Bradla a hrady Bílých Karpat turisticky, putování přes Javorníky do Pulčínských skal

Trek přes Bílé Karpaty a Javorníky do Pulčínských skal

Oblast Bílých Karpat se táhne v délce zhruba osmdesáti kilometrů po hranicích mezi Českou a Slovenskou republikou, přičemž v obou státech se jedná o chráněné území. Ačkoliv jsme tehdy tvořili ještě společný stát, na naší straně chráněné území vyhlásili v roce 1980 a u našich východních sousedů už v roce 1979.

Nejvyšším vrcholem pohoří je Velká Javořina (970 m), o niž se oba státy poctivě dělí; možná i proto probíhá na kopci každým rokem setkání spřátelených lidí. V oblasti najdeme i nesčetně dalších kopců a nechybí malebná údolí, skály, historické památky i jiné zajímavosti; není žádným tajemstvím, že mezi slovenská nej náleží Vršatská bradla. Proto se k nim vypravme, začínáme v Púchově.

Vlak má téměř tradičně zpoždění, a tak vysedáme na nádraží přibližně o čtyřicet minut později, než uvádí jízdní řád; zdržení asi nejvíc trápí slovenského kamaráda, jemuž přivážím v batohu několik knížek a netrpělivě nás očekává. Asi i proto mu předám publikace v podstatě pouze na otočku a naše cesty se rozchází, vyrážíme do terénu.

Nejprve, neb jinak to ani nejde, procházíme okresním městem, o němž se dochovala první zmínka z roku 1243; léta Páně 1650 sem zavítal Jan Ámos Komenský. Na rozdíl od učitele národů se v ulicích nijak nezdržíme a přes Keblie vnikáme do lesů. Tam nás čeká překvapení. V oblasti muselo před naším příjezdem děsivě pršet, jelikož pěšiny jsou šíleně podmáčené a brodíme bahnem.

Při šplhání do kopce nepříjemně podkluzujeme. Protože se setmělo (vyjeli jsme na čundr v pátečních odpoledních hodinách), svítíme si na cestu čelovkami. Stan nakonec rozhazujeme v mokrých lukách nad obcí Horná Breznica.

Do obce sestupujeme další den ráno a pokračujeme do osady Lednica, kde dle pověsti žila krásná Katarína. Jelikož byla holka krev a mléko, neměla o nápadníky nouzi, zahleděla se do švarného mládence. Slovo dalo slovo a chystala se svatba. Jak to ale chodí, vyvstal zádrhel. Protože se jednalo o poddané, náleželo právo první noci hradnímu pánovi. Nevěstu k němu dovedli rovnou od oltáře a chlípný velmož bez okolků zaútočil na její čest; na poslední chvíli se mu vytrhla a vyskočila z okna. Než by zhřešila, radši se zabila. Od té doby prý chodí po hradbách v noci její duch oblečený do bílých šatů.

Jelikož jsme dorazili za dne, přízrak nespatříme a neověříme si pravdivost báje, hrad nám ale neunikne. Zřícenina se nachází na okraji Lednického bradla, jež se táhne nad vesnicí. Skvostně tvarované vápencové útvary představují přírodní rezervaci o rozloze 14,3 ha, vyhlásili ji v roce 1969 a novelizovali v roce 1986.

Masiv, k němuž míříme, vypadá nádherně již z dálky, a tak se v osadě nezdržujeme; neprodleně míříme k hradu, jejž postavili jako strážní pohraniční pevnost. V době své vlády ho držel ve své moci známý oligarcha Matúš Čák Trenčianský, za krále Zikmunda přešel do soukromých rukou. Na čas ho obsadili husité a později ho získal rod Podmanických, v roce 1708 za Rákocziho povstání obléhala sídlo císařská vojska. V roce 1746 nechali hrad opravit Maťašovskovci, kteří ho drželi v zástavě. Jakmile ale jejich rod vymřel po meči, začalo sídlo chátrat a proměnilo se v ruiny.

Přicházíme ke vstupní bráně, již bohužel přehrazuje mříž, k naší lítosti mají zavřeno. Usedáme tedy na blízké lavičky a občerstvujeme se; jak se zdá, nebudeme sami, kdo spláče nad výdělkem. Záhy po nás přichází mladá turistka. Čekáme, že podobně jako my protáhne zklamaně obličej, nestane se. Dívčina vytahuje klíč a otevírá vchod, coby pokladní vybírá vstupné.

