Průvodce |
Karpattreky |
Horolezectví |
Cykloturistika |
Cestování |
Lyžování |
Příroda |
Soutěže |
Aktuality |
Zajímavosti |
Kalendář |
Napsat článek |
Reklama |
Více… |
|
 |
||
| Poslední aktualizace: 16.12.2016 |
Jeden den na GR20 na Korsice, Korsické AlpyJeště že člověk nikdy neví, co ho čeká; Treking s Tilakem 2010, soutěžní článek č. 510.2.2011 | Helena Kotasová
Na Korsiku jsme jezdili před 10 a více lety - parta několika rodin s různě starými dětmi, vylezli jsme tehdy na Mt. Cinto (2 706), Mt. Rotondo (2 622), prochodili krásná údolí Asco, Restonica, Tartagine… Na řadě míst jsme narazili na červenobílou značku GR20 a když jsme zjistili, že jde o asi nejslavnější evropskou dálkovou trasu, s obdivem jsme zírali na borce, co po ní šli. Nám tehdy připadala pro nás stejně nedosažitelná jako let do vesmíru. 
Pak šel čas, v dalších letech jsme chodili po Alpách, nejdřív jednodenní výstupy, potom delší treky systémem od chaty k chatě, až jsme si s mužem řekli, že jestli tu GR 20 chceme zkusit, tak teď !- není nač čekat, mladší nebudeme, výkonnější také ne. Vyrazili jsme začátkem června směrem z jihu na sever, sami dva jen s naším čtyřletým labradorem Borgem. A takto se nám vedlo v kritický třetí den. 9.6.2010 - 3. etapa: refuge Asinao (1 536) - refuge Usciolu (1 750), 14,5 km, 1 065 m stoupání, 845 m klesání, 8 1/2 hod.Ještě za šera nás vzbudilo frkání a klapání - po pěšině hned za naším stanem chodí koně pít k prameni. O kus dál štěká chatařův pes a cinkají kravské zvonce… ještě že Borgo už se přepnul na úsporný horský režim, ani ho nenapadne se těmi zvuky nechat vyrušit, ví co ho čeká a kouká toho naspat co nejvíc. 
Tábořiště se probouzí, první rozespalé postavy se trousí do prkenných kadibudek a sprch, které jsou jen dvě - za chvíli tam bude fronta. Zatím je ale klid, je znát, že většina lidí jde opačným směrem než my, jsou tedy už jen dvě etapy od cíle a nijak zvlášť nespěchají. I při včerejší večeři šlo snadno odlišit ty, co se teprve rozcházejí jako my, od těch druhých, co jsou téměř na konci - ti byli většinou dost rozjaření. Večeře ve skromné refuge probíhá natřikrát, všichni strávníci se k dlouhému stolu najednou nevejdou. Jídelně vévodí vyvěšený domácí řád, kde první bod zní: "Na této refuge je gardien (chatař) pánem nad hosty a ne naopak!" Typicky korsické - nečekejte žádnou strojenou úslužnost, řeč je přímá a věcná - jak se jmenuješ, odkud jsi, co to máš za přízvuk a jakou to mluvíte řečí? Večeří se v pořadí, kdo kdy dorazil a večeři objednal, deadline bývá okolo 17 - 18 hod. Gardien vyvolává jména těch, co jsou na řadě. Jsme mezi posledními, tak během čekání na vyvýšeném zápraží voláme domů (jediný signál široko daleko), popíjíme korsické červené, kocháme se výhledem na okolní vrcholy i dolů k Bavelle, odkud jsme přišli. 
Stolování je příjemně pospolité, gardien se svým pomocníkem nosí na stůl velké mísy čočky s mrkví a s vynikající místní uzeninou, kterou pracovně nazýváme oslí salám, všichni si jídlo navzájem podávají, hovor se točí -jak jinak - okolo počasí a terénu, jak to jde a jaké to bude zítra. Skupinka starších Francouzů se špičkuje s mladým Švýcarem, který sedí vedle mne - na detaily má francouzština nestačí - jen pochytím, že jde o obdobu našich vtipů na téma Pražáci × Brňáci × Ostravaci. Jdeme zalehnout hned po jídle, ještě si vyměňujeme pár zdvořilostí se dvěma Angličany, kteří dorazili až před setměním a staví cosi jako žďáráky těsně vedle našeho stanu - všecka jakžtakž rovná místečka už jsou obsazená. Hovor á la konverzace pro mírně pokročilé: Nebudeme Vám tu vadit? Vůbec ne, a nebude Vám vadit náš pes? Ó nikoliv, je velmi milý, mohu mu dát sušenku? Ráno se nám daří vyrazit už v sedm a hned za refuge začíná příkré stoupání na vrchol Mt. Incudine (2 134), nejvyšší horu jižní části Korsiky. Místo ranní rozcvičky tedy zdoláváme převýšení 598 m. Současně s námi vyšla i skupinka několika mladých párů, snažíme se s nimi držet tempo. Borgo se po cestě teprve venčí, čas k odpočinku využil na maximum. Se svým batohem (6 kg granulí) už se smířil, pořád je na tom líp než my - on nese necelou pětinu své tělesné hmotnosti, my každý zhruba třetinu. Široko daleko jen vzácně uvidíme tak velký bágl, jako táhneme my, uáá, tohle se nepovedlo, strašně nás to zpomaluje. 
