Můj první Klondyke, jedna lednová mrazivá noc v Bílých Karpatech

aneb lednová noc s trampy v Bílých Karpatech

Počátkem ledna jsem se kupodivu dožil legálního důchodového věku, který se stále po vzoru západních civilizací díky našim prozíravým politikům posunuje směrem nahoru. Usoudil jsem tedy po zralé úvaze, že tuto starobu je třeba oslavit nějak jinak, než v papučích u televizoru či ve vinárně, ale nic mne nenapadalo. Trápit se lezením do kopců je mi vlastní a není to nic mimořádného.

Takže jsem s povděkem přijal pozvání svého přítele T.G.S. zvaného Grizzly, trampa jako poleno, na dvoudenní zimní táboření v Bílých Karpatech. Nedaleko od Brumova v lokalitě zvané Holý vrch (830 m), odkud je to již jen kousek na známá Vršatecká bradla a majestátní horu Chmelovou ve slovenské části tohoto mezinárodního pohoří.

Šli jsme pak domů v temné tmě přes několik dalších restauračních zařízení v Plesné a v Porubě a již tehdy mi o této akci vyprávěl. Navíc má v tomto valašském kraji kořeny, pochází odtamtud jeho předkové a jeho dědeček horolezec kdysi lezl prvovýstupy v Tatrách. Je muzikant, trochu básník, dělá vlastní "cédečka", hrál fotbal, boxoval, lezl po skalách a miluje hory, pivo a plameny táborových ohňů.

Jako všichni správní trampi chodí v maskáčích, má dlouhý ostrý nůž za opaskem, široký černý klobouk, šátek se sponou, kožené kalhoty za 200 DM, nafukovací karimatku, spacák z dutých vláken do minus dvacet pět, čelovku, ešus a taky velký stan, pod který je ochoten mne pozvat na lednovou sobotní noc. Je sice jen o 14 let mladší, ale chová se ke mně, jako kdyby mi bylo devadesát, nevím, čím jsem si to zasloužil.

Dokonce mi kromě kořalky po dvouhodinovém výstupu na Holý vrch s převýšením plných pět set metrů starostlivě nabídl vitaminovou tabletku s tím, že jsem ztratil potem mnoho minerálů. Bylo to až dojemné. Přitom já jsem zvyklý chodit s báglem celý den a dodávat tělu vitaminy pouze v chmelovém moku. Ten ostatně obsahuje i vitaminy, které věda ještě nestačila objevit.

Vichřice

Když jsem tuto skutečnost, že budu spát v drsné karpatské krajině, oznámil doma, žena Marie nevěřila a dcera Markéta se tvářila téměř nechápavě. Obě znají mé problémy s chorou páteří a lásku k útulným horským chatám, takže počaly věřit, až když jsem oprášil starý péřový spacák, vyštrachal karimatku a počal balit bágl.

Ale paní Marie uvěřila jako zkušená žena až poté, co ji v sobotu ráno o půl páté probudil můj budík. Protože právě na tuto sobotu a neděli meteorologové předpovídali silné vichřice o rychlosti okolo 150 km/hodinu, udělala mi starostlivě křížíček na mé staré vrásčité horalské čelo a navrátila se do teplých peřin. I pes Šotek se na mne tvářil nechápavě.

Vichřice skutečně byly, na Sněžce přes 200 km/hod a v Tatrách opět vichr zkosil stovku stromů v okolí Štrby. Bílé Karpaty však byly ve dnech 26.1. -27.1.2008 klidné jak želva, ale to jsem ráno ještě nemohl vědět.

Po čtvrt na šest přicházím do vestibulu svinovského vlakového nádraží, které je mimochodem právem označováno za jedno z nejmodernějších u nás, již zdálky vidím Grizzlyho, Šejna a Orla, kterak meditují nad svými bágly. Grizzly mne seznamuje s kamarády trampy i jejich nezbytnými přezdívkami a opět se potvrzuje, jak se svět malý.

