Pod nejsevernější čtyřtisícovkou Starého světa

Treking s Tilakem 2010, soutěžní článek č. 6

Že jde o nejsevernější čtyřtisícovku Asie, s tím přišel "mapožrout" Tomáš. A pak jsme zjistili i to, že milá velehora trochu šišlá - jmenuje se totiž Mašej Baši. Ale museli jsme ujet 10 tisíc kilometrů, abychom na vlastní oči viděli, že vrchol 4 177 m má šedobílé bryndáčky z polámaných ledovců, chrastítka lavinek v stinných skalních žlebech, šlehačkou sněhových převějí zapatlané prstíky okolních hor, jedno oko (pleso) modré jako nebe a druhé hnědozelené jak jarní vody Vltavy. Taky že sukýnky skalnatých pouští jižních svahů občas překrývají zástěrky modřínových pralesů se šperky z královských limb. A to nemluvím o tom, jací tu žijí jaci!

Vzhůru na Severočujský chrebet!

Leželi jsme na zádech na vysokém břehu a hleděli na hvězdy padající odněkud ze souhvězdí Lva. V podstatě jsme byli jen kousek severně od Prahy, hnedle nad 50. rovnoběžkou, ale na východ to bylo takřka o čtvrt kruhu dál - na 87,5° východní délky, uprostřed Asie v nitru pohoří Altaj.

Proto tedy bylo těch padajících hvězd vidět tolik, vždyť ani vesnička Čibit na návrší za řekou nečpěla pražádným světelným smogem. Opodál povrzával zavěšený most, který byl tou poslední nástrahou v naší cestě až sem. Strávili jsme tucet dní ve vlacích, autobusech i metró, mnohahodinovými frontami na lístky i několikadenním čekáním na "pójezd" na východ, jen abychom mohli dnes vpodvečer balancovat přes ocelová lana v místech chybějících dřevěných šprušlí.

Pozdním ránem vyrážíme na Severočujský hřbet - od mostu (1 100 m) k jihu nad kaňonem Čuji, prudkou rozkvetlou strání vzhůru a lesem podél balvanitého řečiště potoka Oruj až na "stajánku" (vydusané místo s ohništěm) mezi modříny, kde po večeři slavíme Adamovy narozeniny ešusem pudinku.

Na druhý den pokračuje naše čtveřice stále vzhůru, modříny řídnou a při stoupání podél potoka potkáváme ruskou turistickou rodinku s dvěma kluky. Obědváme v limbovém sedle (2 100 m) se salaší a výhledem na sever - za údolím Čuji se klikatí pustý a ostře skalnatý Kurajský chrebet. Kolem zeleného kopečku zdobeného ostrými skalkami vcházíme na planiny. Úžasné, hnědě a zeleně strakaté "Altipláno" táhnoucí se kilometry západním směrem, vroubené kamennými horami (cca 2 600 m). Tuhle pláň jen tak jemně štrejchneme a sledujíc potok Eštykol padáme do neznámého údolí, přičemž se párkrát mezi stromy za hřebenem objeví obrovité zasněžené štíty. Lágrujeme u soutoku a před večeří absolvujeme mytí v říčce Šavle, co je ledově ostrá jak šavle.

Nazítří, 14. srpna, kráčíme vstříc bílým velikánům masivu Mašej Baši, proti proudu modré řeky Šavly, podrostem vrbiček po ramena, mezi telegrafními sloupy modřínů. Slunce svítí do vodopádů na přítocích a rozzáří i šlehačkovozmrzlinový vrchol (3 727 m) v čele bočního údolí, který jsme tímto překřtili na "Cukráždu". Pohybujeme se totiž podle ruské mapy 1: 200 000, kde jsou sice vyznačené vrcholy s nadmořskými výškami, ale jména tu mají v podstatě jen vodní toky, takže názvy hor se dozvídáme od domorodců nebo si je vymýšlíme. Většinu opravdových pojmenování získáme v příštích několika dnech od polských horolezců, kteří mají basecamp na břehu Šavlinského jezera (1 983 m), na jehož morénu právě šplháme.

