme v obvyklou dobu (tedy mezi posledními), ale tentokrát s minimem vody, protože se nám nepodařilo najít pramen, který tam údajně měl být. Chůze je poměrně obtížná, alespoň dokud se trochu nerozejdeme, ale těšíme se na pivo. Dneska je totiž na trase tunel, který protíná Fagaraš asi v polovině, a čeká nás civilizace (stánky s pivem, jídlem a všemi vymoženostmi a hromady bordelu…).

Vzhledem k tomu, se k tunelu běžně jezdí autobusem a lidi se tam nechávají vyvést, aby si udělali krátkou túru až k Negoie potkáváme lidí jak na Václaváku. Neskutečné a šílené. Takhle si opravdu rumunské nedotčené hory nepředstavuju. Po poledni slézáme do sedla a k tunelu. Kupujeme si pivo, mici (mletá ovca), ovčí sýr (abychom trochu zpestřili naši salamo - chlebovou dietu) a další dobroty.

Ceny jsou opravdu evropské: pivko zase za euro, francouzská palačinka skoro za dvě. Po dvou hodinách u tunelu vyrážíme dál. Vylézáme do sedla nad tunelem a od tud už vidíme pleso, u kterého strávíme noc. Při sestupu k plesu ještě dobíráme vodu a pak už jen stavíme stan, vaříme a hurá spát. Tentokrát každý ve svém spacáku, ale nad ránem lezeme do jednoho, protože kosa je neskutečná.

Ještě večer přemýšlíme, že máme ještě jeden den navíc, než pojedeme k moři, takže bychom mohli stihnout i nejvyšší vrchol Rumunska Moldaveanu. Ráno vstáváme tedy s cílem, že dojdeme, kam dojdeme a druhý den dobyjeme Moldavenu a sestoupíme k vlaku. Počasí zatím vypadá víc než slibně a já poprvé za celou dobu vyrážím jen v tričku bez bundy. Pohodový pochod a počasí nám jen přidává na náladě. Kolem poledne přecházíme hřeben, který se nazývá v překladu "Tři kroky ke smrti". No čekali jsme víc… sice je tam pár řetězů, ale se Serbotou a Drákulovou stezkou se to absolutně nedá srovnat. Nicméně počasí se mění a vstupujeme do mlhy a začíná pršet.

Kolem čtvrté hodiny jsme v sedle, odkud vede značka na Moldaveanu, dle rozcestníku vzdálené ještě 3 hodiny (ovšem oproti značení, na které jsme zvyklí je třeba tento čas vynásobit dvěma ne-li třemi!) a značka k chatě Podragui. Protože prší fakt odporně a je mlha, rozhodujeme se slézt k chatě a nechat výstup na Moldaveanu na další den.

V chatě si dáváme pivo, které Marek kupuje bez zeptání se na cenu a dáváme za plechovku asi 3,5 EUR. To už je nadevropská cena, ani v Tatrách, kde to pivo vynosí nosiči, si nedovolí ho prodávat za takové peníze. Aspoň, že si můžeme v chatě vytáhnout vlastní jídlo (nečekaně chleba se salámem), je zde sice zakázáno vařit, ale zdejší to řeší tak, že si uvaří na vařiči před chatou a pak ho donesou dovnitř.

V chatě znovu probíráme plány a nakonec se rozhodujeme zahájit sestup a na nejvyšší vrchol Rumunska nejdeme. Rozhodně to není tak "zábavný" vrchol jak Negoiu a navíc s tou mlhou bychom stejně nic neviděli. A … moře a vidina tepla … jasný vítěz. Kolem šesté vyrážíme vzhůru dolů. A to doslova. Volili jsme mezi dvěma cestami dolů - bohužel jsme zvolili špatnou a vzali to přes hřeben (byla to značka modrý trojúhelník, schůdnější a příjemnější cesta vedla po červeném kolečku).