Orel pracoval u závodní dopravy na Nové huti a to dokonce na ocelárně, kde jsem já působil třicet pět let a Šejn zná moje kamarády z Horních Datyní, se kterými jsem před dvaceti lety jezdil do rumunských, bulharských, slovinských a italských hor a skal. Oblečení jsou pochopitelně stejně jako Grizzly, takže já ve své fialové péřové bundě a modrých nepromokavých kalhotách z Hudy sportu mezi nimi vypadám jako nějaký silně přestárlý manekýn, navíc mám jediný z nich na hlavě bílý vlas, který ladí k fialové barvě. Šejn má zatím ještě starý klobouk, který cestou zpět zapomene ve vlaku. Se ztrátami se musí počítat!

Cesta do Karpat

Jedeme osobákem přes Hranice na Moravě, Valašské Meziříčí, Vsetín, Horní Lideč do Brumova, který leží v n.v. 330 metrů na rozhraní Vizovických vrchů a Bílých Karpat, které jsou nyní pod bílým popraškem sněhu skutečně bílé. V Brumově se dělí železniční trať, západním směrem se kroutí jako had přes Popov, Slavičín, Bojkovice a Uherský Brod do Uherského Hradiště a Starého Města, jihovýchodním směrem pokračuje a mírně klesá po toku řeky Vláry přes Horné Srnie (257 m) do Dubnice, kde se již napojí na hlavní trať Žilina – Trenčín – Bratislava. Zde Vlára svou pouť končí a vlévá se do nejdelší slovenské řeky – Váhu, aby skončila posléze v Černém moři.

Brumov a Brumovský hrad

Brumov je proslaven starým hradem, který leží na skalnatém ostrohu nad západním okrajem městečka ještě v okrese Zlín. Tento hrad ze 13. století měl chránit cestu Vlárským průsmykem. Od nádraží, kde se Grizzly vítá se dvěma starými horskými vlky, kterým je dohromady 150 let a jdou taky nahoru, kde však nehodlají nocovat, rozvážně kráčíme asi 10 minut na náměstí, kde se neúspěšně snažíme dostat do útrob restaurace pod hradem, i když mají čepovat již od devíti hodin. V kapitalismu je to jev neobvyklý, leč bohužel skutečný.

Nalézáme tedy občerstvení v dalším lokále, jenž se nalézá nedaleko. Okolo výčepu se táhne dlouhá fronta, jako kdysi na banány nebo pomeranče. Dnes se totiž v hospodě vydávají rybářské lístky. V hospodě je plno pohárů, od hostinského se dovídám, že broumovští hasiči jsou třída nejen v oblasti Zlínského kraje, ale i v rámci republiky. Je to dobré zjištění, co kdyby nám začal hořet stan od jisker táborového ohně v lůně lesů.

Nad vchodem krčmy byl znak Staropramenub, Grizzly hovořil o Vratislavském pivu, které bylo na čepu prý vloni, na sklenicích byl znak Bráníku, ale většina hostů pila láhvovou Plzeň. Čert se v tom vyznej! Tak jsme si dali pár kousků čepovaného Staropramínku, ať se máme z čeho potit, když budeme za chvíli vynášet bágly na Holý vrch. Navíc máme žízeň po jitrnicích a jelitu proslulého řezníka pana Carbola z Dobré u Frýdku – Místku, které jsem novým kamarádům s láskou nakrájel ve vláčku jako projev přízně a úcty k trampským uniformám.

Směr východ

Vyrážíme po půl jedenácté, míjíme poslední obydlí a stoupáme po polní cestě k lesu směrem na východ. Počasí není nic moc, ale neprší, výhledy jsou omezené, ale přesto je vidět táhlý a dlouhý hřeben Vizovických vrchů, kterým vévodí nejvyšší Klášťov mezi Vizovicemi a Valašskou Polankou. Měří plných 753 metrů.

To my budeme dnes skoro o 100 metrů výš, cha, cha! Nacházíme se nyní na žluté turistické značce, která vede z Popova do Brumova a přes náš Holý vrch se po ní dá dojít přes Průklesy (836 m) na rozcestí Okršlisko pod stejnojmenným vrcholem (769 m), odkud se dá pokračovat na jihozápad po červené značce do Vlárského průsmyku přes známou Sidonii, která neblaze proslula při dělení Československa v roce 1993, nebo dále východním směrem na rozcestí pod Bielým vrchom, odkud je to již kousek na Vršatecké hradní bradlo a druhou nejvyšší horu Bílých Karpat – kuželovitou Chmelovou (925 m).

