Engadin a Engadinské Alpy, výstup na horu Piz Lischana (3 105 m n. m.)

Engadinské třítisícovky a vysokohorská turistika

Engadin (rétorománsky údolí Innu) je nádherný kraj. Krásné hory, nekonečné údolí Innu, malebné vesničky. Na jeho území se nachází i světoznámé a hojně navštěvované letovisko St. Moritz, jinak se však spíš jedná o méně navštěvovanou část Švýcarska. Najdeme jej v jeho východním cípu a je součástí kantonu Graubűnden.

Hovoří se zde německy, italsky a částečně i rétorománsky. Hlavně Dolní Engadin okolo městečka Scuol lze pokládat za baštu tohoto starobylého jazyka, na který jsou místní patřičně hrdi. Údolí Innu lemují z obou stran horské masívy Alp – spousta třítisícovek a jedna (z ČR nejbližší) čtyřtisícovka – Piz Bernina (4 049 m). A právě do Engadinu jsme se vydali na týdenní dobývání třítisícovek.

Někdo si řekne Švýcarsko – to je drahá záležitost. Opak byl však pravdou. Kromě toho, že jsme si v bezcelní zóně Samnaun na švýcarsko-rakouském pomezí nakoupili levnější benzín než u nás, stejně tak i čokolády a kořalku, jsme také rozbili své stany ve skromném, ale super levném kempu ve vesničce Strada asi 20 km za čárou s Rakouskem. Cena něco přes 140 Kč za osobu, stan i auto na hlavu! No neberte to, zvláště když součástí kempu je i malý bazén! Toho jsme po dobu pobytu využívali hojně, hlavně já s manželkou. Není nic lepšího než po túře skočit ulepený a zpocený do vody a parádně se osvěžit.

Samnaun

Ráno je nádherně, rychle posnídáme a vyrážíme auty. Do samotného izolovaného údolí vedou pouze dvě cesty, z Rakouska a Švýcarska. Víceméně souběžně, každá jinou stranou úbočí ostře zařezaného údolí. Prudké zatáčky v krkolomném svahu střídají neosvětlené úzké tunely, z nichž v mnohých se dvě auta v žádném případě nevyhnou, takže se musí couvat. Nás to naštěstí nepostihlo, za chvilku se tudíž ocitneme nahoře v místech, kde se údolí rozšíří a kde cestou nahoru střídá jedna malebná vesnice jinou.

Celá oblast je součástí známého rakousko-švýcarského lyžařského regionu Ischgl-Samnaun. Vesnice jsou plné nádherných penziónů, hotýlků a restaurací, nicméně mnoho turistů v osm ráno nevidíme. Konečně dojíždíme na parkoviště v poslední vesnici Samnaun (1 828 m), kde začíná i značená cesta na Muttler.

Dáváme se přímo na jih údolím Val Maisas. Zpočátku široká cesta stoupá zvolna podél potoka. Když se otočíme, abychom udělali společnou fotku, naskytne se nám fascinující pohled na protější svahy, které připomínají spíš Velkou Fatru než Alpy.

Asi po půl hodině se údolí rozevře a nám se naskytne daleko lepší pohled na náš dnešní cíl, souměrnou kamennou pyramidu Muttler a vedle vpravo čnící o něco menší Staummerspitz (3 254 m, rétorománsky Piz Tschűtta). Suťoviska střídají pevnou skálu a travnaté svahy. Díky nim se zde pase mnoho krav a ovcí.

Konečně se dostáváme k rozcestníku. Ten ukazuje cestu do sedla mezi oba velikány, my se však prudkým stoupákem vydáváme doleva na severní hřeben Muttleru. Následuje sedlo, ze kterého se vydáváme vzhůru po příšerném suťovisku, ve kterém jsou naznačeny krátké oblouky serpentin. Nesmírně to klouže.

