Rača - divoká a opuštěná kráska z Kavkazu

Treking s Tilakem 2014, soutěžní článek č. 1

Na jih od hlavního hřebene Velkého Kavkazu mezi světoznámou, mysticky vyhlížející Svanetií na západě a nechvalně proslulou, zato ještě mystičtější Jižní Osetií na východě leží region, o kterém se nemluví ani nepíše. Tedy přesněji řečeno, nepíše se o něm v latince, ale zadejte si slovo Rača do internetového vyhledávače v azbuce a budete o trošičku úspěšnější. A zkuste se zeptat jakéhokoliv Gruzínce, kterou část své země má nejraději, a pravděpodobně se rozvykládá právě o Rači. Přesně takto jsme se o regionu dozvěděli i my při loňské cestě do Svaneti a nedlouho po návratu tak byl připraven plán na další výlet.

Letos jsme zvolili mírně levnější, zato výrazně pohodlnější přímé letecké spojení mezi Katowicemi a Kutaisi - druhým největším městem Gruzie. Navíc svítání nad Velkým Kavkazem z pěti kilometrů nad zemí je zážitek, za který by si člověk i připlatil.

Hned po příletu brzy ráno nás na letišti vítají naši noví kamarádi - dva začínající studenti mykologie z tbiliské univerzity Anri a Tornike, kteří by se rádi dozvěděli něco o metodách terénní biologie a byli tak svou školitelkou vysláni na naši "expedici". Mají vlastní auto, čímž nám odpadá "problém" s řešením dopravy do hor (doprava v Gruzii žádným problémem není, ale auto je pochopitelně jednodušší).

Čtěte také: Svanetie, trek pod Ušbou v bývalé kavkazské divočině

Za normálních okolností bychom museli do Kutaisi maršrutkou, v centru přesednout a pokračovat do Oni či dále. Autem zvládáme těch 130 km za necelé 4 hodiny, vč. mnoha drobných zastávek na nákup, oběd nebo jen tak na odpočinek, a končíme ve vesnici Utsera (pozn.: až na výjimky pro místní názvy používáme anglické přepisy). Tam končí i asfalt, ale po šotolinových cestách se běžně jezdí i dále do vesničky Ghebi nebo resortu Shovi (pravidelné linky ale jen asi jednou nebo dvakrát týdně).

My pokračujeme pěšky. Zpočátku je silnice poměrně nudná a únavná, ale jakmile zabočujeme do údolí řeky Chanchakhi, začínají se u cesty objevovat pralesovité jedlobučiny i louky, jejichž vegetace nápadně připomíná teplomilné louky Bílých Karpat. Jenže tady jsme ve výšce téměř 1 200 m n. m.

Užíváme si tak první ukázky obrovské diverzity rostlin a hub, kvůli které na Kavkaz vlastně jezdíme - kombinace vlhkého teplého klimatu Kolchidy i nedaleké Hyrkanie na jihu Kaspického moře, pleistocénní glaciální refugia v těchto oblastech, široké spektrum biotopů vlivem gradientů klimatu, podloží či nadmořské výšky a uchování "přírodě blízkého" hospodaření ze strany člověka dělají ze Zakavkazí opravdový botanický a mykologický ráj.

Táboříme na neméně bohaté loučce ještě před vesnicí Glola, kam pokračujeme ráno. Ve vsi kamarádi dokupují základní potraviny (v místním magazině se dá kromě cigaret a nějaké drogerie koupit už jen pár sladkostí, mouka a sardinky), nechávají si donést chleba a pak s různými lidmi debatujeme o možnosti výstupu k jezeru Udziro na jihu ve výšce ca 2 550 m n. m. Prý tam vede chodník, ale letos tam ještě nikdo nešel a pravděpodobně se bez průvodce ztratíme.

