Bílé Karpaty, túra z Velké Javořiny na Lopeník

Trek přes Bílé Karpaty aneb se ztrátami se musí počítat! Soutěžní článek č. 10, Treking s Tilakem 2008

Při 28. ročníku našeho putování v roce 2008 jsme zvolili Bílé Karpaty, které patří k povodí řek Váhu a Moravy, jsou 80 km dlouhé a 15 - 20 km široké. Kromě základní čtveřice na startu svérázné akce stanul bývalý horolezec Chřestýš a Orel, který pohrdá goretexovou obuví a štíty zdolává v trekových sandálech. Vše prodělává vývoj. Dokonce milovník pohorek - Inženýr z hor - po loňském pádu cestou z Kotaře na tuto obuv poněkud zatrpkl. Takže se ve vlaku v Ostravě - Svinově setkáváme před sedmou hodinou ranní v nejrůznějším obutí od pohorek po botasky i sandále a je nám to již celkem jedno. Stáří poskytuje nadhled.

Cesta na Velkou Javořinu aneb je nás šest

Start přechodu části pohoří po moravských a slovenských kotárech máme v Javorníku, nedaleko od Velké nad Veličkou (300 m). V Javorníku zjišťujeme, že stará žlutá značka přes Hradisko (636 m) neexistuje, místo ní je tady modrá přes Vápenky, kam nechceme a jdeme tedy po zelené do Filipovského údolí, což má výhodu v další otevřené hospodě. Je letní den, slunko pere jak sedlák cepem. Jdeme další úsek lesem a pak se lehce motáme na louce pod Kubíkovým vrchem (683 m), odkud konečně v žáru slunce vylézáme na další vrch, pro změnu Šibenický (707 m), odkud jsou hezké výhledy na severovýchod. Vnikáme posléze do chládku lesa a u dalšího rozcestníku doplňujeme tekutiny.

Narazili jsme v lese poprvé na červenou značku - Cestu hrdinů SNP z Brezové pod Bradlom a Myjavy, kterou však na Velké Javořině opustíme a setkáme se s ní až na Mikulčiném vrchu, kdy po ní půjdeme do Drietomy. Pak si ji na chvilku vychutnáme posledního dne v okolí Okršliska (769 m) na česko - slovenské hranici. Vylézáme z lesa na louku, odkud je to již jen skok k vysílači na Velké Javořině (970 m), která je nejvyšším bodem Bílých Karpat a bývá odtud vidět i Lysá hora (1 323 m), což jsem osobně zažil. Ale dnes je horko a opar, takže to nehrozí.

Hora je symbolem přátelství Čechů a Slováků. Již odedávna pod heslem: "Tu bratia vždy sa střetat budú!". Našim cílem je Holubyho chata (948 m) asi 500 metrů od vrcholové kóty, pojmenovaná po slovenském botanikovi J.L. Holubym. Ubytováváme se ve dvou třílůžkových pokojích s umyvadlem v ceně 350 Kč na osobu. Jdeme napřed na pivo a na polévku v očekávání pozdější zábavy u kytary s rozverným perzonálem. Situace se komplikuje. Jaroušek alias Šulejkin totiž dostal zimnici s horečkou a nebyl schopen dalších radovánek, stejně tak jako černovlasá kyprá servírka s jehlou v nosíku , jejíž indispozice zůstala utajena. Nicméně brynzové halušky se špíčkem a maďarský guláš byly výtečné. Takže jdeme spát bez zpěvů a věříme, že se Šulda dočká příštího rána.

Přes Velký Lopeník na Mikulčin vrch aneb je nás pět

Ráno je opět slunečné a dává tušit zářijové tropy. Po půl osmé opatrně nakukuji do vedlejšího pokoje, kde je Jaroušek ještě pod duchnou a stále mu není dobře. Navíc ho bolí strašně záda. Celek naší družiny je ohrožen. Po snídani a zaplacení se rychle necháváme kuchařem u zápípí (pracoviště výčepního) fotit ještě v šesti. Vycházíme z chaty, kousek pod námi je v lese rozhledna na Jelenci (925 m), a za ní na severovýchodě je vidět, byť v oparu, rozhledna na Velkém Lopeníku.

Cesta lesem klesá mezi stromy, kytaru nesu v pravé ruce, protože mne bolí pro změnu svinsky krk a levé rameno. Orla pobolívá kloub a Chřestýš jde s batohem a "Bechtěrevem". Inženýr z hor již nohu vyléčil a relativně je v pohodě, nejmladší Velča je zatím zdráv taky. Zatím! Asi hodinu jdeme s kopce a již je tady obec Květná (355 m) a restaurace, která sice otevírá až v 11 hodin, ale servírka na nás mává z otevřeného okna .Láká nás dovnitř. Je půl jedenácté. Poslední přichází Šulda, oznamuje, že jede domů za léčbou a jeho dobré srdce se opět projevuje. Kupuje nám na cestu kilo kabanosu, láhev borovičky a půlku čerstvého chleba.