Tato část samotných Bielých Karpat již na slovenské části patří spolu s Vekou Javorinou (970 m) a Lopeníkem (911 m) s nedalekým Mikulčiným vrchem (790 m) k nejznámějším lokalitám pohoří. Holý vrch je tedy vzdálen od hranice se Slovenskem asi pouhé 2 km a je s podivem, že "bratia" od Ilavy ještě neobjevili taje a kouzlo této význačné akce v moravských lesích. Jejich valašky, borovička a lidové tance u ohně by byly zcela jistě oživením.

Plápolající oheň

Potkáváme naprosto nečekaně sympatickou Slovenku technického věku od Trenčína, která jde navštívit chatu svého bývalého manžela. Jev poměrně neobvyklý. Dáváme s ní foto, je docela milá. Po dosažení hranice lesa stoupáme dosti prudce mezi stromy, Grizzly mi půjčuje svoje teleskopické hole. Abych mu nezkazil radost, tak s nimi vystoupám až k ohni nahoře.

Pod rozcestím Kopanice vidíme v lese plápolat oheň a skupinka trampů na nás volá. Jsou to Grizzlyho další přátelé, usmívající se Kokos se svou družkou Jagou a fousatý Kenny, mistr kytary a basy. Na seznámení nabízím doušek voňavé hruškovice pana Jelínka, což přátelé kvitují s pochvalou. Oheň zde plápolá proto, že trojice zde již spala z pátku na sobotu. Kokos je pouze v černé košili a vestě, je mi zima, jen když se na něho dívám. Ale v tomto úboru vydržel onen statečný muž následně celý dlouhý chladný večer až do noci a dokonce spal jen v trenýrkách, ve kterých ráno pobíhal okolo stanu.

Jaga může být na Kokosa pyšná! Je to hezká sympatická blondýna středního věku, matka již dospívajících dcer, která ještě vloni chodila ve vojenských maskáčích jako její druhové, ale kvůli milovanému Kokosovi zaměnila oblíbenou vojenskou strůj za rifle, takže je na tom podobně jako já. Kokos má ovšem na hlavě černý klobouk, Jaga je prostovlasá.

Pokračujeme další loukou k okraji lesa, škoda, že není dokonalá viditelnost. Teď obrysy hor protějších Strážovských vrchů a Velkého Inovce jsou jen symbolické. Ale pak ze samotného vrcholu, kde je i turistický rozcestník, je zřetelně vidět Chmelová a Vršatec.

Stavíme stany

Procházíme okolo několika dřevěných soukromých chat, kde se nabírá voda na čaj, Kokos má dokonce kanystr a dobrovolně na sebe bere úlohu "čajovařiče" později u ohně. Kotlík s vodou, visící na hrubém klacku, opatruje s nevšední láskou. Do čaje se pak nalévají destiláty všech možných druhů a kvality, Grizzly má dokonce pětihvězdičkový koňak v litrovce, to já se svým rumem a hruškovicí jsem pouhý břídil.

Oheň plápolá uprostřed lesa, založili ho dnes právě dva nestoři tohoto nevšedního setkání lidiček v zeleném. Staví se stany, Grizzly hledání místa pojal jako obřad a chodil asi 10 minut lesem, aby posléze nalezl to pravé místo. Tam jsme pak ulehli. Ale později příchozí stejně musí vzít za vděk čímkoliv alespoň trochu rovným. Připomíná mi to výběr vánočních stromků, stejně se nakonec prodají všechny. Někteří znalci, jako třeba Šejn, stanem pohrdají a mají pouze přístřešek.

Teplota je jen okolo nuly, ale voda v ešusech do rána stejně změnila skupenství. Vzpomínám si na starý vtip, který mi vyprávěl můj bývalý šéf B.T., ve kterém Kohn prodával eskymákům ledničky, byl prvý obchodník, kterému se to podařilo. Když se ho ptali, kterak to dokázal, pravil: "Nejprve jsem je musel přesvědčit, že je lepší souložit v ledničce při plus dva než venku při minus třiceti!"