Lehčí o pár eur procházíme tunelem vyrubaným ve skále na vnitřní nádvoří. Rázem nás obklopí zdi, které kvůli opravám zakrývá z velké části lešení, z oken lze shlédnout na obec i okolí. Kdo má výhledů málo, může po strmém železném žebříku vyšplhat na skalní ostroh a po vytesaném schodišti dojít k nejvyšší části hradu, kde stávala strážní věž nazývaná Straka.

Objekt je prohlédnut a pokračujeme v poznávání, z blízkých luk se nabízí nádherné výhledy na celé Lednické bradlo. To dominuje blízkému okolí, svým způsobem se jedná o předzvěst toho, jaké krásy nás ještě očekávají.

Jakmile dojdeme do Červenokamenského sedla, otevře se před námi výhled na Vršatské bradlo. Masiv působí impozantně a láká k sobě v podobě bájných nymf, které do svých zrádných náručí vábily námořníky. Naštěstí se nenacházíme na moři, a tak nehrozí, že nás podlé děvy utopí ve vlnách; jelikož panuje teplé počasí, koupeme se leda ve vlastním potu.

Ačkoliv masiv zve k návštěvě, obratem se k němu nevydáme. Nejprve zastavujeme v obci Červený Kameň. V hospodě kupujeme pivo, jímž na venkovní zahrádce zapijeme oběd z vlastních zásob, následně si nenecháme ujít naučnou stezku vedoucí k Červenokamenskému bradlu. Území představuje přírodní rezervaci (založena v roce 1969 a novelizována 1989), rozloha činí 47,5 ha.

Podél křížové cesty staré dva roky stoupáme k výrazné skalní věži, na jejímž úpatí umístili do malé jeskyňky sochu panny Marie. Nevynecháme ani vyhlídku. Na opačné straně údolí se zvedá masiv Vršatského bradla a dole pod námi se táhne osada Červený Kameň, v dálce se ukazují kopce Strážovských vrchů, mezi nimiž neschází nejvyšší hora Strážov, již sekundují mj. i Vápeč a Homolka.

Přestože okruh není nijak dlouhý, nadchne nás svou malebností. Bylo by neskonalou chybou ho vynechat. Nyní už ale zahýbáme k Vršatskému bradlu, stoupáme do kopce. Vysoko nad námi se zvedají rozeklané skalní věže a z lučiny shlížíme zpátky na Červenokamenské bradlo, pohlcuje nás les. Ve stínu stromů obcházíme masiv, kolem nějž vede naučný chodník; oblast vyhlásili kvůli útesům, výskytu vzácných rostlin i živočichů v roce 1970 národní přírodní rezervací. Údaj novelizovali v letech 1983 a 2003, rozloha činí 82,4 ha.

Konečně se dostáváme do travnatého sedla, kde činíme zastávku; jako bychom měli výšlapu pořád málo, odbočujeme nalehko na blízkou vyhlídku. Netrvá dlouho a pěšina nás přivádí na nejvyšší vrchol geomorfologického celku Vysoké Vršatce a druhý nejvyšší kopec Bílých Karpat, o slovo se hlásí Chmeľová (925 m). Dostáváme se na skálu s fantastickým výhledem. Předvádí se nejenom vedlejší Vršatské bradlo, ale i Velká Javořina, nechybí ani vzdálenější pohoří, mezi něž patří např. Považský Inovec.

Usedáme na skalisko a nemůžeme se vynadívat, posléze scházíme k bradlu, na němž se nachází ruiny hradu Vršatec. Založili ho v polovině 13. století a posléze se ho zmocnil Matúš Čák Trenčianský, v 15. a 16. století jej přestavěli. Po roce 1577 ho vlastnilo několik šlechtických rodin, ke zkáze došlo za Rákocziho povstání v roce 1708. V objektu vybuchl střelný prach a sídlo se z hrůzného otřesu nikdy nevzpamatovalo.

Stoupáme ke zřícenině a prolézáme bývalý palác, následuje nemilé překvapení. Když jsem tyto končiny navštívil před lety, smělo se vylézt až na vrchol bradla, odkud byl nádherný výhled, nyní to neplatí. Cedule hlásí zákaz.

