Boržava, přechod hřebene poloniny na Zakarpatské Ukrajině ve Východních Karpatech

Treking v ukrajinských Karpatech, přechod hlavního hřebene poloniny Boržava

Z ukrajinského Chustu nás Saša, příbuzný mého muže, odvezl červeným žigulíkem do obce Volovec, která je jedním z výchozích bodů pro přechod poloniny Boržavy. Saša na poloninách ani ve Volovci, vzdáleném 90 km od jeho vesnice, nikdy nebyl, přestože jako řidič kamionu sjezdil všelijaké dálky. Rád se tedy zhostil úkolu být naším taxíkem. Jelikož byla neděle, vzal s sebou i svou ženu a dvě děti, že si tak udělají rodinný výlet.

Byla polovina září a předpověď na další dny byla příznivá. S ubývající cestou se však počasí zhoršovalo a čím více jsme se blížili k Volovci, tím větší byla obava z nadcházející noci a častější myšlenka, zda máme dostatek teplého oblečení.

Pocit nejistoty se ještě zvýšil ve chvíli, kdy jsme zahlédli část hřebene poloniny Boržavy, který se tyčil v dáli nad silnicí a byl zahalen do šedých mraků. Kousek za voloveckým nádražím jsme byli vysazeni se slovy: "Šťastnou cestu, vy blázni!" Chápu, že pro Sašu pohled na příbuzné mizící v temnu železničního viaduktu a vstupující do neznámého světa hor nebyl optimistický.

Čtěte také: Výstup na Veliký vrch a Stoj, nejvyšší vrchol poloniny Boržava

Náš pohled už byl daleko lepší, za viaduktem nás prašná cesta vedla kolem chalup a dále mírně stoupala mezi pastvinami, načež následovalo stoupání lesem. Nevyrazili jsme jako správní turisté brzy z rána, proto jsme byli kvůli ubíhajícímu času celí netrpěliví, kdy už na nás vykoukne polonina. K naší netrpělivosti přispívalo i lesní šero způsobené silnou oblačností.

Asi po třech hodinách stoupání jsme došli k velkému kříži, který jsme zahlédli již z Volovce, a jenž se nachází na vrcholu Temnatik (1 344 m). Před námi se rozprostřel tolik očekávaný pohled na nezalesněný travnatý hřeben, pohled na poloninu Boržavu, tedy její část s vrcholy Plaj (1 531 m), Velikij věrch (1 598 m) a sousední Stoj (1 681 m), což je nejvyšší vrchol Boržavy.

K naší velké radosti se v pozdním odpoledni začalo vyjasňovat a dříve strašidelné hory se měnily v poklidné místo. Chtěli jsme strávit večer u ohně, proto jsme usoudili, že bude lepší pro tento den již nestoupat směrem k Velikijmu věrchu, ale naopak sestoupit o pár metrů níže k hranici lesa, kde bychom mohli nasbírat nějaké dříví.

Našli jsme krásné místo, takový malý hřbítek kolmý k hlavnímu hřebeni a mizící v hlubokém lese. Postavili jsme stan, nasbírali dřevo, v nedalekém potoce doplnili zásoby vody a rozdělali oheň na přípravu večeře.

Vrcholky hor byly střídavě zahalovány do bílého závoje mraků a spolu s nekonečnými zalesněnými údolími pod námi a zapadajícím sluncem vytvářely úchvatnou scenérii. Všudypřítomná tráva vypadala ve večerních paprscích jako ze zlata. Seděli jsme u ohně a kolem nás byl naprostý klid. Nikde nikdo, jen my dva a pohled na překrásnou okolní krajinu ve večerním hávu. Tato atmosféra v nás probouzela pocit, že jsme toho všeho součástí, že jsme taky jedna část přírody.