Na Velký Lopeník (912 m) nás tedy vyráží pět. Funíme při výstupu na Novou horu (552 m), odkud je hezký rozhled na vesnici Strání. Pak následuje velmi drsný výstup na zákeřnou horu, který poněkud rozprášil naší družinu. Velča a Chřestýš zabloudili, já jsem šel zkratkou, takže jsem potkal Orla v protisměru, což ho udivilo. Tak jsme ve trojko ještě s Inženýrem z hor čekali pod rozhlednou na své druhy, leč se zjevil pouze Velča asi po dvaceti minutách. Chřestýš se nekonal. Volám mu mobilem: "Zdeno, kde jsi?". "To kdybych sakra věděl!", zní odpověď. Nicméně na něho čekáme na rozcestí, za půl hodiny "se našel". Inženýr z hor s Velčou jdou napřed, aby i oni lehce nepodstatně zbloudili při hledání našeho dnešního cíle - chaty Jana na Mikulčiném vrchu. Což je ale podstatné, Velča si zranil koleno a my očekáváme s napětím, zdali se mu do rána vylepší.

Z vrcholu Velkého Lopeníku byl vidět celý hřeben Povážského Inovce s Velkým Inovcem, kousek Strážovských vrchů s Ostrým vrchem, vysílač Velké Javořiny, kde jsme nocovali a zcela na dosah byl vrchol Mikulčina vrchu, kde nás čeká další nocleh (250 Kč na osobu). Na terase chaty Jana, s výhledem na Machnáč (771 m) a údolí Bošáce na jihu, je nás u piva již konečně všech pět, ale nad dalším dnem leží otazník.

Z Mikulčina vrchu do Drietomy aneb byli jsme čtyři

Tedy - lépe řečeno, vyrazilo nás pět, ale došli jsme čtyři. Ráno pochodujeme ještě společně s Velčou s obvázaným kolenem na červenou značku na Mikulčiném vrchu, kterou jsme chytře opustili na Javořině a po asfaltu jdeme do Vyškovce, kde se nalézá nedaleko cesty horský hotel Valmont. Tam mají vychlazený mok Starobrno. Velča shledává stav kolena neúnosným a loučí se s námi. Půjde pomalu do Starého Hrozenkova, odkud bude pokračovat něčím do Frýdku a do Dobré. Tehdy ještě netušíme, že bude blízko cíle našeho dnešního dne - chaty Monika, která se měla nacházet v Drietomě (249 m). Ale vše bylo jinak! Tak jako téměř vždy.

Již ve čtyřech sestupujeme pomalu a rozvážně po silnici, se stálými výhledy na Javořinu, Lopeník a Mikulčin vrch k odpočívadlu, kde opouštíme potupný asfalt. Pak stoupáme loukami nahoru až na horu Machnáč. Zde je rozcestník, žlutá značka vede k státní hranici do Liešne (309 m). Na vrchol jdeme rozděleně, Mirek s Orlem po slovenské, my s Chřestýšem vlastenecky po moravské straně, což mne odměňuje nálezem čtyř zdravých kozáků mezi břízkami. Budou se hodit do dalšího kotlíku. Dáváme sváču, pivo v plechu a rozhovor se slovenským turistou - značkařem. Společně si zanadáváme na současné zástupce okresů Zlín a Trenčín, kteří se prý "brežněvovsky" objímají v novinách, leč oba autobusové spoje z Trenčína do Zlína a zpět ukončili před státní hranicí. Vivat Schengenský prostor!

Kocháme se výhledy a dozvídáme, že nejbližší voda je až za Sokolie skálou. Máme totiž již ukrutný hlad. Naštěstí následná cesta je příjemná, les voní a příjemně chladí sluncem rozpálená těla. Sokolia skála je kouzelná, pořizuji fotodokumentaci. Následuje další rozdělání ohně u pramene s vodou. Vaříme další "kotlík". Povedl se. Sestupujme do Drietomy a těšíme se na chatu Monika. Leč marně.

Nikdo ve vesnici o takovéto chatě neví, což jest značně podezřelé. Proto jdeme do krčmy, kde se vždy vše vyřeší. A vyřešilo! Chata Monika je odtud asi 6 km směrem do Česka, takže měníme operativně plán. Nepojedeme zpět, nýbrž vstříc svému dalšímu cíli - Vršatci. Autobusem jedeme do Trenčína, odkud pak do Ilavy, města s proslulou věznicí mezi Trenčínem a Dubnicí nad Váhom. Zde volíme nocleh v soukromí za 250 Sk pro jednoho, protože již na Vršatecké Podhradie nejede večer žádný autobus.