Protože já však nejsem Eskymák, navlekl jsem si na sebe vše, co jsem měl v báglu a bylo toho na mně skutečně dost. Ani mi nešly zapnout kšandy a dopnout kalhoty… Vzal jsem čelenku, dvě čepice, na šátek jsem uvázal šálu, rukavice, čelovku, rum a přesunul jsem se k ohni, kam přicházeli stále noví odvážlivci z valašských nížin a podhůří, dokonce i mládež, taky asi čtyři psi. Tomu jednomu jsem v noci šlápl na ocas, málem mne kousl, ale netroufl si. V tu dobu jsem byl u ohně již zcela nejstarší, nestoři s baterkami odkulhali do vsi.

Čtyřicet trampů

Odhadem se okolo ohně choulilo asi čtyřicet trampů, z toho asi pět odvážných žen. Byl jsem Grizzlym upozorněn, že místní Valaši, mimochodem velice pobožní a slušní, si nezaslouží drsnou ostravskou mluvu, o oplzlých prostonárodních písních nemluvě. Dost mne to udivilo, při našem putování s přítelem Šulejkinem a dalšími druhy již třicet let taháme na zádech kytaru a tento druh písní tvoří podstatnou část našeho hudebního repertoáru.

A tak jsem na trampy v zeleném postupně měnil svůj názor. Slušní, ohleduplní, pohostinní, čistotní, milí! A dobří hudebníci, kytara nechyběla a Valaši se postupně střídali s Ostraváky, Kokos, Orel a Kenny zářili při hře na kytaru, Šejn a Grizzly na foukačku. Jaga šťastně pěla jako Marta Kubišová zamlada. Téměř všechny písně jsem znal a bylo to milé.

Pociťoval jsem opět po čase euforii, která na rozdíl od orgasmu trvá podstatně déle. Tak jsem si ji vychutnával. Oheň plápolal, praskající smrkové dřevo vonělo stejně jako rum v čaji, laskavý dým z hořících větví pronikal do očí a péřové izolační ochrany, tóny a hlasy zpěváků do eustachovy trubice.

Trampové si mne ve fialové bundě a kulichu prohlíželi láskyplně a nabízeli stále něco voňavého, až jsem toho měl dost a ve tmě jsem se odplížil do našeho stanu. Tedy taky do základního tábora neboli BC. Zde je na místě další anekdota. Jak se pozná rozdíl mezi hezkou a škaredou horolezkyní? Ta hezká dosáhne vrcholu již v základním táboře!

Tramping a VB

Zalezl jsem do spacáku a přemýšlel o trampech a sám sebe jsem se tázal, proč jsem o nich dosud vlastně nic nevěděl, když celý život chodím po horách. Již doma, den poté, jsem si o trampingu v zaručeně pravdivém encyklopedickém slovníku z roku 1981 přečetl toto: "Trampské hnutí vzniklo u nás v ČSR po 1. světové válce, silně se rozšířilo ve 30. letech za hospodářské krize a nezaměstnanosti. Jako reakci na kapitalistickou racionalizaci pěstovalo zpočátku živelně, později i organizovaně pobyt v přírodě. Zásluhou Komsomolu bylo přeměňováno ve 30. letech v protikapitalistické pokrokového hnutí pracující mládeže. První celostátní trampský svaz (1931) se postavil za boj pokrokové mládeže proti kapitalistickému režimu. Hnutí bylo pronásledováno policejními úřady."

Co k tomuto blábolu dodat? Snad to, že pozdější trampi byli pronásledováni zase estébáky, když nosili kameny k mohyle na beskydskou Ivančenu, aby vzdali hold kamarádům, které zastřelili fašisté na konci války v Českém Těšíně. Bývalá VB byla na trampské zelené mundůry téměř alergická a zabavování nožů byla jejich běžná zábava. Tuto historku mi pak ve vlaku vyprávěl právě Orel. Nůž mu byl kdysi dávno napřed zabaven nějakým mladým aktivním hrdinou a posléze navrácen dobromyslným staršinou s bříškem.

