Bílé Karpaty, kouzelná hřebenovka v jižní části pohoří - Kubíkův a Šibenický vrch, Velká Javořina

Hřebenem Bílých Karpat, turistika v jižní části Bílých Karpat

Oblast Bílých Karpat se táhne v délce zhruba osmdesáti kilometrů po hranicích mezi Českou a Slovenskou republikou, přičemž se v obou státech jedná o chráněné území. Zajímavé je, že u nás bylo chráněné území vyhlášeno v roce 1980 a u našich východních sousedů už v roce 1979, byť jsme tehdy ještě tvořili společný stát.

Uvedenou skutečností se však nemíním zabývat a raději prozradím, jaké části Bílých Karpat se budeme věnovat. Nepůjde o Vršatecká bradla, jež jsme v minulosti již navštívili, tentokrát upřednostníme jižní oblast. Projdeme část Moravy a budeme lemovat hranice se Slovenskem, přičemž samozřejmě párkrát zahneme i za mezní patníky.

Tolik k našemu prvotnímu plánu. Své putování začínáme v Javorníku u Velké nad Veličkou. Z obce, v níž najdeme zachovalé lidové domy, se dá vzhůru do kopců vypravit buď po modré, nebo po zelené značce, my volíme první možnost.

Čtěte také: Bílé Karpaty - ze Strážnice do Strání

Ne že bychom nějak zvlášť preferovali kopec Hradisko, na jehož vrcholu se nachází prehistorické hradiště z 2. až 1. století př.n.l. s nepatrnými zbytky valů, rozhodla spíš skutečnost, že druhá značka vede podle mapy turistu po silničce a právě asfalt jsme se rozhodli vypustit, byť Filipovské údolí bude jistě také zajímavé.

Netrvá dlouho a zdoláváme zalesněné Hradisko. Obklopují nás vysoké stromy, a tak kopec bez výhledů necháváme za zády, pro změnu klesáme. Sotva opustíme les a dostaneme se na travnaté louky, otevřou se před námi první pohledy na Velkou Javořinu, jež představuje se svými 970 metry nejvyšší kopec Bílých Karpat. A proto hurá k němu.

Kubíkův a Šibenický vrch

Nepokračujeme však po modré, ale bereme to přes lučiny dolů k Hrubému potoku a navazujeme na zelenou, jež opustila Filipovské údolí. Stoupáme nejdřív na Kubíkův a posléze na Šibenický vrch, kde se nám místo případných oběšenců nabízejí pěkné výhledy do kraje.

Pokračujeme lesem, v němž nám cestu zpestří nejenom Dibrorův pomník (jednalo se o partyzánského velitele z druhé světové války), ale lze se obdivovat i mnoha krásným vzrostlým bukům. Pravda, při naší návštěvě se značná část stromů vzhledem k časnému jarnímu termínu ještě nezelenala a větve na první dojem možná působily i trochu smutně, já si však myslím, že se jednalo o velmi krásné smutno, které nelze přehlédnout.

Velká Javořina a Holubyho chata

Cestou míjíme pohraniční patníky mezi Českem i Slovenskem a dostáváme se na Velkou Javořinu, která, jak jsem již zmínil, představuje nejvyšší vrchol Bílých Karpat. Proto si o ní prozraďme něco víc.

V první řadě jistě každého zaujme televizní vysílač, jejž nelze přehlédnout, nedají se vypustit ani rozhledy do všech stran. Dále si všimneme dvou pomníků. První náleží ekologovi J. Vavrouškovi, jenž v roce 1998 zahynul spolu s dcerou ve Vysokých Tatrách. Druhý připomíná přátelství Čechů a Slováků, neboť na kopci se už od poválečných časů setkávají občané obou našich národů.

A kdyby jenom to, velká cedule dokonce hlásí, že v roce 2018 dojde k obnově Československa. To zní zajímavě, schválně se necháme překvapit. Zbývá se jen zastavit na Holubyho chatě, jež sice stojí na slovenské straně, ale berou i českou měnu, a dopřát si i trochu osvěžení.

