Elbrus (5 642 m), výstup na nejvyšší kavkazskou horu přes Pik Terskol

Výstup na nejvyšší horu Kavkazu a Ruska

"Ne! Nechci si to ulehčovat, ani náhodou! Do lanovky mě nikdo nedostane, takový kopec by mě ani nebavil!" zdůrazňuji na první schůzce k výstupu na kavkazského dvouhlavého obra jménem Elbrus a ihned navrhuji alternativní cestu přes ledovec. Sice to pro nás bude navíc znamenat absolvování ledovcového kurzu a tahání patřičné ledovcové výbavy, ale jako nemohoucí se opravdu necítím a jít s davem pod lanovkou nechci. Naštěstí nikdo neprotestuje, je rozhodnuto.

Naše výstupová trasa není ale zase až tak neobvyklá. Dokud v šedesátých letech nevznikl na svazích Elbrusu systém lanovek, byla cesta přes Novyj Krugazor a Ledovaju bazu v podstatě "normálkou" a v minulosti byla mimo jiné využívaná i k výstavbě horské chaty Prijut 11.

Čtěte také: Je Elbrus choďák? Výstup na nejvyšší horu Kavkazu

Elbrus je nejvyšším vrcholem Kavkazu, ale i Ruska samotného. Nachází se v severozápadní části pohoří, v oblasti zvané Centrální Kavkaz. Vulkanický masív Elbrusu má dva vrcholy, západní a vyšší - 5 642 m a východní - 5 621 m. Svahy sopky jsou pokryté ledovci o celkové ploše cca 138 km².

"Pro ty, kdo sní, neexistuje slovo nemožné."

Kemp Saklya - vesnice Elbrus. Budíček v 6 hodin probouzí ty, co ještě spí, balíme poslední věci, snídáme. Před osmou odkládáme do úschovny nepotřebné věci a vyrážíme. Jelikož se nechceme zdržovat čekáním na bus, zkoušíme stopovat a během chvilky se už cpeme do postarší Lady Nivy. Po ostré a hlučné jízdě ve stísněném interiéru vozu vysedáme za nedlouho v Terskolu a okamžitě se dáváme na pochod.

Za značné podpory sluníčka v zádech stoupáme štěrkovou cestou směrem k observatoři Pik Terskol - Novyj Krugazor. Ihned za první zatáčkou se ale cesta naštěstí schovává do milosrdného stínu stromoví. Alespoň na chvíli. Jak se klikatíme svahem vzhůru, stromů rychle ubývá.

Je nádherný slunečný den, na obloze téměř vymeteno. Vytrvale postupujeme pohodlnou štěrkovkou a občasně se nabíjíme zpětnými pohledy na zasněžené vrcholky hlavního kavkazského hřebene. Pod námi se rozprostírá zadní část baksanské doliny s turistickým střediskem Azau.

Bez problémů zvládáme i povinnou přestávku u vodopádu Děviči kosy a za zatáčkou nad vodopádem se nám poprvé ukazují oba zaledněné vrcholy mohutného Elbrusu. Kolem observatoře pouze procházíme a po hřebínku za ní se rychle dostáváme na travnatou plošinu. Zde se na chvíli zastavujeme a užíváme si nádherné výhledy do hluboké doliny Terskol se stejnojmenným ledovcem a na okolní vysoké hradby členitých hor.

Po malé pauze opět nabíráme výšku. Rveme se vzhůru kamenitou stezkou napříč svahem a za zády necháváme ležet areál hvězdárny. Ve výšce 3 381 metrů tiše míjíme pozůstatky horolezecké základny Piket No105 a nedaleký památník 214. jezdeckého pluku, hájícího v těchto místech během 2. světové války přístupy k Elbrusu. Na širokém skalním hřebenu jsou stále patrná střelecká stanoviště a zbytky opevnění.

Před námi se zvedá poslední úsek naší dnešní pouti. Doposud široká cesta vybudovaná v roce 1938 pro stavbu chaty Prijut 11, pomalu přechází v úzký chodník, sem tam se ztrácející pod sněhovým splazem, nebo kamenným sesuvem. Obcházíme velké žulové bloky, přecházíme přes strmé sněhové pole a pomalu se blížíme do dnešního cíle.

"Nad přírodou člověk nikdy nezvítězil, zvítězit však může nad svým strachem, nejistotou, či slabostí."

První výškový tábor stavíme u bývalé výzkumné stanice Ledovaja baza, ležící na suťové vyvýšenině při úpatí ledovců Garabaši a Terskol ve výšce 3 683 m. Jinak nádhernou okolní krajinu hyzdí několik polorozpadlých budov a spousty povalujícího se rozličného odpadu. Je poměrně větrno, proto využíváme starých plechů a s pomocí kamenů stavíme kolem stanů improvizované závětří.

Slunce neúprosně zapadá za obrovský masiv Elbrusu a s padajícím stínem se rychle ochlazuje. Po večeři ještě stihneme z nedalekého pahorku vizuálně prozkoumat cestu přes ledovec a taktéž brzy upadáme do pohodlí našich spacáků.