Basecamp pod Krasavicou u modrého jezera

Rozbili jsme základní tábor nedaleko Poláků na zelené loučce pod vytáhlými modříny a ráno jdeme konečně jen tak nalehko proti proudu říčky k Hornímu Šavlinskému jezeru, kde se objevují pišťuchy. To jsou místní ostražité zemní veverky, které zapózují fotografovi jen tak dlouho, že nestihne zaostřit, a pak s hvízdnutím zmizí mezi balvany.

Škrábeme se vzhůru komínkoidním údolíčkem mezi bočními morénami, hluboko dole zůstávají ta nepochopitelně různobarevná plíska. Asi jsou to oči altajské nymfy - jedno modré jako nebe a druhé zelené - chtělo by se romanticky říci jako moře, ale ono je spíš hnědozelené jak Vltava u Národního, když na Berounce prší. Obědváme na ledovci hory Krasavice (3 764 m), co vévodí tomuhle údolí a co si na ni brousí zuby polští horolezci. Cestou dolů potkáváme u malých plísek stádo kozorohů, majestátních obyvatel zdejší kamenné krajiny.

V pondělí vyrážíme s cílem alespoň zahlédnout ten čtyřtisícový vršek - jdeme proti proudu potoka, co ústí u tábořiště do jezera. Stezka se ztrácí v suťovištích a balvaništích, z vysokánských severních stěn (díkybohu protějších) padají sněhové laviny a burácejí dolů skalními žleby. Až na Nižnyj Šavlinskyj pereval se nám po strmém ledovci nedaří vyšplhat - vracíme se hlavně kvůli časové tísni. Vypozorovali jsme totiž, že přesně v pět se tu nepodává odpolední čaj, ale s železnou pravidelností začíná pršet, takže chceme být v tu dobu už v (relativním) suchu stanů.

Další den je náš třetí na základně u jezera, tudíž je dle vžitých pověstí krizový. Volíme tedy odpočinkovou trasu - jen tak se trochu projít k levostrannému přítoku Šavly pod jezerem. Do tohoto údolí rodícího se z Ledovce Glaciologů pod horou "Cukrážda" nahlédneme opravdu jen kapku, jelikož procházka se díky zmizelé stezce mění na drsný pochod terénem. Ale všechno špatné … skály a suťoviště střídá sice hustý, ale rybízový podrost nabízející osvěžení a ve strmé stráni objevujeme stinnou loučku pod limbami, jejichž šišky mají vynikající semínka. Zcela zdrcháni se podél divokých potoků dostáváme k brodu Šavly na soutoku a teprve z oblázkové pláže hledíme na horu, která nás dnes drapla a nehodlala pustit, i k vysokému vodopádu v jejím podpaží.

Ve středu už ale opravdu chceme vidět naši Mašej Baši, tak to zkoušíme jinak - nejdeme k ní, ale od ní. Od tábora přímo nahoru na bezejmennou horu kamení - "Špicu", jejíž výšku odhadujeme na 3 100 m. Modřínové stráně, strmé loučky, potoky a pak už jen suťoviště, suťoviště, suťoviště, záplavou kamení stále vzhůru. Ale stálo to za to - vidíme za ledovým perevalem naši Mašoj Baši (4 177 m), a na opačném obzoru za třítisícovkami Severočujského hřbetu vykukuje i Bělucha, královna Altaje. Spěcháme dolů sutí, trávou, korytem potoka a lesem, aby Tomáš stihl opravit stan. Snaží se zalepit problematická místa voskem, ale podaří se mu milou (půjčenou) Gemu propálit. Poslední večer u jezera nás po obvyklém odpoledním dešti odměňuje červeně nasvícenou horou nad námi.