Konečně vrchol! Ten samotný není moc impozantní, betonová plošina a obří anténa, reflektor nebo něco takového. Zato výhledy parádní. Na severu hraniční hřeben s Rakouskem, na západě Silvretta s Piz Buin, v dáli Bernina, kousek od nás na jihozápadě skupina Sesvenna, na jihovýchodě v dáli zaledněný masív Ortler a na východě Ötztalské Alpy.

S Hankou si blahopřejeme k naší první třítisícovce, vypijeme plechovku Radegastu a všichni společně se vydáváme na sestup. Počasí se kazí, to nám ale na náladě z prvního vrcholu nemůže ubrat. Úplně dole jsme svědky zajímavé podívané. Svišť velký jak malé tele panáčkuje tak 20 metrů od nás a přitom píská v nesmírně vysoké tónině. Vůbec nás nebere na vědomí, buď nás nevidí a necítí anebo jsou místní svišti nesmírně ochočení.

Piz Lischana (3 105 m) a Uinaschlucht

Ráno ujíždíme proti proudu Innu asi 15 km do lázeňského městečka Scuol (1 198 m), kde hodláme nechat auta. Cestou se kocháme pohledy na nádherný světlý vápencový masív na jih od nás, ostře kontrastující se šedou žulou ostatních hor. Ne nadarmo se tomuto pohoří říká Engadinské Dolomity. Nejprve vidíme ostře zařezané údolí říčky Uina a poté i Piz Lischanu. Oběma auty se vyvážíme množstvím serpentin nad město a na parkoviště vedle turistické stezky na Chamanna Lischana.

Za docela slušného počasí stoupáme nahoru dolinou Val Lischana, nejprve lesem a potom klečí. Cesta pokračuje horskými loukami. Za necelé tři hodiny překonáváme více jak tisícimetrové převýšení a ocitáme se před chatou. Ta se nachází na skalnatém hrbu mezi Piz Lischanou a Piz San Jon, který je tvořen nádhernými skalnatými varhanami. Dalekohledem je dobře viditelná i z údolí Innu.

Počasí se ovšem kazí a těsně před chatou se začíná vyplňovat zpropadená předpověď počasí – bouřky a déšť. Zasedáme v útulné a malé chatě. Počasí se během chvilky. Váháme, máme-li pokračovat, ale asi tak po hodině se k tomu odhodláme.

Vydáváme se od chaty nejprve pohodovou stezkou úbočím Piz Lischany, poté skalnatými úseky a prudkým stoupáním v suťovisku. Po více jak hodině se dostáváme do širokého plochého sedla, odkud míří prudce doleva na beztvarý hřeben sotva znatelná cestička. Asi vrchol. Za čtvrthodinku jsme na něm, jaké je však naše překvapení, když vrchol uvidíme za strmým hřebenem více jak půl hodiny od nás. Konečně nějaká ferrata, říkám si.

Svižným tempem kráčíme po docela ostrém hřebeni na sever, docházíme k zubu vlastního vrcholu a hladce ho zdoláváme. Odměnou nám je nádherný pohled na celý Dolní Engadin s městečkem Scuol pod námi, protější masív Samnaunských Alp s včerejším vrcholem Muttler, Silvrettu, majestátný Piz Linard, na druhé straně Piz Sesvenna na hranici s Itálií. Dole, takřka kolmo, je vidět střechu našeho večerního útulku i se švýcarskou vlajkou. Nicméně pohled už není tak jasný, jelikož od západu se velice rychlým tempem nesou mohutná černá mračna neustále stoupající údolím vzhůru. Okamžitě velíme k ústupu. Ze začátku to ještě nevypadá tak bledě.

Když ale viditelnost klesne tak na 50 metrů a vítr začne sílit, tušíme, že může být daleko hůř. Přidáváme do kroku a do sedla už dobíháme. V sedle začíná docela hustě pršet a udeří první rána. Cestu dolů zdoláváme za necelých 20 minut za neustálého hřmění. Jde z toho hrůza, vždyť nejbližší blesk uhodí asi dva kilometry od nás!