Tady už není žádná macchie ani tráva, jen skála, kamenitá stezka a suť. Párkrát je potřeba si pomoct rukama, pár hladkých ploten, nic dramatického. Na psovi ale vidíme, jak ho batoh zatěžuje a mění mu těžiště. To, co by bez něj vyskákal bez mrknutí oka, nejdřív obezřetně obhlíží a vybírá, kudy to bude nejlepší. Naštěstí už má dost zkušeností z Alp. Pod sedlem (2 025) Borgo sbíhá o kus dolů na sněhové pole, blaženě se chladí, trochu sáňkuje, žere sníh. Pobavení Francouzi ho hlasitě povzbuzují a fotí. V sedle jsme se octli na návětrné straně hory a vítr se do nás okamžitě opře s ohromnou silou. Vytahujeme bundy, stáčíme se po značce doprava podél jihozápadního hřebene. O nějakou chvíli a o sto výškových metrů později jsme na vrcholu. Rozhled je sice velkolepý, jenže vítr fouká strašlivě… a nejspíš pořád, vrcholový křížek se povaluje na zemi, okolo stopy marných pokusů o jeho upevnění. Rychle se vzájemně vyfotíme s druhou skupinou a začneme sestupovat. 
Čeká nás docela pohodlné, o to však delší klesání, po něm přechod zvlněných zelených plání protkaných několika potoky. To vše musíme přejít, než dojdeme k závěru dnešní etapy - asi tříkilometrovému traverzu hřebene masivu Usciolu až ke stejnojmenné cílové chatě. Podle mapy bychom brzy měli přecházet i řeku, tu ale zatím nevidíme. S klesající nadmořskou výškou se postupně trochu utišuje vítr, stoupá teplota - můžeme odložit bundy a bude to chtít pro změnu ochranu proti slunci. Během dalšího sestupu začínáme potkávat první lidi jdoucí v opačném směru. Když se jen míjíme, zdravíme se klasicky Bonjour!, pokud se ale zastavíme na small talk (pes s batohem je pro mnohé přece jen dost velká atrakce), pozdrav na rozloučenou nezní, jak by člověk čekal, Au revoir - nashledanou - ale říká se tu Bon courage! - doslova Odvahu! neboli Držte se! … jak případné. 
Ještě kus pozvolného klesání, pak zalesněná rovina a jsme u visutého můstku přes řeku Forcinchesi, Borgo se vrhá do studené vody, jen taktak jsem ho stihla zastavit, sundat batoh a uchránit tak jeho potravu před rozmočením. Je něco před polednem, je krásně, podle mapy bychom měli být skoro v půlce dnešní etapy a protože si naivně myslíme, že nejnáročnější část dneška byl přechod Mt. Incudine, rozhodujeme se pro siestu, koupačku a sežvýkání kousku chleba se špekem nebo müsli tyčky. A tak si dobrou hodinku užíváme flákání a sluníčka i stínu u vody, okolo zatím v obou směrech projde několik dalších trekařů, prozíravě spěchajících zabrat v cíli ta nejlepší místa pro stany. Další část etapy je příjemná, pěšina vyšlapaná v macchii se vine skoro po rovině. Jsme sice poškrábaní od zakrslých planých růží, jalovců a všech těch dalších trnitých rostlin tvořících typický korsický porost, a psí batoh budu muset večer zase zašívat, ale co je to proti omamné vůni tymiánu a vší té kráse okolo! Předchozí odpočinek, slunce, bezvětří a cesta, kde se nemusí dávat pozor na každý krok, vše mě naplňuje takovým nadšením, že si to konečně začínám užívat - konečně mi to šlape, zapomínám na přetěžký batoh a zpívám si nahlas Radúzu. Více namístě by však bylo zanotovat si spolu s Jarkem Nohavicou: … ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká! 