Mokrou tajgou

Balíme basecamp, nahazujeme mošničky a míříme dolů podél Šavly. U spodního jezera potkáváme tlupu zdejších vodáků s konstrukcemi katamaránů na zádech, kteří míří nahoru přes průsmyk, aby za ním sjeli řeku Jungur. Smekáme před nimi! S výhledem na vysoký vodopád královsky obědváme - seškrabáváme z víček od ešusů sýrové omelety se salámem a houbami. Ještě dva kiláčky na naše známé tábořiště nad ústím Eštykolu do Šavle, mytí hlavy v ledovcových vodách je opravdu zážitek. Taky už jsme přes měsíc z domova a začíná se projevovat civilizační absťák, u mne konkrétně "čtecí". Studuji tedy nejen mapy, ale i nápisy na konzervách a podobně. Traduje se tento dialog: "-Kde je Kája? -Ve stanu. - A co tam dělá? - Ále, čte si polívky."

Mlžné jitro, mraky se kutálejí po hřebíncích, jdeme přes kur (altajsky most), tedy - šikovně podříznutý modřín. Cestou po proudu míjíme vodácké značky, že řeka je jetelná na katamaránech a kajacích. Naše vodácká duše se při pohledu na rozčeřenou řeku tetelí, ale závidět přestáváme hned za ostrou zatáčkou, vida (vidouc, vidouce) padlý kmen jak závoru přes celou dravou řeku. Naše stezka jde mokrým lesem a tajgou, sbíráme rybíz (červený a černý, jak píše klasik), všechny keře na nás setřepávají vodu. Už kolem poledního stavíme stany proti ústí potoka Kmurgulojuk do Šavly, odpoledne při mírnějším deštíku prozkoumáváme suťový kužel nad námi - vyhlídka na mlhy, řeku, kamenná moře… Dolů po suti sjíždíme na vlastních šutrových lavinkách, je to záhul na nohy, ale tohle v Tatrách nezažijeme!

Dobrý ochotník a altajští pastevci

Druhý den jsou mračna potrhaná, cestička po proudu se plazí mezi mokrými keři, obědváme na jediném rozlehlejším otevřeném místě - v "suchém" řečišti potoka. Po příbřežních suťoviskách šplháme nahoru a dolů a pak po stráních, kde voní máta s dobromyslí a píchají šípky a akáty mezi skalkami. Adam sice dramaticky padá do podrostu, ale nachází obrovitý roh od kozoroha! Cestou lesem sbírá Šárka houby a dostáváme se k soutoku s potokem Karakol, kde je na mapě kreslená ochotnická (lovecká) chata. Místní lesník nás nechává přespat ve srubové jurtě s kůrovou střechou a ohništěm uprostřed, kde vaříme kotel bramboračky. Ještě nám ten dobrý altajský ochotník došel pro ryby, ve chvilce byl zpátky, vsedl na koně a zmizel v lese. Takoví lipani na klacku v kouřmu, ale suchu jurty, to je bájo - díky, pane!

A ráno zase vlhkými křovinami, ale opustili jsme Šavlu a už stoupáme vzhůru proti proudu Karakolu (takový větší Hamerák u Antýglu), slunce se občas usmívá a trhá mraky. U soutoku potoků hledáme přechod, kluci přenášejí batohy a skáčeme přes balvany spletitých řečišť. Vylezli jsme nad horní hranici lesa, ale ztratila se stezka. Obědváme pod královskou limbou s výhledem do údolí a mezi sousty chleba s rybičkami nachází Adam cestičku 7 metrů od nás. Stoupáme přes vršíčky vzhůru, překonáváme bažinky a potoky (s různou úspěšností, já jsem tam sebou plácla s grácií), ale nakonec dorážíme k salaši, kde kluci čenžují 8 m špagátu a kafe za ešus mletého masa a flákotu z jaka. Stanujeme na návrší s výhledem na "Tatry" (hřeben skalnatých třítisícovek) a horu Tongul za námi v dramatickém osvětlení mezi cáry mraků. Jačí guláš a špízy na ohníčku pod limbami jsou gastronomickým vrcholem večera.

Ťiltyskol - planina tisíce jezer, domov koní a jaků

Altajské léto se asi nachyluje, vstáváme do zmrzlých pastvin, na "Tatrách" leží čerstvý sníh a válí se tam mrazivé mraky. U potoka nabíráme vodu a potkáváme dvě Altajky na koních. Stoupáme mezi modříny na sedlo a pak dolů na rozcestí nad planinou se salaší u jezera Karakol (Černé jezero).