Před chatou už neprší a nehřmí, takže zpomalíme a volně docházíme. Kolem pece v jídelně začneme sušit všechny věci, není ale pomalu už kde, protože postižených bylo více. Poklábosíme trochu s ostatními hosty a dovíme se něco zajímavého od příjemného chataře. Poradí nám něco k zítřejší túře, sdělí předpověď počasí a poradí, co dělat v bouřce. Bezvadné služby za 28 CHF, není-liž pravda.

Chatařova předpověď na zítřek, tzn. ráno pěkně s tím, že se to má odpoledne pokazit, se naplňuje už večer. Hvězdy nádherně svítí stejně jako super osvětlený Scuol přímo dole pod námi. Ráno vyrážíme ostrým tempem zase do sedla pod Piz Lischanou. V sedle fotíme sebe a výhledy na Ortler a Berninu v pozadí a okolní blízké masívy.

Naše cesta vede dolů. Krajina se diametrálně změní. Spíš připomíná hlušinu ostravsko-karvinské pánve bez jakékoliv vegetace. Je tu tajemně a navíc ani živáčka, teda kromě nás šesti. Po čase se objevuje i vegetace, systém jezírek na planině Lais da Rims a nakonec, když už je trávy zase dost, i několik stád všudypřítomných ovcí. Za nějakou chvíli už tušíme, že se blížíme k místu, na které se těšíme, a to na kaňon říčky Uina.

Kaňon je součástí cesty z Engadinu na švýcarsko-italskou hranici. Stezku nad kaňonem i hraniční sedlo Slingia lze vidět již z dáli, dalekohledy pozorujeme postavy na ní, ale i – světe, div se – cyklisty! A pěknou spoustu! Místy sice tlačí, nicméně často i šlapou. Musí to být pěkná dřina. Dojdeme na cestu nad kaňonem a dáváme se dolů.

Ještě před ústím nacházíme vykotlané místo s vodou tak po prsa a, věrni tradici, Mirek a já do ní vlezeme. Je to lábuž koupat se v 12 - 13 stupňové vodě. Vydržím tam celý ponořený asi tak tři pikosekundy. Zbyněk nás fotí, okolní cyklisti, kterých je čím dál tím víc, nechápou. My nechápeme, kde se jich tolik bere. Podle průvodce je to místo sice výjimečné a krásné, ale málo navštěvované.

Konečně jdeme do soutěsky. Dolina se dramaticky svírá a zdá se, že není kudy projít. Přesto zde je cesta a to ne ledajaká. Je přímo vysekaná do kolmé stěny v délce více jak 500 metrů. Od pádu do hlubin až nás dělí zábradlí, místy ani to ne. Ve dvou místech dojde i na tunel. Je to nádhera dívat se dolů na říčku Uina a na kolmé znovu vápencové stěny vypínající se z obou břehů. Cestu vytesali kdysi dávno švýcarští celníci, jak se dozvídáme z pamětní desky u spodního ústí kaňonu.

Zbyněk fotí jak o život a my mu ochotně pózujeme. V soutěsce naproti jdoucí cyklisti své miláčky pouze tlačí, šlapat by buď vůbec nešlo anebo by bylo strašně nebezpečné. Nechápu, proč se nahoru takhle plahočí, zřejmě je na druhé straně sedla Slingia nějaký božský sjezd do Itálie.

Zbytek cesty je pohodový, ale zdlouhavý. Jdeme už k cíli – městečku s rétorománským názvem Sur En v údolí Innu. Ze Sur En do Scuolu je to něco kolem osmi kilometrů. Nikomu se nechce už jít pěšky. Autobus nejede a hlavní cesta s eventuálním stopem je setsakramentsky daleko nahoře v protějším svahu. A tak SMS povoláváme o pomoc zbytek výpravy, i když ani nevíme, kde se nacházejí. Za chvíli přichází odpověď, že za nějakou dobu přijedou, a tak si v místní hospodě zaslouženě dáme po pivu za 5 CHF.