Přes Vršatec a Holý vrch do Brumova - stále jsme čtyři, ale ve vlaku to již neplatí

Autobus nám jede v 6.40. Vnikáme do obchůdku, kde mají pečivo a pivo, tudíž činíme zásoby. Jedeme přes Pruské (252 m) na Vršatecké Podhradie (650 m), z Ilavy je to 12 km a činí to pro 4 osoby 100 Sk v autobuse. Zadarmo! Jsme docela rádi, že výšku nabýváme tímto netradičním způsobem. Já tedy určitě. Bílé vápencové skály Vršatce jsou fascinující. Dnes se jedná jen o zříceniny středověkého hradu, který byl postaven v polovině 13. století, aby střežil cestu z Pováží na Moravu. Konec hradu je dosti zajímavý - prý v roce 1707 došlo k výbuchu střelného prachu a od té doby zbyly skutečně jen zříceniny, ze kterých je však nádherný rozhled na okolí.

Z Chmelové byly vidět jen Javorníky v oparu. Mirek musí chytit vlak z Brumova ve tři, nám zbývajícím stačí vlak ve čtyři hodiny odpoledního času. Ochutnáváme lahodné karpatské brandy, které si kvalitou ani cenou nezadá nic s francouzskými koňaky. Negurmánsky zapíjíme pivem. Kráčíme pak ke kapličce a studánce Brezová, odkud nás ještě čekají dva kopce. Jsme opět na červené značce a pod Holým vrchem odbočujeme prudce doleva nahoru na Holý vrch (830 m), kde jsem letos v lednu tábořil pod stanem ve sněhu s přítelem Grizzlym a dalšími trampy. Do Brumova (341 m) je to z kopce již jen 5 km, tam se loučíme s Mirkem a jdeme na pivo do hospody pod hrad. Domů jedeme přes Horní Lideč, Vsetín a Hranice na Moravě, ve vlaku jsem v euforii zanechal svůj klobouk. Se ztrátami se musí počítat…!

Něco málo závěr

Mělo nás být sedm, bylo nás na startu šest a měli jsme dohromady 371 let. Došli jsme jen čtyři. Zdraví skupiny se stále více jeví jako nejdůležitější faktor. Když jsme začínali, představě, že bychom se plahočili s bágly ještě po šedesátce, jsme se jen shovívavě usmívali. Potvrdilo se, že se ztrátami se musí počítat, jen já jsem postupně ztratil bundu s klíči, dvě piva a nový klobouk hned dvakrát. Bunda se našla. Klobouk a piva nikoliv. Postupně jsme pozbyli řízeným způsobem Šuldu a pak Velču. Naštěstí však ne navěky!

Bílé Karpaty nezklamaly, putovali jsme střídavě po Moravě i po Slovensku, takže jsme postupně propíjeli dvojí měnu. Slovenská borovička stále udržuje tradiční kvalitu, piva jsme pili z nejrůznějších pivovarů bývalé ČSSR. Počasí bylo slunečné, až příliš "nezářijové". Chybička při zajišťování noclehů v Drietomě byla vyřešena poměrně snadno a plán byl změněn mazácky a operativně. Oheň jsme zažehli v lůně hory hned dvakrát, což je slušné. Prášky na spaní, které měl předvídavý Chřestýš, jsou výzvou pro ostatní. Méně by se mlaskalo. Pitný režim jsme měli pevně v rukou. Akce byl po všech stránkách zdařilá, jako vždy neopakovatelná a v mnohém dokonce inspirující. Příští rok, tedy v roce 2009, si dáme něco osvěžujícího a další rok 2010 je již třicátý jubilejní ročník.

Padl návrh vydat se právě "Po stopách 1. ročníku v Slovenském rudohoří" z Kojšova do Rudňan v památném roce 1981. Ale tehdy jsme, co by "moloďci", prvého dne ušli s krosnami plných 42 kilometrů, takže to probereme a zvážíme. A případně schválíme a trasy operativně zkrátíme. Nocleh v chatě na Kojšovskej holi se již nyní jeví jako lákavý! Takže stále platí provolání z loňských Chřibů: "Budeme chodit do smrti smrťúcí a kdo zůstane poslední, musí chodit sám!"

Další praktické informace

• využité materiály: turistická mapa Bielé Karpaty - Trenčín, 1:50.000, č.107, turistický sprievodce ČSSR s mapou - Biele Karpaty (1988), turistický průvodce Bílé Karpaty, (V. Hrdoušek), 1999
• cesta Ostrava - Javorník vlakem do Hodonína s přestupem do Javorníka (209 km - 267 Kč), cesta Brumov - Ostrava vlakem přes Horní Lideč, Hranice na Moravě (137 km - 173 Kč)
• ceny noclehů uvedeny v textu, možné průběžné občerstvování na trase