Po občerstvení navazujeme na zelenou značku. Ta jde nejprve po hranicích a posléze stáčí zpět na naše území. Kdybychom pokračovali dál podél patníků, došli bychom na vrch Jelenec, jenž se nám prve z Velké Javořiny předváděl v celé kráse. Kopci dominuje kovová věž připomínající z dálky rozhlednu. Jak se posléze dozvídáme, mohla by k tomuto účelu i sloužit, jen by potřebovala dát do pořádku. Za bujícího větru prý totiž její konstrukce sténá, úpí a otřásá se, zkrátka žádná selanka.

Přes hrubý vrch do Květné

Jelenec vynecháváme a přes Hrubý vrch prudce sestupujeme do Květné, čili do části obce Strání. Zdejší sklárny, založené v roce 1794, patří k nejstarším u nás, a tak, jako bychom si je hodlali náležitě vychutnat, večeříme v příjemné hospůdce naproti nim.

Posléze se odebíráme na Novou horu, kde zůstáváme na kraji lesa do druhého dne, přičemž si libujeme, že jsme nemohli zvolit lepší nocležiště. Z luk u vrcholu se nabízejí výhledy nejen dolů na Strání, jež se táhne dlouhým údolím, ale i na dříve navštívenou Velkou Javořinu a blízký Jelenec, na opačné straně kopce se zvedá náš další cíl, jenž se nazývá Velký Lopeník.

Velký Lopeník s rozhlednou

Protože nám kopec zdánlivě kyne, nenecháme ho zbytečně čekat a probouzíme se do nového dne, pokračujeme dál. Sestupujeme podél dvou vyznačených pramenů, z nichž ani jeden nenabízel důvěryhodnou pitnou vodu, a překřižujeme silnici. Poté vstupujeme do lesa a dostavuje se strmé stoupání.

Z člověka teče proudem pot a jeden se následně ani nediví, že se převážná většina návštěvníků ubírá na Velký Lopeník (911 metrů) z opačné strany, odkud vede mnohem pohodlnější přístupová cesta. Nakonec výstup zvládáme a čeká nás odměna za náročný výšlap. Teď nemyslím panáka z vlastních zásob, byť i on působil pozitivně, ale můžeme vystoupat na rozhlednu, která nabízí výhledy do všech stran.

Vrcholový ochoz zdobí i popisky jednotlivých míst, jak však prozradím, moc jsme si jich neužili. Fučel přímo ledový vichr a oproti předchozímu dni se i dočasně zatáhlo, i proto jsme záhy zbaběle prchli zpátky dolů. A jelikož jsme si výhledy nijak nevychutnali, budu nyní zlý a zatím se nezmíním o dalších kopcích či pohořích, které lze z hřebene Bílých Karpat zahlédnout. Čtenář musí chvíli počkat, až se vyjasní.

Aby mě ale někdo nekritizoval za mé počínání, alespoň prozradím, že na Velkém Lopeníku najdeme lavičky a pár přístřešků, dokonce se vyskytují i suché záchody. Vedle zařízení materiální povahy, která jsem právě vyjmenoval, tu stojí i kříž, památník sovětským vojákům a jakýsi další dřevěný výtvor, jehož smysl nám unikl.

Mikulčin vrch

Nijak nám to ale nevadilo a celkem pohodlnou cestou se dostáváme na Mikulčin vrch (799 metrů). Zde se nachází turistické a rekreační středisko, což značí, že si můžeme sednout a v přívětivém zařízení si něco dát. Než se zvedneme, venku se vyčasí.

Ačkoli stále pofukuje, vrací se pěkné počasí a nadvládu nad krajinou přebírá sluníčko, hned je veseleji. A co bych to zamlčoval, nejenom podnebí je příčinou lepší nálady. Zapůsobí i panáčky bylinného lopeníku, jenž jsme coby správní průzkumníci, abychom odhalili, co je daný nápoj zač, v navštíveném podniku odzkoušeli. Zjistili jsme, že tekutina má blízko k becherovce, jak nabonzuji, v jistých jedincích následně dokonce vyvolala touhu vázat věnečky z pampelišek.

Kykula a Machnáč

Dosti ale poznámek, které se nesouvisejí s poznávanými končinami, po silnici se ubíráme dál. Mineme zvoničku, v níž hraje reprodukovaná hudba, a pomník věnovaný pilotům 15. americké letecké armády, poté se od vrcholu Kykula směrem na Machnáč ubíráme nádhernými loukami plnými zajímavých výhledů. Za našimi zády se připomíná Mikulčin vrch a Velký Lopeník, výhled na opačnou stranu si ponechám až na Machnáč (771 metrů), k němuž odbočíme na slovenskou stranu.