Už neprší, ale leje, kroupy a vichr do nás buší, kryti borovicí děláme oběd. Honí se tu stáda koní i stáda mlh - když ta se zvednou, vidíme kotel kolem Baksary a jejího jezera. Nad vším ční kulaťoučký "Gerlach" (2 655 m) se špičkou z šutrů. Cesta zahýbá kam my nechceme, a tak krosíme hrubou pláň a táboříme pod břízkami nad plesem. Ve stanech vaříme knedlíčkovou polívku z jačího masa. Tomáš, který má i za normálních okolností postavu vytrvalostního běžce, se teď už váhou asi blíží tíze svého batohu. Podává mi odborný výklad o "Člověku v drsné přírodě", v kteréžto knize doporučuje Pavlíček vyřešení energetické krize vypitím stolního oleje. Tom si pochvaluje mastný vývar, sbírá tuk z hladiny a následuje ještě rýže s jačími knedlíčky... Naprostou pohodu pak vyjadřuje slovy:"Je čtvrt na devět, my jsme napapaný!" Někde v dálce temných plání funí jaci, ještěže nám nepřišli dát dobrou noc.

Po ranním pudinku opouštíme Baksarské jezero a kolem osamělého černočerného jaka (asi vrátnej) procházíme do sedýlka, kde se otvírá "Altipláno". V řeči Altajců je to Tiľtyskol - pláň s tolika jezery, jako je hvězd na nebi… Daleké planiny se stády koní i jaků, obstoupené skalistými horami zapudrovanými čerstvým sněhem. Všude jen nizounké porosty vrbiček mezi nekončícími rajskými zahradami bílých hořců. Romantika nedohledných rovin ale nevyhovuje Tomášovi, jehož zažívací trakt nevydržel včerejší jačí energetickou bombu, a tak se co chvíli ozývá: "Jděte a neohlížejte se!".

Adam se snaží vyfotit zblízka velké stádo jaků, a plíží se k nim, kryt skalkami. Pozorujeme tu scénu z boku a na rozdíl od něj vidíme na stádo, které zavětřilo, semklo se do chumlu a nic netušícímu průzkumníkovi vstříc se vydali ti největší býci. Máváme, pokřikujeme, varujeme rukama nohama, ale on nám vesele mává zpět, netušíc, kdo nedaleko něj zlověstně čichá člověčinu. Dobře to dopadlo, vůdcové stáda se rozhodli pro pohodlnější variantu pomalého ústupu, než aby někoho roznášeli na kopytech.

Jiní jaci se koupou v okrouhlém jezeře, ve kterém se zrcadlí krásná neznámá Hora. Obcházíme hvězdnou pláň celý den a k večeru dojdeme kolem hřebínku s ostrými skalkami na známé sedlo s kamenným strážcem Tiľtyskolu. Salaš tu hlídají psíci rezaví jak lišky, kluci vyměňují kafe za mléčné výrobky. Sýr schováváme na zítra, mlíkem vylepšujeme žampiónovku a tvaroh dlabem jen tak, u ohýnku s výhledy na Kurajský chrebet. Tmou za stany prochází stádo ovcí tam a zase zpátky.

Vyhlídková trasa, bohužel zpáteční

Slunce se zvedá ze srdce Asie a osvětluje naše namrzlé návrší závratnou silou. Jdeme dál k západu, kolem "Adamovy sopky" (2 620 m) skrze krajinu lehce osázenou limbami a modříny. Na sedle se nám otvírá výhled na mohutné bílé souvrcholí: Kurkurek, Bolšoj Akturu a Mašej Baši se zakrouceným ocáskem ledovce. Asi tuší, že odcházíme, a chtěla se nám, ta nejsevernější čtyřtisícovka Starého Světa, ukázat v celé kráse. Přeskakujeme přes rozbahněnou koňskou pláň k salaši na kopečku, kde v nezřízené pohodě obědváme a vrýváme si do paměti, deníčků i foťáků ty velikánské hory.