No nic, spokojeni jsme i tak, zbývá rozhodnout, kudy dál. Je možné zavítat do blízké osady Vršatské Podhradie, kde je hospoda; o slovo se hlásí i blízký hotel. Ten má ale kvůli svatbě uzavřeno pro širší veřejnost - snad nevěsta neskončila stejně špatně jako zmíněná Katarína. My ale stáčíme k hranicím s Českou republikou a u kapličky Brezová dobíráme vodu, přecházíme na území našeho státu, kde celkem slušné výhledy nabízí Holý vrch.

Tím se loučíme dle mého mínění s nejkrásnějším koutem Bílých Karpat a mohl bych uzavřít reportáž. Protože jsme ale pokračovali v čundru, zmíním i další atraktivní místa, která jsme následně navštívili. Ráno nás zastihuje ve městě Brumov-Bylnice, kde stojí hrad z roku 1255. Jelikož na sídlo nezavítáme, nebudu se o něm podrobně rozepisovat, prozradím jen, že ho zřídili ke střežení Vlárského průsmyku.

Raději uvedu vrch Matka (624 m), přes který následně přecházíme a jenž vděčí za své pojmenování pradávné pověsti. Hradní pán v těchto místech narazil na kočovnou skupinu a obtěžoval pěknou holku, což se celkem oprávněně nelíbilo jejímu milenci. Zastal se jí, což majitele panství rozčílilo a v záchvatu vzteku na jinocha vystřelil z kuše. Do dráhy šípu na poslední chvíli skočila mladíkova matka, čímž ho zachránila a skonala místo něho. Kopec proto nazvali podle ní.

Pokračujeme, jelikož od rána panuje neskutečné vedro, dáváme v hotelu Jelenovská točenou kofolu. Poté scházíme do Valašských Klobouků. V obci stojí za pozornost především náměstí, my se vracíme do lesů. Příčina je prostá. Láká nás dřevěná rozhledna Královec (655 m). Vylézáme na ni a z ochozu máme nádherný výhled na celé okolí, přivítáme i cedule, na nichž uvedli, jakým směrem se co nachází.

Úspěch u nás sklidí i nedaleká restaurace, v níž zastavíme na oběd; živý cvrkot jasně dokazuje, že se jedná o hojně navštěvované místo. Naštěstí nepotrvá dlouho a lidí výrazně ubude. Pokračujeme přes přírodní rezervaci Ploštiny na hraniční vrch Končitá (817 m). Tam už vládne pusto a prázdno, pokud vypustíme šíleného motoristu, který se přiřítí kdo ví odkud a po zasmradění okolí zase rychle zmizí.

Z Končité scházíme okolo stanového tábora do osady Střelná, kde to kvůli nedalekým hranicím odjakživa vřelo. I proto tady v 18. století hlídali ozbrojení portáši. Nyní zde naštěstí panuje klid a mír, a tak v pohodě zaskakujeme na pivko.

Po zažehnání žízně vyrážíme opět do terénu; kdyby nás zachvátila lenost, mohla by naše dnešní túra skončit poměrně brzy. Kousek nad osadou postavili turistickou kapli, u níž zřídili pro trempy boudičku bez střechy, kterou rozdělili na kóje pro spaní pod širákem. Zajímavé, my však ještě popojdeme a nocujeme až na rozhledně Čubův kopec. Stavba připomíná svým vzhledem vyhlídku na Královci, na rozdíl od ní ji už bohužel začíná přerůstat okolní porost. Vysoké stromy značně omezují výhled, stěžovat si ale nebudeme.

Poslední den čundru zavítáme na dvě překrásná místa, která snad není potřeba blíž představovat; přesto tak krátce učiním. Za osadou Pulčín, což je nejvýše položená valašská obec (675 m), vnikneme do národní přírodní rezervace, jejíž součást tvoří Pulčínské skály s vrcholem Hradisko, kde kdysi stával hrad. Druhou zastávkou se stávají Čertovy kameny, které dle pověsti vznikly po sázce mlynáře s ďáblem. O tom, že obě lokality stojí za návštěvu, svědčí nadměrný počet turistů, kterých se zde nachází víc než hub po dešti. To už ale končíme trek, při němž jsme za nádherného počasí nachodili slušnou řádku kilometrů.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.