Hluboko pod námi se směrem na východ rozkládá Trenčín, z jehož hradu kdysi vládl Matúš Čák Trenčianský, dál na sever lze dohlédnout například k Dubnici nad Váhom. Nechme však města stranou a raději si konečně sdělme, jaké pohoří jsme sledovali východním směrem již od včerejšího dne. Samozřejmě šlo o hřeben Považského Inovce. K tomu lze nyní přibrat i Strážovské vrchy, ačkoliv ty nám stále mizí poněkud v oparu, nechybí ani okolní kopce Bílých Karpat, po nichž se pohybujeme.

Výhled nemá chybu, zbývá jen určit, kudy dál. Nakonec vítězí cesta podél pohraničních patníků a následně lesem, kde mne zastihne jistá potíž. Při nechtěné roznožce si totiž roztrhnu kalhoty od kolena až k rozkroku. Naštěstí vše aspoň trochu napraví, a teď nechť horalé zbystří pozornost, lepící páska na koberce! Není nad to, být vždy připraven, i takovéto věci se někdy najdou v batozích. Pravda, ani po úpravě nevypadám úchvatně a na plesu bych vzbudil rozruch, nějak to ale po zbytek dne vydržím a až se další den ráno oteplí, obléknu si stejně jako ostatní rovnou kraťasy.

Přespáváme na louce u osady Boky

Zbývá se ještě prodrat neznačenou cestou na okraj Starého Hrozenkova do Rovné, kde večeříme v restauraci propojené s benzínkou, posléze se přesunujeme směrem ke Koprvasům. Tam se na chráněném území nacházejí různé druhy orchidejových rostlin, jež jsou typické pro bělokarpatskou oblast. Na samém začátku května, kdy jsme oblast navštívili, však zatím jejich květy obdivovat nemůžeme, přespáváme na louce u osady Boky.

Poslední den putování

Poslední den nejprve procházíme poměrně dlouho po silničce mezi chalupami a do lesa se noříme za Hutěmi. Obklopuje nás vzrostlý porost, a tudíž se nenabízejí žádné výhledy, čili by se dalo zkonstatovat, že není o čem obšírněji psát. Opak je však pravdou. Stačí se trochu zdržet a přes rychlou stíhací jízdu se hlavní skupina jeví býti nedostižnou, člověk se rázem octne v koncích, pardon, Na Koncích, jak se nazývá místo s rozcestníkem.

Ještě že existují mobily a vše se vysvětlí. Stačilo, aby se skupina jen krátce odchýlila ze značené cesty, a k překvapení všech doráží na místo určení až jako druhá. Zbývá doplnit, že se Na Koncích dá dobrat v blízké studánce voda, další cesta po hřebeni směřuje na Javorník.

I když jsou na mapě vyznačeny louky s výhledovou značkou, stejně jako na předchozím úseku do dálky nevidíme. Paseky úspěšně zarůstají a okolní krajina zůstává skryta, a tak zmíním snad jenom Čerešlenky. U ukazatele najdeme plno laviček a dle tabule zde probíhají zábavné akce, dnes tu však panuje pusto a prázdno.

Javorník, poslední kopec našeho vandru

To už se dostáváme na Javorník (782 metrů), což není vesnice, z níž jsme vyšli, ale poslední kopec našeho vandru. Na něm objevíme několik svatých obrázků a schránku s poničenou vrcholovou knihou, zbývá sestoupit na vlak do Bylnice. Samotný sestup stojí za to, a teď nemám na mysli skutečnost, že jsme se při průchodu skrze ohradu pro dobytek dostali do rozporu s Cimrmanovou radou, jež zní: "Přeskoč, přelez, hlavně nepodlez".

Elektřinou nabité dráty jsme opatrně podplazili, čímž jsme se jednoznačně provinili. Podstatnější je, že se z luk otevírají nádherné výhledy k Vršateckým bradlům i na Brumov a jeho hrad, zkrátka příjemná tečka na závěr. A tečku činím i já, přičemž konstatuji, že kopce Bílých Karpat sice nedosahují nijak závratných výšek, leč i tak nabízejí plno příjemných míst, kde se dá strávit mnoho krásných chvil.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.