A čeká nás - zatím - přechod několika potoků, mírné stoupání a listnaté lesíky s buky a korkovými duby. Kdykoliv na chvilku zastavíme, Borgo okamžitě pod nejbližším stromem odhrabe svrchní prohřátou vrstvu a ve vzniklém vlhkém důlku se válí a chladí. Jenže musíme dál, přes zalesněný hřebínek Crete de Lattone vystoupat stále ještě pohodlně do Bocca Agnone, pak dalších více než 200 výškových metrů na začátek masivu Usciolu, a odtud už po hřebeni pořád ve výšce pohybující se něco málo přes 1 800 m n.m. Tady už zase strašně fouká sice nepříliš studený, ale silný boční vítr, ze kterého za chvíli bolí hlava a uši i přes teplou čelenku. V kombinaci s nadcházejícím šplháním po skále a kamení - veškerá libá zeleň už zmizela - nic moc. A zmizela i dosud spolehlivá červenobílá značka, což nás nejdřív moc netrápí, stejně není kam zabloudit, jde se a leze po hřebeni pořád dál, trochu nahoru, trochu dolů a zas nahoru a zas dolů… Poměrně brzy se ale ukáže, že po značce by to nejspíš přece jen šlo líp - najednou jsme totiž v něčem, co ze všeho nejvíc připomíná vršek Priečného sedla - jenom bez těch řetězů. Správná trasa bude zřejmě na druhé straně, opatrně přelézáme, ale Borgo se zasekl a neví si rady. Vracím se zpět, sundavám mu batoh, aby mohl využít všechnu svou mrštnost, snažím se mu ukázat cestu, ale pes nejde. Dřepí na vrcholku, před ním i za ním pořádná hloubka - stačí aby si to jen trochu špatně vyměřil nebo nevybalancoval doskok na úzkou římsičku, a bude z toho fatální pád. Teď jen mu nedat znát, že se děje něco mimořádného! - i když se o něj poprvé v životě opravdu bojíme. Jakkoliv mu fyzicky pomáhat při jeho skoro 40 kilech nepřichází v úvahu. Pes je ale celkem klidný, sonduje terén, nijak nepospíchá a nebere zřetel ani na mé dobře míněné, leč nevyžádané rady. 
Když už se nám po nekonečných minutách potlačovaného napětí zdá, že se tedy budeme muset pěkný kousek vrátit, Borgo najednou kritické místo docela elegantně přeskáče. Úplně jinudy, než se mi zdálo pro něj nejlepší. Pokračujeme! Podobných nástrah čeká ještě několik, ale už nás tolik nezaskočí. V dálce pak konečně vidíme náš dnešní cíl, chatu Usciolu a v příkrém skalnatém svahu pod ní barevné tečky - stany. Nad tím vším letí ve vichru mračna. Jdeme stále dál, a jak to tak v horách bývá, chata se přibližuje mnohem pomaleji, než by si člověk přál, občas se nám ztratí z dohledu za nějakým dalším náhle se vynořivším horizontem, je to nekonečné, únava přechází ve vyčerpání, už ani nemluvíme a jdeme jako stroje. Do cíle doklopýtáme před 19. hodinou - příliš pozdě na objednání kýžené teplé večeře. Ve svištícím větru, hledajíce sebemenší plácek pro stan, nakonec sejdeme až na nejvzdálenější a také nejnižší konec tábořiště. Muž se dá do stavění stanu, já nakrmím psa. Ten pak ihned usíná, dnes mu vskutku nemusím vydávat žádné pokyny, aby setrval na místě a nikde necoural… s ešusem a instantními polévkami se vydávám zpět nahoru k chatě najít erární vařič. Většinou to bývají různá zastřešená závětří, nalepená zvenčí na chaty, ale tady je vařič na bezkonkurenčně nejhorším, úplně nechráněném místě. Uvařit tu v tomto počasí na plynu litr vody je skoro nemyslitelné. Když se o to chci pokusit, zjistím, že jsem si nevzala sirky… takže zase celý ten kopec dolů a nahoru… nevztekám se jen proto, že už na to nemám sílu. Pak marná snaha uchránit skomírající plamínek před větrem… rezignovaně zalévám polívky a čaje jakžtakž teplou vodou… než s nimi dojdu ke stanu, stejně skoro vystydnou… otupěle chroupeme syrové nudle, hlavně že je to aspoň vlažné, docpeme se pak třeba čokoládou. 