Nenecháváme se odradit a zkoušíme najít cestu lesem. Z hlavní silnice uhýbá chodník zhruba ve středu vesnice od lavičky pod ořechem, na níž neustále sedí dva až pět chlapů. Asi místo hospody. Hned na začátku lískového lesa je však potřeba nepřejít odbočku vlevo do kopce. To se nám úplně nedaří, takže traverzujeme svah postupně mizejícími kravskými stezkami až do panenských smrčin. Nedá se tedy jinak, než stoupat proti prudkému svahu lesem.

Po asi 150 výškových metrech ale opět narážíme na chodníček. Ten nás záhy zavádí do rozsáhlých porostů skoro dvoumetrového pérovníku a definitivně se ztrácí. Z vesnice máme nastoupáno asi jen něco přes 300 výškových metrů, jsme udření jak mezci, dochází voda, nad námi je slyšet hrom, začíná pršet.

Tento výstup vzdáváme. Mnohahodinové snažení přichází nazmar během asi půlhodinového sestupu chodníkem zpět do Gloly. Chlapi na lavičce se jen usmívají: "Však jsme vám říkali, že se bez průvodce ztratíte". Za mrholení pokračujeme ještě pár kilometrů táhlou vesnicí a táboříme u jednoho z pramenů těsně před resortem Shovi.

Jedná se o jedno z nejznámějších gruzínských lázeňských středisek. Přítomný čas je užit správně, protože Gruzínci Shovi znají a s oblibou jej navštěvují. Rekreují se zde ale už velmi málo. Většinou přijedou mikrobusem, vyfotí si hory okolo, napijí se z jednoho z několika minerálních pramenů (ty jsou většinou zastrčeny někde v lese či na louce, někdy je nad nimi vybudován altán, některé jsou vyschlé) a jedou zase pryč.

V provozu jsou tu tak v současnosti jen asi dva větší hotely bez restaurací, jakási kavárna a několik chatek. Ostatní stavby od chatek přes poměrně velké zděné domy až po ohromný lázeňský dům na horním okraji resortu zejí prázdnotou, postupně se rozpadají a zarůstají. Největší sláva místa očividně skončila v roce 1991.

Kupodivu se tu ale někdo snaží o obnovu infrastruktury pro pěší turistiku v okolních horách, takže hned zkraje narážíme na mapu s vyznačenými třemi turistickými traily. Jeden začíná mimo Shovi ve "vesnici" Ghurshevi (nic jako vesnice tam není) a celý zřejmě vede na území Jižní Osetie (není úplně snadné dohledat přesné hranice tohoto území) a hlavně podél hranice se Severní Osetií / Ruskem, takže je potřeba povolení pohraničníků. Dva traily pak vedou na sever a očividně se dají spojit v jeden okruh.

Toho využíváme. Procházíme mezi nespočtem více či méně opuštěných rekreačních objektů až ke zcela zchátralému lázeňskému domu Mamisoni, kde cedule označuje začátek trasy 2. Připadáme si jako ve městě duchů. Téměř nikdo tady není. V kavárně sedí dva muži, vedle rodinka odpočívá u chatky a pase husy a prase. Rozpadlá fontána, lavičky, na kterých už dlouho nikdo neseděl, zarůstající silnička uprostřed toho všeho.

Po pěkné lesní cestě čím dál prudčeji stoupáme proti bezejmennému pravému přítoku řeky Bubistskali a postupně se dostáváme ze smrčin do bučin s javorem až do subalpínských luk. Tam se chodník chvílemi zcela ztrácí, ale to už je vegetace luk poměrně nízká a dobře prostupná. A její diverzita je opět ohromující.

Květena se oproti loukám v údolí kompletně mění a objevují se druhy, které od nás téměř nebo vůbec neznáme. Také krajina se postupně otevírá a výhled z hřebene ve výšce ca 2 400 m n. m., kde trail končí, bere člověku dech - rozkvetlé louky pod nohama, zasněžené skalnaté hřebeny nad hlavou, ledovce před námi, hluboká údolí pod námi. Poprvé se také objevují rozkvetlé rododendrony - jeden ze symbolů Kavkazu. Tady by člověk vydržel jen tak sedět celou věčnost.