Přejdeme přes vyschlý potok Karasu a sestupujeme dolů k říčce Mašej. Domorodky tu sbírají "klubniky a jagody", kobylky ve slunných travách vřískají a rozpálené zmije se klikatí jako ty serpentiny. A už jsme zase u řeky, kde nám padá kámen ze srdce: "Uff, je tady most!". Lágrujeme tam, kde se bouřící Čuja noří do divokého kaňonu, který opouští po 7 km, ale o 300 výškových metrů níže. To musí být hukot!

Líná, divoce roztančená Čuja

Ráno přecházíme most a dál po úbočích Belkenku přes skalky a louky chřestící kobylkami. Ohlížíme se zpátky na hory, koupeme se v řece a píšeme pohledy, které dojdou nějaký ten týden po nás. Míříme mezi neuvěřitelně zauzlované záhyby řeky. Zlézáme skalní komín a ocitáme se na pahrbku obtékaném ze všech stran líným tokem zdivočele meandrující Čuji. Masiv Kurkurku a našej Mašej je teď už jen obrovitánskou nedosažitelnou kulisou.

Poslední den "na treku" je díky neustávajícímu dešti poflakující, řeka se kroutí a pomalu plyne jemně čeřená kapkami. A tu pod podmračeným nebem, nízko nad našimi hlavami, tiše a majestátně přelétají jeřábi, mohutní barevní ptáci s královskou korunkou. Odpolední vánek osuší celty, a tak balíme a vydáváme se na poslední pěší cestu. Na silnici a po ní dolů, procházíme průrvou neuskutečněné stalinistické přečerpávací elektrárny, míjíme rozbité chajdy osady Meny. Mraky se trhají a my jdeme pozpátku, abychom si užili poslední záblesky našich čtyřtisícovek.

Zastavuje nám náklaďák a bere nás na korbě do Aktaše, kde v místním "Kafé" tláskáme čaje, sušenky, boršč i guláš a vyhazujeme do popelnice odpadky, které jsme celých 17 dní v horách schraňovali a tahali s sebou. Jdeme na náves zjistit odjezdy autobusů a cestou zpět vidíme, kam se sype zdejší netříděný odpad - jsou ho tu obrovské hromady na louce za hospodou.

Na planinách u potoka Menky stavíme zmrzlýma rukama stany, abychom si ráno přivstali a stihli autobus pryč odtud, i když se nám nechce. Ale i altajské léto končí, sněhy sestupují, v noci je mráz a na nebi už svítí zimní souhvězdí Orionu.

Cesta domů (tedy na Slovensko, ale to je pro nás jako doma) nám ještě zabere:

• 2 dny: autobusy Aktaš-Gornoaltjsk, Gornoaltajsk-Bijsk
• 4 dny: vlaky Bijsk-Novosibirsk, Novosibirsk-Kemerovo, Kemerovo-Moskva (přes Novosibirsk, ale odtud jsme nesehnali lístky:-)
• 2 dny: vlak Moskva-Čop

Cesta tam byla takřka dtto v opačném sledu, ale je to tak daleko, že si každý stejně musí zvolit dopravní prostředek sám.

Rady na cestu se nám snažil dávat zarytý ruský komunista v GornoAltajsku. Nechápal, proč jedeme na Severočujskyj chrebet, když přece tam nic není a jak to, že nejedeme (či lépe neletíme vrtulníkem jako správní zahraniční turisté) na Těleckoje ózero, kde je všecko a jezdí tam všichni. A taky, jestli prej máme povolení? - "A vy máte?" - "Ja ópytnyj!" Takže jsme (alespoň v něčem) dali na jeho rady a byli opatrní jako "pan ópytnyj" - v GornoAltajsku na recepci jsme zanechali zprávu pro horskou službu s údaji o naší "expedici". No, a při zpáteční cestě jsme tam zašli a vzali si zpět obálku, kterou nikdo ani nerozlepil. Tak k čemu pak nějaké rady?