Po půlhodině klábosení nad pivem jedeme nadvakrát pro auta ve Scuolu a na parkoviště nahoru. Ihned se vydáváme o 80 km dál do Horního Engadinu. Zkoušíme několik kempů, o nichž víme z internetu, jsou ale plně obsazeny. A tak se ubytujeme až v tom posledním a trošku dražším kempu Plauns mezi Pontresinou a sedlem Bernina pass. Cena kolem 330 Kč na hlavu. Místo pro pět stanů nacházíme těžce, je plná sezóna.

St. Moritz, Maloja pass, Bernina pass

Při večeři plánujeme co zítra. Nakonec mně hlavně ženské ukecají a tak zítra máme odpočinkový den. Prožijeme nádherný den prohlížením Pontresiny a St. Moritze, vyjedeme si na významná silniční sedla Maloja pass (1 809 m) a Bernina pass (2 328 m). Na sedle Maloja pass si kupujeme pohlednici Heidi, děvčátka z hor, která tady údajně žila na úpatí Piz Grevasalvas (2 932 m) na sever od zmiňovaného sedla. Mimochodem někde v těchto místech pramení Inn.

Městečka a sedla jsou sice nádherná, mám však takový divný pocit, že odpočinkový den tehdy, kdy slunce pere jak za nároďák, není zrovna to pravé ořechové. Že bychom mohli urazit horská božstva. A taky že jo! Další den, kdy chceme vyrazit na vrchol Piz Julier, to je absolutně nemožné. Neprostupná deka, prší skoro celý den, je zima. Aspoň poznáváme horolezecké muzeum, které stojí určitě za to a bazén v Pontresině. Mimochodem Pontresina je jedno z nejdůležitějších horolezeckých center ve Švýcarsku se známou horolezeckou školou.

S obavami občas v noci vykukuji, jak to tam nahoře vypadá. Celou dobu bledě, nicméně ráno si vydechnu – obloha je vymetená, úplné azzurro, jak říkáme my Italové. To máme štěstí, vždyť je to náš poslední den! Dvěma auty se vydáváme dolů k Innu a proti proudu přes St. Moritz dojíždíme do osady Champfér (1 825 m), kde nám kolegové poradili bezproblémový parking. Odtud vede turistická stezka na Piz Julier (rétorománsky Piz Gűglia), nejvyšší vrchol masívu a dominanta St. Moritz. Cesta vede zpočátku serpentinami hustým lesem.

Po zhruba půl hodině dojdeme nad jeho pásmo a po louce Alp Suvretta podél potoka docházíme k rozcestníku a opouštíme klasickou švýcarskou červenou značku. Poprvé za celý týden se vydáváme cestou jiné barvy – modrou. Zcela jistě to značí náročnou stezku. Ta nejprve stoupá opět serpentinami v prudkém travnatém svahu pod mohutným skalnatým vějířem masívu Piz Julier, který se nad námi tyčí pořád ještě o více jak 1 000 výškových metrů. Postupem do nich přejde a objeví se i suťovisko, které je zakončeno malinkým sedýlkem Fuorcla d´Albana, kde se nachází i malý přístřešek do nepohody.

A ze sedla začíná nepřerušovaná jeden a půl hodiny dlouhá via ferrata po jižním skalnatém hřebeni. Pro skalní ferratáře nic moc, ale mně osobně stačí. Je docela vzdušná, ale perfektně jištěna množstvím řetězů a zábradlí, takže je relativně bezpečná. Toto však určitě neplatí v dešti, bouřce anebo v případě existence sněhových polí.

Engadin na mapě, Švýcarsko

Mimochodem, milovníci zajištěných cest tuto stezku v průvodcích jako ferratu nenajdou, konzervativní Švýcaři totiž budování těchto moderních cest dlouhou dobu ignorovali a jejich boom začal až teprve nedávno. Zajištění této cesty je datováno do roku 1992, ale v "bibli" via ferrat "Klettersteig atlas" od Paula Wernera se nevyskytuje.