Nedostatek vody nás ale nutí znovu sestoupit k řece Bubistskali - tentokrát k jejímu začátku pod ledovcem Buba (popř. Tbilisa; mapy jsou nejednotné), obě její hlavní ramena, vč. řady přilehlých ramínek naboso brodíme (vzhledem k teplotě vody dost bolestivý zážitek, ale problém to není) a stanujeme u potůčku ze sněhového pole na levém břehu na široké, ale silně zarostlé cestě. Přes údolí s údivem pozorujeme mohutně zasněžené sedlo, přes které jsme plánovali jít z jezera Udziro do Shovi. Ještě štěstí, že nás ta bouřka včera vyhnala…

Další cestu jsme sledovali už z konce předchozího trailu a i z pod ledovce je dobře viditelná. Jedná se o širokou cestu, která byla dříve (odhadem ještě tak do doby před 30 lety) očividně využívaná i pro auta nebo povozy. Dnes je ale hustě zarostlá vegetací - kromě různých vysokých hvězdnicovitých také kostivalem a několika druhy bolševníků. Místy také podlehla sesuvům půdy, čímž zcela zmizela. Přesto je postup docela rychlý a po asi dvou kilometrech, kdy se svah obrací k jihu a porosty se snižují, už naprosto pohodlný.

Po přebrodění říčky, vytékající z dalšího ledovce (pravděpodobně Tbilisa) je už i cesta zřetelně využívaná - vede po ní trail 3, občas absolvovaný terénním autem. To způsobuje mírné snížení zážitku, ale výhledy jsou ohromné a rozsáhlé stráně kvetoucích rododendronů šířku cesty bohatě kompenzují. V údolí se napojujeme na vojenskou silnici vedoucí přes sedlo Mamisoni do Severní Osetie.

Ačkoliv je tato ve všech mapách kreslená tlustou čarou, zpevněný povrch rozhodně nečekejte, tady asfalt nikdy nebyl a asi ani nebude. Proč taky... vždyť tu jezdí skoro výhradně pohraniční policie.

Po pár kilometrech procházíme kolem zvláštní dřevěné budovy a začínáme se dohadovat, jestli tam žijí lidé. Jenže než si stihneme udělat názor, vybíhá z přilehlé, také dřevěné boudičky, ne nepodobné kadibudce, policista a že jestli máme povolení pro vstup do hraniční zóny. Gruzínsky nehovořící část expedice následujících 15 minut moc nechápe, o co vlastně jde, ale konverzace nabírá na intenzitě.

Na místě se policejním pickupem sjíždí z 30 m vzdáleného hlavního stanu skupina pohraničníků a vysvětluje, že bez povolení nemáme tam nahoře co dělat. Kolem hranice s Ruskem vede po celé délce 5 km široká zóna, do níž se dá vstoupit jen s propuskem.

To jsme netušili, ale jelikož je jasné, že všichni patříme k sobě a žádný ruský ilegál asi nebude mluvit plynule gruzínsky, prokazuje se Tornike formálně platební kartou a občankou a jde se dál - od nedalekého mostu už přímo po hranici s Jižní Osetií, kterou je v délce asi 2 km silnice. Přitom přímo od mostu stoupá směrem na jih trail číslo 1 a o nějakých administrativních požadavcích nikde ani slovo, přestože povolení v tomto území je rozhodně potřeba, stejně jako pro obě další oficiální trasy. Když se ale snažíme vyzvědět, kde se dá povolení získat, dostává se nám odpovědi, že ve více než 30 km vzdáleném Oni (to je tady hodina cesty, pokud máte auto). Co dodat…

Šlapeme tak dál po vojenské silnici mezi obřími sesuvy, přes divoké brody, ale nakonec i po docela pěkných vypásaných loukách. Na jedné takové se rozhodujeme zůstat na noc, ale kamarádi spěchají dolů. Mají za 3 dny přijímací zkoušky na magisterské studium (mimo jiné i ze studijních předpokladů, matematiky apod. - přitom jdou studovat ekologii…), takže se potřebují dostat co nejdřív do Tbilisi. Loučíme se tak u jednoho z brodů a kempujeme na přilehlé louce již ve dvou.