V noci nám stanem lomcuje vítr, ráno se probouzíme do nádherného, prosluněného dne. Čeká nás etapa, která sice není nejdelší, avšak je o to zábavnější. Po všech ranních nezbytnostech a různých fyzických úkonech bouráme tábor a vyrážíme na ledovec. Jeho obnažené čelo je možná trochu strmější, mačky nás na něm ale bez problému fixují. Horní, zasněžená část v nás však příliš důvěry nevzbuzuje. Jdu první. Bořím se po kolena v závěji a ob krok zkouším cepínem pevnost podloží. Vypadá to slušně. Ujdeme sotva pár desítek metrů a násada mého cepínu mizí někde hluboko pod vrstvou sněhu. Před námi je trhlina.

Tvářím se jako že nic, natahuji ruku a zarážím cepín o kus dál. Paráda, zásah do pevného. Dlouhým krokem překonávám tuto drobnou nástrahu a doufám, že jich na nás nebude pod sněhovou peřinou čekat více. Za krátko se ale ledovec srovnává a sněhu rychle ubývá, až je ho sotva po kotníky. Časem se dokonce objevují i pozůstatky prošlápnuté stopy, kterou následujeme.

Po placatém ledovci postupujeme rychle. Sem tam zastavíme, odpočíváme a kocháme se výhledy. Sluníčkem nasvícené bílé homole Elbrusu ostře kontrastují se zcela jasnou tmavomodrou oblohou. Úchvatná scenérie. Za dvě hodiny přicházíme na frekventovanou jižní výstupovou trasu.

"Vystupovat na hory není pro člověka důležité. Důležité je to pouze pro toho, kdo si to důležitým učinil."

Motáme lano a svahem pokračujeme k dalšímu plánovanému tábořišti, rozprostírající se na skaliskách naproti bývalé horské chatě Prijut 11 ve výšce 4 100 m. Od horní stanice lanovky Mir je cesta proježděná a zřetelná, ale nepříjemná. Až do 5 100 metrů se nechávají rolbou vozit někteří turisté, ve snaze dosáhnout co nejjednodušeji vrcholu. V hlubokém, rozježděném firmu se však zrovna moc dobře nešlape, nejprudší část svahu proto obcházíme malou oklikou.

Zanedlouho již mezi skalkami hledáme vhodná místa pro naše stany. Máme štěstí. Pro druhý výškový tábor dostáváme od horské služby svolení využít závětrných zákoutí mezi jejich boudami. Dokonce nám nabízejí možnost použít jednu z nich, čehož samozřejmě rádi zneužíváme jako kuchyň, denní místnost a šatnu.

Rychle se zabydlujeme a po odpoledním čaji se vydáváme na aklimatizační výstup k Pastuchovým skalám. Bez těžkých krosen se nám stoupá lehce, trochu hůře se už ale dýchá. Na "normálce" (jižní výstupová trasa) to žije. Potkáváme jednotlivé horolezce vracející se z vrcholu, postaršího pána trmácejícího se s velkou krosnou aklimatizovat na bivak nad "Pastušky", i celé výpravy turistů klikatících se za sebou vzhůru svahem jako dlouhý had.

Pastuchových skal (4 700 m) dosahujeme zhruba po dvou hodinách výstupu. Sedáme na kameny, popíjíme čaj a užíváme si jasného počasí a nádherných výhledů do hlubin pod námi. Po chvíli odpočinku sestupujeme zpět do táboru. K večeru roztápíme sníh a připravujeme do termosek čaj, ať se ráno nemusíme zdržovat vařením. Zítra jdeme do akce.

V noci zase pěkně fouká, skoro vůbec nespím. Ve tři hodiny ráno nám rachotí budíky, ale při letmém pohledu ze stanu je jasné, že to hned tak brzy nahoru nepůjde. Venku zuří vichr a vrchol Elbrusu se halí do hustého oblaku. Zalézám zpět do spacáku a konečně na chvíli usínám.

Po šesté hodině se vítr trochu uklidňuje. Vstáváme a dlouho debatujeme, jestli dnes vrchol vůbec pokoušet. Kolem sedmé se ale oblačnost téměř protrhává, a tak vyrážíme. Buď to půjde až nahoru, anebo to pojmeme jako další aklimatizační přípravu a o vrchol se pokusíme znovu zítra.

"Když myslíte, že už nemůžete, tak máte ještě minimálně třetinu sil."

Bičováni větrem stoupáme pravidelnými serpentinami po rolbami rozježděném svahu vstříc východnímu vrcholu Elbrusu. Mraky se téměř nepřetržitě přelévají přes jeho špičku, pouze občas na nás nesměle vykoukne. Sluncem zalité baksanské údolí a vymetený hlavní kavkazský hřeben, nám ale při zpětném pohledu nabízí adekvátní kompenzaci.