Avšak s přibývající tmou sílil vítr a do naší mysli se pomalu vkrádaly představy o medvědovi a vlcích, kteří nás pozorují z nedalekého porostu, nepřibližují se jen kvůli ohni, ale čekají na náš spánek, aby mohli, v tom lepším případě, slídit kolem stanu a očichat, co jsme zač. Tyto myšlenky jsme se snažili rychle odehnat hovorem o čemkoliv jiném a hltem vodky zajedeným chlebem a špekem. Vichr a únava nás zahnaly do stanu. S přáním probudit se ráno v pořádku jsme záhy usnuli.

Když jsme se brzy ráno vzbudili, ihned jsem vylezli ze stanu plni napětí, zda nám nějaké zvíře nenahlédlo do zásob jídla, které jsme raději nechali dále od stanu a nedočkaví pohledu na poloninu v ranním světle. Slunce vycházelo na opačné straně hřbetu a bylo vzrušující pozorovat, jak svými paprsky postupně zalévá vrcholy naproti a i naši stranu poloniny.

Zrovna, když jsem přemýšleli o místě vhodném pro vykonání ranní potřeby, zjevil se v této pusté krajině mužíček s holí a psem, sestupující z hlavního hřebene k lesu asi 200 m od našeho stanu. Mysleli jsme, že zamíří k nám, aby si popovídal. Rozdělali jsme oheň na kávu, ale pán zmizel v hlubokém lese. Po nějaké době se z lesa ozýval neustávající psí štěkot, který zněl velmi nervózně a agresivně, co se tam mohlo dít, jsme si mohli jen představovat.

Nechtělo se nám opouštět zabydlené místo, ale Boržava nás volala dále. Po vystoupání na hlavní hřeben jsme zjistili, že krajina opravdu není tak pustá, jak by se mohlo zdát. Na cestě stál Zil a v okruhu 200 m se při zemi krčili borůvkáři. Celý den sbírají zde hojné borůvky a brusinky, aby si vydělali nějaké peníze. Pro některé z místních je sběr lesních plodů jediným zdrojem obživy. Dokonce jsou i takoví odvážlivci, kteří neváhají vylézt bez jakéhokoliv jištění na špici velkého smrku či jedle, kde trhají šišky, které pak zpeněží.

Po vystoupání na Velikij věrch jsme se kochali výhledem na sousední vrcholy, na prudké svahy vedoucí do nekonečných lesních údolí a na salaš pod námi, která se zdála miniaturní. Rozprostřela se před námi dosud nespatřená část poloniny Boržavy, táhlý holý hřbet s bočními výběžky, klikatící se jako had a doslova vybízející k rozběhnutí. Viděli jsme, kolik toho ještě máme před sebou.

Pokračovali jsme kolem malého plesa na vršek Gemba (1 491 m) a dále na Židovskou maguru (1 516 m). "Co je to tam v dáli, za ty černé nehybné sloupky? Á hýbe se to." Byla to skupina asi dvaceti českých turistů. "Ahoj!" "Ahoj," odpověděli jsme. Přičemž se ozvalo: "No jo, Češi, tady na Ukrajince nenarazíš.""Ale ano," odpovídá manžel zakarpatským přízvukem. "Aha, tak vy jste mix!"

S úsměvem pokračujeme dále. Je krásně jasno, sluníčko pálí, předpověď opravdu vyšla. Vybíráme si místo ke svačině, odkud sledujeme rozlehlé svahy s oblastmi barevného borůvčí, které vypadají jako část zemského povrchu vyfocená z družice. Svačinu zapíjíme posledními hlty vody.

Po několika hodinách hřebenové chůze pozorujeme, že slunce už je hodně nízko. Typická polonina již skončila a travnatá plocha se střídá s lesem. Stále jsme nenarazili na místo s vodou, kde bychom mohli přenocovat. Léto bylo velmi suché, proto je zde nedostatek vody. Mnoha domácnostem ve vesnicích vyschly studny a sucho se projevilo i zde v horách.

Najednou slyšíme motorovou pilu a spatřujeme kříž v sedle Prislop. Popovídáme s pánem, který tu řezal dřevo a sdělil, že se zde nemusíme ničeho obávat, vesnice už není tak daleko a voda tu je. Dali jsme s ním na pozdrav vodku a poté pospíchal dolů, než bude tma.