Kdybychom měli náladu na výhledy a bylo pěkné počasí, ok, ale s tím, že se pomalu začínalo stmívat, pršelo a byli jsme absolutně unavení, to bylo fakt drsné. Dvě hodiny na hřebenu jsme strávili poloběhem, téměř jsme neklesli (což byla našim hlavním cílem ten den), boty promokly skrznaskrz (nateklo mi tam vrchem) a ani moje skvělá softshelová bunda už to nezvládla. Když připočítám, jak Marek celou dobu hustil, proč jsem si nedala věci v batohu do igelitek, fakt mi do smíchu nebylo.

Nakonec nacházíme místo přesně pro jeden stan ještě na hřebeni. Příroda už se docela změnila, takže přemýšlíme, jak nízko jsme a jak moc se musíme bát medvěda. Kopr vítězí a my vaříme ve stanu a stejně tak tam necháváme přes noc odpadky, neumytý ešus i všechno jídlo. Doufáme, že se zrovna kolem žádný nevyskytne, protože by určitě naší pozvánce neodolal.

Ráno se probouzíme do stejné mlhy, jako jsme usnuli, a obouváme stejně mokré boty, což je poměrně nechutné a nakonec oblíkáme spací oblečení (tady bych měla mluvit v jednotném čísle, protože Marek má na sobě triko, které už nesundal několik dní v kuse…). Cesta dolů je únavná o to víc, že mě ještě pořád bolí svaly z přechodu na řetězech a loužička v mých pohorách jen dál a dál rozmáčí nohy…

Ještě před Victorií nám brzdí dva mladí rumunští borci a berou nás (aniž bychom vůbec začali stopovat). Ptají se, kam jdeme, či chceme do Victorie, tak říkáme, že jdeme až do Ucea de Jos odkud nám jede vlak do Brašova. Chlapci očividně neměli namířeno až tam, ale berou nás až do Ucey, což nám šetří pár hodin chůze. V Ucee nám chvilku trvá najít nádraží, ale pak už sedáme do pole kousek od nádraží a čekáme na večerní vlak. V sedm vyjíždíme do Brašova.

V Brašově si naivně myslíme, že koupíme místenku na cestu k moři (všechny rychlé vlaky jsou v Rumunsku povinně místenkové). Jdu zjišťovat na informace, jestli ten vlak vůbec jede, ale chlápek na informacích nemluví anglicky.

Obcházím postupně okénka, až narazím na bábu, která sice vládne jazykem, ovšem s ochotou je to horší. Ptám se jí na místenky a odpovídá, že vlak je plný. Ptám se tedy, jestli je jiný spoj. A ona, že je, do Constanty, ale taky plný. A plný dnes i zítra. To mě trochu znervózňuje, tak se slušně ptám, co teda máme dělat. Paní jen odvětí - běžte na informace. Na což já odvětím, že tam ten týpek nemluví anglicky… Bába naznačuje - to není můj problém a víc s námi nemluví. Nakonec nás napadla spásná myšlenka jet přes Bukurešť a doufat, že místenky z Bukurešti už budou…

Pár rad pro cestovatele

• Mapa ke koupi za cca 200 Kč snadno na internetu.
• Vhodné místo odkud vzít taxi je Sibiu, z hor už se lehce dopravíte stopem (do Ucey, Brašova, Sibiu)
• Cesty jsou skvěle značené, dobře viditelné i v mlze
• Přechod Negoiy a Serboty za špatného počasí velmi problematický a poměrně nebezpečný (nejen fyzicky ale i psychicky… pohled na sráz pod vámi pro silné povahy.
• Prameny v každém sedle, kde se dá přespat.
• Ceny zhruba jako u nás. Vlaky v Rumunsku jsou povinně místenkové (ty rychlejší).
• Místenka je velmi levná (cca 2 LEI) ale nutná.
• Většinou angličtina nepomůže, doporučuji si stáhnout základní rumunské fráze z internetu.