Mezitím se trousí z chaty navečeření šťastlivci, co došli včas. Jeden dobrý muž míří k nám s těstovinami a omáčkou v jakémsi pytlíku a nesměle se ptá, zda to smí dát Borgovi? Jsem v takovém stavu, že bych se na ty zbytky nejraději vrhla sama, ale z posledních sil se snažím usmívat a konverzovat, zatímco pes, v mžiku probuzen, rychlostí zapnutého vysavače konzumuje nečekaný přídavek. A nakonec spatříme i naše včerejší britské sousedy, kteří teprve docházejí. Z dálky na nás mávají, gesty i grimasami naznačují, jak jsou vyšťavení, pantomimicky se dotazují na náš stav. V odpověď sehráváme němé divadélko ve stejném duchu: jsme taky zničení! Vichr pořád sílí a začíná pršet. Provedeme nejnutnější hygienu v ledové sprše, tzn. pod hadicí, do níž je sveden horský potok, já na sebe navleču co se dá, můj otužilý muž je naopak spokojen, že konečně není vedro. Slyšíme blížící se bouřku a zalézáme do stanu, doufajíce v milosrdný spánek. Když gardien se setměním obchází stany, aby vybral svých 15 eur, musí nás už budit. Zítra bude líp?! Subjektivní shrnutíDost často jsem na netu četla, že GR20 není nijak zvlášť náročná, podobná tvrzení je ale potřeba brát s rezervou, tj. i při vědomí toho, zda to tvrdí vysportovaný mladý horolezec, anebo běžný chodec středního věku. Vedle individuální kondice je nejdůležitějším a limitujícím faktorem počasí a především nesená zátěž. Údaj 14,5 km/den vypadá směšně, to převýšení také není nijak extrémní, ale v těžkém terénu a hlavně s těmi kily na zádech se to zdá být občas nekonečné. Příště už bych se držela doporučení, aby váha batohu nepřesáhla u žen 10 kg a u mužů 15 kg - pak se dá každá etapa pohodlně ujít za dobu uvedenou v průvodcích a zbude dost času k regeneraci sil. My s našimi batohy okolo 20 , resp.26 kg jsme uváděné časy protahovali zhruba o 3 hodiny denně, další čas jsme spotřebovali při častém odpočívání. 
Doporučuji proto nebrat stan, žádné potřeby na vaření, žádné jídlo (kromě "pohotovostní" čokolády apod.), jen vodu (a průběžně sledovat mapu, kde půjde voda doplnit). Večeře i snídaně na chatách jsou dobré a vydatné, na každé chatě se dá koupit k jídlu něco malého, s čím vystačíte přes den. V hlavní sezoně bývají chaty plně obsazené, ale je možné si pronajmout stan i s nafukovací karimatkou. Pro pejskařePes by měl mít předchozí zkušenosti z větších hor, umět hospodařit se svými silami. Nesmí se bát výšek a musí být ovladatelný bez vodítka a i na dálku, aby neohrozil lidi okolo ani sám sebe, jsou tam místa, kde by vodítko mohlo být přímo nebezpečné. Největší zátěž pro psa tu není fyzická, ale psychická únava-relativně málo času na spánek, musí dokázat využít k odpočinku každou chvilku a nenechat se vyrušovat vnějšími vlivy. Na všech chatách jsou psi nebo koně, krávy, ovce, kozy, po cestě narazíte na polodivoká prasata i nepříliš plaché lišky (vzteklina se ale na Korsice nevyskytla už déle než 30 let). Psi nesmí dovnitř do refuge. Krmení pro psa představuje další nutnou zátěž - náš pes si granule nesl sám, psí batoh ale nevydržel neustálé draní o kamení a macchii, denně jsem zašívala a nakonec ho zničený vyhodila. Pes byl vždy v cíli denní etapy krmen granulemi typu high energy a sušeným masem, ráno jsem mu dávala v misce vody rozmíchanou energetickou pastu a trochu sladkého mléka v tubě. Mapy
Průvodce (anglicky)
Weby - veškeré potřebné informace
Cestopisy
Diskuse k tomuto článkupřidat názorDalší související články:+ Treking s Tilakem 2010, VII. ročník autorské soutěže+ Trek k jezeru Nino a do Ortu s pláčem a skřípěním zubů + Capo di Muro, Korsika + Za výhledy na Capu Rossu, Korsika + Výstup na Monte Cinto, Korsika + Monte d´ Oro (2 389 m), Korsika + Vzpomínky na Korsiku; Korsika a Korsické Alpy; I. část + Vzpomínky na Korsiku; Korsika a Korsické Alpy; II. část |
|
||||