Rozložili jsme stan a prožili další klidnou noc. Třetí den jsme ještě nechtěli z polonin do civilizace, proto jsme pokračovali dále přes maličkou poloninu Kuk, která byla zbarvena dočervena, neboť hustý porost borůvčí a brusinek s přicházejícím podzimem měnil barvu.

Na úpatí velmi strmého kopce se nám zjevila chatrč z klacků a igelitů, z které vylezli dva postarší muži. Vypadali dost zanedbaně, chyběly jim zuby, ale rádi se s námi dali do řeči a nabídli nám vodu ze svých zásob. Bydleli zde jen na dobu sběru borůvek.

Po přejití poloninky Kuk jsme pány slibovanou odbočku do Mežhorje, města v údolí, nenašli, proto jsme pokračovali dále po cestě, která však byla nekonečná. Opět nám došla voda a kolem se kupily bouřkové mraky. Už bylo hodně hodin, a protože jsme se pohybovali v lese, kde se nám přespat nechtělo, rozhodli jsme se sejít z cesty, která stále neklesala a spustit se střemhlav lesem dolů do údolí.

V jednom místě jsme narazili na opravdu hustý les, který jsme museli projít, a přitom se uklidňovali, že medvěda nepotkáme. Nepostupovali jsme zrovna moc podle pravidel, jak se nečekaně nestřetnout s medvědem. Byli jsme unavení a žízniví, takže jsme se mlčky prodírali houštinami. Poté jsme se brodili korytem potoka, ale byla to o něco lepší cesta než zarostlým lesem a navíc jsme se mohli konečně napít, lehli jsme si na zem, přiložili ústa k hladině a pili vodu rovnou z potoka.

Bylo to již únavné, ale věděli jsme, že tekoucí voda nás vede správným směrem. Najednou se před námi objevila cesta, která nás dovedla až na hlavní silnici ve chvíli, kdy se začalo stmívat. Stihli jsme sejít v pravý čas. Museli jsme přejít řeku přes lanový a velmi zchátralý most.

Prvních lidí jsme se ptali, kde to vlastně jsme a kde je hospoda. Divili se, že jsme přešli ten most, který již nikdo nepoužívá, protože je nebezpečný a mají o kus dál nový. Sdělili nám, že jsme ve vsi Vučkove a hospoda je blízko.

S velikou chutí jsme dali dvě piva a shledali se opět se Sašou. Ten měl očividnou radost, že nás vidí, ale nechápal, že i když nás vše bolí, jsme unavení, máme poškrábané nohy od ostružiní, zdobí naše tváře šťastný výraz. Plni nadšení mu říkáme, že příště musí jít s námi, že to musí vidět. Naše nadšení nesdílí, protože si to neumí představit. To jen my víme, jak to tam nahoře skutečně vypadá, jaká je to krása, která se nedá slovy popsat, jak volný a zároveň malý se tam člověk cítí a jak v sobě nachází v dnešní době téměř zapomenuté spojení s přírodou.

Třetí přepracované a podstatně doplněné vydání oblíbeného turistického a trekového průvodce Zakarpatská Ukrajina i tentokráte nese název Ukrajinské Karpaty, neboť jsme do tohoto vydání podrobně zmapovali pohoří a regiony jako Horhany, Čivčiny, Bukovinu aj. Přestože objem informací oproti předchozímu vydání opět narostl, připravili jsme publikaci v jednom knižním bloku.

V první části průvodce naleznete podrobně zpracovánu oblast bývalé Podkarpatské Rusi, dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny, do druhé části průvodce jsme zařadili hory v oblasti bývalé Haliče a Bukoviny.

Vedle velkého množství praktických informací tady naleznete podrobné popisy túr a treků, všech významných hřebenových přechodů, kterých oproti předchozímu vydání rovněž znatelně přibylo. Kniha je opět doplněna velkým množstvím fotografií, ale také digitálně zpracovanými mapkami a výřezy z turistických topomap 1:100.000 a zejména výřezy z turistické mapy 1:50.000 …více

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.