Vše je o lidech! Přitom Orel soutěžil závodně v hodu nožem a sekyrou na cíl i práskal bičem. Prý uměl i odseknout cigaretu od úst, jen těch, kteří by si to nechali líbit, moc není. Taky umí jezdit na koni a má kanady od kámoše od jízdní policie. Jsou polstrované a neobyčejně teplé, nemohl si je vynachválit. My s Grizzlym s našimi koženými goráči za necelých 6 000 Kč jsme jen čuměli.

Rozverný Šejn vyprávěl pro změnu historku o trampech z Brd, kteří se v červenci rozhodli slavit vánoce, navlékli se do kožichů, klobouků, vzali vánoční jolky a odjeli vlakem do místa, kde zrovna měla VB své cvičení. Zpocení příslušníci nevěřícně na trampy hleděli a pak se jeden komisař otázal, proč raději nevystoupili v předchozí stanici. Načež jeden tramp v kožichu pravil: "Tam neměli prohrnuté závěje!" A bylo vymalováno, už šli k výslechu.

Noc

Noc, ze které jsem měl obavy jako panic před prvou nocí s roztouženou osobou opačného pohlaví, proběhla kupodivu bez mimořádných událostí a zimy. Usnul jsem téměř okamžitě, ani jsem Grizzlyho neslyšel zalézat do jeho nory, spacák a vrstvy oblečení hřály zvenku a voňavé čaje zevnitř, zelená ohlodaná karimatka izolovala jak měla, takže jsem se probudil až okolo sedmé hodiny. Prý jsem poněkud pochrupával, po té čajové smršti s nábojem není divu. Asi jsme s Grizzlym jeli stereo…! Zajímavé bylo, že jsem noc přečkal bez chuti se jít vyčurat. Po pivu by to asi bylo horší.

Ráno

Venku ráno v neděli před stanem byl čerstvý panenský sníh, který pak plynule přecházel v déšť a zase zpět ve sníh. Grizzly rozdělal obětavě nový oheň, okolo kterého pobíhal otužilec Kokos v trenýrkách a trampové počali dopíjet zbytky kořaliček se záminkou mytí zubů a desinfekce dutiny ústní. Protože se mi již nechtělo stát u vatry, rozloučil jsem se s tím, že se uvidíme dole v hospodě a sám jsem za mírného sněžení sestupoval do nížin. Před Brumovem mne dohnal zubící se dlouhán Grizzly a šli jsme na pivo, posléze sestoupili k pípě ostatní.

Ve Vsetíně nás ještě vcucla hospoda naproti nádraží Na špici, kde jsme si dali něco k snědku a v dalším vlaku Šejn zjistil, že nemá svůj starý klobouk. Ve Svinově jsme si ještě zašli na "Radka", ale bylo to plné bublinek. Kysličník uhličitý je horší než kysličník uhelnatý, jenž je smrtelně jedovatý plyn. Při tom polykání zákeřných bublinek Šejn a Orel zjistili, že oba sloužili na vojně ve Zbirohu v Křivoklátské vrchovině. Ale to nosili poněkud jiné uniformy. Ale ne asi s takovou láskou, jak je nosí dnes po padesátce! A padla klec!

Za 14 dnů uděláme tiskovku v porubské Panorámě, já dám Šejnovi svou knihu "O horách, lidech pivu", kterou prozradil Grizzly a on mi zase dá svůj obraz, protože umí hodně dobře malovat. Taky již vystavoval.

A tak jsem se měl s trampy dobře a ani jsem nezmrzl, jak mi předpovídala bojácná paní Marie. A dosažení důchodového věku jsem důstojně oslavil jako přestárlý manekýn s trampským nábojem mezi Valachy v Bílých Karpatech. A zase jsem si jednou uvědomil, že je v podstatě úplně jedno, co má na sobě člověk oblečeného, je to opravdu o něčem jiném – o horalské duši a lásce k přírodě. A taky trochu k pivu I když pan Werich zpívá, že "šaty dělaj člověka". Ne ale vždycky! A v hoře už vůbec ne.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.