S přibývající výškou se naše tempo zpomaluje, vítr sílí a slunečního svitu ubývá. Na konečné zastávce ratraků vyvážející na kopec zámožnější turisty si dáváme krátkou pauzu. Dál vede pouze úzký chodník, kterým obcházíme východní vrchol. Cesta je zřetelná, prošlapaná od předchozích skupinek a je velmi dobře značená praporky.

Asi po pěti hodinách výstupu přicházíme do sedla zvaného Sedlovina, ležící mezi západním a východním vrcholem Elbrusu. Je větrno, mlhavo, do ideálního počasí to má daleko. To nás ale nikterak neodrazuje a pouštíme se do závěrečného strmého výšvihu. Co dvacet nastoupaných kroků vždy střídavě odpočíváme, v exponovanějších partiích nám pomáhá fixní lano.

Po prudkém vystoupání se ocitáme na plochém vrcholovém platu. Šlapeme dále podél tyčového značení, vrchol stále nevidíme. Je v mraku. Když náhle jako mávnutím kouzelného proutku se oblaka rozestupují a asi sto metrů před námi se zjevuje vrcholová pyramida. Nádherný pocit. V euforii zrychlujeme a za pár okamžiků již stojíme na nejvyšším vrcholu Velkého Kavkazu, podle některých geografů snad i Evropy.

Žádná velká slast to tady ale není. Poryvy větru s námi cloumají jako proslulý vichr z hor v divadle Járy Cimrmana, viditelnost je mizerná, spíše nijaká. Navzájem si gratulujeme a v rychlosti se fotíme. Dokonce si v tom fičáku ani nevzpomenu na vlajku, kterou jsem pro tento účel koupil v Praze a již mám sebou v batohu.

Po několika minutách marného boje s větrem se dáváme na pozvolný návrat. Stejnou trasou sklouzáváme do sedla, kde v relativním závětří dopíjíme poslední zbytky čaje. Následuje zdlouhavý, vysilující sestup, který nám časem zpříjemňuje trhající se oblačnost a poslední výhledy do údolí. Po téměř deseti hodinách strávených na nohou se dostáváme zpět do táboru. Přichází velká chvíle, konečně z batohu vytahuji vlajku České republiky a slivovičkou zapíjíme úspěšný výstup.

"Výstup na vrchol končí až úspěšným sestupem."

Ráno opouštíme příjemné zázemí základny horské služby a v rozbředlém sněhu kloužeme k horní stanici lanovky Garabaši. Cestou míjíme roztodivné ubikace vystavené z obrovských barelů a různých kontejnerů, ve kterých bych snad ani nechtěl být ubytován.

S příchodem na přestupní stanici lanovek Mir sněhová pokrývka pomalu mizí, zato se objevují první bary a stánky se suvenýry. Je zde rušno. Z nitra lanovky vystupují hordy výletníků, v okolí panuje čilý stavební shon. Jižní svah Elbrusu již brzy zkrotí další kapacitní lanová dráha s novou sjezdovkou. Bez zdržování mizíme z tohoto hlučného místa a prašnou cestou padáme svahem o patro níž.

Sestup pod lanovkou je únavný. Nestabilní štěrk pod nohami občas ujíždí a máme co dělat, abychom sebou nepráskli na zadek. Bez pauzy procházíme i kolem další přestupní stanice Staryj Krugazor a v údolí pod námi lze již zahlédnout náš cíl, lyžařské a turistické středisko Azau. Opět se na nás usmívá štěstěna. Dolinou se rozléhá dunivý hřmot motoru a zanedlouho jsme dostiženi obrovským damprem Volvo, valícím se ze stavby.

Řidič zastavuje a my bez váhání využíváme nabídky svezení. Hbitě skáčeme na plošinu vedle jeho kabiny a alespoň na chvíli dopřáváme nohám klid. I pán šofér má však své předpisy a v poslední zatáčce před střediskem nás bez skrupulí vyklápí. Závěrečných pár set metrů proto můžeme dojít vítězoslavně po svých. Vyhládlí a žízniví usedáme do nejbližší restaurační zahrádky a objednáváme si šašlik, který zapíjíme pivkem. Příjemná změna po třídenní konzumaci instantních nudlí a čaje…

"Z hor sestupujeme hlavně proto, abychom se do nich mohli zase vracet."

Trek dolinou Irik: Přes ledovcové plato Džikiugankez a…

Kavkaz… Téměř magické to slovo. Pro mnohé synonymum rozlehlosti, tajemna, nedostupna, pro některé životní…

Povedená túra v Turzovské vrchovině: Přes Bobek na ropný…

Turzovská vrchovina nepatří k příliš známým a ani turisty vyhledávaným pohořím. Stojí si tiše ve stínu…

Kouzelnou krajinou horských samot, túra hřebeny Javorníků…

Javorníky, Beskydy, Hostýnské vrchy. Krajina utvářená po staletí lidskou rukou. Rozlehlé lesy střídané…

Dvoudenní túra Hostýnskými vrchy s bivakem pod…

Dvoudenní přechod západní částí Hostýnských vrchů sice nepatří do kategorie himalájských výkonů, přesto jako…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.