Pod stále jenom modrým nebem po čtyřech a půl hodinách dobýváme vrchol. Na vrcholu je zhruba 30 lidí včetně nějaké skautské družiny. Brzy však všichni odcházejí, takže zůstáváme na vrcholu sami. Cestou na vrchol jsme moc lidí ani nepotkali, což je vzhledem k blízkosti takového střediska jako St. Moritz zajímavé. Nejspíš všichni využívají lanovky na sousední Piz Nair (3 056 m).

Než začneme všichni fotit jak o život, ozve se provinile ze Zbyňkových úst: "Asi jsem něco špatně zmáčknul a … vymazal celý obsah foťáku, ehm." Jak se vzápětí ukáže, má pravdu. Všechny jeho fotky včetně těch pro naši výpravu unikátních z kaňonu Uinaschlucht jsou nenávratně ty tam. Světlaninu zlost nad tímto činem radši popisovat nebudu, stačí, že profíkovi Zbyňkovi tuto záležitost připomínáme s posměšky dodnes.

Díky své výšce a poloze je Piz Julier skvostným výhledovým bodem. Hluboko pod námi lze vidět St. Moritz, okolní jezera, Pontresinu, nad ním mnou nedobytý Piz Languard, na severovýchodě nádherný zub Piz Ot a v dáli na jihovýchodě opět masív Ortleru v Itálii. Na jihozápadě marně hledám v masívu Bergell jednu z nejtěžších a nejznámějších severních alpských stěn - legendární Piz Badile. Možná jsem ji spatřil, aniž to vím… Samozřejmě nádherný pohled přes údolí je i na blízký masív Berniny.

Po dlouhé době se mi splnil sen a zdolal jsem tři třítisícovky v nádherném koutu Alp. Engadin je skutečně nádherný. Hluboké zařezané údolí s průměrnou výškou kolem 1 500 m lemované spoustou třítisícovek má opravdu horalovi co nabídnout. Milovníkům vysokohorské turistiky přinesou mnohé cesty určitě velké potěšení. Cesty na vrcholy jsou ve srovnání s túrami na tatranské vrcholy či hřebeny s o něco málo větším převýšením – 1 500 až 2 000 m, nicméně zdolatelné i průměrně zdatnému turistovi.

Důležitou podmínkou úspěšného zdolání je určitě dobré počasí. Tím je ale hlavně Horní Engadin proslulý, vždyť St. Moritz má ve svém logu Slunce a na všech svých prospektech hlásá 320 slunečných dní v roce! Z turisticky přístupných vrcholů Engadinu jmenujme také tajemný a zapadlý Piz Sesvenna (3 207 m) na švýcarsko - italské hranici v okolí Scuolu, jeden z nejznámějších a nejkrásnějších alpských vrcholů, nesmírně těžký Piz Linard (3 411 m) v blízkosti vesnice Lavin, dále i v Česku populární Piz Buin (3 312 m) čnící nad údolím Tuoi jako fantastický kolos a přízrak z jiného světa a málo navštěvovaný Flűela Weisshorn v blízkosti silničního sedla Flűelapass mezi Davosem a Susch.

V Horním Engadinu jsou běžně dostupné Piz Ot (3 246 m) nad obcí Samedan v blízkosti St. Moritz, osamocený a od civilizace vzdálený Piz Quattervals (3 165 m), jediný to dostupný vrchol Švýcarského národního parku, a také třítisícové satelity Berniny – Piz Roseg (3 937 m), Piz Morteratsch (3 751 m) a Piz Corvatsch (3 451 m). Na ně už vedou spíše těžší a ledovcové túry.

Za týden se nám podařilo zdolat pět vrcholů, mi pouze tři. Ale o to až tak nejde, důležité je, že jsme zde prožili krásný týden s fantastickými zážitky v nádherné přírodě uprostřed tolik milovaných hor. Nezdolané vrcholy mně ale lákají samozřejmě dál, takže snad někdy příště…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.