Druhý den uzavíráme plánovaný okruh v Shovi a po ochutnání minerálky ze dvou pramenů (jedna příjemná perlivá, druhá poněkud sírová) si děláme zálusk na nějaké jiné teplé jídlo, než to z ešusu na vařiči. Zacházíme do honosně vyhlížejícího hotelu Sunset - jedné z mála opravených budov v resortu, ale restaurační služby toto zařízení nenabízí a nějaké jídlo prý snad seženeme v Glole. To jsou teda lázně… asi se tu léčí obezita.

Pokračujeme tedy o vesnici dál a ptáme se pánů pod ořechem, jestli se dá ve vsi najíst. Posílají nás do obchodu, kde se dají koupit tak maximálně sardinky a sušenky. Chleba ani sýr pochopitelně nevedou - každý si doma dělá vlastní. Jenže na vsi skoro nikdo není a ti, co tam jsou, moc ochoty pomoct rusky hovořícím podivínům nejeví.

Nakonec vyžebráváme jeden bochník chleba. Prý je trošku starší, ale popravdě řečeno ten pán ještě asi ještě nejedl starý chleba. Nebo nikdy neměl den starý chleba z průmyslové pekárny - jeho chleba staříček je úplně skvělý. Ani ten sýr nepotřebujeme. Chceme jej zaplatit, ale nic nechce, prý padarok…

Pokračujeme po důvěrně známé silnici zpět po proudu Chanchakhi. Uvažovali jsme, že bychom mohli jet maršrutkou nebo někoho stopnout, ale maršrutka zrovna dneska nejede a stopnout není koho - těch pár aut je beznadějně přeplněných turisty (samozřejmě gruzínskými). Pěkně poctivě tak šlapeme až před vesnici Chiora, kde trávíme mírně neklidnou noc. Ještě před rozedněním nás totiž navštěvují podivně hlučící zvířata. Není to medvěd, je to zvědavé stádečko koní, které se na nás přichází podívat později ještě jednou, během snídaně.

Jak jsme v Glole byli z místních obyvatel poněkud rozčarovaní, tady v údolí Rioni jsme narazili jen na velmi milé lidi ochotné pomoci s čímkoliv. Sotva jsme se objevili ráno na silnici, už nás bral do svého minibusu zájezd tbiliských učitelek a svezl nás až do vesnice Ghebi, čímž nám ušetřil pěknou řádku jalových kilometrů v dešti. A hlavně nás obohatil o příjemné popovídání. A taky dva bochníky výtečného gruzínského chleba, který jsme vyfasovali jako bonus.

V nad poměry vybaveném magazině v Ghebi dokupujeme ještě jeden pecen, bochník sýra, plno sladkostí, vyměňujeme si jména (prodavačka Mzia si nás chce přidat na facebooku) a zjišťujeme, kde získat povolení pro vstup do příhraniční zóny.

V Glole pohraničníci nejsou a měli bychom jít na stanici do 7 km vzdálené vsi Gona (tak nám to alespoň vysvětlil policista nad Shovi), místní znalec ale tvrdí, že pokud jdeme na západ, propusk ně náda (povolení netřeba). Do Gony se nám nechce, tak prostě krčíme rameny a vyrážíme vstříc Lečchumskému hřbetu - hraničnímu masivu mezi Račou a Dolní Svanetií. Další cíl: vesnice Zeskho ve Svaneti.

• Treking s Tilakem 2014. Vyhlašujeme jubilejní X. ročník autorské soutěže

Další související články: